Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2004


Vyhovuje mi být osamělým střelcem

Jana Machalická

Je inteligentní, vzdělaný, originální a v rozhovoru je partnerem, o kterém se každému může jen zdát. Třebaže to zní jako otahané klišé, za jeho suverenitou se skrývá velká schopnost empatie a citlivost, kterou možná i sám od sebe odhání. Když Marek Vašut přišel v polovině 80. let do Národního divadla, okamžitě zaujal svým civilním, odpatetizovaným a inteligentním herectvím. Pak přišla Amerika a posléze zmizel z domácího jeviště. Točí filmy s pragmatickým přístupem a stejně tak přesně a bez obvyklého načechrávání a s dávkou sebeironie - dokáže pojmenovat odvrácenou tvář své profese.

LN: Vrátil jste se nyní do divadla Knížetem veronským v Romeovi a Julii, což je postava významem i rozsahem spíš menší. Nebyl by vám milejší comeback v závažnější roli?

U mne není důležitá velikost, ale to, kdo mě osloví. Nabídek je a bylo dost a na větší role. Tady pro mě byl zajímavý Martin Huba jako režisér a další kolegové. Už před časem jsem se měl chuť vrátit do divadla, šlo o Boltovu hru Ať žije královna s Dagmar Havlovou v Divadle na Vinohradech, ale projekt skončil z absurdních důvodů ještě dřív, než začal. Kdo zná trochu divadelní provoz, tak ví, že od chvíle, kdy visí ferman s obsazením, jsou výmluvy o převýšení rozpočtu měšťanského divadla směšné. Dodnes nevím, co se stalo, a je mi to jedno, jenom nevěřím oficiální verzi.

LN: Před lety jste ale prohlásil, že už divadlo nikdy nebudete hrát.

Je to jinak. Říkal jsem, že zatím z divadla odcházím, a jestli se vrátím, tak až v příštím tisíciletí. Nikdy už jsem nechtěl zpátky do stálého angažmá. A to platí.

LN: Proč?

Středoevropský repertoárový systém má svoje zvláštnosti, člověk do něj začne zabředávat, vytváří si vazby a ztrácí svobodu. Nezávislost je drahá, ale nemohu si ji vynachválit. Ostatně tím, že jsem kývnul na Shakespeara na Hradě, jsem přišel aspoň o jeden film.

LN: Po roce ve Státním divadle Brno a vojně jste byl v angažmá v Národním divadle. Jaké tam bylo v druhé polovině 80. let klima?

Bylo to dost zajímavé. Myslím, že za šéfování Milana Lukeše šla činohra hodně nahoru. On byl sice pragmatik, ale měl jednu ohromnou výhodu, kromě svých překladatelských aktivit nesledoval žádné umělecké ambice a nechyběl mu čas, aby se manažersky věnoval řízení souboru. Nehrnul se, aby nasekal tři inscenace za sezónu a byl ze všech nejlepší, tak jako se to dnes pořád někde děje.

LN: Do Národního mladí herci chodívali s rudou knížkou. Jak jste se tam bez ní dostal?

Byl jsem tři měsíce na vojně v AUSu a v prosinci 85 jsem šel po Národní třídě. Věděl jsem, že vojenská správa povolila Láďovi Benešovi zkoušet jenom v Národním, a tak jsem si řekl, proč bych to nezkusil i já, vždyť - líná huba, holé neštěstí. Došel jsem za šéfem Fixou na Novou scénu. Vysvětlil jsem mu, oč mi jde, a jestli by mě nepotřebovali. Řekl mi, když něco bude, zavoláme. To už jsem slyšel mockrát i na Barrandově, a tak jsem si pomyslel, že jsem to aspoň zkusil. Pak v lednu nasadili hru Jána Soloviče Meridián, ve které za posledních dvacet let hráli všichni slovenští herci. Děj byl prostý: starý poctivý komunista má dva syny - hodnýho "esesmáka" a parchanta. A jelikož v souboru byly samé pozitivně vyhlížející typy, tak mě zavolali. Druhou příležitostí byl štěk v Kutnohorských havířích a třetí roli, kterou jsem splnil povinné penzum tří hostovaček, byl šmelinář v Kremelském orloji. A tak mě nakonec na ty negativní typy "koupili". Tu rudou knížku mi tam později samozřejmě nabízeli včetně Lukeše. Ten mi ještě na jaře 89 řekl, že jsem infantilní, když jsem ji znovu odmítl...

