Říjen 2004

Fenomén Gross

Jaroslav Spurný

Češi dostali vysněného premiéra. Index popularity Stanislava Grosse se léta drží na nejvyšších hodnotách a naznačuje, že tento muž odpovídá zdejší většinové představě důvěryhodného politika. Na druhou stranu v médiích a opozičních kuloárech bývá Gross častěji než jiní líčen jako mocichtivý kombinátor, který nemá předpoklady dostát státnickému rozměru svého angažmá. A po jeho prvním výkonu v premiérské funkci – příkazu rozehnat policejní silou hudební festival CzechTek – se dokonce objevila petice varující před ním jakožto před hrobařem zdejší svobody. Takže jaká je ta pravá tvář fenoménu Gross a co od svého nejmladšího ministerského předsedy můžeme do budoucna čekat? V alespoň přibližném nástinu nadějí či obav nám pomůže pozornější pohled na charakter jeho cesty vzhůru.

Diskotéka? Ne, díky

Nový šéf české vlády je jiný než jeho předchůdci. Václav Klaus, Josef Tošovský a Miloš Zeman byli ekonomové, Vladimíra Špidlu zase zajímají hlavně sociální otázky. Někdejší absolvent dopravní průmyslové školy a později právník Gross se ale od svého nástupu do politiky specializoval na bezpečnostní otázky. Dlouho pracoval v poslaneckém výboru pro obranu a bezpečnost, byl spoluarchitektem řady zákonů o policii a tajných službách. V devadesátých letech patřil mezi hlavní kritiky tehdejších šéfů vnitra a tajné služby. „Ministerstvo vnitra i BIS ovládá partička kumpánů Jana Rumla a Stanislava Devátého, kteří o problematice nemají potřebné znalosti,“ opakoval Gross na zasedáních výboru i do novinářských mikrofonů a jeho teze začala být postupně přijímána i veřejností.

Jakoby zapomenut přitom zůstal fakt, že v postkomunistické zemi disponují „potřebnou praxí“ na vnitru pouze staré estébácké kádry, a málokoho taky zajímalo, že většina tehdejších nových funkcionářů ministerstva vnitra i BIS absolvovala řadu stáží v USA, Velké Británii, Německu a dalších zemích a měli respekt svých zahraničních partnerů. „Myslím si, že tehdy Gross projevil poprvé svůj talent, na základě nějakých povšechných tvrzení a spekulací dokázal přesvědčit veřejnost, že má pravdu. Byl jsem pak pod permanentním tlakem,“ vzpomíná ministr vnitra v té době, Jan Ruml. „Myslím, že jsme ho tehdy všichni podcenili, Ruml jej zesměšňoval, říkal mu na výboru, ať se neplete mezi chlapy a jde někam na diskotéku. Ale Gross se tam naučil pohybovat ve velké politice,“ vzpomíná tehdejší význačný člen výboru Vladimír Šuman.

V dubnu 2000 byl poslanec Gross jmenován ministrem vnitra. „Od Miloše Zemana je to chytrý tah: donutil svého mladého a populárního konkurenta, aby nesl kůži na trh, aby vystoupil ze závětří parlamentních funkcí a ukázal, co v něm opravdu je,“ psali tehdy komentátoři. Gross to ukázal. Ovládl vnitro, reorganizoval policii a zachoval se podobně jako Ruml – dosadil na místa šéfů ve sboru své lidi. Rozdíl byl v tom, že jeho tým měl „potřebných znalostí“ vrchovatě: šlo o řadu předlistopadových existencí, z nichž téměř každá měla na triku nějaké kaňky z totality.

Zůstává zajímavým faktem, že přes panoptikum kolem sebe Gross neztratil nic na své popularitě, a co víc, jeho personální politiku nedokázala opozice kritizovat ani náznakem tak dobře, jako kdysi Gross strhával tu její. „Mluvili jsme o jeho špatném vedení vnitra na výboru pro obranu a bezpečnost, ale všechno nějak překrývaly mnohem závažnější kroky Zemanovy vlády, například podezřelý nákup stíhaček, stavba dálnice D 47 nebo třeba neustálé hloupé třenice o našem působení v NATO, které řada poslanců sociální demokracie zpochybňovala,“ vysvětluje člen výboru pro obranu a bezpečnost za opozici, Petr Nečas (ODS).

A teď tedy Stanislav Gross završuje svou cestu nástupem na post šéfa vlády. Shodou okolností se tak stalo v době, kdy by jeho „bezpečnostní specializace“ mohla pro něj být neobyčejnou výhodou – a to nejen doma, ale také ve světě. Evropská unie, USA a další země mezinárodního společenství dnes považují za hlavní světová rizika terorismus, lokální válečné konflikty a organizovaný zločin. Tyhle úkazy a schopnost je zvládat v současné době určují, jak funguje a bude fungovat světová ekonomika. A Gross má plus, že v tomto ohledu není žádným diletantem: jako ministr vnitra a místopředseda vlády se pravidelně účastnil jednání Bezpečnostní rady, měl z první ruky informace z policie i civilní rozvědky, která mu byla podřízena. „Je obratným politikem a vše, co se naučil, by mohl dnes zužitkovat,“ říká už citovaný poslanec a stínový ministr obrany Nečas. „Je ale otázka, nakolik mu půjde jen o upevňování vlastní moci, a nakolik se bude schopen a ochoten orientovat ve světové bezpečnostní politice.“

Gross se zatím nechce k těmto otázkám vyjadřovat a v tomto směru je těžké ho „přečíst“. Něco se dá rozpoznat z jeho legislativních aktivit: během své kariéry se angažoval především v návrzích zákonů, které by měly posílit pravomoci policie a tajných služeb. „Vzhledem k ohrožení terorismem“ prosazoval také posílení práva nasadit odposlechy a možnost větší kontroly elektronické komunikace. Kam v tomto klíčovém ohledu povede dál zemi, jejíž správu na sebe vzal? Na takovou otázku mohou částečně odpovědět fakta, která ukazují, jak se zhostil svého šéfování ministerstvu vnitra.

Nechte mafie na pokoji

Stanislav Gross začal řídit vnitro na jaře roku 2000, sotva dva měsíce poté, co se do sporů otřásajících touto institucí poprvé v historii České republiky vložil s plnou vážností prezident republiky. „Cítím potřebu zastat se policistů, protože si nejsem jist, zda sbor neřídí lidé nastrčení ruskou mafií,“ prohlásil tehdy po návštěvě Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu emotivně Václav Havel a vyzval BIS, aby celou věc prozkoumala. O co šlo?

