Říjen 2004

Justice potřebuje uvolnit odtok.

Tomáš Němeček

S Vojtěchem Ceplem mladším o takovém soudcově ráji

Proč jste se stal z advokáta soudcem?

Doba se změnila. Všimněte si, jak zanikají malé reklamní agentury, znalci, auditoři, spojují se advokátní kanceláře… Ještě tak deset let bych byl v klidu, pak už by to nebylo nic moc. Ale to nebyl hlavní důvod. Dostal jsem nabídku soudit věci, jaké mě vždycky zajímaly. Třeba spory na ochranu osobnosti – z pohledu soudce úžasně tvůrčí práce. Často vstupujete na neprobádané pole, v zákoně jsou o tom jen dva paragrafy, vše záleží na vás. Takový soudcův ráj. Nic lepšího vás nemůže potkat.

Vnímáte své povolání jako prestižní?

Částečně. Mezi lidmi mají soudci zhruba tak špatnou pověst jako poslanci. Ale přece jen – když vejdu v taláru do soudní síně, jakýsi respekt cítím.

Soudy jsou přece veřejné!

Jak často dostanete případ, který považujete za zajímavý?

Každý měsíc. Přibývá případů, o jakých jsme zatím četli spíš ve zprávách z Ameriky: odškodné za zabití při autonehodě, za smrt v nemocnici…

Jaké nejvyšší odškodné jste přiznal?

Osm set tisíc. Šlo o žalobu muže, jehož manželka zahynula v nemocnici po zákroku při léčbě neplodnosti.

Lékaři nebyli trestně stíháni?

Byli zproštěni viny, smrt totiž zavinila série navazujících drobných opomenutí. Tu paní mělo v péči postupně několik doktorů, ani jeden neudělal, co měl, protože například neměl správné informace. Jako když smícháte pět chemických látek, z nichž každá je sama o sobě neškodná, ale dohromady vznikne jed. S takovými případy se spor na ochranu osobnosti vypořádá lépe než trestní stíhání. Je to daleko jemnější nástroj.

Proč 800 000, a ne třeba dva miliony?

Nemohu přiznat víc, než kolik žádá žaloba.

Kdyby advokát navrhl dva miliony, tak byste je přiznal?

O tom nepochybujte.

Kdy s těmito rozsudky vlastně české soudy začaly?

Průlomové rozhodnutí vynesl Krajský soud v Ostravě v roce 1996. Za smrt po chybně provedené banální operaci přiznal 50 000. Tehdy to byla malá revoluce a Ústavní soud celý postup schválil.

Kolik je podle vás jako soudce cena lidského života?

Měli bychom se dostat na úroveň srovnatelnou s částkami, jaké přiznává Evropský soud pro lidská práva. V přepočtu řádově miliony korun.

Neměl by to zákon pevně stanovit?

Na to jsou případy příliš individuální. Měl jsem například žalobu na podnikatelku, která zavinila smrtelnou nehodu, při níž si zlomila páteř. Tím se zhroutilo i její podnikání a zbankrotovala. Zákon používá tajemnou formulaci, že soud má přihlédnout „ke všem okolnostem“. Rozumím tomu tak, že mám vzít v úvahu i to, v jaké situaci je viník. Takže jsem přiznal sto tisíc, což pro tu paní byly obrovské peníze.

V Brně se vleče jeden spor na ochranu osobnosti už patnáct let a stala se z něj justiční ostuda: bývalí studenti se mají omluvit předsedovi školní buňky KSČ za to, že ho nazvali během revoluce arogantním a demagogickým kariéristou. Co si o tom případu myslíte?

Nemůžete chtít, abych komentoval cizí rozsudky. Můžu vám odpovědět jen svým případem, který vykazuje jistou podobnost. Rehabilitovaní důstojníci z vojenské školy ve Vyškově byli zažalováni bývalým rektorem za to, že ho nazvali „typickým normalizátorem“. Žalobu jsem zamítl.

