Říjen 2004

Vzestup a pád oligarchy

Josef Pazderka

Pro jedny kriminálník, který porušil snad všechny ruské zákony. Pro jiné nesmírně schopný podnikatel, který dokázal sice spornými, avšak vždycky legálními způsoby vybudovat v Rusku ropné impérium, které dnes produkuje dvě procenta veškeré světové těžby. Michail Chodorkovskij, nejbohatší muž Ruska a bývalý šéf tamní nejbohatší firmy Jukos, v současnosti stíhaný ruskými úřady za daňové zpronevěry a další delikty ekonomické kriminality v řádu milionů dolarů. Která z těchto poloh k němu tedy patří? Stručná historie Chodorkovského života a podnikání uprostřed bouřlivých let ruské privatizace možná napoví více.

Zrod byznysmana

To poslední, po čem by Michail Chodorkovskij ve svém dětství a mládí toužil, byla dráha kriminálníka. Jeho mladickým snem, jak kdesi později vzpomínal, byla funkce ředitele sovětské továrny. K němu měl ale zamlklý jedináček z moskevské rodiny vždycky poněkud daleko. „Nikdy nic nedostal zadarmo. Jméno se zřetelným odkazem na židovský původ bylo to poslední, co by si někdo mohl pro úspěšnou kariéru v Sovětském svazu přát,“ prohlásil o něm nedávno pro ruský tisk soused z činžáku na moskevské ulici Kosmonautů. Možná tento tlak, který na sobě cítil už od dětství, ho přiměl v budoucnu k úctyhodným podnikatelským výkonům.

Ty však měly teprve přijít. Mladý nadaný student moskevského Mendělejevova institutu chemických technologií byl v osmdesátých letech především pilným univerzitním žákem, místopředsedou vysokoškolské organizace Komsomolu a zapáleným komunistou. Doba rozkladu starého sovětského režimu, kterou právě v té době rozběhla perestrojka Michaila Gorbačova, ovšem otevřela lidem jeho typu netušené možnosti. Kolaps státem řízené ekonomiky a absence nových zákonů přinesly první podnikatelské příležitosti schopným kombinátorům. A tím, jak se ukázalo, mladý chemik Chodorkovskij byl.

Mejdan na Rublevské dálnici

První základnou pro cestu vzhůru se začínajícím sovětským kapitalistům stal Komsomol. V prosinci roku 1987 totiž komsomolské buňky dostaly od komunistů výjimku pro jinak zakázané samostatné podnikání. Chodorkovskij a jeho nejbližší kolegové, v té době již prostoupení deziluzí z komunistického režimu, našli v novém zákoně o komsomolských centrech ustanovení, které se dalo vyložit jako právo těchto center zpeněžovat státní přídělové kupóny na nejrůznější zboží, vybavení a suroviny. Propojení peněžního a nepeněžního oběhu přitom bylo až dosud tabu, neboť stát neměl na krytí všemožných poukazů dost financí. Bdělost státních úředníků při kontrole tohoto pravidla ovšem začala v perestrojkovém víru notně upadat a Chodorkovskému to přineslo první velký kapitál.

Od směňování poukázek pak mladý chemik koncem osmdesátých let přešel k běžnější podnikatelské aktivitě: začal do Sovětského svazu dovážet počítače a další nedostatkové zboží. A opět – k velkým ziskům mu pomohly sovětské celní zákony, zcela nepřipravené na dravou moderní dobu, takže se daly snadno obcházet. Když se pak na počátku devadesátých let rozběhl v SSSR (stejně jako v Česku) boom nových bankovních domů, byl Michail Chodorkovskij opět první, který tento trend zaznamenal. Jeho privátní banka Menatep se skrze vynikající kontakty svých zakladatelů na špičky odcházejícího totalitního a nastupujícího demokratického režimu stala brzy jednou z mála autorizovaných bank vykonávajících některé z finančních operací ruského státního rozpočtu. Profit z výplat státních peněz nejrůznějším podnikům a podobných transakcí opačným směrem byl minimální. Co ale vynášelo, byl samotný přístup k obrovskému množství vládních peněz. „Chodorkovskij byl první, kdo dokázal odhadnout hodnotu peněz v čase. Vydělával obrovské částky prostě jenom tím, že státní peníze pozdržel, investoval a vyplatil později,“ popisuje dlouholetý moskevský korespondent amerického listu Washington Post David Hoffman ve své knize Oligarchové.