Stručně řečeno: Grossův předchůdce Václav Grulich se rozhodl „reorganizovat policii“ a v rámci změn by bylo zřejmě rozmetáno několik útvarů specializovaných na boj se zločinnými klany. Už krátce předtím byl v Praze se třemi svými kolegy zatčen velitel legendárního policejního zátahu na příslušníky ruské mafie v pražském hostinci U Holubů v roce 1995 Zdeněk Macháček a obviněn z těžko uvěřitelného – a důkazy zcela nepodloženého – vyděračského únosu jistého podvodníka. Jeho tým zabývající se bojem proti ruskojazyčným mafiím byl pochopitelně ochromen. A Václav Grulich navíc připravoval změny na vedoucích postech u skupin, které hrály v protimafiánském boji zásadní úlohu. Proto Václav Havel vyzval BIS k činu: měla prověřit, zda likvidaci speciálních oddílů nevymyslel ze zákulisí bývalý policejní rada Josef Doucha, někdejší favorit sociálních demokratů na křeslo policejního prezidenta, který ovšem musel ze sboru krátce před Grulichovým nástupem odejít kvůli prokázaným a nevysvětleným stykům s mafiány od Holubů. Ty ostatně začal „v civilu“ právně zastupovat, a tudíž vzniklo podezření, že policejní „reorganizaci“ ztěžující boj s organizovanými zločinem vymyslel pro své klienty právě on.

Do této situace tedy přišel Gross a stala se pozoruhodná věc: veškerý rozruch zakrátko utichl, přestože se nic nevyřešilo. Elitní policisté byli dál „vyšetřováni“ (soud rok a půl nato konstatoval jejich zcela jasnou nevinu a zcela jasnou vykonstruovanost celého obvinění), grulichovská reorganizace de facto proběhla a po informacích BIS o Josefu Douchovi se slehla zem. Už to však nevzbudilo žádný zájem a i prezident Havel pověsil své znepokojení na hřebík (nikdy nevysvětlil, co ho uklidnilo, a zeptat se ho nyní nejde – pobývá v Americe).

Mimochodem neoprávněně obvinění policisté se do sboru už nikdy nevrátili. „Nemělo to smysl, přestal jsem věřit, že policie je tu od toho, aby stíhala zločince,“ říká Zdeněk Macháček, dnes bezpečnostní ředitel České spořitelny. O návrat se pokusil pouze jediný z nich, Jiří Mikeš. Přestože měl za sebou sedmiletou úspěšnou službu v boji proti mafiím, Gross jeho znovupřijetí zamítl. „Pan Mikeš má pouze základní vzdělání a není možné mu udělit výjimku na práci ve specializovaném útvaru,“ komentoval své rozhodnutí. V tu dobu bylo už viditelné, jakým odborníkům dává nový ministr přednost.

Šírek versus Jakubík

Než se dostaneme ke Grossově personální politice, je dobré si vzpomenout ještě na jeden zpola zapomenutý příběh. Půl roku po Grossově nástupu musel – na základě obvinění označeného později i samotnou inspekcí ministra vnitra, která vyšetřování rozjela, za „vykonstruované“ – opustit službu jeden z těch, kterých se Havel zastal: šéf služby pro odhalování korupce Evžen Šírek.

Policisté jej obvinili, že se z domova připojil na služební tajnou počítačovou databázi, a tím zásadně ohrozil bezpečnost své instituce. Krátce nato sice expertizy a svědectví prokázaly, že byl „připojen“ pouze na služební internet, ale policejní prezident Jiří Kolář přesto Šírkovi udělil důtku za porušení předpisu. Všichni to tehdy brali jako pouze formální trest, aby šéfové neztratili tvář – až do chvíle, kdy musel Šírek právě kvůli této „formální“ důtce odejít, neboť jako kázeňsky trestaný policista nedostal od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) prověrku pro styk s tajnými informacemi.

A teď, o co jde. Až po Šírkově odchodu vyšlo najevo, že jeho služba už asi rok prověřovala bezmála miliardový úvěr, poskytnutý Českou spořitelnou skupině kolem známých kontroverzních podnikatelů Miroslava Provoda a Františka Mrázka. Šírek později inkognito řekl médiím, že v únoru 2000 se na něj obrátil bezpečnostní šéf NBÚ Martin Hejl a snažil se prý zjistit, co okolo dluhů služba prošetřila, a celou akci zastavit. Mrázek i Provod patřili mezi agenty Hejla a jeho nadřízeného Tomáše Kadlece ještě v době, kdy tato dvojice řídila ekonomický odbor BIS, a všichni čtyři se dodnes znají – což přiznává Martin Hejl.

Akce s úvěrem byla po Šírkově vynuceném odchodu skutečně zastavena, aniž to vzbudilo sebemenší zájem, z důvodů, které už dnes nejsou jasné. Případ nevzbudil pozornost ani poté, co se za další rok ukázalo, že Kadlec je člověk protežovaný Grossem a že Provod a Mrázek byli svého času úzkými spolupracovníky Karla Gotta a Františka Janečka, mužů, s jejichž agenturou GOJA spolupracuje manželka Grosse, Šárka. Vyklouznout nepovšimnut z tak nebezpečného kruhu podezření, to chce opravdový talent – a Stanislav Gross jej opakovaně prokázal.

A teď už k jeho personální politice. Propouštěcí rozkaz podepsal Evženu Šírkovi novopečený náměstek policejního prezidenta Václav Jakubík, jeden z řady těch, které nový ministr kvůli jejich „potřebným znalostem“ vytáhl nahoru. Příběh Jakubíkovy kariéry by nám měl připomenout, že si Stanislav Gross umí vybírat vhodné podřízené na různé typy práce, a taky to, že jim pak dokáže být dlouho loajálně vděčný.

Bývalý bachař, vyšetřovatel a pak podnikatel Jakubík dostal za úkol dokončit reorganizaci policie. Povedlo se mu to. Zatímco „před Grossem“ drželi sedm z osmi klíčových policejních funkcí lidé, kteří do sboru nastoupili až po listopadu 89, zásahem Grosse a Jakubíka se karty obrátily: šest klíčových postů opět drželi funkcionáři s dlouholetou praxí u komunistické bezpečnosti. Ředitelem Grossovy ministerské kanceláře se navíc stal bývalý velitel roty z pohotovostního pluku Pavel Přibyl, který osobně zasahoval proti demonstrantům žádajícím v roce 1989 na Václavském náměstí demokracii a svobodné volby. Tohoto držitele „potřebných znalostí“ teď Gross–premiér udělal dokonce šéfem Úřadu vlády – a koaliční partneři mu jmenování posvětili.