LN: Po listopadu jste si vzal v divadle volno a odjel do Ameriky. Co jste si od toho sliboval?

Nic zvláštního, jednoduše jsem chtěl vypadnout na vandr.

LN: Jak vás to napadlo?

Za to může Martin Dejdar, který na jaře 89 objevil v britském časopise inzeráty na letní školy herectví. Povídá, hele, když tam pojedeme, tak už nám to bolševik nikdy nevezme. Neuměl jsem tenkrát ani anglicky, byl jsem francouzštinář. Pustil jsem se ale do toho, získal Fulbrightovo stipendium a v roce 1990 odjel do New Yorku.

LN: Jaké to bylo ve škole u slavného Lee Strasberga? Evropským uším zní studium v takovém učilišti jako obrovský úspěch...

Strasberg se považoval za přímého žáka Stanislavského, i když začínal jako vlásenkář a s jeho metodou se vlastně seznamoval prostřednictvím jiných. Věřím, že pro Američany bylo hostování MCHAT ve dvacátých letech skutečným zjevením, oni v té době znali hlavně vaudevilly. Pro ně to muselo být úžasné civilní, psychologické herectví. Strasberg sice založil Actors' Studio koncem čtyřicátých let, ale největší rozkvět škola zažila v polovině padesátých let. Takže mohu prohlásit, že mezi mé spolužáky patří Marlon Brando, Harvey Keitel, Al Pacino a Marilyn Monroe, po které je dodnes ve škole pojmenovaná jedna učebna. Nejdřív jsem se ale přihlásil do jiné školy a během prvního týdne jsem se strašně nepohodl s hlavní profesorkou herectví. Naštěstí u Fulbrighta měli pochopení, říkali - to se stává běžně, a abych si vybral jinou školu. No a jinou jsem neznal. Byla tam příjemnější atmosféra a většina studentů z Evropy. V USA už měla zenit dávno za sebou, ale v Evropě je, myslím, dodnes nejznámější. Ale aby bylo jasno - Actors' Studio není identické se školou, na kterou jsem chodil - to byl Lee Strasberg Theatre Institut na 15. ulici pro kandrdasy, kdežto Actors' je úplně jinde a má i jinou funkci.

LN: V jakém smyslu?

Představuje něco jako chrám, něco jako vědecký, akademický ústav pro "doškolovaní farmaceutů". Profesionální herci se tam zapisují do pořadníku, aby mohli jednou týdně předvést svou etudu před komisí "Nesmrtelných" - členů AS, což je sakra exkluzivní klub. Ti potom v krátkosti, asi tak během pěti až deseti minut zkritizují vystoupení, herci uctivě poděkují a nastupují další. Sami mistři, členové AS, též příležitostně krejírují... Rozhodně to ale není škola s řádnými studenty a denní výukou. Na jedné takové dopolední seanci jsem se byl podívat a byly to skutečné orgie realismu - patos, přehrávání. Zkrátka, nechtěná karikatura toho, čemu se tam říká Method Acting. Ale třeba jsem jen neměl štěstí a navštívil je v nesprávný den. Rozhodně jsem tam už nikdy neobtěžoval.

LN: V Československu jsme o americkém divadle moc nevěděli, nanejvýš jsme slyšeli o experimentálním Living Theatre...