Ruská investigativní novinářka Julia Latyninová také připomíná, jak obratní byli v té době Chodorkovskij a jeho nejbližší spolupracovníci ve skryté korupci státních úředníků. „Honosné recepce pro vysoce postavené hosty na bankovních dačách, stojících u Rublevské dálnice, se později vrátily tisícinásobnými příjmy,“ napsala v roce 1999.

Pro 2 dolary na den

Přechod od státem řízené ekonomiky k tržním principům nebyl v Rusku po sedmdesáti letech komunismu nikterak jednoduchý. Vláda mladého reformního premiéra Jegora Gajdara vsadila na počátku devadesátých let vše na tzv. šokovou terapii, tedy na radikální demontáž starého ekonomického systému a rychlou výstavbu nového. Příslibem nového motoru reforem a zvýšení životní úrovně obyvatelstva se stala rychlá privatizace velké části ruského průmyslu. V srpnu 1992 podepsal prezident Boris Jelcin příslušný dekret. Každý ruský občan měl podle něj dostat privatizační kupóny v ceně 10 000 rublů, za které si mohl koupit akcie kteréhokoli privatizovaného podniku. Ale nedostatek osvěty, složitost privatizačních procesů, úřednické machinace a pasivita většiny sovětizovaných občanů způsobily krach celého plánu.

Slovu privatizace se v ruském prostředí začalo velmi rychle posměšně přezdívat prichvatizace – tedy něco, z čeho těží pouze vyvolení kamarádi mocných. Když se k tomu postupně přidaly neschopnost státu vybírat daně, kontroverzní vládní sázka na těžký průmysl namísto revitalizace ostatních průmyslových odvětví, obrovská zahraniční zadluženost státu, problémy s korupcí a neprůhledným byrokratickým šimlem, uvázl ruský reformní koncept v polovině devadesátých let ve slepé uličce.

Mezi životní úrovní obyčejného ruského občana a hrstky podnikatelů, kteří se uměli v nové situaci rychle orientovat a zprivatizovat klíčové podniky, se rozevřela nebetyčná propast. Zatímco majetky zhruba pěti procent nejbohatších Rusů se začaly počítat v milionech dolarů, plat dvou třetin obyčejných Rusů se po celá devadesátá léta pohyboval kolem mizerných 60 dolarů. Více než polovina z nich navíc dostávala výplatu s výrazným zpožděním, pokud vůbec. Dopad těchto ekonomických propadů na morálku a důvěru voličů v reformy byl katastrofální.

Oligarchové

Hvězdná chvíle, ve které mělo bohatství a vliv někdejšího komsomolce Chodorkovského dosáhnout opravdového vrcholu, přišla v roce 1995. Pozice prezidenta Jelcina se tehdy rok před volbami dostala do nezáviděníhodné situace: jeho popularita šla dramaticky dolů, zatímco vzestup slavili komunisté se svým vůdcem Gennadijem Zjuganovem. Mocným podnikatelům bylo samozřejmě jasné, že jejich majetky jsou pod komunisty v reálném ohrožení. Jako správní obchodníci ovšem tito muži zároveň vycítili, že Jelcinův demokratický režim se ocitl v úzkých, a je ho proto možné přitlačit k dalším vstřícným krokům. Takže vznikl tajný plán, nazvaný později „výprodej století“.

Skupina sedmi nejbohatších mužů Ruska – Michail Chodorkovskij, Boris Berezovskij, Vladimir Gusinskij, Vladimir Vinogradov, Alexandr Smolenskij, Vladimir Potanin, Michail Fridman a Pjotr Aven – měla pomoci prezidentu Jelcinovi ke znovuzvolení v prezidentských volbách v roce 1996. Výměnou za finanční půjčky a obrovský potenciál jejich soukromých médií měli dostat tichý příslib vítězství v připravené privatizaci klíčových podniků těžkého průmyslu.

