Říjen 2004

Mediokracie (Internetové čtení o médiích a zodpovědnosti pro pokročilé)

Vlastimil Marek

O tom, že rozpor mezi situací individua a světem jeho funkcí (moci) je stále hlubší, a sami aktéři si naprosto neví rady, svědčí i více jak celostránkový esej ve víkendové příloze Kavárna našeho nejčtenějšího deníku: „Pohrdání většinovou společností a její kulturou je neproduktivní, přitom produkce originálních myšlenek je u nás nízká“, píše šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr ve svém zamyšlení nad rostoucím konsumerismem a některými reakcemi některých umělců nebo novinářů. Víc než „neustále rostoucí apetit davu po zábavě, který požírá veřejný komunikační prostor a vytlačuje projevy originálního ducha na periferii společenského života,“ a než úvaha, že „nabídka zábavy v médiích je produktem lidské potřeby bavit se“, pana šéfredaktora trápí spíše to, že čeští intelektuálové „místo, aby intenzivně přemýšleli a usilovně tvořili, vyklízejí prostor bulvarizaci české společnosti. Důsledkem této intelektuální ochablosti je m.j. chudá nabídka originálních publicistických a esejistických textů. A ti, kteří zastávají menšinové názory či prezentují originální pohledy, jsou nezřídka zesměšňováni… právě příslušníky inteligence.“

Vida. To píše intelektuál, který šéfuje nejčtenějším novinám u nás! Nabádá stěžující si intelektuály k velkorysosti a nadhledu – omlouvá snad sám před sebou neustále klesající úroveň a rostoucí bulvarizaci článků i ve „svém“ deníku?

Pochválit ho ovšem musím za odvahu, s jakou konečně vyjádřil to, před čím ostatní „odborníci“ a komentátoři zavírají oči: „například nakupováním v hypermarketu si lidé navozují změněný stav vědomí“. Samozřejmě. Každá zábava jsou endorfiny, jinak by to lidé nedělali. Protože ale vše souvisí se vším, nabízím i další aspekty k uvážení.

Je to podle mne především zkorumpované právní, vydavatelské, distributorské i vydavatelské prostředí, které je tím hlavním důvodem, proč se by se u nás dnes „většinově“ nechytil ani Čapek nebo Kisch, ale ani Dylan, Hendrix, Hemingway či Shakespeare. Tak jako žebříčky prodejnosti nejnovějších hitů, i žebříčky prodejnosti knih jsou podplacené. Tak jako výsledky důležitých fotbalových utkání, i hojnost pouštění písniček i ve veřejnoprávních rádiích nebo interview s nějakou osobností v každém hojně prodávaném časopise je záležitostí spíše úplatku (ať už přímo, nebo nepřímo, formou skryté inzerce) než skutečného zájmu redaktorů či veřejné potřeby.

Rád bych ale zmínil i subjektivnější příčiny současného celé společnosti nevyhovujícího stavu. Například neumíme a nemůžeme nepodlehnout. Každý jen trochu informovaný manažer či marketinkový tvůrce si může, má-li dost peněz, díky technologiím a poznatkům o tom, jak vnutit a prodat cokoliv, omotat kolem reklamního prstu celé vrstvy společnosti – a neumíme se bránit ani my dospělí, natož naše děti. Takže tvrzení mediálních magnátů, že „lid“ si to (rozuměj, stále nižší úroveň infozábavy) žádá - a zaplavit masy Gottem a Bílou a pak dokazovat vkus a diktát lidu faktem, že Gott a Bílá jsou nejprodávanější, je demagogie a nahrazování příčiny za následek.

Jinými slovy, nejsme evolučně připraveni na tak rychlý rozvoj technologie (zábavy). Naivně, lehkomyslně, jsme nechali tobogan rozjet. Současná (nad)vláda médií je tak jen další ukázkou nepochopení softwaru a hardwaru. Zatímco emočně jsme stále lovci mamutů a sběračky lesních plodů, s „brzdami“ odpovídajícími úderné síle jediných zbraní, které nám příroda dala, tedy zubů a nehtů, hardware, tedy rakety, film a televize atd. se vymkl z kloubů.

Teď už si s rychlostí, s jakou se řítíme někam do neznáma, nevíme rady (a žádná vláda a žádné OSN nemůže než hasit požáry). Místo, abychom si hráli (a nechali své děti si hrát), svázali jsme výchovu a školu (ale třeba i život podnikatelský) sítí nesmyslných příkazů a omezujících instrukcí - a pak se divíme, že „po práci“ chce lid své hry.

