Říjen 2004

Prezident zavelel proti ČNB

Tomáš Němeček

Českou národní banku čeká zanedlouho velký třesk. Stejně velký, jaký si už pod novým prezidentem prožila jiná renomovaná instituce, která se také až dosud těšila oblibě veřejnosti a uznání expertů – Ústavní soud ČR. V únoru 2005 vyprší funkční období čtyřem ze sedmi členů bankovní rady, včetně guvernéra Zdeňka Tůmy, a za rok dalším dvěma. Václav Klaus ohlašuje „nemalou obměnu“ a na rozdíl od nominací soudců ho zde nebude korigovat Senát: hlava státu podle ústavy rozhoduje sama, jen nepatrně vázána zákonem.

Při vědomí, že prezidentův těžkopádný výběr dovedl kdysi tak aktivní ústavní soud do dnešní ochablosti, nevypadá budoucnost ČNB nijak optimisticky. Jediná šance, jak ovlivnit výběr k lepšímu – určitá obměna by totiž smysl mít mohla –, je vést o něm veřejnou debatu. Po patnáctileté zkušenosti s Václavem Klausem sice nelze čekat zázraky, ale za pokus to snad stojí.

Konec s čistým štítem

Důvody ke kritice Tůmovy bankovní rady se hledají těžko. Neudělala žádnou vážnou chybu. Na žebříčcích důvěry v ústavní instituce se ČNB trvale drží na předních místech. Ani Mezinárodní měnový fond ve svých zprávách nemá k její politice žádné výhrady, naopak: lidé z ČNB jsou zváni do světa jako techničtí poradci do zemí, které zaujala zdejší úspěšná protiinflační politika.

Pak je tu věc, která se měřit nedá – étos celé instituce. Vysokou důvěryhodnost měla ČNB vždy, už za Josefa Tošovského, speciálně během Tůmovy éry ale začali přicházet talentovaní ekonomové z generace třicátníků. Nejen kvůli slušným platům, ale především kvůli svobodnému a inspirativnímu prostředí: proto má ČNB například mimořádně dobré oddělení výzkumu.

Maďarskému guvernérovi Zsigmondu Járaiovi se vyčítá, že před měnovou krizí zmateně měnil inflační cíle. Tůmův tým naproti tomu mluví na veřejnosti jedním hlasem a nemá na kontě žádný zbrklý plk, takže trh bere jejich slova s velkou vážností. Polský šéf Leszek Balcerowicz musel s předchozí levicovou vládou zápasit o nezávislost a v zápalu boje podle řady expertů přiškrtil ekonomiku nepřiměřeně vysokými úrokovými sazbami. Tůmově ČNB se ale nedá přehnaná restrikce vytknout. Dobře odhadla pokles inflace a plynule jako první ve střední Evropě začala snižovat sazby na historická minima. A třetí srovnání: šéf Bundesbanky Ernst Welteke na jaře musel rezignovat poté, co vyplulo, jak se spolu se svou mladou ženou nechal hostit za peníze Deutsche Bank, na niž měl jako regulátor dohlížet. Tůmova ČNB končí s čistým štítem a jediný potenciální střet zájmů se zde vyřešil příkladně: když do bankovní rady nastoupila Michaela Erbenová, její manžel Ondřej Schneider odešel z pozice hlavního ekonoma firmy Patria na rodičovskou dovolenou.

Probuďte se, je léto

Prezident ohlásil „nemalou obměnu“ v rozhovoru pro týdeník Euro, kde vylíčil i své důvody. Místy to působí, jako by se Václav Klaus zrovna probral z hibernace, do níž byl zřejmě uveden tak asi kolem roku 1997: bance například vytýká „extrémní formy měnové politiky“. Na posledních pěti letech nebylo nic extrémního. Klaus si spíš jen odžívá své staré spory s Tošovského ČNB o to, kdo před sedmi lety zavinil měnovou krizi. Prezident si také přeje, „aby se do vedení ČNB dostali pragmatičtější a vyzrálejší lidé“. I tady jako by Klaus zamrzl v časech, kdy mladého Luďka Niedermayera pohrdavě označoval za „rychlokvašku“; Niedermayerovi je dnes 38 a jako viceguvernér patří k nejzkušenějším expertům v ČNB. Mladí členové bankovní rady mají ostatně lepší ekonomické vzdělání než Klaus – měli to životní štěstí, že se dočkali pádu režimu tak brzy, aby mohli pobývat na stážích na Západě. Takže se nemusí chlubit jen omšelým diplomem z komunistické VŠE.