Ruský „výprodej století“ opravdu nakonec přispěl v roce 1996 ke znovuzvolení churavějícího Jelcina a částečné konsolidaci ruského státního rozpočtu. Zároveň však znamenal přesun obrovského majetku do rukou několika málo vyvolených, kterým se musel prezident za jejich služby odvděčit. Zrodili se oligarchové.

Jak se kradl Jukos

Dobrou ukázkou může být právě privatizace Jukosu. Aukcí tohoto státního těžařského gigantu byla v roce 1995 pověřena ruskou vládou Chodorkovského banka Menatep. Zahraniční investoři byli z tendru předem vyloučeni – ruští podnikatelé by vedle nich nebyli podle Kremlu konkurenceschopní. Sám Chodorkovskij se o akcie Jukosu ucházel skrze nastrčenou obchodní společnost Laguna. Jako správce aukce vyřadil ze soutěže svého nebezpečného konkurenta – konsorcium bank Rossijskij Kredit, Inkombank a Alfabank – pod spornou záminkou, že není schopen platit v hotových penězích. Taková podmínka přitom v původních pravidlech aukce nefigurovala a navíc – Chodorkovského společnost Laguna také neprokázala úplnou hotovost.

Nicméně pomocí takových tahů zůstal nakonec kombinátor v aukci sám a za 78 procent akcií obří ropné společnosti zaplatil necelých 300 milionů dolarů. Když byly o dva roky později akcie této firmy vydány do oběhu na ruské burze, byla jejich celková hodnota odhadována na astronomických 9 miliard dolarů. Naprostým vrcholem celé transakce se později stalo odhalení několika ruských investigativních novinářů, podle kterých zaplatila Chodorkovského firma v aukci státními penězi, které podnikatel přes své banky pouze spravoval.

Zisk tří čtvrtin Jukosu katapultoval Chodorkovského do pozice jednoho z nejbohatších mužů v zemi. Vzápětí komplikovanými změnami vlastnických práv, umělými emisemi nových akcií, které znehodnotily akcie minoritních vlastníků, a dalšími kroky, které by v civilizované zemi byly naprosto nezákonné, vyšachoval Chodorkovskij menšinové vlastníky a zahraniční partnery firmy, kteří mezitím investovali do společného byznysu stovky milionů dolarů. To samé pak v jiných obměnách provedl několika zahraničním bankám, které na něm po ruské finanční krizi v roce 1998 požadovaly náhradu za své masivní půjčky.

Stylizací do role totálně zruinovaného bankéře (který měl přitom obrovská aktiva v zahraničí) a s využitím nepřehledné postkrizové situace, ve které nebylo jasné, jaké konkrétní následky má krize pro jeho vlastní banku, se Chodorkovskij vyzul z mnohamilionových dluhů. Stalo se tak mimo jiné díky tomu, že veškeré dokumenty o hospodaření banky Menatep naložené za záhadných okolností na nákladní vůz spadly na podzim roku 1998 i s tímto vozem do řeky Moskvy.

Mezi zahraničními investory získal Michail Chodorkovskij nálepku ruského piráta, který se při obraně vlastních zájmů neštítí ničeho a pro maximalizaci vlastního zisku poruší jakoukoli dohodu či zákon. „Je to neuvěřitelné. Před pár lety lidé tvrdili, že ruští podnikatelé budou krást, ale jen trochu a že se to po čase zlepší. Případ Michaila Chodorkovského a jemu podobných podnikatelů ukazuje, že je to právě naopak. Ten muž ukradl ostatním investorům druhou největší ruskou olejářskou společnost doslova před nosem a každý v Rusku nad tím jen mávl rukou,“ prohlásil analytik moskevské bankovní skupiny Troika Dialog James Fenkner.

Kdo zavraždil starostu

Chodorkovského osobní majetek se koncem devadesátých let počítal v miliardách dolarů. Stalo se tak mimo jiné proto, že se oligarcha po vzoru ostatních ruských ropných baronů naučil velmi sofistikovaně používat systém obcházení daňových pravidel. V raných dobách své bankovní kariéry vybudoval Chodorkovskij v zahraničních daňových rájích síť tzv. off-shore společností, napojených na Menatep.

