Říjen 2004

Jsem Vídeňan, ale byl bych rád i Pražan

Zita Senková

Nový rakouský prezident Heinz Fischer, který dnes navštíví Českou republiku, v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES popisuje svůj vztah k Čechům a Česku. Říká, že jeho předkové pocházejí z Moravy a že jeho rodiče po druhé světové válce zachránila znalost češtiny. Nový pán vídeňského hradu Hofburg, tradičního sídla hlavy rakouského státu, říká i to, že pracuje za stolem císaře Josefa II. a má rád Bacha i jazz.

* Co se vám vybaví, když se řekne Praha nebo Česká republika?

Sousední země Rakouska s dlouhou společnou historií, mnoho osobních přátel, dobří fotbalisté a hokejisté. Ale také složitá fáze za komunistického režimu a velice těžká etapa v době fašistické okupace. Země s dobrou budoucností.

* Vzpomenete si, kdy jste byl u nás naposledy?

Letos v lednu, na představení Terezínské oratorium v pražské Státní opeře. Měl jsem pak menší proslov, v němž jsem hovořil o naší společné odpovědnosti za budoucnost. Vůbec poprvé, oficiálně, jsem navštívil Prahu a koncentrační tábor Terezín společně s tehdejším rakouským kancléřem Brunem Kreiským, tuším, že to bylo v roce 1976 nebo 1977. Mezitím jsem byl u vás několikrát, a to nejen služebně. Navštívil jsem muzea, soukromě kupříkladu Karla Schwarzenberga, Prahu jsem ukázal také svým dětem.

* Jste znalec české politiky i České republiky, na co se tentokrát do Prahy těšíte nejvíc?

Samozřejmě na dobré rozhovory s prezidentem Václavem Klausem, premiérem Stanislavem Grossem a dalšími osobnostmi vaší politické scény. Přál jsem si také opět navštívit Národní muzeum a České umění 20. století a pak si prohlédnout Prahu. Gratuluji vaší metropoli k vývoji v posledních patnácti letech, ta proměna je skutečně velkolepá. Pokaždé, když sem přijedu, vidím něco nového, obnoveného, vypulírovaného. Metropole se ukazuje z nové a krásnější stránky. Kdybych nebyl Vídeňan, přál bych si být Pražan.

* Podle jednoho klasického vtipu o Češích a Rakušanech je každý třetí Vídeňan vlastně Čech...

Musíte to povědět celé... (smích) Jeden Rakušan si naříká. Když jsou spolu dva, jdou do vinárny. A co se stane, když se ve Vídni sejdou tři Rakušané? To se stát nemůže, protože ten třetí z nich je vždy Čech.

* Rodina vašeho předchůdce, nedávno zesnulého Thomase Klestila, pochází z jižních Čech, kde dosud žije několik jeho vzdálených příbuzných. Opravdu se u vás nenajdou české kořeny?

To víte, že najdou. Můj dědeček pocházel z Moravy, otec tam vyrostl a hovořil plynule česky. Popravdě řečeno, pro mé rodiče měla čeština velký význam po roce 1945, protože se otec domluvil s ruskými vojáky. Moje matka mi vždy vyprávěla, jak to bylo důležité, a díky tomu, že otec mohl v češtině vše vysvětlit, se rodině nic nestalo.

* Jak byste charakterizoval současné vztahy mezi Českem a Rakouskem?

Musím říci, že jsou velmi dobré, zejména poté, co společně sedíme na stejné evropské lodi a oba státy jsou členy Evropské unie. Samozřejmě jsou mi známy problémy a otázky, které se opakovaně objevují, ale to nebrání tomu, abychom si mohli říci, že vztahy jsou velmi, velmi dobré. Budu se snažit, aby byly ještě lepší.

* Jsou ony "otevřené otázky", víme všichni, oč jde - tedy o jadernou elektrárnu Temelín a Benešovy dekrety, také na pořadu jednání v Praze?

Ve smyslu jakéhosi pevně stanoveného programu nikoli. Avšak v otevřeném upřímném rozhovoru, kde nakousnete vše, nelze nic vyloučit či říci, že o tom se bavit nebudeme. Jsem otevřený člověk a hovořím o všem. A domnívám se, že také prezident Václav Klaus, kterého dobře znám, mluví rovněž o všem. Každý bude zastupovat svůj názor, každý se bude snažit podpořit dobré vztahy.

* Jak jste již sám naznačil, jste příznivcem otevřeného věcného dialogu. S jakým poselstvím přijíždíte do České republiky?

S poselstvím, že máme společné zájmy a že našim dětem dlužíme jedno - budoucnost, kterou máme vytvářet společně, nikoli stát proti sobě. S poselstvím, že máme ještě lepší šance, když zdůrazníme to, co máme společné, a když to, co nás rozděluje, odsuneme do pozadí.

* Vaše uvedení do funkce rakouského prezidenta 8. července snad ani nemohlo být těžší. Slavnostní ceremonii zastínila smrt vašeho předchůdce Thomase Klestila, který podlehl nemoci necelé dva dny před předáním moci. Jak na tento den vzpomínáte?

