Říjen 2004

(Ne)být na (ne)správné straně dějin

Jiří Pehe

Mediální a politická vřava, která se rozpoutala v souvislosti se jmenováním bývalého normalizačního policisty Pavla Přibyla do funkce šéfa úřadu vlády, je plná licoměrnosti. Ta pramení z neochoty českého národa vypořádat se pravdivě se svou minulostí a vyvodit z toho důsledky. V Přibylově dramatu tak vypadají nevěrohodně jak soudci, tak souzený, tak jeho obhájci.

Dilema premiéra Stanislava Grosse, zda Přibyla odvolat, lze zkontrastnit dvěma příklady. Prvním je poválečné (západní) Německo. To prošlo důslednou denacifikací a v nemilosrdné národní diskusi se vypořádalo s nacistickou érou. Proto je nepředstavitelné, že by například bývalý člen gestapa mohl zastávat takovou funkci jako Přibyl, i kdyby sám nikdy nikomu neublížil. Druhým příkladem jsou Rakušané, kteří na sebe nebyli po pádu nacismu nijak přísní, stejně jako Češi po pádu komunismu. Oba národy přijaly pohodlnou tezi, že byly víceméně jen oběťmi zrůdného režimu. Opatření přijatá po pádu režimu byla v obou případech spíše jen symbolická. V Rakousku se tak bývalý důstojník Wehrmachtu Kurt Waldheim mohl nakonec stát dokonce prezidentem, ba dotáhl to i na šéfa Organizace spojených národů. Když se jeho minulost provalila, rozvinula se diskuse, zda on sám někoho zavraždil, či zda lidem, kteří snad vraždili, „jenom“ velel. Nepřipomíná to něco?

Češi se „vypořádali“ s minulostí tak, že byl přijat tzv. lustrační zákon, ale přitom nebyla zakázána zločinecká komunistická strana, nebyli odsouzeni nejvyšší představitelé a agenti bývalého režimu, a nevedla se žádná skutečná diskuse. Minulost byla zametena pod koberec. Vinu na této polovičatosti nese v prvé řadě celá polistopadová politická garnitura, ale nejen ona. Před úřadem vlády, parlamentem nebo sídlem prezidenta tehdy téměř žádní zástupci veřejnosti za radikálnější opatření nedemonstrovali.

Lustrační zákon byl jen jednou z řady licoměrností, na jejímž konci stojí kauza Přibyl. Licoměrné bylo nikoliv to, co bylo záměrem zákona, ale to, že si Češi velmi usnadnili situaci. Nejhorší protagonisté a skuteční kati bývalého režimu zůstali nepotrestáni, zato byla vytvořena jasně definovaná skupina údajných viníků, jejíž existence umožnila všem ostatním, aby se situovali do pozice „čistých“. V této logice má pravdu Gross, když namítá, že Přibyl je čistý, neboť má negativní lustrační osvědčení a jakési prověrky.

Kromě těch ocejchovaných lustračním zákonem v České republice za minulý režim, zdá se, nikdo nemůže.Všichni se přeci snažili jen „přežít“. Režim byl údajně něčím vnějším, všichni byli jen jeho oběťmi. V Česku dnes téměř nenajdete člověka, včetně většiny bývalých komunistů, který by byl ochoten přiznat, že režim byl i jeho dílem.

I sám Přibyl se pochopitelně tak cítí. Snaží se vysvětlit, že byl jen obyčejným „poldou“, který dělal svou práci. Dodatečně lituje, že nebyl na „správné straně“—tedy na straně těch, kteří se nakonec proti režimu (tři roky po začátku Gorbačovových reforem v SSSR) odvážili protestovat. I on se tváří, jako by byl režim něčím vnějším, jemu vnuceným.

A proč by se netvářil, když podle prezidenta Klause komunismus vlastně neohrožovali disidenti, ale mlčící většina, která ho sabotovala špatnými výkony? Přibyl byl také mlčící sabotér, vlastně tedy jakýsi disident. Říká, že do zásahu proti demonstrantům byl nasazen rozkazem, ale šel bez z nadšení a snažil se nikomu neublížit. Kdyby to řekl tenkrát, byl by hned z pohotovostního pluku jako sabotér vyhozen.

Ve skutečnosti režim nebyl něčím nad lidmi. Komunistickou tyranii tak či onak spoluvytvářeli téměř všichni - nejen ti v bezpečnostních silách a v KSČ (i v ostatních povolených stranách a organizacích), ale i ti, kteří ze strachu nebo z vypočítavosti hráli podle pravidel, dělali nejrůznější kariéry, získávali tituly, uzavírali kompromisy, nebo třeba jen zavírali oči před bezprávím. Bez několika málo odvážných jsme režimem byli v různých mírách prostě my všichni.

Němci si to dokázali přiznat. Za nacistickou minulost se stydí, slouží jim jako výstraha. V Česku jsme naopak svědky nostalgie po normalizačních časech. Zatímco vysílání nacistického propagandistického seriálu o hrdinném majorovi gestapa by v Německu bylo naprosto nemyslitelné, u nás se to filmy a seriály s prvky komunistické propagandy jen hemží. Proč by měl být Přibyl špatný, když tolik lidí „baští“ majora Zemana?

Češi se s bývalým režimem nevypořádali a proto je stále v různých formách přítomen. Nevyjasnili jsme si, co si navzájem odpouštíme a co je neodpustitelné, kdo má morální právo soudit a kdo ho nemá. Nevysvětlili jsme si, proč se za ten minulý režim stydět. Když se nedemonstrovalo proti Šloufovi, jak teď pochopit, proč je najednou nepřijatelný Přibyl? A co je takový Přibyl vedle 41 poslanců strany, která ten bývalý režim přivedla k životu a pečovala o něj, za což se vůbec nestydí a dokonce zastupuje nás všechny i v Evropském parlamentu?

(www.pehe.cz)