Firmy s podivnými, těžko zapamatovatelnými názvy jako např. Jurby Lake Ltd., které sídlily na britském ostrově Man, na Gibraltaru či na Bahamských ostrovech, nyní zprostředkovávaly prodej ropy Jukosu do zahraničí. Podnikateli se tak v zahraničí hromadil finanční zisk, ze kterého nemusel doma platit žádné daně. Podobná praxe nebyla v ruském ropném i jiném průmyslu žádnou výjimkou. Podle některých hrubých odhadů opouštělo Rusko každý měsíc při podobných operacích něco kolem 2 miliard dolarů, který by jinak musely být řádně zdaněny.

Domácí kritika, která se omezila na pár poměrně exkluzivních médií typu časopis Nová Gazeta, označovala Chodorkovského za korupčníka, podnikatele, který neplní sliby a záměrně ruinuje podniky. Oligarcha tyto kritiky odrážel bez mrknutí oka. „Nikdy jsem neporušil zákon. To je vše, co k tomu mohu říci,“ dodával opakovaně v několika málo novinových rozhovorech, ve kterých se ho novináři odvážili na kontroverzní kauzy zeptat.

Konexe na vysokých místech mu zaručovaly klid a bezpečí. Kontroverzní kauzy, poskvrňující jeho pověst, jej však pronásledovaly dál. V létě 1998 začali masově demonstrovat zaměstnanci Jukosu v sibiřském těžařském městečku Něftějugansk. Pod vedením starosty města Vladimira Petruchova požadovali vlastní nevyplacené mzdy za několik měsíců dozadu, placení lokálních daní obřím koncernem a také splnění jeho slibů o investicích do městské ekonomiky. Protesty nabraly po několika dnech na síle a vyústily v otevřené dopisy prezidentu Jelcinovi a dalším vládním špičkám, ve kterých je Michail Chodorkovskij obviněn z „vysávání“ těžařského městečka.

Dne 26. června 1998 byl starosta Petruchov zastřelen neznámým pachatelem při cestě do práce. Protesty v atmosféře strachu ustaly, starostův vrah nebyl nikdy vypátrán. Michail Chodorkovskij k tomu později jen suše poznamenal, že jeho firma nemá s celou událostí nic společného.

Volejte Rotschildovi

Konec devadesátých let a nástup nového tisíciletí přinesl ovšem do Ruska nové trendy. Pokud chtěli ruští oligarchové dál zvyšovat zisk ve svých rostoucích firmách, nutně museli expandovat do zahraničí. To ovšem vyžadovalo, aby pro své podnikání přijali pravidla obvyklá v civilizovaném světě.

Nový vítr opět jako první zaznamenal Michail Chodorkovskij. A změna, kterou nastolil, byla nebetyčná. Z bývalého postrachu zahraničních investorů se stal během půl roku zásadový vyznavač západních pravidel správného byznysu. V hlavní moskevské kanceláři Jukosu se objevil v létě 2000 velký transparent s heslem „Upřímnost, otevřenost, odpovědnost“. A následovaly konkrétní kroky. Obří koncern jako první v Rusku – v doposud naprosto tajnůstkářském a nepřehledném podnikatelském prostředí – zveřejnil kompletní strukturu svých vlastníků, ve které hrál Chodorkovskij prim s kontrolním balíkem akcií v celkové hodnotě 8 miliard dolarů – ekvivalentu ročního HDP Islandu.

Na konci roku udělala firma další bezprecedentní krok – poprvé vyplatila svým doposud ožebračovaným akcionářům 300 milionů dolarů v dividendách. Paralelně s tím zveřejnila kompletní audit svého hospodaření za poslední tři roky. Všechny tyto kroky byly v ruském prostředí něco naprosto nebývalého.