Jakubík zvládl na vnitru kromě reorganizace ještě mnoho další špinavé práce – v paměti zůstane především jeho „soukromá návštěva“ v Hranicích na Moravě, při níž se výhrůžkami pokoušel zastrašit ženu odmítající prodat pozemek investorům, kteří se líbili premiéru Zemanovi. Pak se ale ukázalo, že vzhledem ke své temné minulosti budí příliš velký mediální rozruch, a Gross jej jmenoval policejním ředitelem okresu Most.

Věrnou službu mu ale nezapomněl: i když se dnes v Jakubíkově rajonu střílí na ulicích jako na střelnici a bývalý náměstek čelí podezření, že se buď přímo on sám, nebo jeho podřízení zapletli do spolupráce s místními gangstery, Gross se nikdy k dramatické situaci na Mostecku nevyjádřil. Naopak: po odpočinku v provincii chce Jakubík znovu nahoru a utajeně se přihlásil do soutěže o místo zástupce šéfa inspekce ministerstva vnitra. S přihlédnutím k tomu, jak snadno Gross až dosud prosazoval ve straně i u vládních partnerů své personální představy, se zdá pravděpodobné, že mostecký boss své křeslo dostane. Tím spíš, že pro premiéra to není akt charity, ale obsazení další strategické kóty zavázaným člověkem.

Připomíná to osud dalšího Grossova oblíbence, náměstka pro boj s korupcí a organizovaným zločinem Miroslava Antla. Ten nejprve v opilosti rozbil služební vůz a poté tak dlouho nepřebíral předvolání k přestupkové komisi, až byla událost promlčena, a on se vyhnul trestu. Stihla ho sice krátká vlna mediální ostudy („úředník bojující se zločinem sám nectí zákon a kličkuje před spravedlností!“ křičely pár dnů noviny), ale zato mu coby „netrestanému“ zůstalo to nejcennější: prověrka.

A tak, když pobouření pominulo, mohl Stanislav Gross udělat Antla bezpečnostním ředitelem Telekomu, který spolupracuje s policií a tajnými službami při nasazování odposlechů. Gross tak nejen pomohl kamarádovi k místu s pěknou výplatou, ale navíc přes něj získal kontrolu nad tím, koho bezpečnostní orgány v této zemi odposlouchávají. Pro politika, jehož největším dosavadním skandálem byly právě telefonáty s „napíchnutými“ osobami, je to vědomost k nezaplacení.

Velké dílo

Výměna „nových“ tváří za normalizační kádry sama o sobě neznamená, že policie musí být špatná a nefunkční. „Policie své úkoly plní,“ opakuje Gross v tisku. Dokazuje to policejními statistikami. Nárůst kriminality se podle nich zastavil, policie odhaluje víc zločinů, funguje i vnitřní kontrola, inspekce každý rok obviní více policistů za porušení zákona. Podle Grosse i policejního prezidenta Jiřího Koláře „byly posíleny složky, které se zabývají závažnou kriminalitou“, ministerstvo vnitra předložilo i několik zákonů k posílení boje proti korupci, například možnost nasazení utajených policejních provokatérů.

Proti tomu stojí ale desítky příběhů, ze kterých se dá vyvodit, že je to úplně jinak. Z novinových zpráv a z řady množících se svědectví na nás pomrkává jiná policie, než je ta z nažehlených statistik vnitra. Policie, jejíž příslušníci bijí občany za banální provinění, a místo trestu pak ještě získají rentu a tučné odstupné. Policie, jejíž příslušníci vyšetřují mocné jen naoko, a když se na věc zapomene, tiše odkládají případy ad acta. Policie, jejíž detektivové smetou se stolu sérii vražd jako „náhodná úmrtí“, a pak se přijde na to, že za to nikdo vlastně moc nemohl. Policie, kde okresní ředitel (Tachov) ukradne důkaz usvědčující jeho kolegu ze zločinu, a když se na to přijde, stane se chycený šéf za trest – profesorem na policejní akademii. Policie, kde se při bližší kontrole otírá o nějaký typ zločinnosti 15 z celkových 180 příslušníků okresní služebny (Karlovy Vary) – ať už dodávkou pistolí či aut pro gangstery nebo snahou mařit vyšetřování svých rodinných příslušníků obviněných z loupeže. Policie, kde jsou policisté popotahováni za odvážné a čestné jednání (Most) nebo za prosté vyjádření vlastního názoru na banální věc.

Těžko se pak divit, že důvěryhodnost zdejšího policejního sboru dosahuje dnes nejnižších percentuálních čísel polistopadové historie. Viděno touto optikou je třeba říci, že reforma Stanislava Grosse posílila jeho postavení jako mocného hráče v systému a pomohla v postupu jeho věrným, samotnou policii a veřejnost ale spíš poškodila.

Dvě cesty

Celý předchozí výčet má jediný cíl: připomenout, že za tváří Grosse, moderního politika, obklopeného mladými poradci blairovského střihu, existuje i jiný politický model. Jeho existence přitom po Grossově povýšení nabyla zásadně na významu. Co se dá tedy od nového premiéra očekávat? Jak nalinkuje politiku této země? Jeho chování na vnitru naznačuje, že dává přednost vytvoření jakési skupiny, ovlivněné ekonomickou lobby, a že bude podporovat úředníky a policisty, kteří při možném vyšetřovaní všech klientelistických a korupčních vztahů přimhouří oči.

Pokud jde o BIS, ta podléhá vládě a od roku 1998 si dozor nad BIS vymínil vždy premiér. Gross zatím neřekl, zda bude za službu odpovídat, ale že na tom má eminentní zájem, je logické. Stačí připomenout válku mezi tajnými službami v roce 2001. BIS tehdy začala prověřovat praktiky NBÚ, měla podezření, že bezpečnostní prověrky, které úřad uděluje firmám i jednotlivcům, jsou manipulovány, že je za nimi korupce. BIS proto začala odposlouchávat telefony vedení úřadu včetně jeho šéfa Tomáše Kadlece a jeho bezpečnostního ředitele Martina Hejla. Zprávy o odposleších dostával na stůl premiér Špidla. „Jde o válku mezi Špidlou a Grossem. Šéf NBÚ Kadlec je Grossův člověk a Špidla se skrze odposlechy pokusil získat na svého možného nástupce kompromitující materiály,“ vysvětloval tehdy událost místopředseda konkurenční ODS Petr Nečas.