Taky jsem se byl na ně podívat. Tehdy působili v jedné rozpadlé garáži v jižní části východního Manhattanu, kterou v té době obývali hlavně hispánci, byly tam squaty a vůbec nebylo radno se tam potulovat. Chodíval jsem poblíž na kafe, takže jsem to tam docela znal. Pak jsem si někde přečetl, že mají premiéru. Byl to těžký amatérismus, prostě strašný. Pokud je naším kritériem absolutní nezávislost, tak prosím, ale z mého pohledu běžného měšťáka to bylo děsivý. Šel jsem pak po premiéře zase na kafe a objednávku ode mě přijímal herec, který v právě skončeném kusu hrál hlavní roli. A v práci byl dřív, než jsem tam došel já - divák.

LN: To je drsný život, o němž většina českých herců nemá ponětí. U Strasberga to bylo taky tak surové?

Byl jsem tam jeden z nejstarších studentů, a když jsme si vyprávěli o svých studentských letech, tak mi nechtěli věřit, jak to u nás chodilo. Ve srovnání s Amerikou to byla procházka růžovým sadem a velké hýčkání a přepych. Palác v centru Prahy, tělocvična, čtyři sprchy (tam jedna a ještě jak z ruského filmu), hodiny zpěvu po dvou. Profesoři se nám věnovali individuálně, zatímco tady přišlo do hodiny pětatřicet lidí a učitelé nám na rovinu říkali, nejvíc se naučí ten, který se bude nejvíc snažit. Vyžadujte po nás všechny informace teď, za těmito dveřmi už neotravujte. Pokud chcete, tak vám dám soukromé hodiny - jednu za sto dolarů.

LN: Američanům takový dril nevadil?

Jsou zvyklí. Ze školy okamžitě běželi na soukromé hodiny, anebo makat - pinglovat, uvádět v kině. Aby si vydělali na školu a na bydlení. Na pivo jsem chodil s lidmi ze Skandinávie a jedním Vídeňanem. Američani s námi nikdy nebyli.

LN: A pokud jde o metody, získal jste nové zkušenosti? Co se vlastně u Strasberga vyučovalo?

To je právě ten paradox. Odjel jsem z de facto ještě socialistického Československa, abych si ten pravý socialistický realismus vychutnal v Americe. My jsme se sice na DAMU počátkem osmdesátých let Stanislavského učili, ale v podstatě jsme to ignorovali. A u Strasberga jsem najednou musel sedět dvě hodiny a chytat imaginární déšť. To mě dost otravovalo. Herectví nás učila ruská baletka, velmi kultivovaná dáma, ale vůbec tomu nerozuměla. Měla ohromně ladné pohyby a nádherně seděla, ale učila, co si přečetla z knihy. Navíc škola nemilosrdně míchala lidi s hereckou zkušeností s absolutními začátečníky. Byl jsem jeden z mála, který měl za sebou šest let práce na profesionální scéně a filmy. Takže jsem radši chodil za školu, protože New York je mnohem zajímavější. Jedno obrovské multikulturní divadlo.

LN: Není nakonec slavná Strasbergova škola jen takovou atrakcí pro cizince?

Po pravdě řečeno dnes už žije hlavně ze své pověsti, o čemž svědčí i to, že je to škola relativně laciná. Nemohla se třeba srovnávat s Julliard School, kde školné vyšlo asi na dvacet tisíc dolarů a studenti měli absolventský týden v budově komplexu Metropolitní opery. My jsme se nanejvýš dostali k předváděčce v učebně Marylin Monroe, kam se jako diváci převážně dostavili příbuzní a kamarádi.

LN: Žádní agenti, ředitelé, režiséři se o studenty nezajímali? Jak tedy lze v Americe uspět?

Kvalitní herec nemusí se vždy rovnat slavný herec, jsou různá kritéria úspěchu. V zásadě se to tam dělí tak, že kdo chce být slavný na divadle, zůstává v New Yorku. S tím, že se může prosadit i v televizi. A kdo chce prorazit ve filmu, musí do Hollywoodu.

LN: Co jste dělal vy, abyste se prosadil?