Akciové trhy zareagovaly na tyto změny velmi pozitivně. Během následujících 18 měsíců se akcie Jukosu zdesateronásobily a cena firmy šla i poté rapidně nahoru. Jukos se brzy stal největší firmou na ruském trhu a Michail Chodorkovskij nejbohatším mužem Ruska. Jeho vliv v zemi se zdál být neotřesitelný – výnosy z ropného průmyslu tvořily po celá devadesátá léta kolem poloviny ruského federálního rozpočtu. Jukos měl přitom na svém kontě na konci 90. let celkem 20 procent veškeré ruské produkce ropy.

Pod vlivem tohoto obrovského vzestupu se Chodorkovskij také snažil velmi rychle etablovat jako atraktivní ekonomický partner na Západě. Budováním své dobré pověsti v USA pověřil prominentní washingtonskou firmu APCO. Založil také mezinárodní charitativní nadaci Otevřené Rusko, v jejíž správní radě zasedly osobnosti typu lorda Rotschilda nebo Henryho Kissingera.

Přichází Putin

Za hrou podle pravidel ovšem nestál jen okamžitý ekonomický kalkul. V Rusku se v roce 2000 radikálně změnilo také celé politické klima. Na místo nemocného Borise Jelcina nastoupil do prezidentského úřadu mladý Vladimir Putin, který se netajil snahou vnést do ekonomické hry alespoň základní pravidla. I když se ale nový ruský prezident stavěl navenek k oligarchům jelcinovské éry s ostentativním chladem, bylo zřejmé, že musí s podnikateli ovládajícími dvě třetiny hospodářství země rozumným způsobem vyjít.

Nepsaná pravidla hry byla proto podle mnoha pozorovatelů stanovena mezi oběma stranami v roce 2000 jasně: oligarchové dají ruce pryč od politiky, začnou platit daně, a Putinův režim je nechá v klidu. Michail Chodorkovskij dokázal s několika dalšími kolegy tato pravidla po jistou dobu dodržovat. Jeho vzpurní kolegové Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij, ovládající velká ruská mediální impéria s masivním vlivem na politické dění v zemi, ovšem velmi rychle skončili v emigraci s hrozbou zatčení pro podvody a daňové úniky.

Z podstaty své podnikatelské minulosti, jejíž úspěch byl postaven právě na obcházení daňových zákonů a manipulaci politiků, však mohl Chodorkovskij vydržet jen chvíli. Podnikatel, zvyklý určovat tempo hry sám a spoléhající na vlastní prominentní pozici v ruském byznysu, na vynikající zahraniční konexe, na silný vliv největší firmy v zemi a na obavy z jejího případného pádu, dával jasně najevo, že se nenechá zatlačit do kouta. V lednu 2003 se velmi ostře střetl s Kremlem ohledně vlastního plánu na vybudování soukromých ropovodů do zahraničí. Když jej neprosadil, veřejně prohlásil, že Rusko se vinou přebujelé korupce posunuje „kamsi na úroveň Saúdské Arábie“.

Zatčen na Sibiři

Někdy v této době se podle znalců na Jukos a na jeho majoritního vlastníka zaměřily Kremlem ovládané tajné služby a začaly zkoumat možnosti, jak jej dostat do úzkých. Chodorkovskij se mezitím pustil do dalších ambiciózních plánů. V dubnu 2003 oznámil úmysl spojit Jukos s další velkou ruskou ropnou firmou Sibněfť a prohlásil, že v roce 2008 hodlá odejít z byznysu. To se rovnalo nepřímému oznámení kandidatury na post ruského prezidenta, který se má v té době volit. Vlivný podnikatel zároveň neskrýval svoji dlouhodobou finanční podporu politickým stranám kritizujícím kremelskou linii.

Pohár trpělivosti Putinova týmu přetekl podle informací z ruského tisku definitivně v létě 2003. Chodorkovskému se v červnu téhož roku podařilo přes vlastní silnou lobby v dolní komoře ruského parlamentu zablokovat první čtení zákona, který by zrušil daňové úlevy pro ropné společnosti zaregistrované v některých částech Ruské federace. Zároveň měl přinutit tyto subjekty platit vyšší daně. Poslanci pod vedením šéfa parlamentního podvýboru pro daně (a majitele 4 procent akcií Jukosu) Vladimira Dubova odmítli tuto novelu s tím, že „potřebuje dopracování“.

