Říjen 2004

O hubách nevymáchaných

Lucie Tvarůžková, Veronika Ludvíková

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo mrdat. Bylo počestné a slušné, ve staročeštině znamenalo vrtět, kývat, rychle pohybovat. Pak se mu přestalo dařit a dostalo se mezi jazykové vyvrhele. Pro vulgárnost byla takhle odsouzena řada dalších dříve nezávadných výrazů. Spousta z nich má dnes naději, že bude znovu propuštěna na svobodu. Tolerance společnosti ke sprostým slovům je totiž čím dál větší.

Lidé, kteří se pozastavují nad silnými výrazy, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovávali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, bránil používání vulgarismů v doslovu k prvnímu dílu Švejka Jaroslav Hašek. Je tak možné, že by se v Haškových očích stala hrdinkou současná ministryně školství Petra Buzková, která podpořila výrobu výchovného snímku pro děti, jenž se hemží sprostými slovy a erotickými narážkami.

"Film je místy vulgární. Ale taková je realita. Aby film k určité skupině mladých lidí pronikl, tak se autoři scénáře rozhodli mluvit jejich vlastním jazykem," argumentovala Buzková při obhajobě snímku o dopravních předpisech s názvem Soutěž, jenž je určen pro děti druhého stupně základních škol. Otec v příběhu syna oslovuje hajzle, ten má za kamarády samé kretény a idioty a dívka, do které se později zamiluje, je zpočátku hnusná jako prdel. Je skutečně situace tak vážná, že bez sprostých slov a vulgárních nadávek nejsou dnes české děti schopné naučit se, jak správně a bezpečně přecházet přes přechod?

"Sprostá slova existovala odjakživa, ale dříve byla typická jen pro mluvu určitých sociálních skupin. Společnost za poslední léta velmi zhrubla. Zejména ta česká, Moravané zůstávají slušnější," říká jazykovědec Oldřich Uličný. Extrémním příkladem neotesanosti budiž bývalý premiér Miloš Zeman, který se nijak neostýchal v roli hlavního představitele země veřejně používat výrazy jako hajzl, sračka nebo idiot.

"Slušní" občané přitom po celá staletí alespoň na veřejnosti předstírali, že žádná sprostá slova a nadávky neznají. Vulgarismy patřily do mluvy "sprostého lidu", do chlapských řečí a hospodských vyprávěnek. Hemžily se jimi lidové písně a říkanky, které by bez nich ztratily pikantní přídech: Sral, sral, sral, trávy se držel; tráva se mu utrhla a on upad do hovna, zmazal si prdel - říkanka z 19. století.

Dlaždiči z první třídy

Striktně se ale vždy dodržovalo, že jsou oblasti života, situace a prostředí, kam mají sprostá slova vstup zakázán. Byla tabu. Právě v těchto dříve zapovězených místech se v posledních letech stala častými hosty. Sprostě se mluví veřejně. Publicista Miloš Čermák napočítal v článcích pěti celostátních deníků za poslední rok stopadesátkrát slovo prdel. Ve vulgarismech se předhánějí dívky a ženy, ale mluví tak i rodiče s dětmi, což bylo dříve nepředstavitelné.

"Je nepochybné, že rodinná komunikace zhrubla. Rodiče mluví před dětmi i s dětmi sprostě a ty to přejímají, aniž jsou schopny pochopit, jaký je rozdíl mezi slovem stůl a hovno," domnívá se Uličný. "To, jak děti mluví, velmi záleží na tom, co slyší doma. Měla jsem prvňáčky, kteří mluvili jako dlaždiči, používali nejhrubší výrazy, ale úplně bezelstně. Nedávno za mnou přišel asi šestiletý klučík a říkal mi: Paní učitelko, já jsem to spláchl, ale to hovno na mne furt kouká. Když pak přijdou rodiče na třídní schůzky, je hned jasné, proč některé dítě mluví sprostě a jiné ne," vypráví dlouholetá učitelka Libuše Lišková.

