Říjen 2004

Grossův program pro údržbáře

Erik Tabery

Vládní program je na světě, takže kabinet Stanislava Grosse si zanedlouho řekne o důvěru a podle očekávání ji také dostane. Grossovy plány, jimiž chce strávit dva roky do voleb, nejsou sice žádná tragédie, ale ani žádná sláva. Premiér sice opakovaně zdůrazňuje, že jeho kabinet nemá být jen „udržovací“, právě tento přívlastek se však zdá nejpřesnější. Vládní prohlášení nepřináší nic nového, žádný čerstvý nápad, jak modernizovat zemi, a staří i noví členové kabinetu ujišťují, že ani takovou ambici nemají. S takovou se ale volby nevyhrávají.

Nač bych se snažil

Podpora vědy a vzdělávání, podpora rodin, modernizace společnosti, jednodušší podnikání… Nečetli jsme to už někde? Grossův program se skutečně příliš neliší od Špidlova. Různých dotačních slibů (a dokonce i konkrétních) je v textu hodně – stavby dálnic, peníze na učebnice pro prvňáky či rozšíření vysokoškolského studia. Jenže stát i nadále ponese nezmenšené břemeno nákladů na vzdělání, zdravotnictví, bydlení, sociální výpomoc apod. A jelikož chce zároveň snižovat schodky rozpočtu, zdá se téměř jisté, že i nyní mnohé sliby zůstanou na papíře.

Výroky nových členů kabinetu jsou rovněž zoufale neambiciózní. Ministryně zdravotnictví Milada Emmerová nechce dát veřejnosti více informací o kvalitě léčby, protože „v takových informacích se umí zodpovědně orientovat jen odborníci, ne pacient“. Slibně rozběhlá veřejná debata se tím vrací zase o pár kroků zpět. Emmerová odmítá i zvýšit spoluúčast pacientů na placení léčby a léků, ačkoli státu chybí peníze, a do výrazných reforem se také nepustí. Dodatečně se tím vysvětluje, proč Vladimír Špidla před pár měsíci při hledání ministra zdravotnictví dal přednost Jozefu Kubinyimu: na rozdíl od Emmerové to nebyl údržbář a odvaha mu nechyběla; také ho to stálo politický krk.

Nový vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn to v nedávném rozhovoru pro Respekt přiznal rovnou: „Nekladu si přílišné ambice – nechci zasahovat do privatizací či dělat reformu veřejných financí, protože tyto věci stejně nezměním a na reformy vláda nemá dost času.“ Upřímnost se sice u politiků cení, v tomto případě je ale poněkud depresivní. Totéž platí o výrocích nového ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka, který přišel sypat víc peněz do těch regionů, kde to ČSSD potřebuje, protože „politika není jen o idejích, ale především o zájmech“. Paroubek prý v skrytu souhlasí s deregulací nájemného, ale dělat ji nebude, protože jinak „se naši voliči vyděsí“. A tak vláda raději slibuje, že majitelům domů pomůže „při správě a údržbě společných částí domů“, ačkoli by stačilo prostě uvolnit zmražené nájmy.

K tomu se přidávají známá esa: starosocialistický ministr práce Zdeněk Škromach, nově povýšený na vicepremiéra, ministr zemědělství Jaroslav Palas, který by měl spíš než ve vládě sedět u policejního výslechu kvůli aférám v rezortu, nebo ministryně školství Petra Buzková, která peskuje odmítnuté uchazeče o vysokoškolské humanitní obory, že si za neúspěch mohou sami, neboť měli jít na techniku.

Utopeno v jezech

Mezi povzbudivé zprávy patří, že vláda bude držet proevropskou a proamerickou zahraniční politiku a že ji nadále bude reprezentovat Cyril Svoboda. Ministr ale v posledních měsících nápadně utichl a přestal se veřejně angažovat v debatě o prioritách svého resortu. Jak chce s takovou čelit nápadům poslanců Kavana či Laštůvky? Nebo už nechce pomáhat spojencům v Iráku?

Slibné je i to, že na svých místech a s rozumnými plány zůstali ministři Bohuslav Sobotka a Libor Ambrozek. Jenže i zde zůstala „ale“. Ve vládním prohlášení se objevila výslovná věta, že kabinet zajistí plavební podmínky na Labi. Jestli to znamená stavbu šílených jezů, nedá se to vysvětlit jinak, než že v nové vládě vítězí stavební a plavební lobby nad životním prostředím. Sobotka se pak nevyjádřil k hrozbě, že vláda nebude příjmy z chystaných privatizací ukládat na penzijní reformu, ale prostě je utopí v jednorázových akcích.

Jako dobrá volba se jevil i nový ministr vnitra František Bublan, bývalý chartista, který si získal dobré renomé jako šéf rozvědky. Od prvních dnů ale Bublan lavíruje: na jedné straně odmítá přibrat do ministerské inspekce Václava Jakubíka, policistu s obzvlášť špatnou pověstí, na druhé straně opakovaně podporoval v čele Úřadu vlády velitele zásahové roty SNB Pavla Přibyla se slovy „kádrování podle minulosti je mi cizí“. Dělá to Bublan z přesvědčení, nebo je jeho loajalita ke Grossovi tak enormní?

Asociální ČSSD

Poradci Stanislava Grosse se těsně po svržení Vladimíra Špidly nechali slyšet, že teď teprve rozjedou modernizaci strany a země. Už tehdy se to zdálo jako planý slib, ale nyní je to ještě zřejmější. Sociálně citlivá politika ČSSD se ve svém důsledku stává asociální, protože vytváří bariéry lidské tvořivosti. Nejlépe je to vidět na zarputilém odporu proti školnému – kvůli omezené nabídce na studium „zdarma“ pak před branami univerzit zůstává víc odmítnutých, než by jinak mohlo.

Grossova vláda slibuje, že bude pokračovat v plánu na snižování rozpočtových schodků. Vzhledem k hrozivě rostoucímu státnímu dluhu je to možná nejpodstatnější slib. Pokud kabinet – po vzoru Špidlova týmu – nebude k lepení rozpočtu používat příjmy z privatizace, bude to významný úspěch. Otázka je, jak to vláda provede, když chce platit i to, co by za ní zaplatili soukromníci.

(Respekt)