Říjen 2004

Mají Polsko a Česká republika společné zájmy?

Jiří Pehe

Česká republika a Polsko mají některé společné zájmy - jak na bilaterální úrovni, tak v rámci Evropské unie a NATO - ale zároveň mezi nimi existuje i výrazná asymetrie zájmů. Ta souvisí s jejich rozdílnými dějinami před pádem komunismu (a částečně i během komunistické éry), rozdílnou velikostí, odlišnou geopolitickou situací, nestejnými strukturami hospodářství, ale také například s rolí náboženství v jejich společnostech.

Zatímco Česká republika je z hlediska svého historického dědictví typickou malou středoevropskou zemí, jejíž kořeny tkví hluboko v německém kulturním prostoru, a později v habsburském mocnářství, Polsko je zemí několika identit. Je to země, která částečně patří ke střední Evropě, částečně do baltického regionu a částečně do východní Evropy, kde sousedí s Ruskem. Zatímco Češi se ve vztazích k německy mluvícím částem Evropy dívají spíše do Vídně, Bavorska a Saska, pro Polsko je partnerem Berlín.

Češi nikdy neměli výrazné mocenské ambice. Jejich politické úsilí bylo vždy zaměřeno na přežití v prostoru, na který si činily nárok velké evropské mocnosti. Jejich národní identita je formována defenzivně—vymezuje se hlavně ve vztahu k jiným. Poláci byli geopoliticky občas v podobné situaci, ale jejich přístup byl jiný. Období národního přežívání v područí velkých mocností se vždy mísila s vlastními mocenskými ambicemi. Polská národní identita je mnohem méně než česká formována jako zrcadlový odraz jiných, zejména německé.

Češi jsou zásluhou své historie v podstatě provinciálním národem, který nemá globální ambice - dokonce se do jisté míry bojí „velkého světa“. Průměrný Čech se nerad stará o to, co se děje za obzorem české kotliny. Poláci jsou ve srovnání národem s globálnějším pohledem, považují se - už kvůli své početnosti a geografické rozloze - za jednoho z hlavních evropských hráčů.

Tyto rozdíly zásadním způsobem určují, a budou určovat, vztahy mezi Českou republikou a Polskem. Cíle polské politiky jak ve vztahu k Evropě, tak ve vztahu k USA budou zákonitě ambicióznější. Polsko také nepotřebuje tolik jako Česká republika spoléhat na regionální spolupráci.

K čemu Visegrád?

To se projevilo například ve vývoji tzv. visegrádské spolupráce. Po pádu komunismu v roce 1989 bylo nejprve považováno za samozřejmé, že středoevropské země, které byly čtyřicet let pod sovětskou nadvládou, mají společné zájmy. Vznik tzv. Visegrádské skupiny byl snahou tyto společné zájmy institucionalizovat. Argumentovalo se i tak, že Polsko, Maďarsko a Československo sdílejí mnoho společného, pokud jde o historii a kulturu - a už kvůli této příbuznosti by měly navzájem spolupracovat těsněji, než s jinými státy.

Visegrád se vskutku stal užitečným nástrojem, s jehož pomocí Polsko, Maďarsko a Československo (a po jeho rozpadu Česká republika a Slovensko) koordinovaly svou politiku ve vztahu zejména k Severoatlantické alianci a Evropské unii. Tím, že se těmto organizacím nabízely jako jednotná aliance, jejíž jednotlivé státy navzájem podporují své politické ambice, měly jisté výhody jak při vyjednávání členství v NATO, tak v EU.

Brzy se ovšem ukázaly i některé limity takové spolupráce. Zejména český premiér Václav Klaus viděl Visegrád jako určitou brzdu. Podle jeho mínění měla Česká republika před Polskem i Maďarskem ekonomický náskok a koordinace politiky v rámci Visegrádu ji zdržovala. Klaus navíc viděl Visegrád jako určité dědictví bývalé spolupráce mezi disidenty z Polska, Maďarska a Československa - tedy jako jisté pokračování nestandardních styků i v době, kdy už takových nestandardních (a nadstandardních) vztahů nebylo zapotřebí.

