Říjen 2004

Americký stav věcí

Ota Ulč

Statisticky vadnoucí evropské kořeny

V Kanadě jsem slyšel o konfliktu přistěhovalce, který doma v neděli na vlastní zahradě mínil popíjet vlastní pivo a ctnostný soused mu hrozil, že zavolá policii. S tak krizovou situací jsem se v USA sice nesetkal, ale pít na veřejnosti v parku cokoliv alkoholického je rovněž proti předpisům, řečeno mi bylo. Na pláži sebemenší dětičky se nesmí ukázat nahaté, neboť by zasáhl šerif. Ten zasáhl v New York City, kde skandinávská návštěvnice zaparkovala kočárek s batoletem před restaurací, kam si zašla vypít kávu. Opuštění dítěte jakkoliv stále v dohledu, další neprominutelný přestupek, byl z toho soud. Však jsme země s britskou protestantskou, puritánskou tradicí, občas absurdně přeháněnou.

Proti Angličanům, kteří v bývalé kolonii zanechali řeč, se vedla revoluce a tvrdé boje. V roce 1875, při stoletém výročí jejího zahájení v Concordu a Lexingtonu, se oslav zúčastnil prezident Ulysses S. Grant se svým kabinetem a řečnily významné osobnosti jako Ralph Waldo Emerson. Ty vzdávaly hold památce padlých hrdinů, u nichž neopomněly zdůraznit, že všichni měli anglická jména.

V téže době sedmdesátých let devatenáctého století již ale přibývalo přistěhovalců z jiných, zejména severních končin Evropy, a na prériích Středního západu vznikaly německy mluvící enklávy. Benjamin Franklin nebyl ten jediný, kdo vyjádřil obavy z plížící se germanizace. Skandinávci aspoň byli protestantského vyznání, což byl případ jen části Němců a už vůbec ne Irčanů. Těchto hojně se rozmnožujících katolíků s malou kvalifikací přibývalo, soustřeďovali se v městech u východního pobřeží, rádi se napili, s alkoholem též přibývalo zločinnosti, doprovázené nelibostí původních osadníků.

Rozmáhající hospodářství ale tyto laciné pracovní síly potřebovalo a přijíždělo jich stále víc - z jižní a východní Evropy. Koncem devatenáctého století až do začátku první světové války se uskutečnila ta nejpočetnější evropská emigrace - tři čtvrtiny všech takových nových příchozích. Bez znalosti anglického jazyka, tudíž i s omezenou mobilitou a o to víc ekonomicky zranitelní. Mladí svalovci z chudičké jižní Itálie, rovněž katolíci, se hodně zasloužili o výstavbu měst a silnic. Z carského Ruska přijížděli zejména židé a z rakousko-uherského mocnářství všelijaké národnosti s různými jazyky, zvyklostmi, oblečením, počínáním.

Rusové a Italové se koncentrovali na severovýchodu země. Ve státě New Yorku rovněž přibylo hodně Maďarů. Ukrajinci a Slováci spíš mířili do sousední Pennsylvánie. Skandinávci dávali přednost Střednímu západu, rovněž tak Češi (Illinois, Iowa, Kansas, Minnesota, Nebraska, Wisconsin).

Pospěšme si téměř o století vpřed. V archivu jsem vyštrachal doklad (NYT, 16. 5. 1982) z Census Bureau, který by Benjamina Franklina určitě nepotěšil: že totiž největší procento (28,8%) Američanů se aspoň částečně hlásí k německým kořenům. Druzí jsou Irčané (24,4%) a teprve třetí Angličané (22,3%). Tohle byl výsledek studie z roku 1979.

