Říjen 2004

Lidé, bděte!

Claudia Nikolajenková

Nynější aktuální události, které jistě nejsou, jak musí jistě každý soudný člověk uznat právě povzbudivé a potěšující, v situaci, kdy jedna vláda vystřídá druhou, téměř nachlup stejnou a potvrzení její důvěryhodnosti Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR závisí v podstatě na hlase jedné křehké ženy, mi nepřipadají normální.

Nepřipadá mi normální, že politici, v tomto případě ČSSD, kterým dala určitá, zdůrazňuji že pouze jistá skupina občanů – voličů své hlasy, se těmto zpronevěřují a podvádějí je. Nepřipadá mi normální, aby si dovolil, prezidentem republiky pověřený mladý novopečený premiér s výrazem nezdolného optimismu ve tváři sestavit vládu, mezi jejímiž členy jsou lidé krajně nedůvěryhodní. Ano, přinejmenším nedůvěryhodní, dalo by se říci nepřijatelní, a to nejen tím, že vlastnili červenou knížku před a ještě i po listopadu 1989. Někteří se ke svému členství dokonce hrdě hlásí, jako nynější ministr zemědělství Palas, Grossem znovu do vlády povolaný, ač se o jeho více než problematické minulosti všeobecně ví. Tím, že pracovali v komunistické straně pro předchozí režim, tedy stranu a režim, odsouzené zákonem č. 198/1993 Sb., spolupodepsaného dokonce dnešním, nejen minulým prezidentem republiky, zákon s dlouhým a naprosto jasně a zřetelně o svém obsahu a duchu vypovídajícím už svým názvem: „ Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“, oklamali voliče.

Už tím, že beze studu vstoupili opět do politiky a v různých politických stranách dále ovlivňují život občanů této země. Tento zákon, při pravdivém chápání „ducha zákona“, jak je v civilizovaných zemích se zakořeněnými demokratickými principy normální, porušují.

Tuto zemi dovedli, namísto k prosperitě, očekávané občany, k prohlubujícímu se zadlužení, které budeme splácet všichni a dlouho. Dnes už to vědí občané všichni, voliči-nevoliči, důchodci a pocítí to brzy citelně i dnešní kojenci. Píši záměrně „dnešní“, neboť dětí se rodí podle demografických statistik stále méně a méně. Společnost ovládl strach a oprávněná nejistota z budoucnosti.

Vlády a politici nás zklamali, špatným vládnutím nás zadlužili pro budoucnost a naši důvěru si proto nezaslouží. Nezaslouží si ji ani tato vláda, byť její důvěra byla potvrzena oněmi ostudnými 101 potřebnými hlasy koaličních poslanců. Tyto hlasy byly navíc získány, kromě tuhé stranické centralistické discipliny, pouze vlivem přispění dvou nemocných poslanců, přímo lékařům z péče vytržených a na vlastní riziko dopravených do parlamentu, aby tam poslouchali nekonečné hodiny výtky opozice, která v minulých volebních obdobích tuto vládu předcházela a na současném stavu má vinu. Tímto počínáním zavdali dva poslanci, dokonce jedna žena, za servilního obležení pracovníků masmédií důvod k oprávněným pochybnostem a spekulacím, zda je toto počínání a hlavně jejich hlasování vlastně legální. Už se vyskytlo dokonce i první podání občana nejvyšší státní zástupkyni o prošetření této věci, jak víme z tisku. Možná, podle stávající právní úpravy, k porušení zákona nedošlo, stejně jako jej patrně neporušil nedávno ministr Cyril Svoboda i se svým krunýřem na krku. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že se jedná o skandál a ostudu.

Občané se probrali a zneklidněli. Dali to jasně najevo, dokonce před úřadem vlády. Na to, že to bylo v dopoledních hodinách, kdy lidé mají buď plné ruce práce se zajišťováním obživy pro rodinu či hledáním zaměstnání na úřadech práce, pokud nejsou v polovině léta a o školních prázdninách s dětmi na dovolených, byla účast na protestní akci, míněné organizátory smrtelně vážně více než slušná. Rozbuškou bylo obsazení postu šéfa vládního kabinetu člověkem, který je pro svou minulost obecně nepřijatelný. Ponížení z doby předlistopadové a naopak prvotní nadšení a ničím neopodstatněná, ale tolik sladká a příjemná euforie a naopak následné nucené vystřízlivění po brzkém zklamání, které stát občanům postupně připravil, je v lidech ještě živé.

Občané jsou nespokojeni a dávají to najevo. Někteří hlasitě, jiní, jak byli zvyklí po dlouhá desetiletí, jen pomalu a opatrně. Ještě si pamatují, že „komunismus byl bití“. Ve vzduchu nelze necítit napětí. V takových situacích se v historii stalo, že náhle přeskočí jiskra a pohár trpělivosti občanů přeteče.