Narodil se sprosťák

Jak vlastně neslušná slova vznikla? Kdo rozhodl, že zrovna penis bude slovo spisovné a vocas, pták, šulín, lachtan, slepejš, slimejš, chuj, plivník, kláda, kundibál, tágo, šroubovák, lomcovák, pimpas, bimbas, pinďour, péro, brko, famfulín, čurák budou mít doživotně nálepku: Pozor, jde o výrazy nespisovné až vulgární!

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Už proto, že sprostá slova stojí na okraji zájmu jazykovědců. Přesto, že se na nich jazyková kreativita českého lidu projevuje daleko více než kdekoliv jinde. Nezbedná, neposlušná a nekonvenční slova totiž nejsou vždycky jen vulgární, ale často navíc mimořádně vtipná. Nejsou například zábavnější než sebeukájení či masturbace termíny kalit šestatřicátníka, přetáhnout si dědka, pucovat svícen, tlouct podmáslí, jít na ruční práce nebo bejt pět na jednoho?

Slovní sprosťák se rodí především dvěma způsoby: většina sprosťačin začala kariéru jako slušné neutrální výrazy, které se běžně používaly. Například Jan Hus tak má ve svých dílech slova, která by se dnes ve slušné společnosti nikdo neodvážil použít.

"Sprosté slovo má většinou synonymum v podobě věcného oficiálního pojmenování, například pohlavní úd. Jakékoliv jiné slovo vyjadřující to samé s sebou nese nějaké negativní konotace," vysvětluje lingvistka Albena Angelová. Například již zmiňované mrdat znamenalo kývat, rychle se pohybovat nebo vrtět. Šukat znamenalo pohybovat se sem a tam či těkat. Právě v tomto významu je v proslulé Babičce použila Božena Němcová: "Babička šukala po místnosti." Přesto si většina dětí pamatuje právě tuto větu, protože v ní spatřovali něco lechtivého a zakázaného.

Lechtivé výrazy vznikaly mnohdy na základě zvukové nápodoby: čurák od zvuku při močení, prdel od zvuků při unikání plynů z těla a kokot vzešel ze zvuků napodobujících kohoutí kokrhání. Podrobnosti o etymologii nejznámějších českých sprostých slov obsahuje rámeček Sprosťárny: Zrození a cesta na výsluní.

Přes výkaly, nebo sex?

Dosud se nikomu nepodařilo určit, který jazyk světa je nejsprostší. "Práh únosnosti sprostých slov je ale v jednotlivých jazycích různý. Útlocitní Japonci snesou mnohem méně než my a naopak v angličtině se sprostá slova v mluvě vyskytují častěji," tvrdí Angelová.

Zajímavé je, že se typologie vulgarismů od země k zemi liší. Podle nadávek by se státy daly rozlišit na ty, které dávají přednost kletbám análním a fekálním, odborně zvaným koprolalika (do prdele, sračka, hovno), a ty, jež mají v oblibě zejména nadávky sexuální až sexuálně incestní, tak-zvaná pornolalika (do piči!, kunda, zmrd).

"Pro Čechy, na rozdíl od ostatních slovanských národů, bylo vždy typické používání koprolalik, v posledních letech se ale trend mění ve prospěch pornolalik," říká jazykovědec Uličný. Češi tak překvapivě patří do skupiny s germánskými národy, zatímco ostatní Slované mají slabost pro pornolalika. Existují i nadávky, které v češtině vůbec nemají ekvivalent: například oidipovská anglická motherfucker či slovenská jebem ti mať! nebo urážky Boha a svatých, typické pro nábožensky založené národy.

V této análně-fekálně-sexuální souvislosti je zajímavé zmínit úvahy o volbě příhodných nadávek na základě psychoanalýzy. "Z nadávek a ulevování si typu do prdele, to je na hovno by přesvědčený psychoanalytik mohl soudit, že jde o anální osobnost, u níž by mohlo jít o problémy se zadržováním slasti, přeneseně pak o problémy se spořivostí až lakotou. Dnes je třeba všechna tato jakobyvysvětlení brát s velkou rezervou," říká psycholog Zbyněk Vybíral (viz rámeček Devět důvodů pro sprostá slova, nadávky a kletby).

Od tajtrlíka ke...