Na svou další hranici narazila visegrádská spolupráce po rozdělení Československa, když se na Slovensku politický vývoj začal pod vedením Vladimíra Mečiara ubírat cestou poltického autoritářství. Rychle se ukázalo, že ostatní visegrádské země nejenom nemají nástroje, jak Slovensko nutit k demokratickému vývoji, ale nebyly ani schopny přinutit USA, aby v zájmu stabilizace poměrů na Slovensku zavřely oči nad jistým demokratickým deficitem země a přijaly Slovensko do NATO společně s Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

Po porážce Mečiara na Slovensku v roce 1998, jakož i odchodu Václava Klause do opozice v České republice v témže roce, se visegrádská spolupráce opět oživila. V několika příštích letech se prohloubila jak politická koordinace, tak kulturní spolupráce mezi čtyřmi zeměmi. Zejména v této fázi Visegrád významně přispěl ke společné formulaci některých zájmů čtyřech zemí ve vztahu k EU.

Zkouška ohněm

S tím, jak se přibližovalo členství v EU, se ovšem stále jasněji ukazovalo, že visegrádská spolupráce je spíše účelová než přirozená. Nejjasněji to bylo vidět v okamžicích velkých mezinárodních krizí, kdy Polsko se chovalo mnohem rozhodněji než ostatní visegrádské země. Polsko zejména mnohem rezolutněji podporovalo americkou politiku a použití síly v konfliktech demokratického světa s autoritářskými režimy.

Zatímco například čeští politici se chovali velmi opatrně, a občas až neprincipiálně, jak při zásahu NATO v bývalé Jugoslávii, tak v podpoře USA ve válce s Irákem, Polsko jasně ukázalo nejenom to, že jeho transatlantické vazby jsou mnohem silnější než v ostatních visegrádských zemích, ale že je také připraveno hrát roli nové evropské mocnosti, která si nenechá diktovat své postoje „starou Evropou“.

Tyto rozdílné postoje mezi Polskem a dalšími visegrádskými zeměmi by nemusely být problematické, kdyby se jednalo o jakousi dělbu práce, či alespoň srozumění, v rámci Visegrádu. Rychle se ovšem ukázalo, že jak Polsko, tak ostatní visegrádské země v takových vypjatých situacích sledují víceméně vlastní zájmy a nijak intenzivně nekomunikují.

Evropská ústava

Další výrazný rozdíl v postojích mezi Polskem a dalšími zeměmi Visegrádu se projevil při vyjednávání o evropské ústavě. Od okamžiku, kdy byly ukončeny přístupové rozhovory a deset kandidátských zemí bylo na kodaňském summitu oficiálně pozváno ke vstupu do EU, začala se projevovat rozdílná agenda Polska a ostatních visegrádských zemí i ve vztahu k EU.

Zatímco Česká republika, Maďarsko a Slovensko byly ochotny přistoupit na ústavní kompromisy, Polsko - společně se Španělskem - de facto zablokovalo proces přijímání evropské ústavy. Koordinace mezi visegrádskými zeměmi příliš nefungovala. Polsko sledovalo tvrdě své vlastní cíle, i když bylo zřejmé, že jeho jednání bylo do značné míry ovlivněno domácí politickou situací - tedy slabou pozicí vlády Lezska Millera. Ta se evidentně snažila zachránit tak, že v evropských jednáních nekompromisně hájila polské „národní zájmy“.

Zdá se, že vstup Polska do EU rozvázal polským politikům ruce. Posilněno oficiálním členstvím, Polsko se chová mnohem sebevědoměji a jako by už tolik nepotřebovalo podporu ze strany ostatních visegrádských zemí.