Tehdy mi bylo třicet a brzo jsem zjistil, že jediná možnost, jak něco dokázat, je žít v Hollywoodu. A to se mi nechtělo. Obcházet konkursy dny, měsíce, roky, vždyť v Hollywoodu vychází velice tlustý deník s jejich seznamem. Můžete si také být jistá, že většina z těch, kteří obsluhují v kavárně, čepují benzin u pumpy nebo stojí za pultem v krámě, jsou herci a čekají na příležitost. Na chvíli, kdy odhodí zástěru nebo hadici. Jsou mladí, chytají se každé možnosti, makají na sobě. Van Damme takhle deset let lítal a přitom trénoval ten svůj kick box. Pokaždé je to dost tvrdá práce, ale taky hraje svou roli štěstí, být v pravou chvíli na pravém místě. Jsou tam zástupy připravených lidí, kteří mají fyzické, estetické a duševní předpoklady. Je to loterie.

LN: To přece ale musí být dost deprimující takhle se rvát o místo na slunci...

Nikdo vás nenutí. Nechceš, běž dělat něco jiného, to je v naprostém pořádku. V Hollywoodu také panuje velmi čilý společenský život a všechny hvězdičky se snaží chodit na večírky a jsou ochotné udělat cokoliv. To je všude na světě. A zrovna tak existují případy, kdy se nic takového neděje. Prorazit nemusí automaticky znamenat, že se dotyčný bude brodit po krk ve špíně. Jak jsem už říkal, hrozně záleží na náhodě a na štěstí.

LN: A vám někdy náhoda něco takhle přihrála?

Točil jsem v Londýně Mision Impossible a řekl jsem si, že musím mít agenta, tak jsem si koupil v knihkupectví půlpalcovou knihu, kde každý rok vychází jejich seznam. Jenom v Londýně je přes 500 agentur. Jsou různě specializované - na divadlo, reklamu i na monstra, tam si prý vybíral i Fellini. Nebo na etnické skupiny, když někdo chce Asiata, Rusa, lidožrouta od Zambezi. Seznámil jsem se tam s jednou ředitelkou castingové agentury, která teď naposledy dělala casting k filmu Hodiny. A té jsem se svěřil, že jsem svůj dossier poslal asi deseti agenturám. Smála se - prosím tě, ty jsi blázen, takových materiálů dostávají sto denně a sypou je rovnou do koše. To ti musím domluvit konkrétně. Dostal jsem asi pět tipů, došel tam a absolvoval příslušné schůzky v atmosféře zdvořilého nezájmu. Všechno jsem vypotřeboval a jel do hotelu s tím, že druhý den odlétám domů. Načež mi zavolali, že se mám okamžitě dostavit do jedné agentury. Tam seděla příjemná starší dáma, která mi oznámila, že má pro mne film - zítra letíte a budete točit celé prázdniny. Mám pro vás roli velitele německé ponorky v zajateckém táboře. Neměl jsem peníze, čisté oblečení, nic, ale taková nabídka se neodmítá. Jednoduše: herec, který měl roli hrát, se před natáčením šel rozloučit se svou tetičkou. Ta, když zjistila, co bude hrát, mu oznámila, ty jako žid chceš hrát takovou postavu? Tak jestli to vezmeš, vydědím tě. A role byla moje.

LN: O herectví se ale poměrně často vyjadřujete s despektem. Proč?

Vždyť je to svým způsobem nedůstojné povolání - alespoň pro dospělého muže. Asi se nabízí, proč jsem si ho zvolil. Ano, víc by mě zajímala filozofická fakulta, ale opravdu jsem neměl chuť zabývat se studiem marxistického náboženství. A i kdybych tam šel, stejně bych nejspíš skončil v nějakém amatérském divadle. Divadlo pro mne mělo půvab, lhal bych, kdybych řekl, že ne.

LN: Takže není příčinou vašich psychických problémů třeba to, že jste chtěl vystudovat a dělat něco jiného než tuhle profesi?

