Říjen 2004

Rodina je v krizi už tisíce let

Martina Šrámková

Na děti cizí i vlastní, na krizi rodiny i na úskalí jedináčků se Lidové noviny zeptaly nestora dětské psychologie Zdeňka Matějčka. I přes svých dvaaosmdesát let a navzdory těžké nemoci je legendární dětský psycholog stále aktivní: pracuje, publikuje, vystupuje veřejně. A především: neztrácí optimismus.

LN: Ve svém věku byste už dávno mohl sedět v houpacím křesle a užívat si klidu. Co vás motivuje k další práci, v níž se musíte zabývat často věcmi neradostnými?

Máte pravdu, zabývám se tím, co je špatně. Tím víc si vážím toho, co je dobře. A toho dobrého je také dost, jen si za tím člověk musí trochu jít. Já působím třeba v kontu Bariéry. A tam mě stále znovu překvapuje, co dobrého lidi dokážou. To není jenom o dobrém srdci. K tomu je potřeba investovat energii, rozum, vzdělání. A to se za posledních deset, dvanáct let tak zvedlo, že mně to dělá radost. Jedním z nejhorších postižení je mentální retardace. Ta doléhá na rodiče a nejbližší okolí možná nejvíce. A když srovnám situaci před lety a dnes, tak vidím ohromný rozdíl.

LN: Z novin musí mít člověk pocit, že se společností to jde z kopce. Přibývá dětské agresivity, rodina je v krizi... Je to tak?

Jsem v tomhle optimista. Rodina je v krizi už hezkých pár tisíc let. Už řecký básník Hesiodos psal, že společnost se řítí do záhuby a mládež nectí bohy, jak by měla. No, a jsme tady pořád a já jsem přesvědčen, že ještě dlouho budeme. Čtete-li noviny, tak to vypadá hrozně a některé úzkostné lidi to může vyděsit. To mimochodem není dobrá služba, kterou noviny lidem prokazují, s takovým důrazem vyzdvihovat všechno negativní a na to pozitivní zapomínat. Dětská agresivita však stoupá doopravdy. Jednou z příčin je malá tělesná aktivita dětí. Jestliže kluk nemůže kopat do mičudy, tak kope do jiných dětí. Svádět všechno na špatné televizní programy by bylo hrozně laciné. Problém je spíš v čase, který děti před obrazovkou stráví a který se potom nedostává na normální hry a na práci. Na normální fyzickou práci, která vlastně vymizela. Dřív děti doma musely pomáhat. Dnes mají jedinou povinnost - dobře se učit.

LN: Byl jste ve výzkumném týmu, který už v 50. letech upozorňoval na to, že ústavní výchova není pro děti ideální. Když jste tehdy začali ten výzkum provádět, věděli jste, k čemu dojdete?

Nevěděli. Sledovali jsme děti, které z pěstounské péče, zákonem zrušené v roce 1950, přešly do dětských domovů. Tehdy vládla představa, že ústavní odborná výchova udělá z dítěte nového, lepšího člověka. To byla doba, kdy vznikala spousta nových dětských domovů. A my jsme ty děti mohli sledovat. Co z toho vyjde, to jsme nevěděli. V dětském domově pro nejmenší děti v Mladé Boleslavi jsem každé dítě jednou za čtvrt roku podrobně vyšetřil. Zjistil jsem, že se ty děti nejen opožďují ve vývoji, ale že ten vývoj je nerovnoměrný. Nejvíc opožděné se ukázalo to, co nejvíc závisí na citovém a společenském kontaktu: řeč a společenské chování. To nebyla chyba personálu. Ten kdyby se rozkrájel, tak nemůže dokázat to, co dokáže obyčejný vztah mezi mámou a dítětem, tátou a dítětem, prostě to, co dokáže rodina. Po letech se také ukázalo, že nejlépe dopadly děti, které jejich pěstouni při zrušení pěstounské péče adoptovali. Takže se ukázalo, že náhradní rodinná péče, myslím teď pěstounskou, má veliký význam.

LN: Jste v kontaktu s některým z těchto "dětí"?

Dělali jsme taková dlouhodobá šetření. Sledovali jsme děti, které před třetím rokem života skončily v dětském domově, děti, které se dostaly do SOS vesniček, i ty, které přešly do pěstounské péče, znovu zavedené v roce 1974. Dnes je těmhle "dětem" vesměs přes čtyřicet. Z dětí z dětských domovů dopadla dobře nebo alespoň přijatelně jen třetina. Nejsou v kriminále, mají většinou i rodinu. Zatímco z dětí, které prošly SOS vesničkami nebo pěstounskou péčí, jich takhle žije více než dvojnásobek.

LN: Vynechme extrémy, týrání dětí apod. Proč je i průměrná rodina, kde se o výchově příliš nepřemýšlí a občas padne i nějaký ten pohlavek, lepší než ústav?

Myslím, že většina rodičů se chová, jak jim přirozenost velí. A ono je to asi to nejlepší. Před dítětem se nedá trvale něco hrát. Podle příruček se zkrátka vychovávat nedá. A tohle děti pochopí velice dobře. Hned poznají, jestli je má někdo rád. A když mu ten táta, který ho má rád, dá pohlavek, tak jsem ještě neslyšel, že by si na to někdo stěžoval. To dítě zkrátka ví, že si to zasloužilo, anebo pozná, že to tátovi ujelo. Výchova není technologická záležitost, tou se stává až v dětském domově: uděláš něco dobře, následuje odměna, uděláš něco špatně, bude trest. V rodině je ještě něco, co tuhle technologii odměny a trestu překračuje. Kdyby pod vánočním stromkem mělo být jen to, co si děti zaslouží, tak tam bude prázdno. Ale to se týká i nás - copak my si něco zasloužíme? Tohle je ale princip rodiny: děláme si radost bez zásluhy a odpouštíme si bez odčinění.

LN: Jste otcem tří dnes už dávno dospělých dětí. Jak jste si poradil s jejich výchovou?

Moje žena byla v domácnosti. Její filozofií bylo dvacet let užívat mládí, dvacet let věnovat rodině a dvacet let společnosti. Takže když byly děti malé, tak vytvářela domov. I výchova byla daleko více na ní. Já jsem se od dětí spíš učil. Sledoval jsem je po vývojové stránce a vedl si zápisky. A musím říci, že to byla ta nejlepší škola, jakou jsem mohl mít. Ale že bych nějak zvlášť výchovně zasahoval - to asi ne.

LN: Znepokojuje vás v současných rodinách něco?

Ano. S úbytkem dětí přibývá jedináčků. To jsou děti úzkostně vedené, v pozadí je pořád otázka "co kdyby se mu něco stalo". Jsou pořád jenom s dospělými, středem pozornosti a navíc - protože jsou samy, jsou přetížené. Rodiče vozí takovéhle dítě po celé Praze, exkluzivní školy, kroužky... A ono je vlastně pořád samo, nemá prostor na normální kamarády. Částečně si tak vysvětlujeme i nárůst šikany. To není jenom v tom, že se oběť neumí bránit. To je i v tom, že se jí nikdo nezastane. Takové dítě prostě nemá ty, kteří by ho nedali.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)