Po sérii vzájemných žalob mezi šéfy BIS a NBÚ skončil případ v autu. Kontrolu nad BIS si ovšem nadále zachoval Špidla. Teď má ale Gross volné ruce. Záleží jen na něm, jestli službu přemění ve sbor řízený svými noshledy ŕ la Antl, kteří se budou chovat podle osobních potřeb premiéra, nebo jestli se pokusí vybudovat instituci, která bude mít slovo v mezinárodním boji proti terorismu a organizovanému zločinu.

Vrchním velitelem armády je prezident, ale jeho funkce je v tomto směru jen procedurální, jmenuje generály a formálně podepisuje mobilizační rozkazy. Ministr obrany je sice šéfem resortu, ale o všech podstatných krocích uvnitř armády rozhoduje vláda – a ta zatím vždy jen schvalovala přání premiéra. Například Klaus doporučil záchranu Aera Vodochody a nákup sedmdesáti dvou stíhaček L-159, které stály 50 miliard korun a dnes jsou označovány za „nepotřebné“; Zeman i Špidla prosadili nákup gripenů, Špidla snížení rozpočtu na obranu atd. Co bude prosazovat Gross? „Budeme pokračovat v profesionalizaci a modernizaci armády,“ stojí ve vládním prohlášení koalice. Sám Gross si podle šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla nechává čas na rozmyšlenou: „Premiér chce zvážit, co bude pro naše spojence a naše finanční možnosti nejlepší,“ říká zkušenou úřednickou hantýrkou Přibyl.

Někdejší rival a zásadní oponent jeho šéfa Jan Ruml je pochopitelně věcnější: „Gross má jako předseda vlády, který odpovídá jak za bezpečnost země, tak za její vklad ke snahám o zajištění bezpečnosti světa dvě alternativy. Může dnes dosazovat na posty ve všech bezpečnostních institucích své lidi, vyvolávat dohady o jejich odpovědnosti a prohlubovat dál averzi k politice vlády i jednání policie. Nebo pochopí, že jsme součástí mezinárodních organizací, a vsadí na důvěru, vstřícnost a respektované odborníky.“

Rámeček

Neviděli do toho

Grossovi v politické kariéře hodně pomohla opoziční smlouva. Po dva roky jeho vlády nad resortem nebyla z opozice slyšet žádná kritika. U ODS, zavázané smluvní nití, to bylo logické, tlak na mladého ministra však nevyvolávali ani lidovci nebo Unie svobody. „Vím, že jsme po vládě chtěli vysvětlit podezření na korupci ohledně nákupu gripenů nebo prodeje ruského dluhu, že jsme chtěli od Grosse slyšet, proč se to nevyšetřuje,“ vzpomíná bývalý šéf Unie svobody Petr Mareš. „Ale pak to vždycky nějak usnulo.“

Mimochodem, pokud jde o prodej dluhu společnosti Falkon, podala Unie svobody před třiceti měsíci žalobu na ministerstvo financí kvůli neochotě zveřejnit okolnosti obchodu. Ví dnes unie, co se s jejich žalobou na Nevyšším správním soudu děje? „O tom přehled nemám,“ říká Mareš. Jak vedl Gross ministerstvo v době, kdy byl Marešovým kolegou ve vládě? „Byl iniciativní, přicházel s návrhy řady zákonů, ale co se dělo uvnitř resortu, o tom přehled nemám,“ říká bývalý šéf unionistů.

Hlavní bezpečnostní expert lidové strany Pavel Severa se podle svých slov spíše orientoval na obranu a stav armády. „Vím, že policii provázely nějaké aféry, a že nikdy za to nikdo nenesl odpovědnost,“ říká, „ale neviděl jsem do toho.“

Rozhovor

Zásadní mise je Irák, říká stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS)

Stanislav Gross se jako politik dosud specializoval na problémy spojené s bezpečností. Je jeho jmenování premiérem příslibem, že bude dávat vyšší důraz na bezpečnostní otázky než jeho předchůdci? Co se dá od něj očekávat?

Nic zvláštního. Prvním čitelným krokem ve funkci premiéra bylo jmenování pana Františka Bublana ministrem vnitra. Prostě si vybral loajálního a zavázaného muže, který bude na vnitru v jeho politice pokračovat. Dělal to nakonec jako šéf rozvědky, kam jej dosadil zase Gross. Takže i když nevím, s jakou koncepcí bezpečnosti pan Gross přijde, nic si od toho neslibuji. Hlavně ne žádné výrazné závazky vůči spojencům, dodneška nijak nedeklaroval svůj postoj k USA nebo Evropské unii…

Co je nutné změnit na bezpečnostní politice státu?

Nesmíme být alibističtí, musíme jasně říci, co chceme, že jsme spojenci NATO, že se budeme angažovat v Iráku, protože v boji proti terorismu je to zásadní mírová mise.

Je pravda, že Stanislav Gross dosud nikdy veřejně nemluvil o věcech, které souvisejí s mezinárodními vztahy, s ukotvením našich bezpečnostních závazků. Projevil se nějak při jednání na parlamentní půdě?

Ne, nijak. Myslím si, že v této oblasti se pan Gross vůbec neorientuje, možná je to tím, že neovládá žádný cizí jazyk.

Dá se něco o příští bezpečnostní politice vyvozovat z premiérova působení na ministerstvu vnitra?

Jsem přesvědčen, že pan Gross ministerstvo nezvládl, že jej provázely někdy až neuvěřitelné skandály. Třeba případ vrahů Stodolových.

Co říkáte jeho reorganizaci, kdy na místa šéfů nastoupily předlistopadové kádry. Je to špatné? V čem?

V čem je to špatné? Jak mohou lidé školení na školách SNB rozumět dnešní kriminalitě? Umějí posuzovat závažné ekonomické záležitosti? Dokáží poznat, jestli to umějí jejich podřízení?

Proč je Gross, přes všechny policejní skandály, nejoblíbenějším politikem?

Nevím. Asi proto, že říká, co lidé chtějí slyšet.