Sčítání lidu v následujícím roce 1980 přineslo ale jiné výsledky. Celkem se tehdy napočítalo přes 226 milionů, z nichž nevelká většina se svým původem hlásila jen k jednomu národu. Na prvním místě se tenkrát znovu objevila Anglie (49,5 milionů čili 26,34% čili víc než tehdy vlastního domácího obyvatelstva Albionu) a na druhém místě, těsně v závěsu, Německo (49,22 mil.; 26,14%). Tabulka pokračovala takto: 3. Irčané (40,16 mil.); 4. černoši (20,96 mil.); 5. Francouzové (12,89 mil.); 6. Italové (12,18 mil.); 7. Skoti (10,04 mil.; 8. Poláci (8,22 mil.); 9. Mexičané (7,69 mil.); 10. Indiáni - původní obyvatelstvo (6,71 mil.). Následovali Holanďané (6,7 mil.), Švédové (4,34 mil.), Norové (3,45 mil.), Rusové (2,78 mil.), Češi (1,892.456), Maďaři (1,77 mil.), další a další, mezi nimi i Slováci (776,806).

Někdo je spíš pecivál, kdežto jiný má boty z toulavého telete. Snad lze trochu i generalizovat o národech, z nichž některé se daly do pohybu z důvodů, zaviněných lidmi nebo přírodou nebo obojím. V případě Irska víc než nevlídné počínání britských vladařů to byla skutečnost, že rodný emerald island (smaragdový ostrov) je nedovedl uživit, zejména v době hladu, způsobeného bramborovým morem. Arméni prchali za moře před tureckou genocidou, Židé před Hitlerem, antikomunisté před komunisty. Vystěhovalci převážně či výlučně buď ekonomičtí či političtí. Na Aljašce se mi svěřoval mladý, libující si Švýcar: neprchal mimo dosah hodinek a ementálského sýra, ale před nedostupnými cenami nemovitostí.

Značné kontrasty poskytuje porovnání počtu odešlých (za všechny předchozí generace) a neodešlých (podle posledního sčítání lidu): odliv zhruba 14 procent v případě již zmíněného Švýcarska, na naši rodnou část Evropy - Češi, Slováci, Poláci, Maďaři - to zhruba vychází na 20 procent, Holanďané dosahují 40 procent, Švédově 50 procent, Norové 80 procent, Angličané 100 procent, a skoro tucetkrát víc Irčanů (40,16 mil.) se rozloučilo s domovinou, kde podle prozatím posledního sčítání (1996) pobývaly pouhé 3,62 miliony.

Nebyla to a stále není pouhá záležitost motivace odejít, ale i příležitosti k americkým břehům přijít. Někdy stačilo změnit interpretaci, i když ne zákon sám. Například mnoho uprchlíků z baltských zemí se snažilo začátkem studené války dostat do Ameriky, ale jim přidělená kvóta byla pramalá. Konzuláty si tedy vypůjčily nevybrané kvóty favorizovaných národností a pak též začaly vydávat vstupní víza z přídělu na příští léta. (Moje manželka uspěla v čínském pořadníku - roční kvóta 100, nic víc - čerpaném na desetiletí dopředu.) Mnoho našich poúnorových uprchlíků se nedočkalo a tak zamířili k vačnatcům do Austrálie. V šedesátých letech začal Vietnam a sílil tlak ve prospěch přistěhovalectví z nebělošských částí světa. Rovněž se ozývali Jihoevropané, zejména Italové a Řekové, jejichž nízká kvóta působila komplikace při slučování rodin. Turci měli potíže, leckdo se zlobil. Výsledkem bylo v roce 1964 odhlasování nového zákona, který znamenal přechod od národnostních kvót k jiným kriteriím, odklon od severozápadní k jihovýchodní Evropě, a odklon od Evropy vůbec, ve prospěch jiných částí světa. Přistěhovalectví tak značně vzrostlo.

Místo kvót dle národností, západní hemisféra (tedy od Kanady po Patagonii) a východní hemisféra (nejen Evropa, ale i Asie a zbytek světa) dostaly svůj podíl. Pak tedy došlo k bouřlivému slučování taliánských strýců a tetiček, nesčetných bratranců a sestřenic. Šidilo se i v minulosti. Poté co zákon povýšil rodinný vztah na první preferenci, pokušení k liché hře značně vzrostlo. Zejména začalo přibývat případů podvodných manželství, zejména z karibské oblasti, Mexika a Filipín.

