Říjen 2004

Co začal Přibyl

Emanuel Mandler

Případ Pavla Přibyla je dávno za námi a přece se stále vrací. Jeho návrat zdánlivě souvisí pouze s otázkou, zda smějí působit ve významných funkcích lidé, kteří se před listopadem 1989 mocensky, politicky a policejně angažovali. Premiér zřejmě proti tomu nic nemá, vicepremiér Šimonovský také ne (ještě 18. srpna v BBC objasňoval publiku, že podle většinového názoru Grossovy vlády se velitel pohotovostní roty SNB Pavel Přibyl za patnáct let vyvinul pozitivním směrem) a nedávno se k nim přidala i ministryně školství Petra Buzková. V MfD 28. srpna říká, že kdyby znala informace o Přibylově předlistopadové činnosti, asi by se zdržela hlasování. „Funkce vedoucího Úřadu vlády“, uvádí, „je velice úzce spojena s osobou premiéra. Zatím to bylo vždycky tak, že je to premiér, kdo si ho vybírá.“ Co by tak asi musel Pavel Přibyl před listopadem 1989 provádět, aby dnes paní Buzkové – a zřejmě mnoha dalším ministrům – jeho jednání vadilo?

Případ Přibyl a mnohé další jsou částí tzv. vyrovnávání s minulostí. Chápeme je dnes jako otázku morální, navíc dokonale prošlou; během takřka patnácti let se vyšvihlo na významná místa tolik lidí, kteří se mocensky angažovali za komunistů, popřípadě byli agenty StB, že je dnes těžké mnohé z nich identifikovat a nemožné většinu odstranit a na jejich místa zvolit či dosadit občany s čistým štítem. Kromě toho mnozí činitelé mají rádi jako své podřízené lidi se škraloupy z předlistopadové doby, protože ti lidé jsou jim oddáni – jsou na nich závislí. Otázka je, v čem a jak to vlastně vadí.

Řekněme přímo, že etická stránka věci je pro většinu společnosti zastřená: občan XY ani nemůže vědět, že jací lidé rozhodují o jeho případech někde o dva stupně výše. Jenomže činitelé s nečistou předlistopadovou minulostí mají zvláštní vlastnosti. Vezmeme-li v úvahu, to co bylo řečeno, že jako celek jsou nesnadno identifikovatelní, je to s nimi jako s jednotlivci právě naopak. Jako jednotlivci jsou proto snadno zranitelní; zabývají-li se věcnými případy, jde jim přirozeně v první řadě o to, aby se to, oč jde, nedotklo jejich minulosti, a vůbec: nezáleží jim na pravdivosti, ale na tlusté čáře za jejich vlastní minulostí. Až na výjimky nechtějí dělat zbytečné potíže a přimhouří oči všude, kde je to možné. Až bychom se divili, jak je to snadné.

A tak jsou tito lidé s nečistou předlistopadovou minulostí významnou součástí dnešního celkového korupčního a provozně nestabilního prostředí, ve kterém žijeme. Bylo by nemoudré svalovat všechnu vinu za toto nešťastné postkomunistické prostředí jenom na ně, ale nezanedbatelnou úlohu na jeho nestabilitě mají. Ti, kdo mají na svědomí, že se takoví lidé dostali na mocensky a provozně významná místa, zajisté nemysleli na důsledky, které takové jejich jednání bude mít. Tak už to bývá. Pro nás vzniká velký problém: ponecháme to vše minulosti, nebo se s takovými případy přece jen pokusíme něco dělat?