Podle informací jinak velmi zdrženlivého ministra financí Alexeje Kudrina se Chodorkovského lobbisté chovali v parlamentu natolik agresivně, že to Kreml vyprovokovalo k rozhodující akci. „Lidé z Jukosu ke mně chodili a mluvili otevřeně o konkrétních zákonech, které se jim nehodí do krámu: ,Alexeji Leonidoviči, nenecháme vás v Dumě prosadit vaše rozhodnutí, ať nás to stojí cokoli.‘ Srážka byla od té doby v jistém smyslu nevyhnutelná, ne v osobní rovině, ale ve smyslu jasného vymezení budoucích pravidel hry,“ prohlásil Kudrin letos v únoru v rozhovoru pro ruský časopis Kompania. Tuto verzi událostí – spor o daně ropných společností jako poslední fázi celé aféry Jukosu – potvrzují jako věrohodnou také další informace zahraničního tisku.

První kremelské varovné výstřely zazněly na počátku července 2003, kdy byl ruskými orgány zatčen Platon Lebeděv, obchodní partner Chodorkovského a druhý největší podílník v Jukosu. Dne 23. října 2003 pak přišel finální úder: Chodorkovskij byl během své inspekční cesty po Sibiři zatčen, přepraven do Moskvy a tam obviněn z daňových úniků a zpronevěry.

Vstanou noví bojovníci

Chodorkovskij byl po zatčení na podzim 2003 obviněn z nezákonné privatizace továrny na umělá hnojiva Apatit v roce 1994 a z daňových úniků. Je pravděpodobné, že alespoň část těchto obvinění se nakonec ukáže jako oprávněná. Za podobné delikty by ovšem mohl sedět ve vězení každý druhý ruský podnikatel, vůči nimž se však žádná obvinění nechystají. Chodorkovského obhajoba dostává na prostudování materiálů obžaloby zlomky potřebného času, spolupracovníci podnikatele jsou zadržováni a vyslýcháni za hranicemi zákona. Soudci i prokurátor operují ještě před vynesením rozsudku natolik denuncujícími výroky na adresu obžalovaného, za něž by v civilizované společnosti museli okamžitě na funkci rezignovat. Z Chodorkovského se stala jednoduše štvaná zvěř, na které se stůj co stůj vybijí všechny lidové vášně ze zpackané ruské privatizace.

Každý, kdo od loňského léta sledoval, s jakou brutalitou a nevybíravostí ničí lidé z Kremlu jednu z nejúspěšnějších ruských firem současnosti, Chodorkovského Jukos, musel navíc nabýt podezření, že ve hře je více než výstraha neposlušnému oligarchovi. Nejpravděpodobnějším subjektem, který má z nuceně rozprodaného Jukosu ukousnout největší kus, je například polostátní ruská společnost Rosněfť, jejímž generálním ředitelem se nedávno stal Putinův chráněnec Igor Sečin. Také další signály z nepřehledného sporu o bývalé ropné impérium Michaila Chodorkovského bohužel naznačují, že spíše než o zákonné vyrovnání se s kriminálními delikty jde o nové přerozdělování podnikatelova majetku do rukou jiných, Putinovi věrných lidí ze silových struktur. Ti se privatizačního boomu z devadesátých let nemohli zúčastnit, proto své majetkové ambice nadhánějí dnes. „Čeká nás nová éra oligarchů, kteří budou méně mlaskat a více poslouchat Kreml,“ říká k tomu znalkyně ruské hospodářské elity moskevská socioložka Olga Kryštanovskaja. „Na podstatě věcí v Rusku to však bohužel nic nemění.“

Rámeček

Podnikatel v Tišině

Od svého loňského spektakulárního zatčení na sibiřském letišti, při kterém na podnikatele v pět ráno nastoupilo několik desítek zakuklených a po zuby ozbrojených příslušníků ruských speciálních sil, pobývá drobný obrýlený oligarcha v moskevském vězení Matrosskaja Tišina. Spolu se dvěma dalšími delikventy žije v cele 5 x 3 metry a k jídlu podle ruského tisku dostává obyčejná vězeňská jídla.