Jak si už v úvodu článku postěžoval Hašek, neměla to sprostá slova nikdy příliš lehké ani v oblasti umělecké. Knihy, které jich obsahovaly větší množství, byly dlouhá léta zakazovány pro přílišnou obscénnost (potkalo to například Jamese Joyce nebo Henryho Millera), nebo v nich byla sprostá slova různě křečovitě nahrazována. Spisovatel Norman Mailer tak byl nucen v prvním vydání svého románu Nazí a mrtví všechna fuck nahradit nic neznamenající skupinou hlásek fug. O tom, zda může být veřejně používáno slovo fuck, dokonce v sedmdesátých letech minulého století rozhodoval v USA Nejvyšší soud. Dospěl k názoru, že používání fuck například v nápisech na tričkách spadá pod ochranu prvního dodatku k americké ústavě (případ Cohen versus Kalifornie) a nemůže být považováno za trestný čin (užívání v médiích je ale samozřejmě omezeno).

Právě v šedesátých a sedmdesátých letech nastal v USA zlom. Sprostá slova začala být alespoň částečně přijatelná. Psycholingvista Tim Jay spočítal, že zatímco v padesátých letech připadalo na jeden hollywoodský film v průměru 1,5 sprostého slova, v sedmdesátých 24 a v osmdesátých již 81.

Přesto se někdy Američané chovají až úsměvně puritánsky. Letos v červnu prožívaly Spojené státy pikantní skandálek. Viceprezident Dick Cheney během bouřlivé diskuse v Senátu poslal protivníka, senátora Patricka Leahyho, do patřičných míst hrubou nadávkou: Go fuck yourself! (volně přeloženo: jděte do prdele!). Američtí novináři řešili problém: Jak čtenářům sdělit, co se vlastně stalo? Většina velkých televizních společností i deníků zamlčela, co přesně druhý muž země řekl. CNN informovala, že viceprezident "použil slovo začínající na f". Deník New York Times napsal, že viceprezident použil "obscénní frázi popisující, co by měl senátor udělat". Jiné noviny nahradily kontroverzní slovo tečkami nebo čárkami. I to je ale posun. Když v sedmdesátých letech přinášely přepisy nahrávek z aféry Watergate, sprostá slova z řeči tehdejšího prezidenta Richarda Nixona vynechaly úplně.

V Česku si vystrnadit vulgarismy z umění a z veřejného života dali za cíl komunisti. Jejich cenzura nabývala až komických rozměrů, například při redakční úpravě Bohumila Hrabala. Jeho Jarmilka tak v prvním vydání v roce 1964 vyšla vyčištěna od všech neslušností: "Kráčím podle ní a šeptám: Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona mi odpovídá: Až pokvetou hovna (nahrazeno kravincem)! Rozhorluji se na oko: Ale, ale, jak to tak, to už mne nemáte ráda? A ona beze zbytku tvrdí: Ne - protože pořád lítáte, jako byste měl v prdeli (nahrazeno zadkem) šípy!"

Za reakci na komunistické čištění se dá považovat až nadužívání sprostých slov v undergroundových textech. "Vulgarita textu přitom není přímo úměrná počtu sprostých slov. Text může být zcela oplzlý úplně bez nich," říká literární vědec Petr Šrámek. V devadesátých letech se otevřela stavidla. Najednou bylo povoleno všechno bez omezení. Někteří baviči (například Petr Novotný, Ivan Mládek, Petr Rychlý nebo režisér Zdeněk Troška) na pikantním používání sprosťáren částečně založili svůj (show)byznys. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se teď rozhodla zastavit příval vulgarismů, uložila již několik pokut a chystá daleko tvrdší přístup.

Baník, pičo!

Hele, čuráku, di do prdele, ty kreténe pojebanej, nebo ti vopíchám mámu." "Ty di do piči, zmrde.“ Takové věty se zcela určitě na stránky kultivovaného časopisu nehodí. Ve skutečnosti byly odposlechnuty v rámci přátelského pošťuchování dvou asi devítiletých chlapců ráno v pražském metru. Sprosťárny nejhrubšího kalibru vyslovovali zcela lehce bez sebemenšího uzardění.

