Říjen 2004

Správné otázky

Vlastimil Marek

Nikdo nepokládá správné otázky, stěžuji si již nějakou dobu. A když píši „správné“, mám na mysli JINÉ otázky. Poté, co mne tak zklamal můj nakladatel (ukázalo se, že tak jako naprostá většina ostatních, i ten můj se mi pochlubil, že knihy které vydává, nikdy nečte!), jsem kromě přátel takto zkoušel a vybízel v posledním roce např. finančně nezávislé vydavatele (F. Gál, D. Bednářová), „mladé“ a nezaujaté novináře (I. Adamovič, J. Mašek. J. Riedel), ostřílené a zkušené matadory diskusí (P. Uhl, I. Štampach, B. Blažek, V. Cílek). I oni, i když v jiné podobě, zdá se mi, podlehli diktátu zrychleného času a lesklé objednávce.

Při vší úctě k jejich psaní, i oni jako by (mimo své specializované obory) ztratili odvahu a energii. I oni již nemají čas (náladu nebo už ani schopnosti?) na skutečně podstatné, interdisciplinární a člověčí a „jiné“, tedy ty správné otázky.

Již druhou sezónu nepřednáším a nevedu letní kurzy, protože ani jejich „motivovaní“ účastníci, kteří už přece jen zvednou zadky od televizorů a přijdou, nebo si zaplatí kurz a přijedou, a týden se sebou dokonce i něco dělají, nechápou, že jim může pomoci jen správná (tedy hlubinná, na ostří subjektivního nože položená) otázka.

Znám to osobně z doby před dvaceti pěti lety, kdy jsem „luštil“ zenové kóany, a později zkoušel adepty zenové meditace dotlačit až k oné „bráně bez brány“: jen to nejhlubinnější (sebe)dotazování totiž člověku pomůže dostat se skrz iluzorní bariéru v (programu) mysli, která ho dělí od umění otevřít se skutečnému vnímání světa. I čeští adepti zenu či kurzů Umění naslouchat pokládají stále více jen povrchní, okamžikové otázky a nepochopili a nechápou (a tak také nikdy nepochopí), oč tu běží.

Když mi vyšla kniha Tajné dějiny hudby, rockeři z řad mých bývalých známých říkali: no, dobrý, ale proč jsi psal i o duchovnosti? Jógíni, vegetariáni, meditátoři a čtenáři esoterické (myslím tím takovou, která vede čtenáře směrem dovnitř) a duchovní literatury říkali no: dobrý, ale proč jsi psal i o hudbě? Buď již neumějí číst (což je v éře lesklých časopisů stále běžnější), anebo si při čtení nedokázali položit ty správné otázky.

Nad novináři z deníků a týdeníků (a nad redaktory všech televizí bez výjimky) jsem zlomil hůl již před deseti lety. Současní žurnalisté (kterým všichni ti slavní herci, politici a zpěváci trpělivě odpovídají na otázky typu „Jakou barvu, jídlo, film, knihu máte nejraději?“) tak pomohli zbulvarizovat prakticky vše, co se tiskne a vydává. Novináři z příloh a odbornějších časopisů se ještě před pěti lety jakž takž zajímali o to, nač se mne ptali, ale dnes i ti, právě tak jako ta většina studentů třetích ročníků vysokých škol, se kterými jsem se setkal, jsou již semleti systémem povrchní infozábavy a nutnosti přinést každý ten či týden jinou zábavnou senzaci, či nutností našprtat povinné penzum látky, ale po úspěšné zkoušce vše úspěšně zapomenout.

Jeden „pozitivnější“ příklad: dva mladí a k mému překvapení dokonce připravení novináři z jednoho ambiciózního ekumenického měsíčníku si asi před rokem natočili dvě hodiny mých odpovědí. Když jsem je svým nadšením postupně přece jen uvolnil a nadchl, abych je dotlačil k závažnějším otázkám, nakonec se zeptali se, jestli věřím v Boha. Chápete? Místo, aby se zeptali na to, co by jim samotným pomohlo dostat se výš, hlouběji, k sobě, a když by to dobře dopadlo, k Bohu, zeptali se na mou zkušenost, ale ta jim je a bude platná jak mrtvému zimník. Svou výpověď (zalapali po dechu a vypadalo to, že tohle tedy nečekali) jsem proto zakončil provokativní a řečnickou otázkou, jestli najdou odvahu to zveřejnit. Tvrdili že ano, ale nakonec rozhovor vyšel okleštěn, zkrácen, vyváženě ale sterilně (tedy bez mé odpovědi na otázku, jestli věřím v Boha) upraven.