Několikrát jsem se ocitl před imigračním úřadem v roli údajného znalce - expert witness - v otázkách práva komunistických zemí. Prokurátor, který si mě většinou obeslal, se jmenoval Bobek. Byl to Bobek z třetí našinecké generace. (Případ: Slovenský lékař měl problém se svou stranickou příslušností. Vstoupil totiž do KSS v Bratislavě už v roce 1945 a americký úřad se tomuto spěchu podivoval. Kvapný straník tvrdil, že "musel"" a obrátil se na mne, abych mu báchorku potvrdil. Prokurátor Bobek se též obrátil. Lžu, jen když musím. Tohle nemusím. Nicméně jsem odsvědčil, že nařízená deportace by způsobila příkoří, neboť tu jde o důstojníka v záloze a bolševici by s ním třeba zacházeli jako s dezertérem a zrádcem. Nebezpečí tak bylo odvráceno, lékař dále si lebedil a bohatl v Kalifornii a zapomněl mi poděkovat.)

Mnohé se změnilo a nadále mění. Už v osmdesátých letech 80 procent všech legálních přistěhovalců pocházelo z Latinské Ameriky a z Asie. Prozatím nejposlednější census (2000) se dopočítal k 281,42 milionům obyvatel. Těch z Asie přibylo 48 procent (počet 10,24 milionů) a oněch Latinos, zvaných též Hispanics, se vzedmulo o 60 procent. Už je jich 35,3 milionů, víc než černochů, jichž je 34,65 milionů. Jim uzmuli početní a politicky významný primát, Hispánci se tak stali tou nejznačnější menšinou. I angličtina, to nejviditelnější a nejslyšitelnější britské dědictví, ztratila svůj monopol.

Podle výsledků sčítání obyvatelstva v roce 1990, bělochů (mezi něž statistici započítávají i každého Araba) bylo 199,868.370 a tvořili 80 procent mnohotvárného celku. V roce 2000 jejich počet vzrostl na 211,480.826 a poměr klesl na 75 procent. Víc než tři čtvrtiny z nich se usadily v šesti státech (z padesáti) a polovina nových příchozích zamířila do osmi metropolitních oblastí. Běloši se již stali menšinou v Houstonu (49,3%), Los Angeles (46,9%), Philadelphii (45%), New Yorku (44,7%) a Chicagu (42%). V hlavním městě Washingtonu se scvrkli na pouhých 30 procent.

S každým novým příchozím se jeden původní rezident s místem loučí. A leckdo se strachuje, že běloši vyklízejí pole. Jsme svědky přesunu nejen z měst do zelení krášlených předměstí (suburbia), ale do běloštějších končin. (Takovou prozatím zejména zůstává podvyvinutý stát Maine s přírodou málo dotčenou - 97,9% usedlíků je evropského původu.) Pesimisté tvrdí, že dochází k vytváření jakoby dvou národů - jednak onoho pobřežního, od San Franciska po Houston, od Bostonu po Washington a Miami, a jednak toho vnitrozemského. Že místo někdejší asimilace přibývá balkanizace. Tak chmurné perspektivy jiní experti s nemenší vervou vyvracejí.

Dychtil jsem po informaci o celkovém počtu všech pozemšťanů dohromady a internetem se mi dostalo tvrzení, že 17. srpna 2004 v 17 hodin a 54 minut zdejšího času (EST) nás bylo 6,387,168.768. Týž zdroj sebevědomě tvrdil, že v onen den, hodinu a minutu v těchto USA sídlilo 294,029.663 lidí. Planá to ovšem hausnumera. Kdo spočítal ty nespočitatelné ilegály, odhadované v počtu tří až deseti milionů? Nikdo to neví a nikdy vědět nebude, včetně naší Immigration and Naturalization Service (INS), těšící se oprávněné reputaci té nejméně schopné složky federální byrokracie, tam kam si mě občas volali, abych odborně svědčil.

