Říjen 2004

Proč Francouzi nemají rádi Ameriku

Ondřej Matějka

Francouzský antiamerikanismus není nic nového - jeho tradici založili již vlivní meziváleční intelektuálové André Siegfried, Alain Duhamel, Robert Aron, Arnaud Dandieu. Co jim na Americe vadilo?

Kánon antiamerické literatury, sloužící jako zásobník argumentů v průběhu celého 20. století, vznikal bezprostředně po první světové válce, kdy Francií prošla velká protiamerická vlna. Na první pohled to působí paradoxně, protože vstup Američanů do války v roce 1917 zaplavil Francii euforií. Generálu Pershingovi se po jeho příjezdu do Paříže v červnu 1917 dostalo opravdu bouřlivého přijetí. A euforie z Američanů se neomezovala jen na zázemí. Historik André Kaspi, který studoval záznamy o kontrolované poště vojáků z fronty, doložil nadšení z amerických spolubojovníků citacemi z dopisů: Jsou to pořádní chlapi a dobře spolu vycházíme.

Vlna francouzské amerikanofilie dosáhla vrcholu s příjezdem prezidenta Wilsona do Francie 13. prosince 1918. Chvály na amerického politika zněly jednohlasně po celé šíři politického spektra. Extrémně pravicová L'Action française pod vedením Charlese Maurrase uveřejnila ódu na muže činu, většina tisku, nakloněná vládě Clemenceaua, oslavovala vítěze. Dokonce i opoziční socialisté psali v L'Humanité o světoobčanovi, přinášejícím do vykrvácené Evropy new diplomacy, která již navždy zabrání dalším válkám. Tato selanka netrvala dlouho. Když byl v květnu zveřejněn návrh mírové smlouvy, tentýž list konstatoval neúspěch Wilsona a vysvětloval svým čtenářům porážku buržoazního idealismu - občas upřímného, ale vždycky neschopného.

Pravice nezůstala pozadu a Charles Maurras zahájil ofenzívu proti naivnímu prezidentovi, kterého ve svém dílku z roku 1920 - Tři aspekty prezidenta Wilsona. Neutralita. Intervence. Příměří označil za nábožného neurotika, ovládaného německými židy v Americe. Tuto prudkou změnu nelze pochopit bez vědomí o hluboké frustraci francouzských elit z přístupu Spojených států k vyrovnání válečného dluhu. Například Clemenceau tento pocit vyjádřil ve svých pamětech Velikost a bída jednoho vítězství z roku 1930, kde popsal obrovské zklamání z Ameriky, požadující vyplacení ceny krve, kterou jsme prolili. K motivu dluhu se v dílech s protiamerickým nábojem připojoval ještě další výhrůžný obraz - obraz krize evropské civilizace a nástupu Ameriky na uvolněné místo světového hegemona. Mezi lety 1927 a 1931 vznikl poměrně rozsáhlý soubor textů na toto téma. Díla André Siegfrieda, Georgese Duhamela, Roberta Arona a Arnauda Dandieua reprezentují tři hlavní proudy v této rozsáhlé produkci.

Breviář antiamerikanismu André Siegfrieda

Kniha Les États-Unis d'aujour d'hui André Siegfrieda vyšla v roce 1927, česky se objevila v překladu Karla Hocha už v roce 1928 ve státním nakladatelství Orbis pod názvem Amerika po válce. André Siegfried, pocházející z protestantské rodiny ministra Julese Siegfrieda, vystudoval proslulou École libre des sciences politiques, vyznačující se zaměřením na anglosaský svět. Kariéra tohoto profesora a vášnivého cestovatele se od počátku do konce vyznačovala schopností skvěle podat a prodat odborně prezentované výsledky pozorování ze svých mnoha cest. Amerika po válce je v tomto směru naprosto typickým Siegfriedovým výtvorem.

