Říjen 2004

Nová šance pro Šumavu

Josef Matyáš

Pily a sekery už nebudou mít přístup do nejzachovalejších partií šumavského lesa. Kůrovec napadající smrky zde dostal volnou ruku. Ať si s ním příroda poradí sama. Přežije Šumava rozhodnutí nového ředitele Správy Národního parku Šumava?

Katastrofa! Konečně správné řešení. Uvidíme. Tak široká je paleta názorů na rozhodnutí Aloise Pavlíčka, nového ředitele šumavského národního parku. Jeho předchůdce, inženýr Ivan Žlábek, nechal kácet zasažené stromy v biologický nejcennějších oblastech, v tzv. I. zónách, na základě výjimek tak často, až se z výjimečných zákroků stalo pravidlo. Nástupem nového ředitele šumavského parku nastává ve strategii boje s broukem zásadní obrat. Dřevorubci už do prvních zón nevkročí. Lesní inženýři zvyklí z hospodářských lesů na okamžité zákroky proti kůrovcům teď varují před rozsáhlou kalamitou a sepisují prohlášení. Klíčová slova v jejich petici hovoří o půdní erozi, rychlejším odtékání dešťové vody z oblasti a možnosti častějších záplav v podhůří. Ekologičtí aktivisté jásají, konečně dosáhli toho, že příroda dostala příležitost ukázat, jak se s kůrovcem vyrovná sama.

Vědci jsou rozděleni na tábor odpůrců a příznivců kácení. Jedna skupina považuje kapitulaci před kůrovcem za rozsáhlý a velice hazardní experiment, na který doplatí ještě naši pravnuci. Svoje oponenty pak označují za úzce zaměřené specialisty, neschopné celkového pohledu na tuto komplikovanou záležitost. Odpůrci kácení argumentují zahraničními studiemi, které zásahy v rezervacích hodnotí mírně řečeno jako chaotické a neprospívající přírodním procesům.

Dobrat se v takovém názorovém koktejlu nějaké pravdy je prakticky nemožné. Jistým vodítkem, mohou být výsledky ve staré části Národního parku Bavorský les, který se Šumavou přímo sousedí. V nejzachovalejších oblastech parku nezvedli pilu ani sekeru proti kůrovci už více než dvacet let.

Strážce chápe obavy lidí

"Mrtvé a často vybělené kmeny uschlých stromů vypadají z dálky skutečně příšerně. To mi říká většina lidí, když to tady vidí poprvé," uvádí Volker Hartwig svoje zkušenosti s návštěvníky. V uniformě strážce Národního parku Bavorský les denně ujde přibližně dvacet kilometrů. Jeho rajonem je oblast od Luzného po Bučinu. "Beru obavy lidí o les vážně a chápu, že jsou zděšeni. Ovšem jejich názor se mění poté, co vstoupí do nitra lesa a prohlédnou si tu divočinu zblízka," říká strážce když jdeme po dřevěném chodníčku do hloubi budoucího pralesa. Pod změtí vybělených kmenů bují záplava smrčků a jeřábů. Stromy, které ještě zůstaly stát, jsou podle množství okrouhlých otvorů zcela evidentně domovem datlovitých ptáků. Pod nohama zurčí stružky vody, na zemi se hemží množství hmyzu. V tlejícím dřevě se daří houbám, lišejníkům a mechům.

Ročně se přijíždějí podívat na toto přírodní divadlo dva miliony turistů. Mnozí pravidelně, aby viděli přirozený vývoj lesa ve střední Evropě. "Naším mottem, kterým návštěvníkům přibližujeme tuto fantastickou podívanou, je věta: Jen několika málo generacím je dopřáno být u zrození nového lesa," říká Karl Friedrich Sinner, ředitel Národního parku Bavorský les. Pro místní obyvatele je zajímavý také fakt, že turisté utratí za noclehy, obědy v restauracích a další služby docela slušné peníze. Bavorská vláda odhaduje roční příjmy související s parkem na 35 milionů eur.

Napsat první "obrazy" tohoto představení ale nebylo vůbec snadné. Když počátkem srpna 1983 vyvrátila vichřice tisíce stromů, počítali místní starousedlíci, že tak jako obvykle vezmou pily a sekery a padlé kmeny z lesa postupně odklidí. Stejně jako to po každé silné bouři dělali jejich předci už po několik staletí. Ale Bavorský les, německé pokračování Šumavy, byl v roce 1970 vyhlášen národním parkem. Podle statutu tedy měl člověk nechat přírodě volné ruce. Lidé z městeček a vesnic v podhůří parku protestovali, ale po velkých diskusích padlo rozhodnutí nezasahovat. "Poprvé v historii zůstal les postižený polomy netknutý," vzpomíná doktor Hans Kiener, vedoucí oddělení ochrany přírody Správy Národního parku Bavorský les. "Naše znalosti o významu "katastrof" nejsou zdaleka kompletní, ve střední Evropě nemáme dost lesů neovlivněných člověkem," dodává Kiener. Dnes, po 20 letech, mají vědci mimořádnou příležitost nahlížet přírodě "pod pokličku" a pozorovat, jak si počíná.

