Říjen 2004

Zprostředkovaný vztah k totalitní moci

Ivan Špaček

Vzpomínám na svého tchána. Byl to starý komunista - když říkám "byl" nemyslím tím, že změnil svůj světanázor, bohužel zemřel. Měl jsem ho rád, viděl jsem v něm hodného člověka. Všechny děti v sousedství ho milovaly, neboť on byl v podstatě takové přestárlé dítě. Nikdy neztratil zájem o svět kolem sebe. S oblibou vykládal dětem o "katastrofách". Povodně v exotických zemích jakou je Texas, tornáda na Floridě, zemětřesení v Turecku. Děti seděly ani nedutaly. Nedá se říci, že by chápaly co jim vlastně říká, "hlavní je podání", zájem o posluchače.

Živil se pochybným způsobem, byl součástí propagandistické mašiny režimu. Jako lektor Socialistické akademie, jezdil po vesnicích a rozšiřoval "osvětu" komunistického typu, ovšem upřímně věřil, nikdy nepochyboval.

Nikdy nebyl rozkolísaným intelektuálem. Byl to v podstatě jednoduchý člověk. Žil v jednoduchém světě. My, socialistický svět, kde vládne sociální spravedlnost... a oni, kapitalistická "konkurence". Nedá se říci, že by nenáviděl Západ, spíš věděl s klidnou jistotou, že "budoucnost patří nám".

Zajímavé na tom bylo, že býval typickým představitelem střední třídy, tedy buržoa. Za druhé světové války si otevřel knihkupectví, což byl vyloženě zlatý důl. Nikdy předtím a nikdy potom se tak zuřivě nečetlo jako v Čechách a na Moravě v době protektorátu. Jako vždy, když vládne tuhá cenzura, existoval extrémně výnosný černý trh se zakázanou literaturou. Tou se stalo například dílo bratří Čapků a všech židovských autorů. Další paralela světlých zítřků... Za komunistů to byly rodokapsy a detektivky.

Vedlo se mu skvěle. Měli vilu, auto, starý porcelán, obrazy, zlato, šperky. Zároveň náležel do komunistického podzemí. Těsně před koncem války byl zatčen, ovšem měl štěstí. Válka pro něj skončila včas.

Konflikt mezi svou ideologii a společenským postavením vyřešil vzdáním se knihkupectví ve prospěch státu, ještě před začátkem znárodňování. Místo majitele obchodu se stal vedoucím. Nějakým způsobem - údajně jedna z prodavaček kradla - našla státní kontrola statisícové manko. Bylo to v malém městě na Moravě, tedy z ostudy kabát, společenské znemožnění. Rodina se odstěhovala do pohraničí, do Liberce. Splatil manko do haléře.

Práci v Socialistické akademii bral velice vážně. Vracel se domů vždycky pozdě, nejdříve tak v deset večer. I tak našel čas zpívat v pěveckém sboru Ještěd, se kterým se občas dostal za hranice, i za ty západní. Vždycky dovezl domů dárky pro všechny, včetně mne. Po příjezdu uspořádal "výstavu", kdy se na stole v kuchyni pyšnila láhev Coca-Coly, pytlík s "gumovými" medvídky že Západního Berlína, cigarety a hlavně katalogy z Quelle. Pamatuji si, jak mi hrozně Coca-Cola nechutnala, ale vypil jsem přidělenou skleničku, neboť to byla taková vzácnost...

Ano, vypadal jako hodný člověk. V podstatě vždycky zůstal buržoem, tedy většinou se držel morálních kódů středních tříd. Svým neohrabaným způsobem pomáhal potřebným tím, že jim dával obnošené šatstvo - jistě se cítil jako dobrodinec a to dokonce i cikánům, které chodil oblažovat se svou manželkou, poslankyni místního národního výboru. Vzdělávali cikánské maminky o hygieně a v péči o děti. Ať už ty dotyčné maminky chtěly nebo ne - vždycky si vzpomenu na Hrabala a jeho popisu podobných dobročinných akcí...

No, a pak jsem de facto unesl jeho dceru do emigrace. Její rodiče se pokoušeli ji dostat zpátky, nebyla ještě plnoletá, plus já jsem byl velezrádce, ovšem posléze se těch snah vzdali. Oba dva nás několikrát navštívili a bylo to fajn. Nemluvilo se o politice, souhlasili jsme, že spolu nesouhlasíme. Smířili se se situací, maminka se mi dokonce svěřila, že jsme udělali dobře...

Pak jsem zjistil, že tchán byl po válce předsedou revolučního soudu, který bleskurychlými procesy uštědřoval revoluční spravedlnost "kolaborantům", případně lidem, které Strana za kolaboranty označila. Hrdelní tresty nebyly výjimkou, spíš pravidlem.

Následovala padesátá léta, kdy hodný tchán byl soudcem z lidu. Tedy člověkem, který měl v malíčku třídní spravedlnost bez jakékoliv znalosti právního řádu.

Nemohu říci, že se moje city k němu po zjištění těchto faktů nezměnily. Ne, neměl jsem potřebu ho věšet na nejbližší lucernu. Jsem člověkem v podstatě sentimentálním, nenávidět není pro mne lehké. Čímž nechci říci, že bych protestoval, kdyby došlo v jeho případě k soudu a odsouzení.

Je po smrti. Moje vzpomínky na něj jsou silné smíšené. Zároveň jsem vděčný za probuzení do reality. Výraz "slušný komunista" mě dnes připadá silné nepřístojný, nepravděpodobný. Stejně jak slušný nacista. Jako tatínek mého známého Johanna. "Byl jsem nacista, jsem nacista a umřu jako nacista".

Když přišel k moci Hitler, Německo bylo na pokraji ekonomického zhroucení. Johannův tatínek byl sedlák. Co pamatuje, byly zlé časy, které skončily příchodem nacistů k moci. Pak se všechno změnilo. Německo se zvedlo z prachu, během několika let se stalo z poražené země velmocí, která naháněla hrůzu celé Evropě.

Nacistický režim se postaral o dělníky i o zemědělce. "Krev a půda", to bylo jedním z hlavních sloganu nacistů. Také: "Německý sedlák je základem státu". Chudoba skončila, zemí vedla dálnice, města byla zvelebována, studny vyčištěny, lipové aleje zachráněny, sportovní hřiště, Hitlerjugend, národní hrdost, pocit méněcennosti nahrazen pocitem nadřazenosti, vlaky jezdily včas, ulice měst byly bezpečně, tedy pokud jsi nebyl Žid a těm to patří, zasraným plutokratům buržoazním...

...a Luigi, můj spolupracovník který s láskou vzpomíná jak bylo v Itálii dobře za Mussoliniho a nedá na něj dopustit - protože se postaral o dělnickou třídu a Američani jsou kapitalistická prasata...