(Respekt)

Jaroslav Spurný

Češi dostali vysněného premiéra. Index popularity Stanislava Grosse se léta drží na nejvyšších hodnotách a naznačuje, že tento muž odpovídá zdejší většinové představě důvěryhodného politika. Na druhou stranu v médiích a opozičních kuloárech bývá Gross častěji než jiní líčen jako mocichtivý kombinátor, který nemá předpoklady dostát státnickému rozměru svého angažmá. A po jeho prvním výkonu v premiérské funkci – příkazu rozehnat policejní silou hudební festival CzechTek – se dokonce objevila petice varující před ním jakožto před hrobařem zdejší svobody. Takže jaká je ta pravá tvář fenoménu Gross a co od svého nejmladšího ministerského předsedy můžeme do budoucna čekat? V alespoň přibližném nástinu nadějí či obav nám pomůže pozornější pohled na charakter jeho cesty vzhůru.

Diskotéka? Ne, díky

Nový šéf české vlády je jiný než jeho předchůdci. Václav Klaus, Josef Tošovský a Miloš Zeman byli ekonomové, Vladimíra Špidlu zase zajímají hlavně sociální otázky. Někdejší absolvent dopravní průmyslové školy a později právník Gross se ale od svého nástupu do politiky specializoval na bezpečnostní otázky. Dlouho pracoval v poslaneckém výboru pro obranu a bezpečnost, byl spoluarchitektem řady zákonů o policii a tajných službách. V devadesátých letech patřil mezi hlavní kritiky tehdejších šéfů vnitra a tajné služby. „Ministerstvo vnitra i BIS ovládá partička kumpánů Jana Rumla a Stanislava Devátého, kteří o problematice nemají potřebné znalosti,“ opakoval Gross na zasedáních výboru i do novinářských mikrofonů a jeho teze začala být postupně přijímána i veřejností.

Jakoby zapomenut přitom zůstal fakt, že v postkomunistické zemi disponují „potřebnou praxí“ na vnitru pouze staré estébácké kádry, a málokoho taky zajímalo, že většina tehdejších nových funkcionářů ministerstva vnitra i BIS absolvovala řadu stáží v USA, Velké Británii, Německu a dalších zemích a měli respekt svých zahraničních partnerů. „Myslím si, že tehdy Gross projevil poprvé svůj talent, na základě nějakých povšechných tvrzení a spekulací dokázal přesvědčit veřejnost, že má pravdu. Byl jsem pak pod permanentním tlakem,“ vzpomíná ministr vnitra v té době, Jan Ruml. „Myslím, že jsme ho tehdy všichni podcenili, Ruml jej zesměšňoval, říkal mu na výboru, ať se neplete mezi chlapy a jde někam na diskotéku. Ale Gross se tam naučil pohybovat ve velké politice,“ vzpomíná tehdejší význačný člen výboru Vladimír Šuman.

V dubnu 2000 byl poslanec Gross jmenován ministrem vnitra. „Od Miloše Zemana je to chytrý tah: donutil svého mladého a populárního konkurenta, aby nesl kůži na trh, aby vystoupil ze závětří parlamentních funkcí a ukázal, co v něm opravdu je,“ psali tehdy komentátoři. Gross to ukázal. Ovládl vnitro, reorganizoval policii a zachoval se podobně jako Ruml – dosadil na místa šéfů ve sboru své lidi. Rozdíl byl v tom, že jeho tým měl „potřebných znalostí“ vrchovatě: šlo o řadu předlistopadových existencí, z nichž téměř každá měla na triku nějaké kaňky z totality.

Zůstává zajímavým faktem, že přes panoptikum kolem sebe Gross neztratil nic na své popularitě, a co víc, jeho personální politiku nedokázala opozice kritizovat ani náznakem tak dobře, jako kdysi Gross strhával tu její. „Mluvili jsme o jeho špatném vedení vnitra na výboru pro obranu a bezpečnost, ale všechno nějak překrývaly mnohem závažnější kroky Zemanovy vlády, například podezřelý nákup stíhaček, stavba dálnice D 47 nebo třeba neustálé hloupé třenice o našem působení v NATO, které řada poslanců sociální demokracie zpochybňovala,“ vysvětluje člen výboru pro obranu a bezpečnost za opozici, Petr Nečas (ODS).

A teď tedy Stanislav Gross završuje svou cestu nástupem na post šéfa vlády. Shodou okolností se tak stalo v době, kdy by jeho „bezpečnostní specializace“ mohla pro něj být neobyčejnou výhodou – a to nejen doma, ale také ve světě. Evropská unie, USA a další země mezinárodního společenství dnes považují za hlavní světová rizika terorismus, lokální válečné konflikty a organizovaný zločin. Tyhle úkazy a schopnost je zvládat v současné době určují, jak funguje a bude fungovat světová ekonomika. A Gross má plus, že v tomto ohledu není žádným diletantem: jako ministr vnitra a místopředseda vlády se pravidelně účastnil jednání Bezpečnostní rady, měl z první ruky informace z policie i civilní rozvědky, která mu byla podřízena. „Je obratným politikem a vše, co se naučil, by mohl dnes zužitkovat,“ říká už citovaný poslanec a stínový ministr obrany Nečas. „Je ale otázka, nakolik mu půjde jen o upevňování vlastní moci, a nakolik se bude schopen a ochoten orientovat ve světové bezpečnostní politice.“

Gross se zatím nechce k těmto otázkám vyjadřovat a v tomto směru je těžké ho „přečíst“. Něco se dá rozpoznat z jeho legislativních aktivit: během své kariéry se angažoval především v návrzích zákonů, které by měly posílit pravomoci policie a tajných služeb. „Vzhledem k ohrožení terorismem“ prosazoval také posílení práva nasadit odposlechy a možnost větší kontroly elektronické komunikace. Kam v tomto klíčovém ohledu povede dál zemi, jejíž správu na sebe vzal? Na takovou otázku mohou částečně odpovědět fakta, která ukazují, jak se zhostil svého šéfování ministerstvu vnitra.

Nechte mafie na pokoji

Stanislav Gross začal řídit vnitro na jaře roku 2000, sotva dva měsíce poté, co se do sporů otřásajících touto institucí poprvé v historii České republiky vložil s plnou vážností prezident republiky. „Cítím potřebu zastat se policistů, protože si nejsem jist, zda sbor neřídí lidé nastrčení ruskou mafií,“ prohlásil tehdy po návštěvě Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu emotivně Václav Havel a vyzval BIS, aby celou věc prozkoumala. O co šlo?

