Říjen 2004

Nejedlý byl žába na prameni české kultury...

Jana Machalická

Bývalá ředitelka Divadelního ústavu Eva Soukupová vzpomíná na práci v této instituci, na ministerstvu i na setkání s herci. Vzdělaná, razantní a schopná žena, která s režimem uměla vždycky vyjít. Taková byla Eva Soukupová v čele Divadelního ústavu. Bezpochyby však pálila svíčku z obou stran, a jsou lidé, kteří jí nemohou přijít na jméno. Jiní zase vzpomínají, jak jim v těžké životní situaci pomohla. Dokázala ovšem prosadit pozitivní věci a způsob, jakým svých záměrů dosahovala, je v mnohém podobný například obratným metodám někdejšího ředitele Národní galerie Kotalíka. Eva Soukupová byla stejně jako on odborník a divadlo jí nebylo lhostejné.

LN: V polovině devadesátých let jste se definitivně odstěhovala z Prahy do Písku. Proč právě sem?

Pocházím odtud a celý život jsem víceméně prožila jinde. Narodila jsem se čtyři měsíce po smrti svého otce. Maminka měla hospodu a zemřela, když mi bylo sedm. Vychovávala mě sestra, její muž byl zvěrolékař a moji oba bratři také. Sestra s mužem měli statek a hřebčín na Moravě u Kroměříže a tam jsem vyrostla a studovala gymnázium. Před válkou jsem se vrátila do Písku a odmaturovala ve Strakonicích. Měla jsem vždycky moc ráda zvířata, pořád jezdila na koni. Pak jsem spadla a vypadalo to, že budu chromá. Pomohl mi tenkrát Špidlův dědeček, který měl z první války zkušenosti s válečnou chirurgií. Toho si dobře pamatuji, vodil tady v Písku svého malého vnoučka za ruku. Po maturitě jsem šla studovat medicínu do Prahy, ale po prvním roce zavřeli vysoké školy.

LN: Co vás tedy přivedlo k divadlu?

Za války jsem hrála v Písku ochotnické divadlo, Režisér Krška tu dával dohromady Stříbrný vítr s mladým Hrušínským a bordelmamá měla hrát sestra evangelického faráře, který jí to ale zatrhl. Tak Krška obsadil manželku zdejšího zlatníka a té to zase zakázal on. Na poslední chvíli jsem to musela vzít já. Po válce jsem chtěla pokračovat ve studiu medicíny, ještě jsem absolvovala všechny pitvy, ale nějak mi to nesedělo. Pak jsem jednou šla po nábřeží a potkala budoucí matku Radka Johna a ta mi řekla, že jde z filozofické fakulty a že tam budou přednášky o divadle. Má prý přednášet Kouřil, Mukařovský a Honzl. Šla jsem pořád dál a přemýšlela, až jsem došla k budově fakulty, vstoupila a nechala se přepsat. Hned na začátku jsem měla velký spor s Janem Kopeckým, který se pustil do Klicpery, že už se nikdy nebude hrát. A ten si to dobře zapamatoval: když jsem pak v roce 1946 šla do Národního divadla ucházet se o místo lektora dramaturgie, tak on a Jaroslav Pokorný mě rychle vyprovodili, že už tam žádné další místo není.

LN: Vy jste během studií už sháněla místo, to přece tenkrát nebylo úplně běžné?

Potřebovala jsem ho, protože nebylo možné, aby mě sestra živila. Podařilo se mi dostat do ministerstva kultury k Františku Halasovi. Tam jsem celou dobu studií pracovala, ale žádné úlevy jsem neměla. Když jsem dělala poslední zkoušku, bála jsem se to Ivanu Olbrachtovi, který byl mým šéfem, říci, protože, co kdyby mě vyhodili.

LN: Ministerstvo už tehdy sídlilo ve Valdštejnském paláci...

Tenkrát tam bydlela ještě velmi čiperná hraběnka Valdštejnová se svou komornou a Václav Kopecký jí posílal k narozeninám cigarety a datum narození vytvořené z fialek. Nejvíc mi ale pil krev Zdeněk Nejedlý. Byl to hrozný dědek, žába na prameni naší poválečné kultury. Nejdřív byl problém se spisy Aloise Jiráska, dohodlo se, že se budou vydávat, lidé si je předplatili, byla to velkolepá akce. Jenže Nejedlý chtěl všechno redigovat a psát předmluvy a doslovy a vůbec to nestíhal. mnozí si začali stěžovat a nastal průšvih. Chtěli to svalit na tiskaře, že neplní plán, a svolala se schůze, na které vystoupil jeden tiskař a řekl, ale, pane profesore, my nemáme co dělat, když od vás nedostaneme rukopis. Nejedlý ani nemrknul okem a začal řečnit, že to je záškodnictví a podobně. Pak zase za mnou přišli organizátoři Smetanovy Litomyšle, aby proboha už nemuseli hrát Prodanou nevěstu, že už jim na to lidi nechtějí chodit. Tak jsem na to kývla a byl další průšvih, Nejedlý si mě pozval na kobereček a strašně dlouho vykládal o Smetanově významu. Můj tajemník se pak nějak vytratil, asi šel volat do Litomyšle a oni pak zavolali zpět, že už tedy Rusalku nechtějí, že se pokorně vracejí k Prodance.