Symetrie a asymetrie

Vztahy mezi Polskem a Českou republikou jsou poznamenány nejen vývojem visegrádské spolupráce, ale také některými zřejmými symetriemi a asymetriemi ve vzájemných vztazích. Nejviditelnější asymetrií je skutečnost, že Polsko je - pokud jde o počet obyvatel - zemí zhruba čtyřikrát větší. Jeho partnery na evropské scéně - pokud jde o geopolitickou váhu - jsou země jako Španělsko, Itálie, Francie nebo Německo.

Česká republika spíše hledí k menším zemím střední Evropy, jako jsou Slovensko, Rakousko, Maďarsko, nebo Slovinsko. Je docela dobře možné, že budoucí regionální spolupráce ve střední Evropě se bude týkat především těchto zemí, zatímco Polsko, které má více obyvatel, než všechny tyto země dohromady, zůstane vně této regionální skupiny.

Další asymetrie se týká struktury hospodářství. Česká republika je malá industriální země, s poměrně výkonným zemědělstvím. Podíl lidí pracujících v zemědělství na celkové populaci je jen asi pět procent. V Polsku je to zhruba dvacet procent. Je tedy zřejmé, že ekonomické zájmy České republiky ve sjednocené Evropě jsou dosti odlišné od zájmů Polska. Česká republika je mnohem více než Polsko typickou exportní zemí.

Česká republika je na rozdíl od Polska také zemí, která nemá přístup k moři. Tento rozdíl ovšem může být v určitém ohledu i důvodem k symetrii zájmů. Polsko by se v budoucnu mohlo stát pro Čechy mnohem zásadnějším partnerem, pokud jde o přístup k námořní dopravě a k moři vůbec, zatímco Česká republika, coby typická tranzitní země, zase partnerem Polska při vytváření lepšího přístupu ke středoevropským a jihoevropským trhům.

Poláci a Češi (stejně jako Poláci a ostatní země Visegrádu) se vzájemně doplňují i v některých dalších případech. Polsko může v některých situacích propůjčit celému regiónu potřebnou váhu svého mezinárodního postavení. Aby se tak dělo produktivně, bylo by ovšem potřeba mnohem aktivnější koordinace zahraniční politiky.

Nabízí se také mnohem intenzivnější spolupráce (dělba práce) v oblasti bezpečnosti. Obě země už spolupracují v rámci NATO i v rámci EU. Nicméně vzhledem k tomu, že celý středoevropský región a Polsko tvoří svým způsobem jeden obranný prostor, bylo by vhodné uvažovat o dalším prohloubení spolupráce - například o větší specializaci jednotlivých zemí na konkrétní oblasti bezpečnosti v rámci integrované bezpečnostní politiky.

Nová železná opona?

Aby byla užší spolupráce možná, bylo by nejprve nutné postupně překonat některé bariéry, které se paradoxně vytvořily po pádu komunismu. Zatímco během komunistické éry mnoho Čechů sledovalo prostřednictvím různých zdrojů, včetně zahraničních rozhlasových stanic, dění v Polsku, a naopak Poláci v Československu, a vzájemné poznávání - zejména nekonformních oblastí kultury - bylo součástí pasivního odporu vůči komunistickému režimu, dnešní mladé generace v Čechách a Polsku vědí o sobě navzájem mnohem méně.

Železná opona oddělující nás od Západu padla, ale její pád jakoby utlumil zájem Čechů o dění v Polsku a naopak. Průměrný mladý Čech je dnes dobře informován o kulturním dění v USA nebo Velké Británii, ale o Polsku toho moc neví.

Je možné, že až budou Polsko i Česká republika plně integrovány do schengenského prostoru, a zmizí tedy i fyzické hranice mezi oběma zeměmi, vzájemné poznání se prohloubí. Přispěje k tomu i rozvoj již dnes existujících euroregionů. Toto hlubší vzájemné poznání je základní podmínkou i jakékoliv skutečně hluboké politické spolupráce. Každopádně několik příštích let rozhodne, zdali se Češi budou v Evropě dívat spíše směrem do Rakouska a Německa, nebo zda bude hrát v jejich politických, bezpečnostních a hospodářských úvahách stejně důležitou roli i Polsko.

(www.pehe.cz)