Říjen 2004

Přibyl je pryč

Přibyl je pryč

Pavel Přibyl jako šéf úřadu vlády je pryč a podle premiéra bychom se tím neměli zabývat, jsou tu teď důležitější věci. I když tato argumentace zní podivně, přece patří mezi řídké doklady toho, že náš veřejný život se konečně začíná zbavovat aspoň některých lidí, kteří jsou diskreditováni svou činností v předlistopadovém režimu, a že to státní činitelé musí brát na vědomí. Málokdo si však uvědomuje, že tento akt naší státní správy je pouze malým krokem ke stavu, v němž by mohla mít veřejnost po politické stránce (o ostatních stránkách nemluvě) plnou důvěru v naše státní instituce. Je patřičné zpětně uvažovat, co je na celé Přibylově záležitosti nepostačující. Všimněme si, jak premiér argumentoval (Mf DNES 21. srpna):

Otázka: Přibylovi „lidé byli trestně stíháni za to, že zranili nejméně dva demonstranty. Přibyl akci přímo velel. Stačí vám tato informace k jeho odvolání?

Gross: Nehodlám měnit, co jsem řekl. Ani nehodlám slovíčkařit a vykrucovat se z něčeho. To je má odpověď.

Otázka: Řekl jste, že k tomu odvolání potřebujete důkaz, že přímo pan Přibyl někoho uhodil. Stačí vám, když to byli pouze jeho muži?

Gross: Zaprvé jsem použil slovo ´ublížil´. A zadruhé jsem hovořil i o lidech, za které tehdy odpovídal. Takže opakuji: já nehodlám slovíčkařit a vykrucovat se. Máme tady v tuto chvíli závažnější problém, a to je obvinění, které vznesl pan Kořistka.“

Rozumím-li tomu dobře, kdyby Přibylovi lidé nikoho neuhodili (nikomu „neublížili“), premiér ani vláda by neměly důvod k Přibylově odvolání. To, že Přibyl velel rotě pohotovostního pluku, který rozháněl demonstranty, nevadilo. Vicepremiér a ministr dopravy Milan Šimonovský (KDU-ČSL) ještě 18. srpna v BBC objasňoval publiku, že podle většinového názoru Grossovy vlády se Pavel Přibyl za patnáct let vyvinul pozitivním směrem – kromě schopností prokázal i spolehlivost.

Jinými slovy: stále trvá postkomunistický syndrom, který začal po prvních svobodných volbách v červnu 1990 zvolením Alexandra Dubčeka, spolupracujícího tajně s Kremlem, předsedou FS a Mariána Čalfy, který se rychle překabátil z místopředsedy komunistické vlády a stal se předsedou vlády zvolené v demokratických volbách. Od té doby mocenská a policejní angažovanost v předlistopadovém režimu nejsou v Česku pro jmenování do mocensky významné funkce na závadu.

Strany vládní koalice zcela logicky Přibylovu záležitost jako politický problém neviděly. Za patnáct let si rády zvykly. Jako vždy když padne autoritativní režim, berou si někteří demokratičtí činitelé k ruce lidi se škraloupem ze starého režimu, protože mají zajištěnu jejich oddanost. Ti lidé jsou snadno zranitelní, jak to právě předvedl Pavel Přibyl. (Po druhé světové válce začalo vycházet najevo, jak dovedně tímto způsobem využívali kolaborantů s nacismem komunisté – a to přitom pronášeli spoustu protinacistických řečí).

Pokud by naše společnost měla postoupit o další krok kupředu, musela by postupně lámat zmíněný postkomunistický syndrom a dojít k poznání, že politicky a mocensky významné funkce nesmějí zastávat lidé, kteří byli tímto způsobem angažováni před listopadem. I když třebas ani oni, ani jejich podřízení nikomu nelámali končetiny.