Do Spojených států se vypravil několikrát a po svém šestiměsíčním pobytu v roce 1925 napsal tuto studii, kterou tehdejší kritika označila za jedno ze soudobých mistrovských děl. Podle historika Phillipa Rogera se stala nejméně pro dvě generace studentů základní příručkou (...), breviářem amerikanistů až do padesátých let. Z čeho pramenil výrazný ohlas této publikace? Především citlivě reagovala na společenskou poptávku 20. let. V průběhu první světové války se totiž značná část Francouzů poprvé zblízka setkala s americkou "civilizací" (klíčový siegfriedovský pojem) v podobě amerických vojáků a uvědomila si, že o ní vlastně nic neví, že ji musí objevit.

Celou Siegfridovou studií prochází motiv odcizení, vzájemného neporozumění a nepochopení, aby nabyl svou definitivní, koncentrovanou podobu v samém závěru knihy, kde autor zformuloval tezi, že americký lid právě tvoří naprosto originální společenskou formu, jejíž podobnost s naší společností není než povrchní. Amerika je jiná než Evropa: stará evropská civilizace (...) za Atlantik nedorazila. Siegfried se nebál dotáhnout svou úvahu do všech důsledků - americká civilizace nemá jen odlišný charakter, její jedinečnost spočívá právě v tom, že se stala opravdovým symbolem jinakosti pro Evropu - evropským Jiným.

Amerika totiž obětovala některá práva jedince, která starý kontinent počítá mezi nejzákladnější výdobytky svého civilizačního úsilí. V knize pak následuje pasáž o zotročení individua nekonečnou honbou za ziskem (teokracií zisku), konzumem, všudypřítomným imperativem maximalizace výnosu, krátce kolektivní tyranií, kde člověk ztrácí svou svobodu.

Siegfried také akademickou vahou své osobnosti a "vědeckostí" svého popisu legitimizoval či banalizoval některé "pravdy o Americe", které tak získaly pevné místo v antiamerickém kánonu. Šlo zejména o zviditelnění výše zmíněného maurrasovského propojení Amerika - židé. Siegfried popsal New York jako největší židovské město na světě, z jehož downtownu (...) se valí uspěchané davy rozježených Hebrejců. Vliv židů pochází podle Siegfrieda zejména z faktu, že se jejich identita v americkém kotli nerozpouští, vzdorují amerikanizaci, a proto je můžeme najít mezi vedoucími intelektuálními a finančními veličinami země.

Antisemitská přísada antiamerické produkce se stala dominantní v době druhé světové války. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že André Siegfried, příznivě nakloněný režimu ve Vichy, proplul v poklidu okupací, publikoval články rozvíjející tematiku rasového zeměpisu, hierarchie mezi národy, obrany Západu, až ke svému zvolení do Francouzské akademie v říjnu 1944 a v následujícím roce jmenování do funkce prvního prezidenta Národní společnosti politických věd. Na prestižním pařížském Institutu politických studií vzpomínka na Siegfrieda stále žije, v roce 2003 dostala místní rekonstruovaná knihovna jeho jméno.

Naše děsivá budoucnost

Označoval-li Siegfried Ameriku za ztělesnění "jinakosti" ve vztahu k Evropě, Georges Duhamel, další z antiamerických klasiků meziválečného období, svou argumentaci - či přesněji vášnivé odsouzení americké civilizace - představil jako varování před děsivým scénářem možného vývoje Evropy. Své dílko pojmenoval příznačně Obrazy z budoucího života a shrnul v něm své pocity ze severoamerického kontinentu po šestitýdenním přednáškovém turné po Spojených státech.

V dubnu 1929, kdy jeho kniha vyšla poprvé, byl Duhamel, původní profesí lékař, hluboce ovlivněný zážitkem první světové války, už vcelku známý autor několika novel, románového cyklu a mnoha článků a esejů. Obrazy z budoucího života nicméně znamenaly předěl v jeho kariéře - staly se opravdovým bestsellerem (150 /!/ dotisků mezi dubnem 1929 a srpnem 1930, česky vyšla v překladu Františka Kovárny v roce 1931).

