Říjen 2004

Zatleskejme Athénám

Zbyněk Petráček

První olympijské hry třetího tisíciletí, první letní hry po 11. září 2001, první hry, kdy počet delegací, tedy i počet členských zemí OSN, překročil dvě stě, čímž se věru ukázala univerzálnost myšlenky barona Coubertina. Takové superlativy či priority se vybaví, řekne-li se Athény. Hry 28. novodobé olympiády – navzdory dopingu a různým kiksům, například rozhodčích – proběhly až překvapivě klidně a očekávaní teroristé o sobě vědět nedali. Ovšem už teď lze říci, čím byly tyto hry alespoň prozatím poslední. Byly to poslední téměř nepolitické hry po studené válce. Za čtyři roky se totiž sportovci sejdou v Pekingu. A podobně jako se o Athénách již předem psalo jako o „hrách strachu“, o Pekingu lze již nyní říci, že to budou „hry klidu“ – rozuměj onoho normalizačního klidu k práci, vždyť v totalitě teroristé nehrozí.

V probuzeném světě

Athény symbolickým návratem do původní „země činu“ uzavřely patnáctiletou olympijskou éru po konci studené války. Pro srovnání se stačí vrátit jen o čtvrtstoletí zpět. První hry poznamenané politickým bojkotem proběhly v roce 1976 v Montrealu: tehdy je ostrakizovala černá Afrika za to, že Nový Zéland před nimi hostil jihoafrické ragbyové (neolympijský sport!) mužstvo. V roce 1980 byla svobodným světem bojkotována Moskva za svou agresi v Afghánistánu a o čtyři roky později zase na oplátku východní blok nejel do Los Angeles. V roce 1988 se bojkot – s výjimkou Kim Ir-senovy KLDR – sice nekonal, ale i tak Východ jen těžko překousl fakt, že se soupeří v pro něj neexistujícím jihokorejském Soulu.

Pak přišel zlom a s ním určitá ilustrace 90. let. V roce 1992 Barcelona symbolizovala – byť se v té době už rok válčilo na Balkáně – radost a mírovou dividendu sjednoceného světa po pádu železné opony. Atlanta roku 1996 vyjadřovala svým obchodnickým přístupem a drobným teroristickým útokem rozjíždějící se globalizaci. Hry v roce 2000 v Sydney na jižní polokouli působily z dnešního pohledu tak trochu jako Stockholm v roce 1912: pár měsíců po Titaniku, ale ještě před velkou válkou: 11. září přišlo přesně po roce. Athény v tomto smyslu ukázaly svět po probuzení, prostě realitu, jaká je, včetně všudypřítomného virtuálního strachu.

Myš Schwarzenegger

Pokud byly Athény hrami skutečného strachu, týkalo se to hlavně dopingu. Množství přistižených po činu, předem vycouvavších a hlavně podezřelých bylo opravdu větší než malé. Když miláčci řeckého publika a sprinterští favorité Kenteris a Thanuová „havarovali“ na motorce, po čtyřech dnech opustili nemocnici bez jediného viditelného škrábnutí, a pak byli vyloučeni z her, pro komisaře šlo o vyhýbání se dopingové kontrole, de facto pozitivní nález – pro diváky to znamenalo znejistění. Je dekorovaný sportovec opravdu ten nejlepší, nebo zatím jen podezřelý z činu, který se prokáže později? Tak dopadl například maďarský „vítěz“, diskař Fazekas. V novinách čteme o těžko zjistitelném genovém dopingu. Právě během her byl publikován pokus amerických a jihokorejských vědců, kteří „vyvinuli“ geneticky upravenou myš, jež běhá dvakrát rychleji než její družky a má dvojnásobnou výdrž. Tentýž tým již dříve vyvinul „myš Schwarzenegger“, jíž za dva týdny narostla svalová hmota o 25 %.

Co s tím? Dobrá rada drahá, ale určitou cestu nabízí kolektivní trest, známý ze Sydney, kdy byla vyloučena celá bulharská reprezentace ve vzpírání. Neříkejte, že jste o tom nevěděli, a příště si to račte uhlídat sami, říká takový verdikt a má něco do sebe. Jinak by zřejmě nezbylo než doping legalizovat se vším všudy.

Až posílí Čína

Jedna pravidla se v Athénách prosadila tvrdě, jasně a beze sporů – totiž pravidla reklamy. Svědčí o tom dvě zdánlivě nesouměřitelné události. Zpravodaj listu MF Dnes narazil, když si na stadion přinesl láhev ledového čaje. „Povoleny jsou jen Coca-Cola a minerálka Avra, výrobky sponzorů her,“ nařídil organizátor. Americký prezident Bush použil ve svém televizním spotu olympijskou symboliku – a narazil také. Autorská práva má totiž olympijský výbor. Bushovi nebylo nic platné, že to myslel dobře, že scénku s plavci a vlajkami Iráku a Afghánistánu komentoval slovy „na těchto hrách je o dvě svobodné země víc a o dva teroristické režimy méně“. A tím se ještě jednou dostáváme k politice – v malém i velkém měřítku.

Ukázkou toho prvního je íránský judista Miresmaílí, jenž odmítl nastoupit proti Izraelci Vaksovi. Šéf íránské výpravy Nasralláh Sajádí veřejně prohlásil, že jeho svěřenec by měl za svůj politický postoj dostat prémii 115 tisíc dolarů určenou pro vítěze. Když bylo před čtyřmi lety možné kolektivně vyloučit bulharské vzpěrače, proč takový metr kolektivně neaplikovat i na Írán? Kde není tlak a hrozba represe, těžko zjednat nápravu.

Ukázkou makroměřítka je komunistická Čína, dějiště her v roce 2008. Čína sílí a dává to světu vědět. Už před hrami v Athénách se psalo, že ve městě mizí plakáty propagující Tchaj-wan. Už před hrami, na mistrovství Asie ve fotbale, kdy ve finále v Pekingu porazilo Japonsko Čínu 3:1, se odehrávaly nacionalistické a xenofobní protijaponské excesy. To jsou možná první náznaky věcí příštích.

Zatleskejme proto Řekům. Že vládl v Athénách organizační šlendrián? Aspoň se česká výprava mohla cítit jako doma. Že řecká televize zabírala domácí sportovce, ač byli vzadu v poli soupeřů? Proti Atlantě 1996 slabý odvar. Vyčkejme čtyři roky, na dobu, kdy jaderná a kosmická Čína bude mít ještě silnější slovo ve světě než dnes. Pak na „athénský šlendrián“ budeme vzpomínat ještě s nostalgií.

(Respekt)