Složení slibu hlavy státu bylo nejdůležitějším okamžikem v mém životě. Zajisté, vše bylo připraveno tak, aby se tento den stal dnem radostným a společně s občany jsme to také mohli oslavit. Náhlá tragická smrt Thomase Klestila veškeré plány změnila. Současně jsme byli vděčni, že zástupci světové veřejnosti a celkem 27 hlav států, mezi nimi také český prezident Václav Klaus, přijeli do Vídně na státní pohřeb vzdát mému předchůdci poslední poctu. Myslím, že to byl také den, kdy rakouský lid ukázal velkou semknutost.

* V úřadě jste necelé dva měsíce, máte za sebou první státní návštěvy, jak se změnil váš každodenní život? Máte ještě více schůzek?

Tak na ty si musím vzít kalendář. Je jich opravdu hodně. Někdy mi nevyjde čas ani na polední přestávku. Do vaší návštěvy jsem měl od rána jen kávu. Musím však říci, že práce mi dělá velkou radost. Dostává se mi pozitivních signálů od lidí i médií.

* Stůl, na kterém máte mimo jiné kalendář s termíny, je ten slavný ještě z dob císaře Josefa II.?

Ano, pracoval zde také Thomas Klestil. Mám tady vedle sbírky dýmek a kromě jiného také vzácný dárek - pero od kardinála Franze Königa, kterého jsem si velmi vážil.

* Priority hlavy státu se od dob císaře asi v něčem nezměnily. Jak byste popsal hlavní úkol hlavy moderní rakouské republiky?

Myslím, že prezident musí v první řadě dát lidem své země podporu. Jistotu, že mají v čele státu člověka, který dobře zná jejich problémy a může také přispět k jejich řešení. Samozřejmě musí v zahraničí zastupovat zájmy státu. Mým záměrem je také se starat o to, aby vládla sociální spravedlnost a politická stabilita. Být tady pro lidi a naslouchat jim. Chtěl bych se též věnovat vědě a umění, což mě zajímá, neboť jsem kdysi jako ministr vedl resort pro vědu a výzkum. Myslím, že hodnota moderního a současného umění je veliká, umění představuje důležitý senzor problémů ve společnosti. Mám mezi umělci hodně přátel a této oblasti bych rád věnoval větší pozornost.

* Pociťujete v této oblasti v Rakousku určité nedostatky, prázdná místa?

Víte, není vždy snadné pochopit moderní umění a vést s umělci dialog. Například spisovatel Peter Handke je jakási neotesaná osobnost, která svým vypointovaným projevem vyplašila i ministra. Musíte být tolerantní, musíte být zvyklý na jazyk těchto lidí, pak to funguje. Také můj předchůdce Thomas Klestil, kterého si nesmírně vážím, se jednou stal terčem kritiky, když se před lety vyhnul v Seville části výstavy a obešel pavilon malíře Hermanna Nitsche.

* Jako milovník umění, hlavně jazzu, máte zajisté několik oblíbenců, koho rád posloucháte či čtete?

Bach je mým nejoblíbenějším. Oceňuji také Mozarta, Haydna, už teď se těším na jeho hudební slavnosti, které začnou za několik dnů. Na druhém konci hudební škály je to zase jazz, jejž miluji - právě jsem dostal balík od světoznámého jazzmana Wyntona Marsalise, který přednedávnem koncertoval na otevření festivalu v Salcburku a daroval mi několik svých cédéček. Jeho hudbu mám moc rád, stejně jako Milese Davise. Ze spisovatelů je to celá plejáda oblíbených autorů, od Homéra až po Handkeho.

* Vaše dlouhá pestrá politická kariéra, která nyní dosáhla svého vrcholu, byla bezesporu bohatá na řadu setkání a momentů. Které z nich patřily k těm nejvíce emotivním?

Pohnuté chvíle jsou často spojeny hlavně s odchodem, se smrtí. Je to odchod nejbližších, například zasáhla mne smrt Bruna Kreiského, kterého jsem si velmi vážil a léta s ním spolupracoval, ale také tragédie lanovky na Kaprunu, kdy při požáru zahynulo také několik mých dobrých známých lyžařských instruktorů. Nezapomenu ani na 11. září 2001, ani na setkání s nemocným Willym Brandtem v posledních týdnech jeho života. Vzpomínám rád na oslavy osmdesátin Alexandra Dubčeka, mám v paměti dojetí při návštěvě koncentračních táborů, o to víc, že můj tchán byl v Mauthausenu a Buchenwaldu. Ale to už jsem vám řekl hodně osobního. Tak dobře, ještě jednu událost. Emotivním okamžikem je také narození dítěte. Dodnes si pamatuji, jak o půlnoci v roce 1972 zazvonil telefon a já slyšel našeho známého gynekologa: Heinzi, gratulujeme ti ke zdravému chlapečkovi o délce 52 centimetrů.

(MFDNES)