Říjen 2004

Mrtvé duše odvolily

Emil Souleimanov

Volby v Čečensku, uskutečněné minulou neděli (29. 08. 2004 - pozn. red. CS-magazínu), proběhly zcela podle představ Kremlu. Proruský kandidát, čečenský ministr vnitra Alu Alchanov s převahou zvítězil. Nic jiného se ostatně ani nečekalo – pod procedurálními záminkami byl z předvolebního klání odstraněn jediný skutečný soupeř – moskevský byznysmen čečenského původu Malik Sajdullajev. Co se ovšem dělo před a po volbách, se už kremelskému scénáři vymklo.

Čečenizace války

Nejdříve dostala značný úder pracně budovaná politika „čečenizace“ války (tedy snaha o přenos ozbrojeného konfliktu z roviny rusko-čečenské na čečensko-čečenskou). Při teroristickém útoku, uskutečněném v centru Grozného 9. května, zahynul proruský prezident Čečenské republiky Achmat Kadyrov. Tohoto někdejšího hlavního muftího Čečenska jmenoval v červnu 2000 hlavou republikové administrativy ruský prezident Vladimir Putin. Kadyrov sice během první rusko-čečenské války (1994–96) vyhlásil Rusku džihád, ale potom se kvůli vážným neshodám v táboře separatistů přidal k Moskvě. Mimo jiné, aby se vyrovnal se svými odvěkými nepřáteli – vahhábity (přívrženci radikálního učení v rámci islámu), jejichž vliv v republice stále sílil. Skutečnost, že mezi Kadyrovem a řadou vlivných vahhábitů platila krevní msta, zcela vylučovala možnost, že by v případě eventuální konfrontace s Ruskem opětovně změnil politickou orientaci a vrátil se zpátky k separatistům.

Jmenování někdejšího významného účastníka protiruského odboje a uznávaného duchovního hlavou republiky mělo podle plánů Kremlu vnést rozkol do řad separatistů, dodat loutkové administrativě potřebné vážnosti a především formou vytváření proruských milicí snést část břemene bojů z ruských federálních vojsk. Pro příslušníky těchto jednotek, tzv. kadyrovce, to však spíše znamenalo, že dostali zelenou pro vyrovnání účtů s těmi svými krajany, s nimiž se stačili znepřátelit v období de facto nezávislosti (1996–99). Během posledních několika let se kadyrovci přidali k ruským kolegům a podíleli se na únosech, týráních a vraždách tisíců mladých Čečenců, podezřívaných z účasti v odbojovém hnutí nebo ze sympatií vůči němu.

Zákony krevní msty a kolektivní odpovědnosti, panující v čečenské společnosti, zajistily, že se konflikt skutečně zčásti transformoval do vnitročečenské podoby – mužští příbuzní Čečenců, kteří padli kadyrovcům za oběť, se musí pomstít buď na milicionářích samotných, nebo na jejich mužských příbuzných z otcovy strany.

Achmat Kadyrov byl charizmatickým vůdcem, obávaným a uctívaným mezi částí obyvatelstva, jehož autorita jakžtakž zabezpečovala fungování republikových orgánů. Některé bývalé polní velitele a jejich družiny udržoval v čečenských milicích pouze on, protože jim dovedl zajistit imunitu ze strany federálních bezpečnostních orgánů. Po jeho smrti bylo klíčovým úkolem zachránit výdobytky „čečenizace“, tedy za současných okolností zajistit mocenskou kontinuitu v republice. Podle čečenského politologa Timura Muzajeva se „na osobě Alu Alchanova shodly zájmy Kremlu, který usiluje o zakonzervování stávající situace v republice (ani mír, ani válka) a zájmy vládnoucí špičky, jejímž hlavním cílem je přetrvat u moci, navíc si udržet a upevnit kontrolu nad hlavními finančními toky v Čečensku“.

Mrtvé duše

Když bylo o Alchanovově kandidatuře nakonec rozhodnuto, Moskva uplatnila již vyzkoušené „volební mechanismy“. Skuteční protivníci byli z předvolebního klání vyloučeni a dalším byla určena role statistů – jejich „předvolební kampaň“ se omezila na pár vesnic či městských čtvrtí, v nichž měli volební štáby. Volební kampaň kremelského chráněnce je svým rozsahem zcela převálcovala – Alchanova přijel osobně podpořit sám Putin, jeho proslovy v televizi zněly ve dne v noci, média neustále referovala o jeho ambiciózních plánech na rekonstrukci republiky. Opakovaně zazněly i sliby o odchodu ruských vojsk, což je většinou Čečenců chápáno jako skutečný a nezbytný předpoklad mírového života.

Nejdůležitějším mechanismem ale bylo, že Kreml opětovně využil potenciálu „mrtvých duší“. Stejně jako při minulých volbách, „hlasovali“ i ti lidé, kteří v republice již dávno nežijí, respektive kteří nežijí vůbec. Podle oficiálních údajů totiž tvoří obyvatelstvo republiky více než milion lidí, tedy přibližně tolik, kolik jich zde žilo před začátkem první války. Reálný počet je však kolem 600 000. Uvěříme-li ruským statistikám, pak bychom měli připustit, že během dvou válek nedošlo v Čečensku k žádným ztrátám na lidským životech (nejoptimističtější počet obětí se přitom odhaduje na 120 000), žádní obyvatelé území republiky během dvou devastujících válek neopustili, a navíc do válkami a anarchií zmítané země „imigrovalo“ minimálně 200 000 osob. Dalším teoretickým vysvětlením by mohlo být, že během války došlo k nevídanému demografickému boomu… Aby toho nebylo málo, voleb se zúčastnily i tisíce ruských vojáků, dislokovaných v republice.

Celková situace má do proklamované stabilizace velmi daleko. Nadchnuti úspěšným skoncováním s předním „zrádcem čečenského národa“ – Achmatem Kadyrovem – vystupňovali separatisté diverzně-teroristické aktivity jak na území Čečenska, tak mimo něj. Během letních měsíců tak došlo k soustředěným útokům na ingušskou metropoli Nazraň a Groznyj, jichž se zúčastnily stovky ozbrojenců. Zvláštní aktivizaci zaznamenala sebevražedná komanda, která se podílela na teroristických útocích v Moskvě a nejnověji v severoosetském městě Beslan. Nadějný příslib jednat s Aslanem Maschadovem, podle povstalců jediným legálním prezidentem, Alchanov záhy dementoval. „Nikdy jsem netvrdil, že je nutné jednat s Aslanem Maschadovem,“ prohlásil nově zvolený čečenský prezident. A pokračuje: „Maschadov má jedinou šanci – omluvit se čečenskému lidu, který vehnal do války, a vydat se soudu.“

(Respekt)