LN: Zažila jste tam i nějaké kladné postavy?

Nejlepší ministr byl Kahuda, který nebyl členem ÚV a skutečně chtěl dělat pozitivní věci. Když nastoupil, tak nás všechny svolal do velké posluchárny na filozofické fakultě. A tam promlouval, co si jako představuje, ale taky pravil, že se s některými lidmi bude muset rozloučit. A mluvil o úředníkovi, který povolil vystupovat Vlastovi Burianovi a ten prý chodí na jeviště ožralý a dává lidem čichat ponožky. Když skončil, tak jsem se přihlásila a řekla, že Burianovi jsem to podepsala já, protože je to vynikající herec, který by se nikdy nesnížil k tomu, aby hrál opilý nebo mával divákovi před nosem fuseklí. A dodala jsem, že mimo jiné uměl báječně hrát opilce, a když může v divadle hrát Otomar Korbelář, který vystupoval jako Körber a Maria von Buchlow, jinak Zita Kabátová, tak proč by nemohl Burian. Ten nikdy nic proti Čechům nebo Židům za války nedělal. Hodili na něj, že v rozhlase vystupoval v kolaborantských skečích, ale já to "ajvaj, ajvaj, Židi nesměj na tramvaj" - rozhlase slyšela na vlastní uši a říkal to herec Viktor Očásek. To je takový paradox, že Očásek pak výtečně hrál v Radokově Daleké cestě, to jsou herecké osudy. Kahuda řekl, že si pomluvy kolem Buriana prověří a to se také stalo. Za měsíc si mě zavolal a řekl Evo, jsme kamarádi.

LN: Z doby po válce si jistě pamatujete mnohé osobnosti, které vešly do dějin českého divadla. Jak vzpomínáte na E. F. Buriana?

Byla velká chyba, že mu po válce dali hned tři divadla. To byla práce Kouřila, který s ním pracoval před válkou. Burian měl na starosti Brno, Karlín a svoje Déčko, ve skutečnosti ale neřídil nic. Ze začátku jsem tam chodívala a inscenace se mi moc líbily, třeba Bílé noci. Úplně nepochopitelný pro byl mě Sen jednoho vězně, což byl jeho inovace Romea a Julie.

LN: Mnozí teatrologové ale právě tuto inscenaci vychvalují...

Tak to neviděli a vymýšlejí si, bylo to nepochopitelné, neuhrané, nezvládnuté. Burian začal mít velikášské choutky. Chodil v uniformě a byl úplně vedle, stal se úplně jiným člověkem a režírování mu vůbec nešlo. Mohu to posoudit, před válkou jsem všechny jeho inscenace viděla a byly skvělé. Vzpomínám, jak Burian ke mně na ministerstvo přišel se svým správním ředitelem, když někam jede se svým řidičem, tak si nikdo nevšimne, že vezou národního umělce. On by si tedy přál, aby jeho řidič měl uniformu. Myslela jsem, že si dělá srandu, a pak ředitel vytáhl lejstro, abych to podepsala. Nakonec mě napadla spásná myšlenka, ať si uniformu vezmou z fundusu divadla, a oni se toho chytli.

LN: Burian také prý napsal na Alfreda Radoka udavačský list do Moskvy. Víte o tom něco?

O tom konkrétně ne, ale o jejich vztahu po válce ano. Radok hned v květnu 1945 začal na bývalé Kleine Bühne na Senovážném náměstí zkoušet Vesnici žen. Tehdy tam hrála Blanka Waleská a Světla Amortová, ta tam nadělala ošklivé drby. No a Radok tím pádem neměl čas běžet za Burianem, který hrozně žárlil, a když se k němu do divadla konečně vypravil, tak ho nepřijal. A pak měl nějaké hloupé řeči a narážky na jeho židovský původ.

LN: Zmínila jste Světlu Amortovou. Vlasta Chramostová ve svých pamětech jmenuje jí a tři herečky, které žádali trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou. Text pro prokurátorku podle ní podepsaly ještě Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. Víte něco jiného?