Určitě ne, kdybych toužil mít jiné povolání, tak se k němu dostanu, už bych na tom dávno pracoval. Mé deprese nepramení z toho, že bych měl pocit nenaplnění nebo marné touhy po větší kreativitě. V mozku člověka s depresí prostě správně nefungují určité chemické reakce, je to také částečně genetická záležitost. K této danosti pak přistupují vnější faktory. V mládí mě nejvíc deptalo, v jaké realitě jsme za bolševika žili. Ošklivé je i setkání s vlastní zbabělostí. A tak dál. Až k existenciálním otázkám po smyslu vesmíru. A když člověk dospěje k tomu, že všechno je špatně, tak se mu taková patálie jako život v komunismu jeví jen jako shnilá třešinka na velmi nechutném dortu.

LN: Pomáhá něco v takové situaci? Rodina, vztah, děti - to by pro vás nebyly záchytné body?

Asi ne, mám pocit, že to pro mne není. Asi jsem moc brzo četl Chandlera a odjakživa jsem se indentifikoval s postavou osamělého střelce. Ale co není, může být. Nikdy neříkej nikdy, jak říká další takový "rodinný typ".

LN: Nebylo by tenkrát pro vás řešením emigrovat?

Celý život jsem o tom přemýšlel. Na začátku gymplu jsem si říkal odmaturuji a zdrhnu, pak přišla různá setkání, kamarádi, první lásky, pořád jsem to oddaloval. Koketoval jsem s tím až tak do roku pětaosmdesát, kdy se to začalo lámat. Ty poslední tři roky před listopadem byly fakt moc pěkný, ve vzduchu byla naděje a začal jsem věřit, že se dožiji změn.

LN: Opravdu jste se nikdy nepokoušel z herectví uhnout, co třeba režie?

Koncem osmdesátých let jsem se snažil o přijetí na režii na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Vybral jsem si Jana Roháče z Dubé, vymyslel jsem si takového opovědníka, který by komentoval rozložení politických sil, namontoval jsem do toho perestrojku a sjednocenou Evropu. Ani mě nepozvali k přijímačkám. Když jsem tam zavolal, tak řekli, abych teda přijel. A tam mně předhodili můj koncept červeně podtrhaný a s poznámkami jako nepřijatelná teze, oportunismus. Jel jsem domů a tyto ambice opustil.

LN: Vaše filmografie posledních let čítá poměrně dost zahraničních snímků a v mnoha z nich figurujete jako český generál, vesničan, voják. Proč takové role berete?

Je to moje práce. Když tu čurdu nevezmu, budu se muset poohlédnout po jiné práci, třeba nechat se zaměstnat v repertoárovém divadle. Neříkám, že mě to bůhvíjak uspokojuje, ale je to moje řemeslo. A to nemyslím pejorativně. A když si mám vybrat mezi občasným hraním v zahraničních filmech a v repertoárovém divadle, není co řešit. Jsem nezávislý, a je to také hodně rozmanité. A mezi námi, rozdíl v tom, jestli hraji hlavní roli nebo čurdu ve filmu určeném k zábavě, spočívá v podstatě jen v ranci, který si za to odnesu. Role v náročném, hodnotném filmu člověka - nebo alespoň mě - potká jednou za pět nebo deset let.

LN: Mám tomu rozumět tak, že jste se vzdal naděje na takovou roli?

Řekněme, že mám před sebou pětadvacet let aktivního hereckého života. Jak mám vědět, co mě potká? Třeba nic, třeba všechno. Ale jestli jsem si myslel, že získám velkou roli v zahraničním, tedy americkém filmu, tak zodpovědně říkám, že ne. Jednoduše to není možné.

LN: Jak to, že ne?