Není to zase zcela naše vina, i my jsme byli špatně porozeni a m.j. naprogramováni k egocentrickému, levohemisférovému myšlení. Přestali jsme důvěřovat radám svých moudrých – třikrát řežeme a pak teprve jednou měříme. Zatímco Indiáni kmene Navajo domýšleli svá rozhodnutí do osmé následné generace, my jsme zbytečně limitováni čtyřletým volebním obdobím na jedné, nebo byrokratickým zkostnatěním na druhé straně. Naše instituce a „demokracie“ jsou stále více znehodnocovány sociálním inženýrstvím (elity nemají děti, za každou cenu udržujeme při životě geneticky poškozené): společnost je určována ne vizemi a rozmyslem, ale činy zlodějů, šílenců a teroristů.

Zpět k tématu a mediokracii. Média (a globální řetězce a stále větší rozdíly mezi Severem a Jihem, křesťanským a muslimských světem) jsou jen zbytnělým důsledkem naší evoluční nepřipravenosti: nasedli jsme do rolls royce s průkazem na trabanta. A dokládat oblibu zábavy popisem fresek v Pompejích je také nesmysl: tehdejší „Michael Jackson“ mohl poplést hlavu stovkám fanynek, ten náš současný to (vlivem médií) dokáže se stamiliony.

Proč o tom píši v téhle souvislosti? Kdo jiný, než lidé jako pan Šafr, tedy šéfredaktoři (a také majitelé) velmi vlivných médií, tedy vrcholní představitelé mediokracie (zvláště pokud o jistém nebezpečí vyplývajícím ze současného směřování vývoje světa, ví, a dokonce píší), by měli nejen psát a hovořit, ale i konat? Kdo jiný může „vyváženě“ reflektovat realitu (a nenechat např. svůj deník zaplavit vraždami, katastrofami, teroristy, politickými banalitami a společenskými drby) než právě oni? Kdo jiný může jinak zesměšňovaným autorům originálních uměleckých děl či názorů pomoci než právě oni?

Zodpovědnost by měla růst zároveň s mocí. Píši-li pro čtyři kamarády nebo skupinku nadšenců, mohu si dovolit psát jazykem, kterým hovoříme. Stavím-li se svými kamarády někde u potoka bunkr, nic se nestane, když mi spadne střecha. Jsem-li ale architekt a projektuji-li letiště, měl bych svou zodpovědnost setsakra intenzivně a neustále vnímat. Učím-li ale třídu adolescentů, nebo dokonce řídím ministerstvo školství, měl bych za svá rozhodnutí nést adekvátní zodpovědnost. A jsem-li již jednou mocný (a zodpovědný), měl bych, chci-li vládnout celé společnosti, především zvládnout sám sebe. Tedy poznat sám sebe.

A jsme zpět u rad moudrých. Naše vrcholové instituce jsou jen sbírkou odložených politiků (a ti nejsou filantropové a moudří starci, ale jen celoživotně stranicky zušlechťovaní oportunisté a kariéristé) a nulovou zodpovědností, a právě tak jako různí berlusconiové, murdochové, železní (či šafrové), a tak jako my ostatní, až příliš často podléhají nezvládnutým emocím.

A protože se lidé jako pan šéfredaktor denně hrabou v katastrofách, uchází jim, že vize jsou a řešení také, jen se po nich poohlédnout a popřát jim (a přemýšlivým a originálním autorům) sluchu, resp. prostor (třeba ve vašich novinách, pane Šafře) a pomoci jim prorazit. Nikdo netvrdí, že to bude snadné. Ale pokud nezačneme sami u sebe (co takhle každodenní ranní meditace na začátku a očistné duchovní techniky na konci každé směny novináře a šéfredaktora, ale i politika, senátora, poslance, ministra, gynekologa?), nemůžeme chtít změnu od těch druhých. I média (a vlády) jsou přece určovány a charakterizovány činy jednotlivých lidí.

Změním-li způsob, jakým vnímám svou realitu, změní i svou realitu. „Skutečnost je to, co většina lidí za skutečnost označuje. Získám-li pro svou představu většinu, stane se skutečností,“ řekl nedávno Petr Robejšek, a jako by popsal životní pouť R. Murdocha či V. Železného, to v té negativní verzi. Jenže právě tak to platí i pro druhou, pozitivní stranu téhle mince. A kdo jiný by to měl a mohl vědět a efektivně činit, než typický reprezentant mediokracie, šéfredaktor MF Dnes?