To byste musela vědět, co byla Soňa Neumannová (dcera S. K. Neumanna, pozn. red. LN), chudák její manžel Jan Škoda (režisér vinohradského divadla, pozn. red. LN). Byla to mrcha a špatná herečka a její bratr Standa od ní daleko nepadl. Neumannová ovládala Škodu a celé divadlo, každý se jí bál. Ona tu akci při procesu zorganizovala.

LN: A jak to, že onen list údajně podepsaly jen čtyři herečky?

Jaképak čtyři, vždyť to byla schůze ROH, všichni až na ty, kteří se nedostavili, to podepsali. Chvalina byl jedním z asi tří lidí, kteří "petici" nepodepsali. Pak ji Neumannová a Ota Sklenčka nesli k soudu, ale vím, že to Sklenčku celý život hrozně mrzelo. A Jiřina mně pak po letech líčila, že prokurátorka jí tenkrát lejstro ukázala a řekla „podívejte se, jaké máte kamarády“.

LN: Jiřině Štěpničkové, zdá se, kolegyně nedaly pokoj. Říkalo se také, že ona i další dámy si došláply na ÚV, aby Adině Mandlové sebraly titulní roli v muzikálu Hello, Dolly, který se chystal v roce 1966 v Karlíně...

To je nesmysl. Ludvík Žáček, tehdejší ředitel Hudebního divadla, jezdíval od Anglie a spával u Adiny. Ta mu občas i podstrčila peníze, kterých sama moc neměla. Žáček ji pozval, aby tu hrála. Ale ono to nešlo, viděla jsem ji hrát za války a byla to hrůza, stejně jako Lída Baarová. Mandlovou vycvičil Haas pro film jako opici. Když začala zkoušet, tak to s ní ještě alternovala Nelly Gaierová. Adina ale nemohla zpívat a věděla to, tak si vyžádala u Žáčka mikrofon, tenkrát žádné mikroporty nebyly. A ke mně do ústavu přilítla Jiřina, rozčilená, že Adina bude hrát divadlo, zatímco ona nic skoro nemůže. Řekla jsem jí, ale Adina bude zpívat, Jiřina se začala šíleně smát a víc už se o to nezajímala. Protestovaly jiné, ale nikoho to moc nezajímalo, Adina, když slyšela Nelly, to vzdala sama.

LN: Setkala jste se s ní pak ještě?

Jednou - v Salcburku na operním festivalu. Jeli jsem tam s nějakým Kaiserem z ministerstva, ten neuměl ani pípnout německy. Bibi Haasová nám obstarala nóbl bydlení. Měla jsem tam psa a ráno jsem ho musela venčit. Mluvila jsem česky a Adina mě slyšela a běžela ke mně. Říkám si, teď bych měla zdrhnout, přijde Kaiser a bude průšvih. A taky že jo - i s manželkou, představila je, a manželka byla z Adiny celá pryč. Pak nás ještě Adina pozvala k sobě domů, moc chtěla navštívit Československo Říkala, že nemá peníze a že je po nemoci - prodělala tuberu. Chtěla se vrátit do Anglie, protože na Maltě se jim s mužem nevedlo. Odjeli jsme a před hranicemi se Kaiser opatrně ptal, jestli budu psát zprávu, a abych tam raději nedávala, že jsme se s ní viděli. To mě pobavilo, čekala jsem, kdy to vybalí.

LN: Jaké byly v soukromí prvorepublikové hvězdy Adina Mandlová a Lída Baarová?

Lída byla moc hodná holka, ale hloupá a na to dojela. Adina byla mazaná a zlá. Pak jí život převálcoval, a tak byla hodnější a velkorysá.

LN: Jak to bylo s nadací Eduarda Vojana pro staré herce?

Již dříve existovala nadace při Tylově divadle, kterou založil průmyslník Bartoň z Dobenína. Ten tam vložil peníze a poskytl pozemky na Zbraslavi, na nichž měl vzniknout dům pro herce. Peníze tam dalo víc lidí, Eduard Vojan byl asi nejznámější. Nadace měla správní radu a její tajemnice mně řekla, že komunisti po roce 1948 peníze ukradli.

LN: A co suma, kterou odkázal českým umělcům Hugo Haas?

Jeho vdova Bibina dala na nadaci deset tisíc dolarů, byla jsem u toho. Bylo to po Haasově smrti začátkem 70. let. Tehdy byla schůze na AMU a ji tam vítali a ona peníze svěřila A. M. Brousilovi s tím, že zakládá nadaci pro režiséry a herce. Brousil chtěl, aby finance zůstaly ve Vídni. Pak Bibině pořád říkal, že s nadací jsou potíže, na ÚV měl někdo prohlásit, proč prý tu má být fond po nějakém židovi. Tak se založení odkládalo, Brousil se vymlouval tak dlouho, až se peníze vypařily.

