Říjen 2004

Co si počne Evropa?

Emanuel Mandler

Podle amerických činitelů (a většiny evropského tisku) nemá plánované stahování vojáků z Evropy nic společného s údajným „potrestáním“ evropských států za jejich laxní vztah k americkému tažení do Iráku. Komentáře se shodují v tom, že plánované stažení části amerických vojsk je výsledkem vývoje amerických strategických úvah od konce studené války. Toto strategické uvažování vyústilo v přesvědčení, že Spojené státy musí přesunout část vojsk z Evropy a Asie tak, aby americká armáda byla schopna účinněji čelit novým válečným výzvám. Umístění takových základen by prý bylo ideální v Bulharsku nebo v Rumunsku.

Tomu lze těžko odporovat; úspěšná zkouška íránské rakety středního doletu hovoří sama za sebe. Nicméně to vše by nemělo zastírat skutečnost, že pro Evropu nastala základní strategická změna. Kdežto za studené války americká vojska chránila západní Evropu a tím i Spojené státy, nyní na nových základnách budou americká vojska umístěna proto, aby chránila zejména USA (v případě potřeby a dobré vůle Spojených států, ještě třeba i někoho jiného). Tento přesun významu mimo jiné znamená, že Spojené státy ani za cenu možných dalších komplikací na Blízkém východě nehodlají vyklidit pozici světového četníka (globální svět bez takové funkce nemůže fungovat), nýbrž spíše ji ještě posílit. Pro Evropu to znamená několikerou výzvu.

Velkým evropským státům se ani trochu nelíbilo, že v globálním světě zaujímá funkci světového četníka právě Amerika. Jenomže přitom se cítily bezpečné pod její ochranou a zároveň podporovaly její latentní nepřátele (kupříkladu Arafáta), a to za cenu značných výdajů. Nyní záleží na tom, uvědomí-li si, že budou mnohem méně chráněny proti útoku nepřítele než za zlatých časů, kdy je chránila americká vojska, a pochopí-li šanci, kterou jim, třebas i nechtěně, poskytuje stahování značné části amerických vojsk. Budoucí politika celé evropské unie stojí před základním dilematem: buď – jako to dělá Německo a Francie – postupovat nepřímou podporou latentního nepřítele, anebo vzít na vědomí, že nejen Amerika, ale i Evropa je ve válce s radikálním islámem. Je opravdu pozoruhodné, jak velká část Evropy neví nebo nechce vzít na vědomí, že v únoru 1998 podepsal Usáma bin Ládin, Ammán al-Zaváhirí a tři další významní radikální islamisté fatvu, kterou vyhlásili džihád proti židům a křižákům a přikázali muslimům vraždit Američany, jejich spojence, vojáky a civilisty všude, kde je to možné, až do osvobození Svaté země.

Postupovat „mnichovanský“ (prvním) způsobem je sebevražedné (v takovém případě už by snad pro Česko bylo lépe, kdyby zůstalo před branami Evropské unie), postupovat druhým směrem zase sociálně psychicky obtížné; ani evropská politika, ani obyvatelstvo na to nejsou připraveny. Především však by to bylo drahé a Evropa je schopna snižovat, nikoli zvyšovat výdaje na zbrojení. Je vůbec možné takovou situaci řešit?

Taková možnost existuje, přestože není nepodobná pohádkovým fabulacím. Evropa by si musela přiznat, že je v opravdové válce s radikálním islámem a uznat, že takovou válku nelze vyhrát vyjednáváním s vyloučením ozbrojeného násilí. To by znamenalo zbrojit a přistupovat k rozsáhlým škrtům v rozpočtových výdajích. Samozřejmě že by takový postup musel vést k přehodnocení nynější politiky. Bylo by to rovněž přehodnocení geografické a z hlediska globální politiky. Evropská unie by musela rychle zrušit podporu problematickým muslimským státům a hnutím a přijmout jediný stát neproblematický, to je Turecko, rozžehnat se s Jásirem Arafátem a navázat korektní styky s Izraelem. A pak? Pak by se asi i se Spojenými státy dalo hovořit lépe než dnes.

Toto řešení má, jak jsem už naznačil, základní chybu, že mu chybí neobyčejně mnoho do proveditelnosti. Ale co tedy bude s Evropou?

Dá se předpokládat, že se budoucnost, jak už to bývá, bude lišit od veškerých předpovědí – a tedy také od těch hodně pesimistických. Jak že se to říká? Grau, teurer Freund, ist alle Theorie und grün des Lebens goldner Baum - Šedivá, drahý příteli, je všechna teorie a zelený je zlatý strom života. Vždy se v budoucnu přihodí spousta nepředvídatelných okolností. Doufejme, že zlatý strom života se bude zelenat i pro Evropu a že stahování části amerických vojsk bude podnětem pro evropskou politiku i veřejnost, aby se o sebe začala pořádně starat.