V odumřelém lese se brzy ujímá tráva a borůvky, ale kolem starých kmenů jsou vhodná místa pro novou generaci stromů. "Když brouk zničí strom, opadá jehličí, kůra a zbytky 40 - 50 000 larev kůrovce. To je úžasné množství živin, soustředěné kolem starých stromů. Je to čtyř až osminásobek živin obsažených běžně v lesní půdě. Jsou to ideální podmínky pro vznik nového lesa," říká ředitel Sinner. U stojících mrtvých stromů taje sníh rychleji, takže malé stromky se po zimě snadněji dostanou ke světlu. "Na kmenech bují nejrůznější dřevní houby. Každá je jiná, má jiný tvar a barvu. Návštěvníci se poznenáhlu naučí rozeznávat, jak na okraji kmene visí náhrdelník vodních kapek, které se třpytí jako brilianty. Vzniká tu něco, co není lidským dílem, ale co vzniká samo od sebe. Zrod divokého lesa je fascinující věc," říká ředitel Sinner.

Stromků rychle přibývá

Zatímco stromy vyvrácené vichřicí nebo sežrané kůrovcem byly téměř výhradně smrky, nyní rostou na jejich místě kromě smrků také jedle a buky. "Podle výzkumu, který děláme každé dva roky, se les obnovuje tak, jak jsme to očekávali," poznamenává ředitel Sinner. Tam, kde vývraty odhalily čerstvou půdu, se díky zvýšené teplotě a vlhkosti rychle obohatila povrchová vrstva humusu o minerální látky. Vznikly tak vhodné podmínky pro břízy, osiku, vrbu, jívu a zejména pro jeřáb, který je rozšiřován ptactvem. "Počet mladých rostlin ve vyšších polohách každým rokem stoupá," zdůrazňuje ředitel Sinner. Nyní roste na jednom hektaru přibližně 4600 stromků vyšších než 10 centimetrů. To je výrazně nad limitem pro hospodářské lesy, kde lze považovat za úspěch, když se při umělé výsadbě uchytí 1200 až 1400 mladých rostlin.

Chaoticky popadané kmeny poskytují velice účinnou a levnou ochranu proti půdní erozi na příkrých svazích a v oblastech, kde v zimě napadá hodně sněhu. Potvrzují to i vědci ze Švýcarského ústavu pro výzkum lesů v Birmensdorfu na svých pokusných plochách. Na cestách a stezkách pořízených pro vyklízení popadaného dřeva časem dochází k sesuvům půdy. Na holině sjíždějí kameny, skalní úlomky i kořenové vývraty dolů po svahu. Na plochách ponechaných přírodě se však dřevo prakticky neposouvá, a to ani na svazích se sklonem 45 stupňů.

Holiny nebo les?

Vrchol hory Luzný je proslulý dalekými výhledy do Německa i Česka. Když se strážcem Hartwigem stojíme na kamenitém temeni, vidíme rozsáhlé plochy uschlých smrků. Mezi nimi se občas zelená několik zdravých stromů. Kůrovci kupodivu odolaly, nejspíše díky lepším mikroklimatickým podmínkám. Svoji roli sehrála také určitá pravděpodobnost, že některé stromy nálet kůrovce přežijí. Zelení vytrvalci jsou základem pro budoucí horský les. Stromky, které vyklíčí z jejich semen, vyrůstají okolo odumřelých a polámaných stromů a vytvářejí novou generaci odolnější proti kůrovci. Plochy uschlých stromů jsou ohraničeny zeleným smíšeným lesem.

V Česku je vidět vzrostlý, víceméně stejnověký les s prosychajícími stromy a rozsáhlé mnohahektarové holiny. Pozůstatek dřevorubeckých zásahů z nedávných let. Změnit obrovské paseky opět v les je velice obtížné. Holiny totiž rychle zarůstají třtinou chloupkatou. Tato tráva, sahající často až nad kolena, brání v růstu semenáčkům, které přežily kácení suchých stromů. "Třtina vytváří mnoho odpadu, který se jen pomalu rozkládá a brání uchycování a růstu semenáčků. urychluje také odtok vody a blokuje návrat lesní vegetace," komentuje situaci na holinách Zdeňka Křenová, vedoucí sekce vědy a výzkumu Správy Národního parku Šumava.

Podle lesního zákona se musí holiny do dvou let osázet novými stromky. Ale příliš rozsáhlé plochy a navíc ve vyšších nadmořských polohách se zalesňují s velkým úsilím a přitom s nejistým výsledkem. Mladé listnáče okusují jeleni a srnci, jakmile stromky vykouknou z plastových pouzder, ve kterých se pěstují. Uměle vysázené a různými metodami chráněné stromky jsou ušetřeny mnoha vlivům přírodního výběru, za což v budoucnosti platí slabší vitalitou. "Na přírodu bychom neměli spěchat. Bez lidského zásahu se na holinách objeví les třeba až za 50 let. Možná neporostou stromy blízko vedle sebe a místy tento porost vystřídá horská louka. Ale bude to les, který se stane odolnější vůči negativním vlivům prostředí," říká Zdeňka Křenová.

Mnohem lépe vypadá situace v Bavorském lese, k jehož vzhledu by se Šumava měla postupně přiblížit. Změť padlých kmenů na německé straně znesnadňuje jelení a srnčí zvěři přístup, takže semenáčky okusuje mnohem méně. Navíc rys je na padlých kmenech jako doma, Proto sem srnci příliš nechodí. Přírodní prostředí bez zásahu má tu výhodu, že autoregulační mechanismy jsou funkčnější a rafinovanější než ty, které dokáže vymyslet člověk.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)