Říjen 2004

Stydím se za svého premiéra

Petr Moos

Stydím se za to, že předsedou vlády České republiky je pan Stanislav Gross. Osobně ho vůbec neznám a dobře si uvědomuji, že to, co vidím, je pouhý jeho mediální obraz, jakýsi nehmotný duch jeho politické tváře, neuchopitelný a značně rozbředlý do všemožných záhybů naší společnosti. Proto nechci soudit pana premiéra Grosse jako člověka, nýbrž se zamýšlím nad symbolickým významem společenské role, kterou v tak útlém věku nerozvážně zaujal. Naše vláda mi tím v podstatě předala poselství o postupně mizející důležitosti pevných osobností, které mají transparentní vlastní názor a dovedou ho srozumitelně sdělit veřejnosti. Je tomu tak proto, že vědí, o čem mluví, majíce kvalitní vzdělání a široký životní rozhled. Tedy něco, čemu se obvykle říká životní moudrost.

Namísto toho svítí zelená lidem sotva odstaveným od mateřského prsu, kteří znají život pouze jako složitý systém mediálních intrik, pomluv, mýtů a marketingových tahů. Jejich vzdělání se pohybuje velmi blízko povinnému minimu, avšak nečiní jim problém si jakýmkoli způsobem obstarat nějaký ten univerzitní papír, aniž by se dál naplno nevěnovali tkaní svých pletichářských pavučin v parlamentu nebo vládě. Tento neskutečný svět považují za realitu a způsob pohybu v něm podsunují druhým jako normu.

Moudrosti z velkoskladů

Ve vzduchu visí riziko, že si zcela přestaneme vlády jako instituce vážit. A společnost, jejíž občané si vlastní vlády neváží, nechodí k volbám a k politickému dění jsou zcela lhostejní, protože bezmocní, není zdravou společností. Přemýšlím, jak a pro co si lze vážit pana Grosse, jenž nám nikdy nepředstavil nějaký svůj ucelený myšlenkový systém, světonázor, postoj k životu a dění ve společnosti, který umí žít pouze ve světě dětinského hašteření a předvádění moci. Není divu, že se mu pak běžně přihodí malé nedopatření a po chodbách jeho úřadů se poflakují zjevy, jež se za totality poflakovaly po chodbách nápravných zařízení a mučíren.

Klausovi či Zemanovi se jistě dá vytknout mnohé, ale oba pánové byli jasně ohraničenými osobnostmi, již dlouho před nástupem do funkce cosi říkali, cosi formulovali, měli názory, které jeden předkládal arogantním a druhý vulgárním způsobem, ale předkládal je. Pevnou (i když ne tak výraznou) osobností pro mne byl i Vladimír Špidla. Všichni tři jsou vzdělaní a inteligentní lidé, kteří se na základě životních zkušeností nemohou jen tak rozplynout v bezbřehé nic a všechno zároveň, jak to vidíme u Grosse.

Ten na druhé straně nápadně připomíná premiéry a funkcionáře z dob komunismu. Vzdělání mizivé, rozhled blízký nule, virtuální politický svět, předvádění mocenské arogance, vlastní názor žádný, vše pečlivě přežvýkané z velkoskladů sovětské moudrosti. Byly to velmi výhodné figurky na bolševické šachovnici. Jakou figurkou a na čí šachovnici asi bude Stanislav Gross?

Často slýchám námitku, že nemá smysl se zlobit, protože si své představitele demokraticky volíme sami. Tato námitka je z menší části pravdivá, ale z větší části hloupá. Dávno víme, že drtivá většina veřejnosti nevolí politika jako takového, nýbrž produkt mediální kampaně, televizní tvář, vzhled a celkový image, ale hlavně volí soubor nejrůznějších komentářů a "názorů", které o politikovi pronášejí jiné televizní, pohledné a "známé" tváře.

Celé to tedy je pouhým výsledkem určité reklamní kultury, jakéhosi teleshoppingu. Čím častěji se doma u oběda občan setkává se "svým známým politikem", tím bližší k němu má vztah a následně ho volí. Takže výsledky voleb jsou spíše otázkou dlouhodobého, přesně promyšleného a patřičně finančně nákladného působení na neintelektuální většinu obyvatelstva. Je to obchod, síla peněz a technologie moci. Žádné osobní rozhodnutí jednotlivce se při volbách většinou nekoná.

Následují-li velcí malé...

Gross jako premiér je pro mne na druhé straně rovněž odrazem dnešní doby a principů, za kterými se zběsile ženeme po vzoru "vyspělých" států. Vše je podřízeno trhu a trh je podřízen reklamě, která vytváří styl, poptávku, vzkazuje lidem, co si mají přát a po čem toužit. A tak stejně jako si podle televize kupujeme lákavě balenou sušenku, volíme televizně baleného Grosse.

A přitom pan Gross jako takový si tohle všechno třeba vůbec nezaslouží. Kdyby se jako mladý holobrádek nenacpal na místo, kde nestačí být pouhou reklamní figurínou, ale je potřeba být pevným, moudrým mužem a nechal to místo povolanějším, mohl být toho všeho ušetřen.

Nemám tolik odvahy a vnitřního přesvědčení, abych držel za odstoupení Grosse hladovku jako John Bok. Ale dané téma mě rozhodně nenechává lhostejným a v klidu. Proto píši tento text. Nechci působit jako programový kritik či věčně nespokojený neurotik. Spíš mi v souvislosti s naším premiérem často přichází na mysl útržek talmudské moudrosti starých rabínů: "Ocas hada jednou pravil k hlavě jeho - jak dlouho ještě budeš prvá? Přenech mi vůdcovství! I nastoupil ocas vládu. Plazil se přes potoky a topil se, přes požáry a popálil se, přes trní a bodláčí a rozbodal se. Tělo hadovo bylo velmi zle poraněno. Proč? Protože byl ocas, a nikoli hlava vůdcem. Tak to jest i s lidmi. Následují-li malí veliké, plní Bůh přání jejich. Následují-li však velicí malé, je to neustálé neštěstí." A proto prosím Stanislava Grosse, aby ze své funkce odstoupil.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)