Říjen 2004

Staré dobré časy

Ivan Špaček

Někdy se mi stýská po černobílém světě, tedy po světě z doby studené války. Což je do jisté míry hrozné. Tedy, věci byly ještě jasnější v době druhé světové války. Asi - i když ono je vždycky všechno citelnější s odstupem času.

Hrozba byla jasná a tvrdá, nepřítel silný a hlavně viditelný. Reflexivní reakce antikomunisty: "když to vychází z Moskvy, je to lež", byla prokazatelně blízká pravdě. Levice ovšem stejně reflexivně označovala všechno, co vycházelo se Spojených států za propagandu.

Do jisté míry měli pravdu oba pozorovatelé. Což neznamená že "naši" byli stejní jako "oni". Je zcela bezesporu, že krví potřísněný komunismus, nacismus, částečně i fašismus nebyly přijatelnou alternativou.

Svět byl zřetelně rozdělen na dva tábory. Tedy ten "náš" svět. Svět civilizace vycházející z evropských kulturních a politických tradic. Země třetího světa se snažily hrát na obě strany, čímž se do jistě míry vzdávaly možnosti nezávislé akce. Sověti a Američané kontrolovali přísun peněz a zbraní. Kontrola nebyla stoprocentní, Čína se snažila sabotovat zahraniční politiku obou stran, občas úspěšně. Korejská i vietnamská válka sledovaly zhruba sovětskou linii, ovšem Čína přilévala benzín do požáru natolik, že z toho Sovětům běhal mráz po zádech.

Dvoupolární, do jistě míry dva a půl polární svět byl definitivně bezpečnější. Šachová partie obvykle končila patem, velmoci se navzájem neutralizovaly. To neznamená, že vojenské síly byly ekvivalentní, Spojené státy byly až do sedmdesátých let nepoměrně mocnější. Ovšem, byla to síla "váhavého giganta". Mao tomu říkal "papírový tygr" a měl pravdu. V době kdy John F. Kennedy šel do voleb s "missile gap", jako hlavním tématem voleb sestával sovětský arzenál z méně než dvanácti nespolehlivých interkontinentálních balistických střel. Kubánská krize vycházela z tohoto faktu. Jediný způsob jakým mohly sovětské zbraně ohrozit kontinentální Spojené státy, bylo umístit rakety středního letu devadesát mil od Miami.

Sovětský vesmírný program pomáhal stavět Potěmkinovu vesnici zdánlivé převahy v raketové technice. První stupeň slavné "Semjorky" R-7 raketa byl a je poháněn dvaceti motory z pěti raket známých v Sovětském svazu jako R-2 (byly to modifikované německé V 2) "svázaných" dohromady. Brilantní Koroljev dokázal dát dohromady nosič užívaný od prvního sputniku, prvního astronauta až dodnes z vojenských raket, které byly zastaralé už počátkem padesátých let. Špičková technika vychází z ekonomických možností státu. Špičková technika musí vycházet že solidní ekonomické základny. Ta v Sovětském svazu neexistovala.

Vojenská moc sovětského státu závisela tedy na technologií druhé světové války. Masy tanků a pěchoty tváří v tvář skutečně moderním zbraním se rovnají střílení ryb v sudu, jak poznala irácká armáda v bitvě o Kuvajt. Sovětský arzenál neměl nic, co by se blížilo doletu a nosnosti amerického Jupiteru.

Tajemství výkonnosti MiG 15 byly Rolls-Royce proudové motory lincensované Sovětům britskou vládou Labour Party. Sovětští politici věděli, že světová válka by znamenala úplnou a zdrcující porážku. Konflikt by udělal že Sovětského svazu radioaktivní poušť, o Evropě ani nemluvě. Obdobně nebezpečí nehrozilo Spojeným státům přes propagandisticky účinné, ale vojensky zcela bezcenné multimegatunové vodíkové pumy, které Sověti pravidelně zkoušeli v pouštích Střední Asie.

Střední a pozdní sedmdesátá léta viděla vzrůst hrozby reprezentované sovětskou vojenskou mocí. Globální dosah zbraní hromadného ničení se stal realitou. Následovalo období, kdy se Sovětský svaz snažil změnit strategickou rovnováhu sil. Jediným skutečným výsledkem sovětské ofenzívy bylo probuzení "spícího giganta". To se naposledy povedlo Hitlerovi. Ekonomika, která dokáže vyplnit potřeby trhu, dokáže vyplnit i potřeby moderní armády. Konce konců, i zbraně jsou zboží.

Posmívané "Star Wars" (SDI) zatloukly poslední hřebík do rakve "giganta s hliněnýma nohama". Následující zhroucení, jakkoliv překvapující ve své době, bylo logickým důsledkem. Příroda nesnáší vakuum. Koncept "jediné velmoci" není a nemůže být permanentní situaci, jak zjistila už Velká Británie. Pax Britannica skončil stejně jako Pax Romana. Stejný osud očekává Pax Americana.

Nikdo nikdy neporazil "jedinou velmoc" přímým vojenským útokem. Důvodem porážky byl vždycky vnitřní rozklad, ztráta vůle občana "přijít se štítem či na štítě." S barbary u bran Říma je největší nebezpečí reprezentováno lidmi typu Michaela Moora. Lidmi kteří ztratí víru v základní prvky civilizace. Lidmi, kteří v zájmu fiktivní "objektivnosti" dají vždycky "benefit of the doubt" nepříteli. Lidmi, kteří přestanou chápat pojem "nepřítel" ve smyslu moci, která se snaží připravit právě je nejprve o osobní svobodu a eventuálně jejich životy. K tomu připočteme fakt, že "nikdo ve čtvrti nemá rád tlusté dítě z bohaté rodiny". Nenávist vychází obvykle ze závisti. "Hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen" jak říkají Číňané.

Dekadence je příjemnou dobou, ve které žít, pokud jste slepí k faktu, že se jedná o poslední stadium před koncem. Broskev je nejsladší v době, kdy začíná hnít. Zbývá pouze doufat, že se lidem fandícím barbarským hordám bude v novém světě líbit.