Říjen 2004

Tři roky pro Dudka a Šimáka

Jaroslav Spurný

Tři roky vězení pro estébáky Jiřího Šimáka a Zbyňka Dudka – to je další díl seriálu o účtech s totalitní minulostí, o snaze pojmenovat si zločiny komunismu a jejich dopad na duševní zdraví společnosti v české kotlině. Konec filmu je v nedohlednu, případ Dudek a Šimák se táhne už dvanáct let, ani tímto verdiktem nekončí a podobně jsou na tom další zločinné epizody předlistopadových let.

Sto sedmdesát tisíc utečenců

Šimák a Dudek před třiadvaceti lety brutálně zmlátili a mučili dva odpůrce komunistického režimu, chartisty Zinu Freundovou a Zbyňka Benýška, protože je chtěli přinutit k vystěhování z Československa. Tato dvojice členů brutálních estébáckých úderek iniciativně plnila příkaz vycházející z akce Asanace, plánu podepsaném v roce 1977 tehdejším ministrem vnitra Jaromírem Obzinou. Hlavním úkolem operace bylo vyhnat za hranice co nejvíce veřejně deklarovaných politických oponentů. Plán byl nakonec úspěšný: na základě estébáckého bití, výhrůžek a neustálých sužujících šikan typu opakovaného zadržení ve dvoudenních mimosoudních vazbách opustilo nedobrovolně zemi skoro tisíc vyhlédnutých „nepřátel“ a členů jejich rodin. Přesná čísla samozřejmě neexistují, jde o odhad Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu.

Podle oficiálních informací ministerstva vnitra uprchlo v letech 1948–89 z komunistického Československa asi sto sedmdesát tisíc lidí. Během první vlny za rudého teroru koncem 40. a počátkem 50. let odešlo dvacet pět tisíc lidí. Při přechodu hranice riskovali život, protože pohraničníci měli právo po narušitelích hranic střílet, v případě zadržení čekal emigranty dlouholetý kriminál. Podle vnitráckých statistik bylo v tomto období na hranici zastřeleno dvě stě padesát lidí, toužících po životě ve svobodném světě. Druhá velká vlna následovala po přepadení Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Během roku emigrovalo víc než sedmdesát tisíc lidí. Třetí vlna už souvisí s estébáckou operací Asanace a vůbec s represí, kterou v roce 1977 vyvolalo otevřené vystoupení lidí nebojících se podepsat „protisocialistický“ manifest Charta 77. Zatímco v roce 1975 odešlo do svobodného světa přes železnou oponu asi sedm set lidí, o tři roky později přes tři tisíce a v době vrcholících komunistických represí v roce 1981 sedm tisíc lidí.

I spousta „běžných občanů“ totiž pociťovala estébácký tlak a důsledky Asanace. Operace totiž na okresech nevyhledávala jen disidenty (těch zase v předlistopadovém Česku tolik nebylo), ale spadli do ní třeba političtí vězni z padesátých let nebo i někteří z armády „neprověřených“ protagonistů Pražského jara, kteří sice po spuštění normalizace neprojevovali proti režimu zjevný odpor, přesto však oni i jejich rodiny pociťovali neustálý výhružný tlak: třeba „jen“ v tom, že nenašli pracovní místo podle svého vzdělání nebo že jejich děti nesměly studovat. „Samozřejmě se velmi těžko popisují motivace jejich útěků, ale nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že šlo o nedobrovolné rozhodnutí. Ti lidé opouštěli rodiny, své přátele a domov ze strachu, že komunisté zničí život buď jim, nebo jejich dětem za jejich, někdy minimální vzpouru proti režimu,“ říká šéf archivního odboru ministerstva vnitra Josef Frolík. „Vzkaz estébácké Asanace slyšeli dobře všichni: když se nepodřídíte, tak vás tu nechceme a použijeme svůj aparát na to, abychom vám to dali jasně na srozuměnou.“

Jsem ráda

Vraťme se k případu estébáků Dudka a Šimáka, neboť je příznačný pro to, jak se česká justice vyrovnává se zločiny komunismu. Dudkův a Šimákův trestný čin začala policie vyšetřovat už v roce 1991. Po složitých peripetiích skončila kauza o čtyři roky později v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a ten samý rok byla podána první žaloba. Dalších sedm let si kauzu přehazovali státní zástupci a ÚDV kvůli doplnění důkazů. V roce 2002 se konal první proces. Pražská obvodní soudkyně Edita Beranová vynesla rozsudek – tři roky vězení. Odvolali se estébáci i státní zástupce. Za další rok vynesl verdikt městský soud – pět let pro každého. Právníci estébáků podali dovolání k Nejvyššímu soudu a ten vrátil případ na začátek – k obvodnímu soudu do Prahy s tím, aby přesvědčivě zdůvodnil, že zločin není promlčen. Podle běžného trestního řádu má být promlčen po deseti letech, uplynulo dvacet jedna let od činu a čtrnáct od zahájení stíhání. Jenže soudkyně Beranová se odvolává na zákon z roku 1993 o době nesvobody a nepromlčitelnosti zločinů komunismu. „V době spáchání trestného činu nebyla vůle justice takové případy řešit,“ píše v novém rozsudku.

K jejímu přesvědčení jí pomohl také samizdatový časopis Informace o Chartě 77, ve kterém byly případy mučení pana Benýška (škrcen a bit při výslechu do bezvědomí) a paní Freundové (tu estébáci přepadli v noci doma, zmlátili, ostříhali jí vlasy a drželi ležící na zemi s tím, že ji znásilní) podrobně popsány. Charta 77 podala navíc na postup estébáků stížnost k tehdejší Inspekci ministra vnitra a teď bylo v archivu jednoduché zjistit, že se jí nikdo v 80. letech nezabýval – byla bez vyšetřování odložena. Případ Dudek a Šimák zatím nekončí, oni i státní zástupce se odvolali k městskému soudu. Mimochodem ani jeden z obviněných neprojevuje nad svým činem lítost. „Nikdy jsme jim nezkřivili ani vlásek a dnes z nás dělají katany. Chartisti byli vděční za zájem policie o jejich činnost. Měli přesně spočítané, kolik za co dostanou franků,“ řekl Respektu před dvěma lety Zbyněk Dudek.

Měsíc před soudem s těmito dvěma estébáky byl vynesen jiný rozsudek nad jedním z velitelů akce asanace Františkem Vachem. Za svou účast na brutální operaci dostal tříletou podmínku – a odvolal se. Za Asanaci byla v posledních třech letech souzena asi dvacítka lidí, včetně nejvyšších bossů komunistického ministerstva vnitra a StB. Až na Dudka, Šimáka a dalšího důstojníka StB Petra Žáka dostali všichni jen podmínky. „Asi by si zasloužili přísnější tresty za to, co tolika lidem způsobili,“ říká bývalá mluvčí Charty 77 a jedna z nedobrovolných exulantek Zdena Tominová, která se po listopadu nevrátila do vlasti právě kvůli přesvědčení, že se česká společnost se zločiny komunistů neumí právně vyrovnat. „Ale já jsem ráda, že to, co se nám dělo, začíná česká justice posuzovat jako zločiny komunismu. Snad je to začátek pravého pojmenování estébáckých a komunistických zvěrstev, které se tehdy děly.“

(Respekt)