Stručně řečeno: Grossův předchůdce Václav Grulich se rozhodl „reorganizovat policii“ a v rámci změn by bylo zřejmě rozmetáno několik útvarů specializovaných na boj se zločinnými klany. Už krátce předtím byl v Praze se třemi svými kolegy zatčen velitel legendárního policejního zátahu na příslušníky ruské mafie v pražském hostinci U Holubů v roce 1995 Zdeněk Macháček a obviněn z těžko uvěřitelného – a důkazy zcela nepodloženého – vyděračského únosu jistého podvodníka. Jeho tým zabývající se bojem proti ruskojazyčným mafiím byl pochopitelně ochromen. A Václav Grulich navíc připravoval změny na vedoucích postech u skupin, které hrály v protimafiánském boji zásadní úlohu. Proto Václav Havel vyzval BIS k činu: měla prověřit, zda likvidaci speciálních oddílů nevymyslel ze zákulisí bývalý policejní rada Josef Doucha, někdejší favorit sociálních demokratů na křeslo policejního prezidenta, který ovšem musel ze sboru krátce před Grulichovým nástupem odejít kvůli prokázaným a nevysvětleným stykům s mafiány od Holubů. Ty ostatně začal „v civilu“ právně zastupovat, a tudíž vzniklo podezření, že policejní „reorganizaci“ ztěžující boj s organizovanými zločinem vymyslel pro své klienty právě on.

Do této situace tedy přišel Gross a stala se pozoruhodná věc: veškerý rozruch zakrátko utichl, přestože se nic nevyřešilo. Elitní policisté byli dál „vyšetřováni“ (soud rok a půl nato konstatoval jejich zcela jasnou nevinu a zcela jasnou vykonstruovanost celého obvinění), grulichovská reorganizace de facto proběhla a po informacích BIS o Josefu Douchovi se slehla zem. Už to však nevzbudilo žádný zájem a i prezident Havel pověsil své znepokojení na hřebík (nikdy nevysvětlil, co ho uklidnilo, a zeptat se ho nyní nejde – pobývá v Americe).

Mimochodem neoprávněně obvinění policisté se do sboru už nikdy nevrátili. „Nemělo to smysl, přestal jsem věřit, že policie je tu od toho, aby stíhala zločince,“ říká Zdeněk Macháček, dnes bezpečnostní ředitel České spořitelny. O návrat se pokusil pouze jediný z nich, Jiří Mikeš. Přestože měl za sebou sedmiletou úspěšnou službu v boji proti mafiím, Gross jeho znovupřijetí zamítl. „Pan Mikeš má pouze základní vzdělání a není možné mu udělit výjimku na práci ve specializovaném útvaru,“ komentoval své rozhodnutí. V tu dobu bylo už viditelné, jakým odborníkům dává nový ministr přednost.

Šírek versus Jakubík

Než se dostaneme ke Grossově personální politice, je dobré si vzpomenout ještě na jeden zpola zapomenutý příběh. Půl roku po Grossově nástupu musel – na základě obvinění označeného později i samotnou inspekcí ministra vnitra, která vyšetřování rozjela, za „vykonstruované“ – opustit službu jeden z těch, kterých se Havel zastal: šéf služby pro odhalování korupce Evžen Šírek.

Policisté jej obvinili, že se z domova připojil na služební tajnou počítačovou databázi, a tím zásadně ohrozil bezpečnost své instituce. Krátce nato sice expertizy a svědectví prokázaly, že byl „připojen“ pouze na služební internet, ale policejní prezident Jiří Kolář přesto Šírkovi udělil důtku za porušení předpisu. Všichni to tehdy brali jako pouze formální trest, aby šéfové neztratili tvář – až do chvíle, kdy musel Šírek právě kvůli této „formální“ důtce odejít, neboť jako kázeňsky trestaný policista nedostal od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) prověrku pro styk s tajnými informacemi.

A teď, o co jde. Až po Šírkově odchodu vyšlo najevo, že jeho služba už asi rok prověřovala bezmála miliardový úvěr, poskytnutý Českou spořitelnou skupině kolem známých kontroverzních podnikatelů Miroslava Provoda a Františka Mrázka. Šírek později inkognito řekl médiím, že v únoru 2000 se na něj obrátil bezpečnostní šéf NBÚ Martin Hejl a snažil se prý zjistit, co okolo dluhů služba prošetřila, a celou akci zastavit. Mrázek i Provod patřili mezi agenty Hejla a jeho nadřízeného Tomáše Kadlece ještě v době, kdy tato dvojice řídila ekonomický odbor BIS, a všichni čtyři se dodnes znají – což přiznává Martin Hejl.

Akce s úvěrem byla po Šírkově vynuceném odchodu skutečně zastavena, aniž to vzbudilo sebemenší zájem, z důvodů, které už dnes nejsou jasné. Případ nevzbudil pozornost ani poté, co se za další rok ukázalo, že Kadlec je člověk protežovaný Grossem a že Provod a Mrázek byli svého času úzkými spolupracovníky Karla Gotta a Františka Janečka, mužů, s jejichž agenturou GOJA spolupracuje manželka Grosse, Šárka. Vyklouznout nepovšimnut z tak nebezpečného kruhu podezření, to chce opravdový talent – a Stanislav Gross jej opakovaně prokázal.

A teď už k jeho personální politice. Propouštěcí rozkaz podepsal Evženu Šírkovi novopečený náměstek policejního prezidenta Václav Jakubík, jeden z řady těch, které nový ministr kvůli jejich „potřebným znalostem“ vytáhl nahoru. Příběh Jakubíkovy kariéry by nám měl připomenout, že si Stanislav Gross umí vybírat vhodné podřízené na různé typy práce, a taky to, že jim pak dokáže být dlouho loajálně vděčný.

Bývalý bachař, vyšetřovatel a pak podnikatel Jakubík dostal za úkol dokončit reorganizaci policie. Povedlo se mu to. Zatímco „před Grossem“ drželi sedm z osmi klíčových policejních funkcí lidé, kteří do sboru nastoupili až po listopadu 89, zásahem Grosse a Jakubíka se karty obrátily: šest klíčových postů opět drželi funkcionáři s dlouholetou praxí u komunistické bezpečnosti. Ředitelem Grossovy ministerské kanceláře se navíc stal bývalý velitel roty z pohotovostního pluku Pavel Přibyl, který osobně zasahoval proti demonstrantům žádajícím v roce 1989 na Václavském náměstí demokracii a svobodné volby. Tohoto držitele „potřebných znalostí“ teď Gross–premiér udělal dokonce šéfem Úřadu vlády – a koaliční partneři mu jmenování posvětili.