Český herec nikoho nezajímá, jsme prostě malí. Velkou roli v hollywoodském filmu dostane třeba Gérard Depardieu, který je hvězdou ve Francii a může v Zelené kartě uplatnit svůj francouzský přízvuk. Ameriku z evropských zemí zajímá tak leda Francie a Anglie, bližší je jí - přirozeně - Latinská Amerika a pak Asie. A Rusko - to je taky obrovský trh. Karel Roden dostal nedávno příležitost v roli vraha, kterého výborně zahrál po boku de Nira. Bylo to úžasné, ale obávám se, že šlo o specifickou příležitost. O šanci, která se podle mě dlouho nebude opakovat. Scénář jasně stanovil, že jde o Čecha ještě s milým příjmením Slovak a původně představitele dokonce hledali i na ulici mezi neherci. Něco o tom vím, skončil jsem u nás v konkursu druhý za Karlem... A pak nezapomeňte, že velká studia se zodpovídají hereckým odborům SAG (Screen Actors' Guild), ty mají v Americe silnou pozici. Pokud režisér obsadí cizince, musí vysvětlit, proč tak učinil, a doložit, že americký herec stejných kvalit zkrátka neexistuje. Jsem si jistý, že kdo chce uspět v Hollywoodu, musí tam dlouhodobě žít.

LN: Malé role v zahraničních filmech tomu rozumím, je to i škola, ale stojí vám za to vzít roli v Troškově Kameňáku?

Mě to intelektuálně nepohoršuje, vždyť to bych pak nemohl hrát skoro v ničem. Není to o nic horší než devadesát pět procent věcí, které pro zábavu vyrábí naše televize. Intelektuální komunita si pokaždé najde něco nebo někoho, vůči čemu se vymezuje. A z Trošky se stal takový etalon. Spousta lidí z téhle partičky je přitom sama součástí světa showbyznysu a světa zábavy. Pro zachování vlastní důležitosti a sebeúcty si pak myslí, že v téhle bramboračce jsou vedle Troškova bůčku se štětinami to libové masíčko nebo zdravá zeleninka. A třeba i jsou, ale bohužel pro mne je to pořád jedna a ta samá polévka. A pokud se někdo nezaměřuje na téma, ale vyčítá tomu prostě jen slabou filmařinu, pak má nejspíš pravdu. Ale takových je většina filmů, ve kterých jsem hrál. A jen málo herců má to štěstí a může mluvit o opaku. Troška si dělá mimo jiné srandu z úplatkářství ve fotbale. Stokrát raději bych si zahrál a bral honorář za roli v odvážném společensko-kritickém thrilleru natvrdo odhalujícím prohnilost a zkorumpovanost našeho profifotbalu. Ale to bych si asi musel napsat sám, což bohužel neumím.

Marek Vašut, narozen. 5. 5. 1960 v Praze. Vystudoval pražskou DAMU (1983). Po absolutoriu působil sezónu ve Státním divadle v Brně a v letech 1985- 1992 byl v angažmá v pražském Národním divadle. Mezitím absolvoval studijní stáž na Lee Strasberg Theatre Institutu v New Yorku (1991). Od roku 1966 natočil přes 60 filmů, hrál už jako dítě, například ve filmu Káťa krokodýl (1965) či Přijela k nám pouť (1973). Mezi jeho nejznámější snímky v české produkci patří například Pěsti ve tmě, Hauři, Divoká srdce, Řád, Mňága - Happy End. Od devadesátých let točí zejména zahraniční filmy, hrál například ve snímcích Mladý Ivanhoe, Aféra Dreyfus, Mission Impossible, XXX, Česká spojka, Van Helsing či v televizním filmu Hitler: Zrození zla. Naposledy spolupracoval s anglickým režisérem Dirkem Campbellem, který v Česku točil britský rodinný seriál jménem Out Law (Mimo zákon), kde hrál postavu jménem Lukas Knife, po níž se jmenuje jeden díl. Během angažmá v Národním divadle hrál v řadě inscenací zajímavých režisérů, například v Hamptonových Nebezpečných vztazích, v Klicperově Zlém jelenu, Delaneyové Chuti medu či Nestrojově hře Tajné peníze, tajná láska. V České televizi natočil seriál Detektiv Martin Tomsa, zajímavou postavu ztělesnil v inscenaci Viktora Polesného Milenec Lady Chatterlyové. Kromě herectví se věnuje i fotografování, měl již několik výstav, například v Galerii Pecka. Vydal také sbírku básní.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)



Zpátky