LN: Jak vzniklo Pražské quadriennale?

Divadelní ústav v 60. letech připravoval výstavy pro scénografické biennale v Saő Paulu a Československo odtamtud stále vozilo ceny, první, kdo ji dostal, byl František Tröster. Pak vznikla myšlenka, že by se část expozice přenesla k nám. Dostal to na stůl ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. Ten ale chtěl pět milionů, které na ministerstvu neměli. Obrátili se na mne, jestli by se to nedalo udělat levněji. Řekla jsem si, vždyť nejdražší na tom je transport, hlavně lodní doprava. Proč bychom tedy nemohli výstavu uskutečnit rovnou u nás a jednou za čtyři roky. Chtěli to na papíře, tak jsem to spočetla za milion sto tisíc. Na to kývli, a že projekt musí mít název. Vymyslela jsem Pražské quadriennale, v Divadelním ústavu jsem ale narazila, kdo prý to bude dělat, ale pak si dali říci. První PQ se dělalo na koleně s Jarmilou Gabrielovou, Věrou Ptáčkovou a Vladimírem Jindrou.

LN: Divadelní ústav se za normalizace podílel na zákazech nepohodlných inscenací, v divadlech vznikala často i oprávněná nenávist k této instituci. Jak to fungovalo?

Odjakživa panoval rozpor a nenávist mezi ministerstvem kultury a ÚV. Ministerstvo nenávidělo ÚV, které zase mohlo zakázat, co potřebovalo, a tvářit se, že to zakouslo ministerstvo. Tehdejší šéf činoherního oddělení Machek měl kamaráda na ÚV Bureše, který byl hrozně hloupý, a ti dva spolu intrikovali. Ministerstvo po nás chtělo posudky, zamítla jsem to a tihle dva se domluvili, že to bude výtečné. Proti tomu jsem už nemohla nic dělat.

LN: Ani jako ředitelka?

Nešlo to, svolala jsem pár lidí, byl tam i Jan Procházka, a řekla jim, teď se musíte rozhodnout - buď budete pracovat pro divadla, nebo pro ÚV, je to na vás. Dělo se ale leccos. U Burianů měli uvést rumunskou hru, v níž šlo o to, že manželka okresního tajemníka má podvraťáka a chce, aby vyhrál psí soutěž krásy. Byla to taková krotká socialistická satira a my ji doporučili. Herec Jiří Holý ale odkráčel na městský výbor strany, že v tom nebude hrát, protože jde o útok na stranu, tak jsme to odpískali. Takových záležitostí bylo dost a ne vždy lidé z divadel vyšli jako kladní hrdinové. A také se leccos překroutilo. Jeli jsme do Ostravy na schvalovačku hry Heleny Albertové Letní kino život, ve vlaku jsme se domluvili, že tomu pomůžeme. Třeba, že se domluvíme na nějakém škrtu a tak. Chtěla jsem, aby k tomu zavolali režiséra Jana Kačera a pak přišel ředitel divadla Zdeněk Starý, který byl jen prodlouženou rukou strany, a řekl - já už jsem zavolal na výbor, že to stahujeme. Nikdo u toho nebyl, takže pak se říkalo, že jsme přijeli z Prahy a zatrhli to.

LN: Do Divadelního ústavu jste přijala například vyhozené dramaturgy Karla Krause, Otu Roubínka. Jak se to podařilo?

PhDr. Eva Soukupová se narodila 23. 12. 1918 v Písku. Před druhou světovou válkou studovala medicínu v Praze. Studia musela přerušit po uzavření českých vysokých škol. Po válce, v roce 1945, přestoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde absolvovala studia bohemistiky a divadelní vědy. Již během studia pracovala na tehdejším ministerstvu informací a osvěty. Byla tajemníci Ivana Olbrachta, působila také na knižním odboru u Františka Halase. Pracovala rovněž jako vedoucí divadelní sekce a posléze šéfovala celému odboru umění. Stála u zrodu Divadelního ústavu a od roku 1959 do poloviny osmdesátých let působila ve funkci ředitelky této instituce. Je spoluzakladatelkou mezinárodní scénografické výstavy Pražské quadriennale, jejíž první ročník se konal v roce 1967. O rok později v přímé souvislosti s úspěchem Pražského quadriennale vznikla mezinárodní organizace scénografů, divadelních architektů a techniků - na této aktivitě se Eva Soukupová jako ředitelka Divadelního ústavu významně podílela a vykonávala též vedoucí funkci v generální sekretariátu této organizace. Eva Soukupová se věnovala také publikační činnosti, je autorkou řady odborných statí z oblasti scénografie, které uveřejňovala i v zahraničí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)