Jakubík zvládl na vnitru kromě reorganizace ještě mnoho další špinavé práce – v paměti zůstane především jeho „soukromá návštěva“ v Hranicích na Moravě, při níž se výhrůžkami pokoušel zastrašit ženu odmítající prodat pozemek investorům, kteří se líbili premiéru Zemanovi. Pak se ale ukázalo, že vzhledem ke své temné minulosti budí příliš velký mediální rozruch, a Gross jej jmenoval policejním ředitelem okresu Most.

Věrnou službu mu ale nezapomněl: i když se dnes v Jakubíkově rajonu střílí na ulicích jako na střelnici a bývalý náměstek čelí podezření, že se buď přímo on sám, nebo jeho podřízení zapletli do spolupráce s místními gangstery, Gross se nikdy k dramatické situaci na Mostecku nevyjádřil. Naopak: po odpočinku v provincii chce Jakubík znovu nahoru a utajeně se přihlásil do soutěže o místo zástupce šéfa inspekce ministerstva vnitra. S přihlédnutím k tomu, jak snadno Gross až dosud prosazoval ve straně i u vládních partnerů své personální představy, se zdá pravděpodobné, že mostecký boss své křeslo dostane. Tím spíš, že pro premiéra to není akt charity, ale obsazení další strategické kóty zavázaným člověkem.

Připomíná to osud dalšího Grossova oblíbence, náměstka pro boj s korupcí a organizovaným zločinem Miroslava Antla. Ten nejprve v opilosti rozbil služební vůz a poté tak dlouho nepřebíral předvolání k přestupkové komisi, až byla událost promlčena, a on se vyhnul trestu. Stihla ho sice krátká vlna mediální ostudy („úředník bojující se zločinem sám nectí zákon a kličkuje před spravedlností!“ křičely pár dnů noviny), ale zato mu coby „netrestanému“ zůstalo to nejcennější: prověrka.

A tak, když pobouření pominulo, mohl Stanislav Gross udělat Antla bezpečnostním ředitelem Telekomu, který spolupracuje s policií a tajnými službami při nasazování odposlechů. Gross tak nejen pomohl kamarádovi k místu s pěknou výplatou, ale navíc přes něj získal kontrolu nad tím, koho bezpečnostní orgány v této zemi odposlouchávají. Pro politika, jehož největším dosavadním skandálem byly právě telefonáty s „napíchnutými“ osobami, je to vědomost k nezaplacení.

Velké dílo

Výměna „nových“ tváří za normalizační kádry sama o sobě neznamená, že policie musí být špatná a nefunkční. „Policie své úkoly plní,“ opakuje Gross v tisku. Dokazuje to policejními statistikami. Nárůst kriminality se podle nich zastavil, policie odhaluje víc zločinů, funguje i vnitřní kontrola, inspekce každý rok obviní více policistů za porušení zákona. Podle Grosse i policejního prezidenta Jiřího Koláře „byly posíleny složky, které se zabývají závažnou kriminalitou“, ministerstvo vnitra předložilo i několik zákonů k posílení boje proti korupci, například možnost nasazení utajených policejních provokatérů.

Proti tomu stojí ale desítky příběhů, ze kterých se dá vyvodit, že je to úplně jinak. Z novinových zpráv a z řady množících se svědectví na nás pomrkává jiná policie, než je ta z nažehlených statistik vnitra. Policie, jejíž příslušníci bijí občany za banální provinění, a místo trestu pak ještě získají rentu a tučné odstupné. Policie, jejíž příslušníci vyšetřují mocné jen naoko, a když se na věc zapomene, tiše odkládají případy ad acta. Policie, jejíž detektivové smetou se stolu sérii vražd jako „náhodná úmrtí“, a pak se přijde na to, že za to nikdo vlastně moc nemohl. Policie, kde okresní ředitel (Tachov) ukradne důkaz usvědčující jeho kolegu ze zločinu, a když se na to přijde, stane se chycený šéf za trest – profesorem na policejní akademii. Policie, kde se při bližší kontrole otírá o nějaký typ zločinnosti 15 z celkových 180 příslušníků okresní služebny (Karlovy Vary) – ať už dodávkou pistolí či aut pro gangstery nebo snahou mařit vyšetřování svých rodinných příslušníků obviněných z loupeže. Policie, kde jsou policisté popotahováni za odvážné a čestné jednání (Most) nebo za prosté vyjádření vlastního názoru na banální věc.

Těžko se pak divit, že důvěryhodnost zdejšího policejního sboru dosahuje dnes nejnižších percentuálních čísel polistopadové historie. Viděno touto optikou je třeba říci, že reforma Stanislava Grosse posílila jeho postavení jako mocného hráče v systému a pomohla v postupu jeho věrným, samotnou policii a veřejnost ale spíš poškodila.

Dvě cesty

Celý předchozí výčet má jediný cíl: připomenout, že za tváří Grosse, moderního politika, obklopeného mladými poradci blairovského střihu, existuje i jiný politický model. Jeho existence přitom po Grossově povýšení nabyla zásadně na významu. Co se dá tedy od nového premiéra očekávat? Jak nalinkuje politiku této země? Jeho chování na vnitru naznačuje, že dává přednost vytvoření jakési skupiny, ovlivněné ekonomickou lobby, a že bude podporovat úředníky a policisty, kteří při možném vyšetřovaní všech klientelistických a korupčních vztahů přimhouří oči.

Pokud jde o BIS, ta podléhá vládě a od roku 1998 si dozor nad BIS vymínil vždy premiér. Gross zatím neřekl, zda bude za službu odpovídat, ale že na tom má eminentní zájem, je logické. Stačí připomenout válku mezi tajnými službami v roce 2001. BIS tehdy začala prověřovat praktiky NBÚ, měla podezření, že bezpečnostní prověrky, které úřad uděluje firmám i jednotlivcům, jsou manipulovány, že je za nimi korupce. BIS proto začala odposlouchávat telefony vedení úřadu včetně jeho šéfa Tomáše Kadlece a jeho bezpečnostního ředitele Martina Hejla. Zprávy o odposleších dostával na stůl premiér Špidla. „Jde o válku mezi Špidlou a Grossem. Šéf NBÚ Kadlec je Grossův člověk a Špidla se skrze odposlechy pokusil získat na svého možného nástupce kompromitující materiály,“ vysvětloval tehdy událost místopředseda konkurenční ODS Petr Nečas.