Hnědnoucí a žloutnoucí

Po mnohaletém, téměř již beznadějném přežívání v thajském uprchlickém táboře, do USA začíná přijíždět větší počet bezprizorních horalů z Laosu, příslušníků kmene Hmong. Pomáhali Američanům ve vietnamské válce a pak čas na ně zapomněl. Teď se jim dostává instruktáže o překvapeních v západním světě. Mnozí budou mířit do Minnesoty, státu s obyvatelstvem hodně skandinávského původu a s pořádnými zimními mrazy. Jak si protinožci z tropů mají představit sníh? Instruktoři se svěřili s potížemi, například s vysvětlením splachovacího záchodu, proč že takový bizarní vynález. V této souvislosti jsem si připomněl interview s antropology a jejich zkušenost v severochilské poušti Atacama, rekordně vyprahlé, kde nikdy nezapršelo. Marně se tam snažili vysvětlit domorodcům úkaz deště, jak že vzácná voda odněkud shůry padá. Však já bych také nevěřil tvrzení, že ze zamračené oblohy se na mou hlavu budou řítit třeba dětské kočárky.

Tito hmonští imigranti mají značný problém s ponětím času - novinkou, na kterou si nutno zvyknout, jí se řídit a podřídit. Nejsou ovšem ti jediní na této planetě. Za mého dost dlouhodobého pobytu na lahodném jihopacifickém ostrově Rarotonga jsem byl konfrontován tvrzením a přesvědčením, že hodinky nejsou od toho, aby sloužily v roli biče, že od budíků si poroučet nedáme. Kromě pozdravu „kia orana“ nejčastěji slyšeným slovem je tam „apopo“ ve smyslu "někdy příště, až se to bude hodit." Na dveřích obchodů visely cedulky s dvojí informací o otvíracích hodinách: European Time, což tedy mělo platit, a též Maori Time, jedna hodina nebo dvě, plus, minus, však on se svět nezboří. Tytéž instrukce obsahovaly pozvánky na oficiální recepci. A pak si přivezte chronometricky nezotročeného ostrovana, aby on si snadno zvykl na dodržování pracovní doby a jízdního řádu.

Maorské apopo je obtížně odlišitelné od mexického maňana. V USA španělsky mluvící menšina těchto Hispanics, zvaných též Latinos, hojně se katolicky rozmnožujících a navíc mohutnících přistěhovalectvím legálním i ilegálním, již svým počtem přetrumfla místní americké černochy. Za deset let vzrostla o 60 procent a při prozatím posledním sčítání lidu v roce 2000 jich už bylo napočítáno 38,8 milionů. (Dle původu: Mexiko 26 mil., střední a latinská Amerika 5,4 mil., Portoriko 3,2 mil., Kuba 1,4 mil., ostatní Hispánci jako např.z Dominikánské republiky 2,4 mil.). Již se stali tím nejpočetnějším etnikem v Kalifornii a Texasu. Na úplně nejnižším stupni socio-ekonomického řebříčku jsou ilegální příchozí ze střední Ameriky - zejména to El Salvador, Nikaragua a Guatemala. Naprostá většina se dostaví bez znalosti angličtiny a jakéhokoliv užitečně použitelného vzdělání.