Francouzským zájemcům o Spojené státy Duhamel poskytl čtivé shrnutí klasické obžaloby modernity, ztělesněné nyní americkou civilizací. Dominantním motivem Duhamelova líčení je především odlidštění americké civilizace, zaviněné stroji všeho druhu. Za zmínku stojí velmi expresivní pasáž o automobilu symbolu vulgarizace síly, ve kterém naprosto neschopný muž, jenž by si netroufl vnutit svou vůli koni, získává pocit mužnosti díky mechanice, od níž může žádat vše, co se mu zlíbí. Nejenže automobil dodává obrovskou materiální potenci lidem, kteří často žádnou nemají a ani si ji nezaslouží, ale co hůř - auto má na všechny bez rozdílu zhoubný vliv, neboť zhoršuje naše chyby a nepodporuje naše světlé stránky.

Nejpůsobivější kapitolou knihy dodnes zůstává Království smrti, popisující návštěvu svatostánku masožravého lidstva - chicagských jatek. Duhamel zasazuje naturalisticky podanou cestu smrti zvířat do pochmurného rámce sychravého Chicaga, kde stále jen prší a nebe nikdy neztrácí barvu šedé bavlny. Působí na čtenářovy smysly, když se opakovaně vrací k nepříjemnému chicagskému zápachu. Nevynechává ani sluchové vjemy, výkřiky vražděných zvířat naplňují prostor až po okraj, prasata sborově kvičí svůj zpěv smrti. Duhamel ironicky uvažuje o tom, jak je možné, že se pro tolik zvukové energie dosud nenašlo použití ve světě, řídícím se příkazem maximálního využití všeho. Nepochybuje však, že se nakonec něco vymyslí a skřeky zabíjených zvířat budou zpracovány třeba do nějaké krásné jazzové melodie.

Na tomto pozadí se pak před očima čtenáře odehrává základní akt naprosto mechanické porážky. Zabiják - atletický negr bez jakéhokoli zaváhání zabíjí stovky prasat, dobytka, ovcí, postupujících na pásu: potok krve se slévá s ostatními potoky, pás jede dál... Duhamel zvířata personifikuje, chicagská jatka mu připomínají jeho traumatický zážitek lékaře ze zákopů první světové války. Stává se obětí Chicaga, ztrácí radost ze života, každé příští potěšení bude mít příchuť jatek. Když ho elevated express veze zpátky k hotelu, uvědomuje si podobnost jatek s masovou americkou společností - jejíž vzorek s ním cestuje, natěsnán do vagonu městské hromadné dopravy: Zmatené stádo cestujících. Přijde nějaký negr, aby nás dobře mířenou ránou vysvobodil z téhle zvířecí existence?

Tyto Duhamelovy apokalyptické vize trvale poznamenaly frankofonní antiamerickou produkci - hrůzu chicagských jatek zvěčnil například Belgičan Hergé, autor kreslených dobrodružství mladého detektiva Tintina, komiksového seriálu s neobyčejným vlivem ve francouzsky mluvícím světě.

Americká rakovina

Duhamelovu metaforu americké nemoci nejdále a nejodvážněji rozvinuli mladí rozhněvaní muži Robert Aron a Arnaud Dandieu, patřící do kruhu nonkonformistických intelektuálů třicátých let. Svůj pamflet z roku 1931 nazvali Americká rakovina: Rakovina, sžírající moderní svět, se zrodila daleko od válečných mrchovišť, na dobře chráněném území... Je to americká rakovina. Projevy této choroby se v principu neliší od příznaků popsaných Siegfriedem či Duhamelem. Aron a Dandieu snad jen ostřeji akcentovali zhoubný vliv ďábelské americké centrální banky.

Zajímavé je spíše alternativní vysvětlení původu nemoci: Americká rakovina pro Arona a Dandieua představovala monstrózní důsledek evropského racionalismu. Duch yankeeho v obrovském měřítku sériově zreprodukoval nejpolitováníhodnější omyl, jakého se kdy Evropa dopustila, omyl racionalismu. (...) Moderní barbarství, to je rozum v americké formě. Oslabenou Evropu zasáhla zmutovaná metastáze zla, které sice sama zplodila, ale s jehož neškodnou formou dlouho ve zdraví přežívala. Jedinou šancí Evropy bylo postavit se této hrozbě tváří v tvář. Na poslední stránce Aron a Dandieu volali: Evropo, vzbuď se!