Oligarchův soudní proces, který začal letos na jaře, se od svého počátku změnil v nekonečný monolog obžaloby: státní zástupce na všech dosavadních stáních zatím jen monotónním hlasem předčítá jedno obvinění za druhým. Všichni přítomní včetně obviněných Chodorkovského a Lebeděva se proto při jednotlivých stáních buď znuděně věnují čtení knih, nebo rovnou spí. Bývalý Chodorkovského obchodní partner Vasilij Šachnovskij si při jednom z nich dokonce zapnul v soudní síni svůj laptop a začal v něm na DVD nosiči sledovat Mooreův „Fahrenheit 9/11“.

Všichni ruští komentátoři tvrdí, že Chodorkovskij bude určitě odsouzen. Podle nedávno zveřejněných statistik odsuzují ruské soudy obžalované v 92 procentech soudních stání a málokdo si dokáže představit, že by právě všeobecně nenáviděný oligarcha patřil mezi zbylých osm. „Dostane pět nebo šest let,“ prorokuje osud někdejšího šéfa Jukosu socioložka Kryštanovskaja. „Nemůže být osvobozen, to by byla pro současný režim ohromná potupa. Jukos během té doby změní vlastníka a stát bude v jeho dalších krocích hrát daleko významnější roli. Brzy se také dozvíme, kdo jsou noví oligarchové putinovské éry,“ dodává.

Rámeček

Tady se nestřílelo, říká o českých a ruských podnikatelích ekonom Miroslav Zámečník

Jak je to podle vás – znamená proces s Chodorkovským spravedlnost, nebo jde o přerozdělení bohatství a vlivu novým „putinovským“ oligarchům? Pomůže Rusku celý proces?

Vysvětlením procesu je politický tlak. Jde o selektivní uplatňování práva, což nikomu nepomůže. I někteří další oligarchové přišli k majetku nečistým způsobem. Takže Rusku by tento proces mohl pomoci pouze v tom případě, že to půjde dál, že se postupně dostane na většinu porušovatelů práva.

Při četbě o Chodorkovského začátcích někdy až zaráží podobnost mezi zdejšími a ruskými poměry po pádu komunismu. I tady přece přišlo náhle pár lidí k obrovským „impériím“ – za všechny jmenujme Chemapol Václava Junka, přítele všech významných politiků v zemi první poloviny 90. let. Šli na to čeští „kapitáni průmyslu“ stejně, nebo jinak než jejich ruské protějšky?

U nás je to rozdíl v cenových skupinách, nejde o srovnatelné věci rychlostí ani technikou provedení. Formálně to navíc u nás dělali jemnějším způsobem, u nás se přece jen nestřílelo.

Většina, nebo snad dokonce všichni ze zdejších oligarchů první vlny postupně zkrachovali, aniž je k tomu donutil nějaký Putin – čím to?

V Rusku se téměř nepracovalo s bankovním úvěrem, u nás zkrachovali „oligarchové“ na základě své předluženosti, na základě toho, že neuměli s úvěrem nakládat.

Místo Junka nebo Stehlíka či Soudka dnes mocné pozice zabírají lidé z PPF, uhlobaroni či podnikatel Andrej Babiš. Jak se liší od svých předchůdců? Dá se i jim říkat „oligarchové“?

Je to nesrovnatelné. Liší se od nich manažerskými schopnostmi i svojí filozofií, jdou za ziskem, ale mají tyto záležitosti ekonomicky i právně ošetřeny.

Mají či měli „čeští oligarchové“ nebo zájmové skupiny – tak jako Chodorkovskij – vliv na tvorbu zákonů a kvality prostředí?

Nedovedu si představit, že by koncentrovaný kapitál neměl vliv na politiku a zákony. Češi jsou v tomto směru někde mezi Amerikou a Ruskem, mezi vysoce formalizovaným lobbismem a tvrdou korupcí.

(Respekt)