Dochází k disharmoniím, o jedné takové s titulkem "Cizinci v cizí zemi" podává zprávu týdeník Time (1. 5. 2000): Stát Colorado, kraj Eagle, kde tito Hispánci tvoří téměř třetinu obyvatelstva, městečko Edwards, doba nočního klidu. Moc se ho ale nedostává, poněvadž ulicemi se řítí auta s vyřvávající hudbou, s posádkou pivem nasáklých mladíků, z nichž ani jeden nemluví anglicky a nezdá se, že by pociťoval potřebu takové znalosti. Každý z provinilců již absolvoval nějaký ten konflikt se zákonem: řídí auta opilí, bez řidičského průkazu a bez povinného pojištění, policii se představují falešnýmni jmény, předvolání k soudu ignorují. V naprosté většině to jsou ilegálové, jimž ale deportace nehrozí. Zastávají totiž práce zahradníků, posluhovačů, myčů nádobí, což rozeným Američanům nevoní. Nezbedným vetřelcům ale taková kariéra vyhovuje, denně si vydělají sto dolarů, kdežto doma by jim to vyšlo na dolarů pět. Co si s tím počít? Dochází k pokusům vysvětlovat předěl mezi jejich předchozí zkušeností a nynější situací. Že teď vskutku nelze spoléhat na řešení konfliktu úplatkem na místě, že uzavírání se v kruhu, bez zájmu se seznamovat s místními pravidly a s angličtinou, je z místa nepohne.

Harvardský profesor Samuel P. Hungtington, který se v roce 1996 proslavil svou přímo prorockou knihou o střetu civilizací, teď způsobil novou kontroverzi ve vlivném časopisu Foreign Policy tvrzením, že tito přistěhovalci, zejména z Mexika, se odmítají stát součástí amerického společenství. Huntington vznesl fundamentální otázku, zda Spojené státy zůstanou zemí s jedním národním jazykem a přetrvávající anglo-protestantskou kulturou.

Jestliže dochází k disharmoniím s většinovou společností (která se ale postupně stává menšinovou), jak vypadá vztah mezi menšinami? Černoští předáci skutečnost mohutnících hispánských řad zprvu vítali, propagovali tzv. Rainbow Coalition - jednotnou frontu "lidí barvy" jako protiváhu vládnoucímu bělošskému establishmentu.

Tyto dvě nejpočetnější menšinové skupiny - Hispánci (12,5% celkového počtu obyvatelstva), kteří již uzmuli primát černochům (12,3%) - mají společná některá negativa: vysokou kriminalitu a nezaměstnanost, zejména mezi mládeží, řádění jejích gangů, a vesměs ubohé výsledky ve vzdělání. Hispánské rodiny jsou ale soudržnější, děti se vesměs rodí do a nikoliv mimo manželství. Odlišuje je ale zásadní hodnotící pojítko: zatímco pro černochy nejdůležitějším společným jmenovatelem je rasa, pro Hispánce to je jejich španělská řeč, tento nástroj komunikace jak pro spíš konzervativní, antikomunistické Kubánce na Floridě, tak pro Portorikánce v New Yorku a Mexikány v jihozápadních oblastech země. Španělsky mluví bankéři z Kuby, stejně jako negramotní bezzemci, plahočící se na plantážích.

Na jižní Floridě s metropolí Miami, v šedesátých letech Hispánci tvořili pouhých pět procent obyvatelstva. Teď tam mají většinu a leckdo, včetně černochů, si stěžuje, že se tam občas nelze anglicky domluvit. Černoši, donedávna ta nejpočetnější minorita, je stále preferovaná mediálně i politicky - však k důkazu postačí řady černošských starostů, kongresmanů, a pozornost, jakou jim věnují tisk, rozhlas, televize.

Otázky imigrace jsou v centru politického zájmu Hispánců, kdežto pro černochy to spíš jsou preferenční požadavky v rámci Affirmative Action a neutuchající nářky o údajně nevymýtitelném rasismu. Přednostní zacházení vedlo k nepoměrně vysokému procentu černochů ve vládních službě v hlavní městě Washingtonu, nyní již jen z 30 procent bělošském. (Zájemci nechť se přeptají kteréhokoliv federálního byrokrata - pokud ovšem bude ochoten odpovídat - o jeho zkušenostech se zaměstnáváním líných, neschopných černošek, notně arogantních, vědomých si své nedotknutelnosti.Však na jakoukoliv kritiku jejich výkonu reagují obviněním z rasismu.) Hispánci si rovněž činí nárok na výhody Affirmative Action a těch by se jim ovšem dostalo na úkor preferencemi již obdařených černochů. Část krajíce lze získat jen ukrojením od nynějších zvýhodňovaných.