Když vyšla kniha Nová doba porodní, nikdo z asi šedesáti novinářů (po krátkých proslovech a promítnutí instruktážního filmu o porodech na jedné, a dokumentu z přirozeného porodu do vody na druhé straně) se nezeptal jednu jedinou, natož tu správnou otázku. Snědli a vypili vše, co bylo zadarmo, a když jsem po dvou hodinách marného čekání na jakoukoliv otázku odcházel, zastavil mne jeden, nadechl se (já zpozorněl a říkal si, vida, že by přece jen někdo měl zájem položit nějakou otázku?) a zeptal se: „Neznáte Bořka Šípka? Já o něm píšu medailon…“

Důsledkem je i to, že „život“ je u nás stále víc jen popisován a čten, než aby byl žit. Jistě, obliba bulváru je založena na evolučně dané zálibě v drbech (až dvě třetiny toho, co lidi napovídají, se týká informací o příbuzných a známých a celebritách atd., tedy drbů). Jenže popis reality není (zvláště pro mozek) realita samotná.

Zpohodlněli jsme, doba a snadnost přísunu dalších drbů (a pamlsků) nás rozmazlila. Když jsem na internetovém portálu, který navštěvují převážně milovníci záhad a exotických i politických tajemství, navrhl praktické objasnění „záhady“ tibetského běhu, přišlo v slunečnou neděli dopoledne jen několik lidí (a dvě babičky). Sláva jim, běhali a snažili se, ale když jsem vyslovil to kouzelné slovo s otazníkem: „Otázky?“, všichni zmlkli.

V kurzech zenové meditace, po týdnu sezení, když už byli někteří pilní na krajíčku skutečného „probuzení“, a stačilo jen, aby se správně zeptali, a já jim poskytl prostor k otázce otázek, se ti nejodvážnější účastníci obvykle zeptali: „A jak jste se dostal k zenu Vy?“

V jednom letním týdenním kurzu v horách jsem na jedné paní od počátku viděl, že se chce zeptat. Vždycky se nadechla, a nic. A tak jsem se jakoby náhodou i v přestávkách vyskytoval blízko ní, ale nic. Když kurz končil, ještě naposledy jsem všechny vyzval (hledě na ni), aby položili tu poslední otázku, že mají tu poslední příležitost, která se již nikdy nemusí zopakovat – nic. A tak jsem si i ve vlaku do Prahy sedl do kupé s ní, nic. Jel jsem s ní i metrem, nic. Vždy jen pootevřela pusu, nadechla se – a nic. Vystoupil jsem na své stanici, a ve dveřích vagónu metra se ještě otočil – ona se hluboce nadechla, dveře se ale zavřely a metro i s ní jejím nevyřešeným problémem, navěky odjelo.

Jiný starší pán mi před lety napsal, že mne poslouchá v rádiu a čte mé články a knihy a jestli by se mne mohl něco zeptat. Napsal jsem mu, že samozřejmě ano a že se mohl zeptat rovnou. Za rok mi přišel dopis, jestli si vzpomínám, že mi před rokem psal, jestli se může zeptat, a že se tedy ptá, jestli mi může položit pár otázek. Opět jsem mu napsal, že samozřejmě ano. Za další rok mi přišel dopis, že je ten a ten a že mi už dvakrát psal, a jestli se mě skutečně může zeptat. No nenakopli byste ho - a všechny ty jemu podobné české /ne/pokladače otázek?

Vážení, zenoví mistři a indičtí guruové již po tisíciletí vědí, že „84 000 otázek je jedna jediná otázka. Zeptáš-li se a vyřešíš tu skutečnou, správnou otázku otázek, pak vyluštíš všech 84 000 otázek.“ Jinými slovy, pokud se vám podaří naučit se položit tu správnou otázku (na počátku prostě postupně zkracujte rozvitá souvětí, souvětí vašich současných otázek a naučte se tak zformulovat co, o co vám jde, do jedné holé věty – v každé správné otázce je totiž už také i zárodek správné odpovědi), získáte nejen správnou, nebo alespoň správným směrem vedoucí odpověď, ale i metodu kladení správných otázek ve správném čase. Tedy, abych to zkrátil a nezaplet se v souvětích souvětí – moudrost. A pak už jen stačí cvičit, i fyzicky, a jste za vodou.

Rozumějme si, nestěžuji si, spíše zvu a vyzývám (k těm správným otázkám). Nedávno ale přece jen kdosi zareagoval správně a napsal mi: Tvůj "výkřik" - stále nikdo, kdo by se uměl ptát - mne docela zaujal! Vypadá to, že svět se trošku obrátil vzhůru nohama: dnes všichni známe odpovědi, ale nikdo se už neumí ptát? Samozřejmě jsi to myslel jinak, ale bůhví jestli jsi nevyslovil nějakou zásadnější myšlenku. Mám tentýž pocit: stále nikdo, kdo by se uměl PTÁT, pořád jenom někdo ODPOVÍDÁ.

Hurá! A tak se vás, mí čtenáři, ptám: kdy a jak (si a mi) začnete klást ty správné otázky?