Položme si otázku, zda si je toho vláda vědoma? Je si toho vědom prezident a premiér? Zdánlivě se jeví, že premiér situaci takto nevnímá. Naopak, hýřil mladistvým optimismem, tak přehnaným a nepatřičným, že to až budilo skryté pochybnosti, zda náhodou tento není důsledkem požití jistých povzbuzujících prostředků. Zůstaňme ale ostražití. Nejen, že není v politice žádným nováčkem, ale ve své funkci ministra silového resortu vnitra měl k dispozici všechny dostupné prostředky, včetně analýz tajných služeb, které vždy a za každého režimu monitorují nálady mezi obyvatelstvem. Koneckonců o povoleném zvýšení odposlechů jsme byli oficiálně informováni tiskem.

Že to nejsme my? Nás se to netýká? A víme to jistě? Vše je utajené a dvakrát jištěné. Přesto z tajných služeb i orgánů vnitra na všech úrovních unikají tajné informace. Asi proto, že je jich příliš mnoho, domnívám se jako laik. Slouží jako nástroj k manipulaci s lidmi v těchto složkách, který zároveň dovoluje likvidovat v tichosti politické odpůrce, či lidi jinak politikům nepohodlné, viz skandální soud s bývalým kpt. BIS Vladimírem Hučínem. Sice ještě nemá vyhráno, zvláště nyní, když Grossovi lidé z ČSSD ovládli strategické posty a Gross sám, předjímaje bezprecedentně výrok „nezávislého“ soudu, nechal se unést a v televizním Kotli dal průchod svým emocím. Mimochodem, málokdy sice, ale občas se mu to stává, že se na malý okamžik přestane kontrolovat. Pak náhle v rozkošném beránkovi zahlédnu vlka s vyceněnými tesáky a chladným pohledem vůdce smečky.

Neměli bychom tedy, ani nemůžeme být překvapeni, že funkce jeho nástupce jako ministra vnitra byla obsazena člověkem, který vedl tajné služby a je dnešnímu premiérovi zřejmě více než vděčen. Člověkem, který nejenže odmítl odpovědět na deset závažných otázek, položených mu veřejně otevřeným osobním dopisem, ale i následnou nabídku váženého dokumetaristy Martina Vadase o rozhovor natáčeným kamerou. Asi dobře věděl, proč. Jsou totiž otázky, na které nejsou uspokojivé odpovědi.

Neměli bychom být překvapeni ani tím, že po náhlém a pro premiéra zřejmě nečekaném vzedmutí vlny občanského odporu, kdy musel oprávněně a evidentně jen velmi nerad /zdali je to jen proto, že nerad prohrává?/ odvolat z postu šéfa vládního kabinetu „mlátičku“, jak lid okamžitě trefně tuto figuru pojmenoval, Pavla Přibyla, promptně obsadil toto místo náhradním člověkem, zdánlivě všeobecně přijatelným.

Na tomto místě se můžeme jako prostí občané neznalí detailů s lehkým úsměvem, neboť obvyklý švejkovský úsměv zde není na místě, ptát, zda tajné služby skutečně pracují tak spolehlivě, nebo zda se nevyčerpávají vzájemnými šarvátkami v důsledku věčných reorganizací, slučování, rozdělování, přeskupování, či přemíry šéfů všeho možného. To všechno samozřejmě za přísného utajení a za vedení, které má do profesionality patrně daleko a spíše zavání politickou objednávkou.

Leč, měli bychom zůstat ostražití. Každá chyba a nepozornost učiněná v tuto příhodnou chvíli se může občanům, ukolébaným vynuceným gestem premiéra velmi vymstít. Kdo je vlastně ministr vnitra? Kdo je novým šéfem úřadu vlády? Je to člověk z vnitra. Jsou známy konkrétní skutečnosti, svědčící o jeho provázání s likvidačním bratrstvem v ČSSD a tajných službách a to doložitelně. Pokud ovšem už nezapracoval fantom, který si jako černá ruka občas zařádí ve spisech ministerstva vnitra tak, že se kompromitující listiny již nikdy nenajdou. Doby disentu dávno minuly a samotný podpis Charty 77 ještě neznamená bezúhonnost signatáře.

Nezapomínejme na to. Ing. Aleš Šulc je v úřadu sotva pár dnů a už chystá „čistku“. Kdo budou ti propuštění, dozvíme se to? Vždyť občanské protesty proti setrvání Přibyla ve funkci podepisovali i zaměstnanci tohoto nejvyššího vládního úřadu, dokonce riskovali ztrátu zaměstnání a vyšli mezi protestující, v době své dovolené. Dokonce vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab řekl velmi nekompromisně, že s Přibylem pracovat nemůže, raději že odejde. Jak se mu asi bude pracovat s jeho nástupcem? Obstojí v jeho očích? Dovíme se to? Slyšeli jsme sice oficiálně, že situace v úřadu vlády není dobrá, ale také hlasy zevnitř, že jsou propouštěni ti nepraví lidé. Jako ostatně vždycky. Je třeba zachovat bdělost a najít občanskou solidaritu, vyzývám na tomto místě otevřeně.