Produkce nejvlivnějších francouzských intelektuálů na téma americké civilizace po druhé světové válce v podstatě plynule navázala na tradice 30. let. V antiamerické tvorbě dominovali komunisté. Historik Pierre Nora správně podotýká, že komunisté ve 40. a 50. letech pokračovali ve válce, v boji proti fašismu, jen vyměnili nálepky a z prezidenta Trumana se stal skutečný následník Hitlera. Ke komunistům se na různou dobu a s různou intenzitou přidávali i bezpartijní spolupoutníci - mezi nejznámější patřil Jean-Paul Sartre - jeho článek z roku 1953 Zvířata nakažená vzteklinou má své pevné místo v antiamerickém kánonu.

Sartre, rozlícený popravou manželů Rosenbergových, varoval Evropu: Pozor, Amerika má vzteklinu. Zpřetrhejme všechna pouta, která nás k ní vážou, jinak nás pokouše a i my se vztekneme. Odsuzování a ostuzování Spojených států a jejich civilizace však překračovalo politické bariéry: komunisty vynalezený termín koka-kolonizace převzal i časopis Křesťanské svědectví (Témoignage chrétien), reprezentující levicově-křesťanskou odnož "neutralistické" části francouzského studenoválečného politického spektra. K problematice kokakoly se vyjádřil v březnu 1950 a oznámil svým čtenářům: Nám bohatě stačí francouzské víno, nepotřebujeme ani kokakolu, ani vodku.

Raději útlak než nezájem

Proč právě mezi francouzskými elitami dosáhla tato antipatie ve 40. a 50. letech tak obrovských rozměrů? Není samozřejmě možné pominout vliv militantně protiamerické Komunistické strany Francie mezi intelektuály. V poválečném období však také došlo k aktualizaci pocitu ohrožení intelektuálů jako zvláštní sociální skupiny. "Inteligence z levého břehu Seiny" útočila na Ameriku, protože podle ní americká civilizace vůbec a Spojené státy Trumana a McCarthyho ještě zřetelněji ohrožovaly právě intelektuály.

Pro francouzskou etablovanou, jasně vymezenou intelektuální elitu, formovanou na nejprestižnějších pařížských vysokých školách, byla nepochopitelná a nepřijatelná role (stereotypně) přisuzovaná intelektuálovi za mořem - role experta, politicky neangažovaného akademika a vědce spíše než nonkonformního myslitele-aktivisty, komentujícího všechny žhavé otázky současnosti. Interpretaci francouzského intelektuálního antiamerikanismu nabídl Raymond Aron, když srovnal postavení intelektuálů v tolik obdivovaném Sovětském svazu a v tak hluboko zatracovaných Spojených státech.

S obvyklým sarkasmem napsal: Sovětský svaz intelektuály zotročuje, cenzuruje, ale aspoň je bere vážně. (...) Spojené státy své intelektuály neperzekvují natolik, aby u nich mohly také vzbudit tu podivnou přitažlivost strachu. Některým z nich dají na okamžik pocítit slávu, srovnatelnou s proslulostí hvězd filmového plátna či hráčů baseballu, většinu nechávají ve stínu. Inteligence lépe snáší útlak než nezájem.

Francouzský antiamerikanismus si svůj konjunkturální a elitářský charakter udržel až do konce 20. století. V éře globalizace však antiamerické motivy začaly oslovovat stále širší vrstvy francouzské veřejnosti. Svědek protiamerických pařížských demonstrací na jaře 2003 nemůže než souhlasit s analýzou týdeníku L'Express, podle jehož autora dnes hraje antiamerikanismus důležitou roli v (re)konstrukci francouzské národní identity. V protiválečných pochodech totiž manifestovali svůj odpor ke všemu americkému francouzští teenageři spolu se svými kamarády arabského původu. Zažívali přitom dosud nepoznaný pocit národní sounáležitosti, poprvé přijímali pozitivně svou francitude (francouzskost): vždyť se v jejich vnímání s protiamerickým postojem ztotožnili i nejvyšší představitelé francouzského státu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)