Také letmá procházka po diskusních fórech na internetu slouží jako silná zbraň těm, kdo tvrdí, že česká mládež je hrubá a vulgární. Od "rychlošípáckých" plantážníků se posunula k jemným vyžilá socka, vymatlaná držka, vyšinutej ubožáček, pokérovanej mozek, vyhulenej pičus, přes standardní, léty prověřené sprosťárny až po docela kreativní a velmi hrubé ježkozmrdy, hovnohnusy nebo sračkolapky.

Svým dílem také přispěla angličtina: rozšířené jsou výrazy shut up (drž hubu) nebo shit (hovno), ze kterého vzniklo například podstatné jméno šiťárna a sloveso šitovat. Bezkonkurenčně nejoblíbenější je fuck v nejrůznějších obměnách fuck you, fuck it, fucking, vyfuckovat, fucker.

Nadužívání vulgarismů ale nemusí znamenat, že děti jsou vulgární. "Osvojené vulgární výrazy slouží jako identifikační znamínka konformity, loajality, skupinové příslušnosti," vysvětluje psycholog Vybíral. Sprosté slovo může sloužit jako odznak nebo jiný symbol skupinové příslušnosti, kterým se člen skupiny prokazuje, respektive připomíná ostatním "já jsem jedním z vás". V takových případech se slovo obsahově vyprazdňuje, neznamená to, co normálně. Příkladem je například proslavený pokřik fanoušků ostravského fotbalového klubu: Baník, pičo!

Právě s tím podle jazykovědce Uličného souvisí zhrubnutí celé společnosti: "Je to jednoduché. Populace infantilizuje, dětinští. Lidé nemají žádné skutečné problémy a starosti, nemají důvod dospět, což se projevuje i siláckým používáním vulgarismů."

Devět důvodů pro sprostá slova, nadávky a klení

Psycholog Zbyněk Vybíral, autor knihy Psychologie komunikace, sestavil pro Týden přehled nejčastějších důvodů, proč se lidé uchylují k nadávání. Ať už vědomě, či nevědomky. "Každý nadávající člověk prozrazuje sám na sebe, že má momentálně nějaký problém, nějaký konflikt sám v sobě," říká Vybíral.

1. Uvolnění napětí a pocitu frustrace. Ventiluje zklamání, zlobu, naštvání, podráždění; v psychologii se mluví o "odčerpání agrese". Je to podobné jako s výkřikem. Křičení je zvukově intenzivnější výdej energie, nadávka naopak obsahově. Lidé většinou při nadávání zvyšují hlas, čímž vlastně zdvojnásobují intenzitu.

2. Povzbuzení, dodání sil. Lidé získávají pocit, že jsou silnější. Když si někdo říká Nemám na to, pak jednoduše zvyšuje pravděpodobnost, že na "to" opravdu nebude mít. Když si někdo říká Mám na to, je to už jiné. A když se hecuje stylem „já na to, kurva, mám“, cítí zintenzivnění vnitřního povzbuzování.

3. Snaha o začlenění. Chce-li být někdo přijat za člena party, kde se běžně říká píča, mrdat nebo přechcat (někoho), pak tak pravděpodobně začne mluvit. Sprosté slovo může sloužit jako odznak nebo jiný symbol skupinové příslušnosti. V takových případech se dokonce vyprazdňuje sémantika nadávky: přátelé si říkají vole, ale také čuráku apod.

4. Úzkost a strach. Člověk, kterému někdo nažene strach, někdy vykřikuje „co mi to, kurva, chcete udělat, vy čuráci...“ Jako by vulgární slova byla posledními zoufalými pokusy zastrašit útočníky; nebo může jít také o posílení sebevědomí (ještě alespoň na chvíli) v případě nouze a ohrožení.

5. Snaha potupit. Když členové party opakují outsiderovi „Jsi úplný hovno“, podvědomě se snaží, aby jejich hodnocení vzal za své. Často vidíme "vytváření otroků" zbavených jakékoli sebeúcty. Nejúčinnější, zdá se, je tupení adresáta tím, že haním jeho nejbližší.