Podle prezidenta je ČNB příliš eurooptimistická: „Náklady (na rychlé zavedení eura) jsou velmi vysoké a já si myslím, že je zbytečné, aby Česká republika tyto náklady platila.“ Ve srovnání s Klausem nepochybně vypadá jako eurooptimista kdekdo, ale ČNB mluví o přijetí eura ze všech středoevropských centrálních bank nejzdrženlivěji. Pouze dva členové bankovní rady – viceguvernér Oldřich Dědek a Michaela Erbenová – podporují (či podporovali) přijetí eura „čím dříve, tím lépe“. Názorová většina v bance dává přednost pozvolnému sbližování české ekonomiky s evropskou a opatrnému hledání „správného“ kurzu koruny k euru, se vstupem v letech 2008–2011. Prezident nyní poprvé nadhodil rok 2021. Tou dobou by už dávno odešli všichni, kdo sem investovali v důvěře v rychlé začlenění do eurozóny.

V Klausových výtkách se opakuje jeden leitmotiv: ČNB je necitlivá k české ekonomice, je obětí módní vlny nezávislosti centrálních bank (jako by to nebyl Klaus, kdo ve svých lepších časech učil Čechy o významu nezávislosti ČNB, takže se dostala až do ústavy!), příliš lpí na nízké inflaci a nechápe dopady na nezaměstnanost. Řekněme to stručně: prezident chce poslušnou bankovní radu. Takovou, která bude mít na vstup do eurozóny stejný názor jako on.

Hledá se konformista

Za pět měsíců vyprší šestiletý mandát guvernéru Tůmovi, jeho zástupci Dědkovi, dlouholetému šéfovi bankovního dohledu Pavlovi Racochovi a nejméně známému členovi rady Pavlu Štěpánkovi. V prosinci 2006 přijdou na řadu Erbenová a Jan Frait. Viceguvernér Niedermayer si doslouží své druhé období do roku 2008 (pak už podle zákona nemůže být jmenován). Některé z nich možná prezident ve funkci ponechá – „o radikální revoluci mi nejde“ –, ale jména ani počet zatím neprozradil. Z první várky by kromě Tůmy byla škoda především Racochy, který si vedl velmi dobře při uvalení nucené správy na IPB. Vzhledem k tomu, jak Václav Klaus nad tímto zásahem běsnil a jak malicherně bývá někdy mstivý, se bohužel zdá, že Pavel Racocha spíš půjde první.

Bankovní rada působí jednolitě a sehraně, což může mít i svůj rub: každá taková skupina se pak časem vzájemně utvrzují ve správnosti toho, co dělá. Vnést sem novou krev, dvě tři nové tváře, by proto mohlo mít smysl. Mohl by to být někdo z ekonomů, kteří prorazili v evropské či světové konkurenci a dnes pracují na finančních trzích v Londýně nebo v Mezinárodním měnovém fondu. ČNB vydává tolik předpisů, že by nebylo od věci poprvé v historii vyslat do bankovní rady právníka (i to je možné, zákon jen nařizuje, aby to byla „uznávaná osobnost, zkušená v měnových a bankovních záležitostech“, bezúhonná a s vysokoškolským vzděláním).

Zatím se ale v kuloárech mluví o jménech jako Kamil Janáček, Pavel Řežábek nebo Jiří Weigl. První je manžel Klausovy poradkyně a hlavní ekonom Komerční banky, jehož důležitou vlastností je – máme-li to říci zdvořile – vysoká konformita k prezidentovým názorům. Druhý, bývalý šéf Konsolidační agentury, původně pracoval jako auditor a k měnovým otázkám se nikdy nevyjadřoval. V Klausových očích by ho mohla kvalifikovat schopnost vyjít s politiky v dozorčí radě agentury, zejména s Vlastimilem Tlustým. A Jiří Weigl coby hradní kancléř jistě může místo v ČNB získat, kdykoli si řekne; z Klausova stínu dosud nevystoupil, takže těžko říci o jeho názorech něco bližšího.

Kolik ještě těžkých let

Když Václav Havel v únoru 1999 obměnil hned čtyři členy bankovní rady, Respekt ho kritizoval za nevysvětlené vyhození tehdejšího viceguvernéra Pavla Kysilky. „Jako rozumný se jeví návrh schvalovat prezidentem navržené kandidáty například v Senátu,“ stálo tehdy na tomto místě. Jistě, na změnu ústavy není do února dost času. Co kdyby ale prezident aspoň představil své kandidáty v předstihu na „veřejném slyšení“ a vysvětlil, jak a s kým je vybíral? Zatím to bohužel vypadá, že Václav Klaus se o ČNB nijak zvlášť radit nechce, všechny odpovědi zná totiž předem.

Bude-li výběr špatný, lze se utěšovat jen tím, že po vstupu do eurozóny klesne význam centrální banky: ve vztahu k Frankfurtu bude jen o málo samostatnější, než je dnes pobočka ČNB v Ústí vůči pražské centrále. Jenže i v optimistických scénářích to bude pět let, během nichž špatně vedená centrální banka může zkazit leccos. Nemluvě o možnosti, které by prezident dával očividně přednost – tedy že by se přijetí eura odložilo kamsi za rok 2015, kdy by už Česká republika zbyla jako zakyslý ostrov vprostřed eurozóny. Tady ale bude mít hlavní slovo vláda, přesněji řečeno voliči.

(Respekt)