Proč?

Písemné odůvodnění má deset stran a je dost složité a obsáhlé. Ale ve stručnosti: mohl jsem určit znalce, který řekne, co znamená slovo normalizátor. To se dělá dost často, ale speciálně v takovém případě je podle mě soudce placený za to, aby řekl názor. Já jsem vyšel z faktu, že výraz „normalizátor“ je v českém prostředí dostatečně srozumitelný. Když si rozdělím lidi na normalizátory a normalizované, pak vysoký důstojník a zároveň funkcionář KSČ nepochybně patřil do první množiny a nemá důvod se rozčilovat.

Většina soudců takto své rozsudky nevysvětluje. Čím to?

To se táhne už z Rakouska-Uherska, že s veřejností se nemá moc mluvit. Je to tak i pohodlnější.

Brání větší otevřenosti nějaký předpis?

V našem právním řádu existuje naopak výslovný princip, že soudní řízení je veřejné, aby se na ně lidé mohli kdykoli přijít podívat. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Nevidím důvod, proč bych se od té chvíle nemohl o svém rozhodnutí s kýmkoli bavit. Nejsem si jistý, jestli teď říkám názor většiny soudců, ale ti mladší to podle mne vidí podobně. Na druhé straně si ale myslím, že i média se málo ptají. Když si vám přijde od soudu postěžovat poražená strana, pak jste buď jako novinář poctivý a jdete zjišťovat, jak to celé bylo, nebo napíšete, že je rozsudek nepochopitelný a soudce hlupák nebo podplacený.

Nenajdou se občas takoví?

Samozřejmě, že najdete řadu průšvihových a nepovedených rozsudků. Jenže když píšete jen o nich, výsledný dojem je drtivý a justice vypadá prohnile. Samozřejmě že mezi zhruba dva a půl tisíci soudci najdete jednoho Berku. Ale tvrdím, že korupce není v justici vážný problém, není to všeobecný jev.

Jak to víte?

Ze zkušenosti i z logiky věci. Když pominu, že úplatek pro soudce by musel být dost velký – kdyby při svém platu riskoval kariéru pro pár desítek tisíc, musel by být slabší na hlavu – je to technicky obtížné. Musel byste uplatit dvě instance. Přitom v odvolacím senátu sedí tři profesionální soudci. A ani pak by nebyl výsledek zaručený, rozsudek se může dostat až k Nejvyššímu soudu. A hlavně: tady to není jako na úřadu, kde jednáte mezi čtyřma očima.

Proč tedy někteří advokáti mluví o úplatcích?

Když prohrajete spor, tak buď jste nebyli v právu, což klienti neradi slyší, nebo advokát případ zvrtal, což nerad přizná, takže zbývá možnost, že byl soudce uplacený… Není sporu, že třeba na obchodních rejstřících, což je dnes součást soudů, je úplatnost vysoká a vládne tam Orient nejhoršího kalibru. Ale nikoli ve sporném řízení – podplatit třeba kauzu vraždy, to je science fiction.

Ještě reformy

Jací lidé se dnes stávají soudci?

V posledních letech se hlavně soudcem skoro nikdo nestává. Kvůli zhoršovacímu opatření, které zavedl ještě Pavel Rychetský, můžete být jmenován až od 30 let.

Copak nevyžaduje povolání soudce jistou životní zkušenost?

Souhlasím. Až na to, že mladí právníci opustí fakultu obvykle ve 23 letech, takže by u soudu museli dělat čekatele sedm let. Sedm let za nízký peníz nosit spisy a chodit k jednáním – to chce odříkání, vytrvalost a zápal jak při dobývání Božího hrobu! Pro dobrého právníka je jednodušší vklouznout do advokátní firmy, kde ho sice sedřou z kůže, ale dají mu pětinásobný plat. Proto jsou řady mladých čekatelů tak probrané. V situaci, kdy jsou zoufale zapotřebí noví soudci, mi to nepřijde jako obzvlášť domyšlené opatření.