Kdo je šéfem inspekce MV, orgánu navýsost důležitého, zvlášť v dobách, kdy prohřešky, ba dokonce závažné trestné činy jak řadových policistů, tak vysokých policejních důstojníků jsou téměř na denním pořádku /viz dnešní poslední skandál s „utajeným“ plzeňským kriminalistou Pavlíkem, kterého nemohou lidem ani ukázat, tak je důležitý/. Ano, jsou to Grossovi lidé. Lidé spjati se sociální demokracií. Ta nemá pěknou vizitku. Přinesla s sebou politické vězně.

Ano, mluvím v množném čísle. Není jen kpt. Vladimír Hučín, vyznamenaný pracovník tajné služby, státní zaměstnanec. Další nechme v klidu. Užili si svoje, každý není takový bojovník. Bez podpory veřejnosti je ztracen. A podpora statečných není zrovna silná stránka našich, doposud spíše pasivních občanů, tak jak byli zvyklí. Spíše ještě ono příslovečné polínko přiloží.

Nehas, co tě nepálí. Až bude pálit, bude na hašení pozdě. Na nepřízeň ČSSD, vážení, se dá i zajít. Nenávist je tak usilovná a vytrvalá, že se nezastaví před ničím. A bývalý ministr vnitra, jako úřadující předseda ČSSD to velmi dobře ví. Ač varován otevřeným dopisem občanským aktivistou Johnem Bokem, který problematiku vnitra i BIS zná, neboť tam sám kdysi pracoval a ví zřejmě nutně i o činech, které se neslučují nejen s morálkou, kterou by od člověka na postu ministra bylo lze očekávat, ustavil do funkce minstra vnitra člověka, navíc s teologickým vzděláním /sic/, o kterém bylo zveřejněno, že jsou za ním činy, které se neslučují patně ani s naším právním řádem. Přesto nehodlá Stanislav Gross evidentně nic změnit na svém scénáři, obsadit strategická místa svými lidmi.To je velmi alarmující.

Přičtěme k tomu ještě poněkud zapadlou zprávu o zřízení „speciální“ jednotky, utvořené z mnoha tisíců lidí s vojenským výcvikem, převedených pod ministerstvo vnitra v rámci reorganizace a rušení armády. To vše v situaci, kdy jak známo ČR není státem, přímo ohroženým světovým terorismem.

Občanský aktivista John Bok shledává dokonce situaci natolik závažnou, že se rozhodl vyhlásit demonstrativní, časově neomezenou hladovku, dokud premiér neodstoupí. Občané by se podle toho měli zařídit a zachovat a hlavně jej podpořit. Veřejnost by měla vědět určitě, že to nedělá pro sebe. Nemá laciné popularity zapotřebí, jeho celoživotní nekompromisní postoje ze minulého režimu a obhajování obětí policejní a následně justiční zvůle či profesní nedostatečnosti ze strany soudců a za tím účelem již v devadesátých letech založeným Spolkem pro nezávislou justici Šalamoun má dostatečnou vypovídající hodnotu o tomto našem spoluobčanu. Provází jej právem pověst bouřliváka. Stejně si počínal, ať pracoval kdekoli a pro kohokoli, nečiní rozdíl. Vždy byl slyšet, když se děla křivda. Krajní způsob, zahájení hladovky není laciným gestem. Je to nebezpečný, zdraví ohrožující způsob protestu a doufejme, že na něj lidé a hlavně Stanislav Gross, jemuž je určen, uslyší. Dělá to pro nás a hlavně – za nás. Za nás, mlčící většinu, spící pod záštitou ČSSD klidným, hlubokým spánkem.

Chtěla bych říci, zvláště těm mladým, kteří nezažili plíživou totalitu a nevědí, co je špehování, donášení, strach, cenzura, represe, bití, katr na policejních vyšetřovnách, zákazy pobytu, existenční likvidace nepohodlných osob, věznění, nucená emigrace, svévolné zbavování občanství lidí, kteří se v této zemi narodili a chtěli v ní žít a pracovat ve svobodě, je nutno vám říci – pozor! Pokud nevěříte, přečtěte si Haló noviny z posledních dnů. Pochybuji, že je někdo z dnešních mladých, kromě členů Zifčákovy strany mladých porouchaných komunistů, pro něž je to povinná četba, ještě čte. Velmi varující čtení. Nebudete věřit. Budete myslet, že jste se ocitli v komunistickém skanzenu.

Nikoli, to jen komunisté troubí k nástupu, ruku v ruce s licoměrnou ČSSD do otevřené ofenzívy. Nezbývá, s ohledem na smutnou absurditu skutečnosti již právě prožíváme, citovat onu, pro mladé již tolik směšnou fosilii, člověka důvěrně známého starší generaci z dob jejího mládí, té mladé naštěstí už ani z učebnic dějepisu, komunistického hrdinu, problematického sice, ale komunisty stále vřele uctívaného. Správně: profesora Horáka. Volám s Juliem Fučíkem: Lidé, bděte! Nemylte se, to není dech let padesátých, skutečně ne, není to ani rok 1948, kdy komunisté od ČSSD převzali pučem moc, píše se rok 2004!