Říjen 2004

Tajný zápas Jana Zábrany

Viktor Šlajchrt

Když před dvaceti lety, 3. září 1984, zemřel v pražské nemocnici na Karlově náměstí třiapadesátiletý Jan Zábrana, spojovala si nejširší veřejnost jeho jméno hlavně s detektivkami – jednak s populární trilogií vražedných případů z éry první i druhé republiky a protektorátu, jednak s překlady anglických klasiků žánru. Málokdo však znal temné zápletky, které skrýval jeho vlastní případ.

Milovníci náročnější literatury ctili Zábranu jako nedostižného tlumočníka ruských autorů zjitřeného období před nástupem stalinského teroru, zejména Isaaka Babela, Sergeje Jesenina, Osipa Mandelštama či Ivana Bunina. Do české poezie zásadně zasáhl systematickým mapováním aktuální americké tvorby. Význam antologie nových amerických básníků Obeznámeni s nocí z roku 1967, kterou připravil se Stanislavem Marešem, je srovnatelný s rolí, jakou u nás po první světové válce sehrála Čapkova Francouzská poezie nové doby.

Nejméně se mluvilo o Zábranovi básníkovi, ačkoli mu v 60. letech vyšly tři sbírky uhrančivých veršů (Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku, Lynč). Byl vklíněn mezi dvě výrazné generace, které si na tehdejší literární scéně vybudovaly silné pozice, do nichž tak docela nezapadal, a později za normalizace pro něj publikace vlastních textů nepřipadala v úvahu. „Žijeme ve světě, kde je člověk nucen celá desetiletí předstírat, že není básník, že ani ve snu nepomýšlí na to, aby se jím stal, nebo že už na to aspoň dávno přestal pomýšlet – kdy musí všechno tohle předstírat, aby jím mohl být,“ zapsal si do deníku.

Z tisíců drobných záznamů pořizovaných od chlapeckých let vyvstává bohatě odstíněný i procítěný obraz minulosti. Svět se Zábranovi zhroutil už v šestnácti. Jeho rodiče, veskrze vzorní, pokrokoví a vlastenečtí učitelé, byli odsouzeni v politických procesech k dlouholetému věznění a komunisté si vychutnali i syna – znemožnili mu studia, označkovali cejchem a vyhnali z domova. Celá padesátá léta objížděl kriminály, kde střídavě navštěvoval otce či matku. Díky nadání a nezdolnosti se časem vypracoval mezi kulturní elitu, cítil se však také určen k likvidaci. Tiše a nenápadně vzdoroval. Do edičních programů socialistických nakladatelství vpašoval duchovní kontraband, nad nímž se tříbilo myšlení několika generací, a jeho deníky, v nichž tak sžíravě vykreslil dogmatický i reformní komunismus, se počátkem 90. let významně zapojily do společenského diskurzu. Svou při vyhrál, ovšem za cenu úmorné dřiny a vnucené přetvářky, o níž pár měsíců před smrtí napsal: „Pochopitelně, že tahle anomálie musí s člověkem něco udělat, že tohle se nepřežívá beztrestně.“

(Respekt)