Po sérii vzájemných žalob mezi šéfy BIS a NBÚ skončil případ v autu. Kontrolu nad BIS si ovšem nadále zachoval Špidla. Teď má ale Gross volné ruce. Záleží jen na něm, jestli službu přemění ve sbor řízený svými noshledy ŕ la Antl, kteří se budou chovat podle osobních potřeb premiéra, nebo jestli se pokusí vybudovat instituci, která bude mít slovo v mezinárodním boji proti terorismu a organizovanému zločinu.

Vrchním velitelem armády je prezident, ale jeho funkce je v tomto směru jen procedurální, jmenuje generály a formálně podepisuje mobilizační rozkazy. Ministr obrany je sice šéfem resortu, ale o všech podstatných krocích uvnitř armády rozhoduje vláda – a ta zatím vždy jen schvalovala přání premiéra. Například Klaus doporučil záchranu Aera Vodochody a nákup sedmdesáti dvou stíhaček L-159, které stály 50 miliard korun a dnes jsou označovány za „nepotřebné“; Zeman i Špidla prosadili nákup gripenů, Špidla snížení rozpočtu na obranu atd. Co bude prosazovat Gross? „Budeme pokračovat v profesionalizaci a modernizaci armády,“ stojí ve vládním prohlášení koalice. Sám Gross si podle šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla nechává čas na rozmyšlenou: „Premiér chce zvážit, co bude pro naše spojence a naše finanční možnosti nejlepší,“ říká zkušenou úřednickou hantýrkou Přibyl.

Někdejší rival a zásadní oponent jeho šéfa Jan Ruml je pochopitelně věcnější: „Gross má jako předseda vlády, který odpovídá jak za bezpečnost země, tak za její vklad ke snahám o zajištění bezpečnosti světa dvě alternativy. Může dnes dosazovat na posty ve všech bezpečnostních institucích své lidi, vyvolávat dohady o jejich odpovědnosti a prohlubovat dál averzi k politice vlády i jednání policie. Nebo pochopí, že jsme součástí mezinárodních organizací, a vsadí na důvěru, vstřícnost a respektované odborníky.“

Rámeček

Neviděli do toho

Grossovi v politické kariéře hodně pomohla opoziční smlouva. Po dva roky jeho vlády nad resortem nebyla z opozice slyšet žádná kritika. U ODS, zavázané smluvní nití, to bylo logické, tlak na mladého ministra však nevyvolávali ani lidovci nebo Unie svobody. „Vím, že jsme po vládě chtěli vysvětlit podezření na korupci ohledně nákupu gripenů nebo prodeje ruského dluhu, že jsme chtěli od Grosse slyšet, proč se to nevyšetřuje,“ vzpomíná bývalý šéf Unie svobody Petr Mareš. „Ale pak to vždycky nějak usnulo.“

Mimochodem, pokud jde o prodej dluhu společnosti Falkon, podala Unie svobody před třiceti měsíci žalobu na ministerstvo financí kvůli neochotě zveřejnit okolnosti obchodu. Ví dnes unie, co se s jejich žalobou na Nevyšším správním soudu děje? „O tom přehled nemám,“ říká Mareš. Jak vedl Gross ministerstvo v době, kdy byl Marešovým kolegou ve vládě? „Byl iniciativní, přicházel s návrhy řady zákonů, ale co se dělo uvnitř resortu, o tom přehled nemám,“ říká bývalý šéf unionistů.

Hlavní bezpečnostní expert lidové strany Pavel Severa se podle svých slov spíše orientoval na obranu a stav armády. „Vím, že policii provázely nějaké aféry, a že nikdy za to nikdo nenesl odpovědnost,“ říká, „ale neviděl jsem do toho.“

Rozhovor

Zásadní mise je Irák, říká stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS)

Stanislav Gross se jako politik dosud specializoval na problémy spojené s bezpečností. Je jeho jmenování premiérem příslibem, že bude dávat vyšší důraz na bezpečnostní otázky než jeho předchůdci? Co se dá od něj očekávat?

Nic zvláštního. Prvním čitelným krokem ve funkci premiéra bylo jmenování pana Františka Bublana ministrem vnitra. Prostě si vybral loajálního a zavázaného muže, který bude na vnitru v jeho politice pokračovat. Dělal to nakonec jako šéf rozvědky, kam jej dosadil zase Gross. Takže i když nevím, s jakou koncepcí bezpečnosti pan Gross přijde, nic si od toho neslibuji. Hlavně ne žádné výrazné závazky vůči spojencům, dodneška nijak nedeklaroval svůj postoj k USA nebo Evropské unii…

Co je nutné změnit na bezpečnostní politice státu?

Nesmíme být alibističtí, musíme jasně říci, co chceme, že jsme spojenci NATO, že se budeme angažovat v Iráku, protože v boji proti terorismu je to zásadní mírová mise.

Je pravda, že Stanislav Gross dosud nikdy veřejně nemluvil o věcech, které souvisejí s mezinárodními vztahy, s ukotvením našich bezpečnostních závazků. Projevil se nějak při jednání na parlamentní půdě?

Ne, nijak. Myslím si, že v této oblasti se pan Gross vůbec neorientuje, možná je to tím, že neovládá žádný cizí jazyk.

Dá se něco o příští bezpečnostní politice vyvozovat z premiérova působení na ministerstvu vnitra?

Jsem přesvědčen, že pan Gross ministerstvo nezvládl, že jej provázely někdy až neuvěřitelné skandály. Třeba případ vrahů Stodolových.

Co říkáte jeho reorganizaci, kdy na místa šéfů nastoupily předlistopadové kádry. Je to špatné? V čem?

V čem je to špatné? Jak mohou lidé školení na školách SNB rozumět dnešní kriminalitě? Umějí posuzovat závažné ekonomické záležitosti? Dokáží poznat, jestli to umějí jejich podřízení?

Proč je Gross, přes všechny policejní skandály, nejoblíbenějším politikem?

Nevím. Asi proto, že říká, co lidé chtějí slyšet.

(Respekt)