Ministerstvo ale říká, že je soudců dost.

Nikdo nezkoumal, kolik jich je potřeba skutečně. Ministerstvo vychází ze starých tabulek, odvozených z komunismu, které mají málo společného s realitou. Navíc i když jsou tabulková místa papírově obsazená, na každém soudu najdete někoho na mateřské nebo těsně před penzí.

Nestačí pořídit soudcům k ruce pomocný personál?

Už za Motejla jsme navrhovali, aby justiční čekatelé, vyšší soudní úředníci a tajemníci splynuli v jednu dobře zaplacenou profesi. Zmizely by průtahy i přetížení. U většiny soudních reforem jde o takto evidentní věci, ale z nějakých mystických důvodů je žádný ministr nedokáže prosadit.

Jaké další jednoduché věci by měl podle vás prosazovat?

Kromě přítoku nových soudců by měl uvolnit také odtok. Soudci mají strach z odchodu do penze, znamená pro ně obrovský propad v životní úrovni. Na Západě si soudcovská lobby vymohla důchody blízké úrovni platů, na Slovensku soudcům zavedli důchody dokonce vyšší než mzdu.

Dokud nebude penzijní reforma, čeká takový propad každého zaměstnance s vyšším příjmem. Proč by soudci měli mít zvláštní zacházení?

Protože jen tak zajistíte obměnu ve vyšších patrech.

Jde tedy o to, jak dostat ze soudů bývalé členy KSČ?

Ani ne. Málo se ví, že většina soudců před rokem 1989 v KSČ nebyla. Režim to nepotřeboval: politický zájem byl řekněme na jednom procentu případů, a od toho byli na soudech prověření funkcionáři. Ti zmizeli po převratu. Justice nepotřebuje čistku. Jen se v ní zastavila přirozená obměna, jakou potřebuje každá profese.

Když už jste se před chvílí zmínil o Pavlu Rychetském – jak si podle vás vede v Ústavním soudu?

Rychetského si osobně vážím, vždyť podepsal Chartu. Ale pokud jde o právní názory, lišíme se snad ve všem. Rychetský je pro mě ztělesněním právního pozitivismu, zastává přesně opačnou názorovou školu. Lišili jsme se ostatně i v názoru na Ústavní soud. Rychetský s ním léta bojoval, namítal jeho zbytečnost, bylo vidět, že je to instituce, se kterou nikdy vnitřně nesouhlasil. Že pak udělali kozla zahradníkem, považuji za jednu z nejparadoxnějších událostí.

A je to špatný předseda Ústavního soudu?

Nedokáži říci, žádný jeho rozsudek jsem nečetl. Až na tom se pozná, jak se k čemu staví. Zatím jen vidím, že Ústavní soud v jeho éře ještě nevynesl tak silný, odvážný rozsudek, jaké vynášel za předchozího předsedy.

Máme špatné školy

Jací jsou dnešní studenti práv?

Za komunismu právnická fakulta bránila ve vzdělání, protože cpala do hlavy různé nesmysly. Pokrok je v tom, že už vám ve vzdělání nebrání – můžete si ho opatřit jinde, máte na to spoustu času. Jinak učitelé zůstali stejní. Studenti se už ale nebojí agentů StB, na škole jsou to prostě normální mladí lidi, kteří se zajímají o všechno. Studenti jsou vždycky dobří.

Která naše právnická fakulta je podle vás nejlepší?

Žádná není dobrá. Soudě podle toho, co jsem měl příležitost vidět, učí se stále hlavně platné právo. Jenže právo není jen znalost zákonů: skutečným truhlářem není ten, kdo ovládá teorii hoblíku, ale kdo ho vezme občas do ruky. Rozdíly mezi českými fakultami jsou spíš kosmetické. Ale je pravda, že na mých seminářích byli studenti z Plzně a Brna často lepší než ti pražští. Čím to je, nevím, ale uměli víc využívat vědomostí, měli nepatrně víc načteno, byli schopni lépe reagovat.