6. Postrašení, boj proti protivníkovi. Harašení slovy připomíná zběsilou gestikulaci, jež má nahnat strach.

7. Snaha o odlišení. Lidé často používají vulgarismy, aby se odlišili od "slušňáků", chtějí působit drsněji.

8. Snaha být módní. Některá slova "frčí" a patří k tomu být "cool". Jistý segment vulgarity je zpravidla "módní", respektive běžný a normální, zejména u dospívajících.

9. Z nápodoby. Infekce mluvou doma (to, co dítě slyší v domácnosti: rodiče mezi sebou, starší sourozenci, je bezpochyby ještě mocnější než to, co slyší kolem sebe ve školce a ve škole. I tam se však mohou "zkazit" úplně slušně a zdvořile vychovávané děti.

Sprosťárny: Zrození a cesta na výsluní

Čísla v závorce udávají, kolikrát se slovo objevilo v Českém národním korpusu. Korpus je největší a nejkomplexnější databáze současné psané češtiny. Tvoří jej desetitisíce textů složených ze sto milionů slov. Vulgarismy jsou však především doménou mluveného jazyka, kde by byla četnost používání mnohonásobně vyšší.

Prdel (813) Je odvozena od slovesa prdět, jež vzniklo ze slovanského základu "perd" napodobujícího zvuky při unikání plynů z těla. Na Prácheňsku se tak označovala spodní část obilného snopu. Blbec (796) Slovo doložené pouze v češtině je tvořeno zvukomalebným základem "blb", který je obsažen v dalších expresivních slovech, jako například blábolit nebo blebtat. Kurva (614) Nelibé pojmenování je doloženo ve všech slovanských jazycích a souvisí s podstatným jménem kur "kohout". V některých nářečích získalo slovo i jiné významy. Na Čáslavsku a Kolínsku se tak bez jakýchkoliv postranních úmyslů označovala mladá dívka. Jaké pobouření by však dnes vzbudil výrok matky o jejích dětech, jenž se dochoval z počátku minulého století: „Máme hošíčka a dvě kurvičky“. Hovno (592) Souvisí s podstatným jménem hovado (hovězí dobytek) a původně znamenalo "kravské lejno". Později ztratilo tuto významovou specifikaci a začalo označovat všechny výměšky. Děvka (397) Základ obsahuje indoevropský kořen "dhe", jenž znamená "kojit, sát", a původně označovalo osobu schopnou kojit. Slovo, které se v některých slovanských jazycích vyskytuje ve významu "panna", nabralo v češtině opačný směr a posunulo se do vulgární roviny. Zapříčinilo to zřejmě nízké společenské postavení děvek, tedy služebných. Kunda (277) Předpokládaný základ je v německém "Kunt" a ve svém hlavním významu znamenalo od počátku ženské pohlavní ústrojí. Na Kladsku se tak ovšem označovaly mladé dívky. Na Valašsku toto pojmenování provázelo některé ženy po celý život, protože se používalo jako křestní jméno. Srát (267) Obvykle se spojuje se staroindickým slovesem sarati, "teče". Šoustat (119), mrdat (97), šukat (55) Tato slovesa značící kopulaci vznikla významovým posunem starších slov, která původně znamenala pohyb (hýbat, vrtět, kývavě pohybovat). Čurák (94) Odvozenina od jemnějšího "čurat", které původně znamenalo "hlasitě téci". Vznik souvisí s nápodobou zvuků při močení. V Praze u divadla byly "čuráčky" umělé kadeře na dámské vlásence; o kom se v Brně říkalo, že čurákuje, ten stál dlouho bezúčelně na témže místě. Na Slovensku znamenalo rčení "dělati čuráky" veseliti se. Píča (56) Ve slově je skryt zvukomalebný základ "pi" napodobující zvuky při močení a přeneseně se objevující též v názvech pro pohlavní orgány. Na mnoha místech Čech se používalo jako další výraz pro sýkorku. Ve staré Praze byla píča módní záležitostí: říkalo se tak malému ženskému klobouku. Kokot (40) Je praslovanského původu a používal se místo dnešního "kohout". Vznikl ze zvuků napodobujících kokrhání. Kohout má velkou sexuální symboliku: v mnoha jazycích se stejným slovem jako kohout označuje mužský pohlavní úd.

(Týden)