Říjen 2004

Ten okres je můj

Přemysl Rosůlek

Makedonií otřásají spory o územně-správní reformu. „Před konfliktem nebylo například možné, aby Albánci navštěvovali plavecké bazény,“ ospravedlňuje Shpend Devaja, advokát v makedonském hlavním městě Skopje, albánské povstání v roce 2001. A pokračuje výčtem příkoří, kterým byli Albánci v Makedonii vystaveni: „Vše začalo již s nezávislostí země. Albánci ztratili práva, která měli v Jugoslávii – v parlamentu, ve vládě i univerzitním vzdělávání. Nápravy jsme se dlouho domáhali parlamentní cestou, ovšem bezúspěšně.“

V roce 2001 měli Albánci, tvořící něco mezi čtvrtinou a třetinou obyvatel Makedonie, svého podřadného postavení už dost a po vzoru svých kosovských soukmenovců se chopili zbraní. Albánské povstání v Makedonii naštěstí skončilo na balkánské poměry velmi mírně, s necelými 300 oběťmi a 10 000 zničených domů. Rychlá intervence NATO boje po pár měsících ukončila a diplomaté USA a EU vyjednali v malebném městě Ochrid, na břehu stejnojmenného jezera, dohodu o vnitřních reformách, které měly albánské menšině zajistit rovnoprávný statut a Makedonii mír a stabilitu. Tuto tzv. Ochridskou dohodu, podepsali předáci hlavních makedonských a albánských politických stran před třemi lety, 13. srpna 2001.

Historická porážka

Povstalci získali amnestii a odešli domů a jejich politický vůdce Ali Ahmeti vyměnil uniformu za oblek. Stal se šéfem nejsilnější albánské politické strany DUI (Demokratická unie pro integraci), poslancem parlamentu a šedou eminencí vlády, v níž má jeho strana několik ministrů. Parlament začal schvalovat zásadní reformy: zavedení dvojjazyčnosti v oblastech, kde národnostní menšiny tvoří více než 20 % obyvatelstva, vytvoření smíšených policejních sborů či aplikaci dvojí hlasovací většiny při schvalování důležitých zákonů. Zdálo se, že Makedonie, která jen o krůček unikla osudu Bosny či Kosova, se stane exemplárním příkladem úspěšného „krizového managementu“ západních velmocí. Schvalovat zákony je ovšem jedna věc, zavést je v praxi a především prolomit hlubokou nedůvěru mezi Albánci a Makedonci je věc druhá.

„Makedonci vnímají mírové dohody jako historickou porážku. Dohody jsou dnes v Makedonii politickou biblí, jako by nebylo možné je ani kritizovat,“ stěžuje si Biljana Vankovská, vysokoškolská učitelka ve Skopji. Vyjadřuje tím většinový názor Makedonců, pro které má smlouva trpkou pachuť. Většina z nich se cítí ponížena tím, že museli ustoupit před hlavněmi samopalů a nátlakem Západu. Albánci jsou všeobecně podezíráni z toho, že usilují o připojení západních částí Makedonie, které obývají, k Albánii nebo Kosovu. To by řadě makedonských Albánců, spřízněných etnicky, kulturně i rodinnými vazbami s Kosovem, skutečně příliš nevadilo, jejich vůdci však mají naštěstí dost smyslu pro realitu, aby něco takového nepožadovali. Bývalý povstalecký vůdce Ali Ahmeti dokonce začal vystupovat v televizi pod makedonskou vlajkou, makedonské obavy však nezaplašil. Makedonci cítí, že jim „jejich“ stát uniká mezi prsty.

Magických dvacet procent

Díky Ochridským dohodám mají nyní Albánci vlastní univerzitu, prosadili si zformování smíšených policejních sborů a zahájen byl i proces rovnoprávného zastoupení etnik ve státních institucích. Co zbývá, je reforma územně-správního uspořádání země. A právě ta se stala kamenem úrazu. Zatímco všechny předchozí změny Makedonci ještě skousli, nyní se postavili na odpor. Ten jde tak daleko, že se obyvatelé města Struga na jihozápadě Makedonie rozhodli na velkém mítinku prohlásit Strugu za nezávislý městský stát po vzoru San Marina, Monaka či Andorry. Raději to, než připustit, aby v rámci nového rozdělení země došlo k připojení několika albánských vesnic. Tím by Albánci v dosud dominantně makedonské Struze dosáhli magické hranice 20 % a celý okres by byl prohlášen za dvojjazyčný.

Stejný problém trápí i obyvatele hlavního města Skopje – i zde by po provedené územně-správní reformě procento Albánců stouplo z patnácti na dvacet. Vyhlásit nezávislost hlavního města ve své vlastní zemi se sice zatím nikdo nechystá, ale proti reformě tu demonstrovalo skoro 40 000 lidí. Nacionalistická opozice vycítila svou šanci a organizuje blokády komunikací a demonstrace, které občas přerůstají v násilí.

Dav ve Struze nejenže kamenoval albánské obchody a vypálil sídlo vládní strany, ale na několik hodin zadržoval ministra obrany, kterého policie vysvobodila až za cenu 40 raněných. Stávající hranice okresů se staly svatyní pro opozici, většinu médií, církev i akademii věd – ti všichni se semkli v jednom šiku boje za národní věc. Vláda je na druhé straně tlačena EU a USA, které reformu považují za klíčovou pro jednání o vstupu Makedonie do EU a NATO. Prvními oběťmi jsou zatím lokální volby, odložené o měsíc, a mezinárodní festival poezie ve Struze, který se pravděpodobně bude muset přeložit do Skopje.

Běsnění opozice ukazuje bohužel na staré nešvary makedonské politické scény. Rozložení sil je už takové, že každá makedonská politická strana je odsouzena vládnout v koalici s některou z albánských stran. V ekonomické oblasti či potírání korupce však zatím všechny strany bez výjimky zcela zklamaly a politické body proto sbírají nejsnazším možným způsobem – pod praporem obrany národních zájmů. V praxi to však funguje tak, že jakmile se opozice dostane k moci, s některým z albánských předáků se rychle dohodne (zvláště jde-li o osobní privilegia). Stejně tak albánští vůdci, kteří žehrají na pomalou implementaci ochridských dohod, a přitom se celá léta, co seděli ve vládě, nezmohli na nic. Politici se nakonec vždycky dohodnou. Obyčejní lidé, rozeštváváni nacionalistickou kampaní, se dohodnou hůře. Pokud spolu vůbec ještě mluví.

(Respekt)