Jaké semináře to vlastně vedete?

Takzvané street law. To je systém vymyšlený v Georgetownské univerzitě pro nevzdělavatelné černochy. Někoho napadlo, že když se jim bude vyprávět o právu, budou méně páchat kriminalitu. Výklad musel být velmi lidový – a mělo to obrovský úspěch, bavilo to posluchače i učitele a kriminalita skutečně klesla. K nám dorazilo street law tuším v roce 1996–97 a ukázalo se, že vhodně reaguje na mezery v právním vzdělávání, na chybějící učení s praktickými příklady.

Jak to konkrétně vypadá?

Tak třeba: městská rada dá ceduli „Vjezd do parku se trestá“. Studenti se rozdělí do skupin a mají vypracovat důvody takového rozhodnutí a jaké musí mít náležitosti, aby mohlo být bráno vážně. Koho by do parku pustili, jaké jsou výjimky, proč smí vjet sanitka, proč policajti… Obvykle na tom proberete celé základy práva. Měli se to naučit především studenti práv a pedagogové, kteří by chodili na střední školy, a šířilo by se to jak rakovina. Zkoušeli jsme to se středoškoláky, vysokoškoláky, justičními čekateli, probátory a všude to mělo úspěch. Menší nadšení je ovšem mezi fakultními pedagogy, kteří pociťují, že jsou vytlačováni ze svých klasických pozic. Zdá se, že se jim to podaří zakázat na pražské právnické fakultě. V Brně už to zakázali, respektive řekli, že na to nemají peníze.

Bude-li v právu

Je na rozsudcích poznat, jakou osobní zkušeností soudce prošel, jaké má názory na svět?

Nemá cenu si nic nalhávat. Jako každé lidské rozhodování jsou rozsudky subjektivní. Nejlepší příklad je slavný spor, zda poslední americké volby vyhrál Bush, nebo Gore. V jednu chvíli hlasoval o klíčové otázce americký Nejvyšší soud a rozhodl 5:4, přičemž těch pět bylo jmenováno republikánskými prezidenty a ti čtyři byli demokrati.

Rozhodují ženy například ve sporech o dítě jinak než muži?

Těžko říci, já jsem se totiž nikdy nesetkal s mužem, který by tyto spory soudil. Je to zvláštní, superfeminizované odvětví. Vlastně neumím říci, proč muže příliš nepřitahuje – snad že při rozhodování jste něčím mezi farářem a psychologem a nejde tam tolik o právní problémy.

Pozná se na rozsudku, jestli ho psal předlistopadový soudce?

Ani ne. Jako advokát jsem zažil případ, kdy soudce zamítl restituci s výkřikem, že už toho klient dostal dost. Ale to je extrém.

A co vy sám jako bývalý člen Unie svobody? Do jaké míry se promítají do vašich rozsudků vaše názory?

Soudce má být apolitický. Názory na svět se asi v rozsudku chtě nechtě projeví. Ale když na to přijde, spor na ochranu osobnosti u mě vyhraje i komunista, bude-li v právu.

VOJTĚCH CEPL (39) vystudoval právnickou fakultu UK a poprvé byl jmenován soudcem v roce 1990. Po dvou letech odešel do advokacie. V letech 1998–2002 byl členem Unie svobody a pracoval v její právní komisi. Předloni se vrátil do justice a na středočeském Krajském soudu v Praze se zabývá především autorským právem a spory na ochranu osobnosti. V. Cepl pochází z právnické rodiny: jeho otec se podílel na vzniku české ústavy (do loňského roku byl i ústavním soudcem), jeho manželka je rovněž soudkyně. Mají dvě děti.

(Respekt)