Zatímco počet těchto španělsky mluvících Latinos se za posledních deset let víc než zdvojnásobil, padesátiprocentní vzrůst zaznamenala minorita asijského původu - Korejci, Vietnamci, Filipínci a zejména Číňané. Ti se poprvé do Ameriky dostali v polovině 19. století, době zlaté horečky, jako důkladně diskriminovaní a vykořisťovaní kuliové na stavbě transkontinentální železnice. Tvorové stejného vzhledu (všichni ti žlutí v očích ostatních vypadají stejně, že ano), ale nikoliv stejného jazyka. A všichni se do Ameriky dostali s notným handicapem - potýkat se s anglickou řečí.

A také se potýkat s všelijakými nepříjemnostmi. Vietnamci, kteří mínili v Louisianě pokračovat se svou dřívější existencí rybářů, se mnohdy stali obětí násilí místní konkurence. Pilní Korejci, kteří se úspěšně prosadili zejména v maloobchodě s ovocem a zeleninou, nashromáždili hodně nepěkných zkušeností se zejména černošskou částí veřejnosti. Ta jim v Los Angeles spálila - a v případě prodejen lihovin napřed vyrabovala - jejich majetky. Pogrom v tradici těch protižidovských na šíré carské Rusi.

Asiaty a černochy nejvíc odlišují kulturní hodnoty - tvrdá práce, šetrnost, rodinná solidarita a zejména důraz na vzdělání. Zatímco mezi mnohými černochy se snahou vyniknout ve škole opovrhuje, je dokonce pokládána za "výprodej" (sellout) většinové společnosti, v asijském ponětí hodnot to je ta nejsprávnější cesta vpřed a vzhůru. Těmito nebetyčnými rozdíly se kriticky zabývá několik odvážných vědců ( například černoch Thomas Sowell), kdežto převažující názor liberálních intelektuálů spíš charakterizuje Lawrence H. Fuchs (v knize The American Kaleidoscope, 1990), racionalizací, že Asiaté - kteří se, na rozdíl od černochů, musejí potýkat s jazykovou bariérou - mají obrovskou výhodu ("tremendous psychological advantage"), že vlastně zásluhou v rodinách pěstovaných hodnot zvýhodňováni jsou. Jakoby nebylo preferenčního zacházení v rámci Affirmative Action, teď už v platnosti čtyřicet let, dobu dvou generací. Sluší se poznamenat, že Asiaté nárok na tyto preference nemají, podle kritérií AA menšinou vůbec nejsou. (Badatelé například tvrdí, že nebýt systému AA - pro některé preferenčního a tudíž pro jiné diskriminačního - na nejnáročnějších kalifornských univerzitách by většina studentů byla čínská.)

A ne že by se přednostního zacházení domáhali, takových berliček jim netřeba. Srovnávací studie inteligence potvrzují, že jejich IQ je vyšší než u jiných rasových kategorií. Na studiích zdaleka předčí všechny ostatní a polovina této mládeže dokončí aspoň bakalářská studia. Dopad tohoto úsilí se odráží na materiálním stavu pilných Asiatů. Centrální statistický úřad (Census Bureau) zveřejnil výsledky o průměrném ročním příjmu domácností: v roce 2000, Asiaté 57.313 USD; běloši 46.896, Hispánci 34.094, černoši 30.495.

Ve státě Hawaii jsou Asiaté většinou obyvatelstva.. V Kalifornii, státě s největším počtem (33 milionů) obyvatelstva z celé unie, je jich 12 procent. V regionu San Franciska tvoří víc než třetinu (35%) a největší jejich soustředění je v jižní části státu, v oblasti Los Angeles. Východním směrem, v San Gabriel Valley, Monterey Park se stalo prvním městem v USA s většinou asijského obyvatelstva.. Žádný to pitoreskní Chinatown s hospůdkami, prádelnami a výrobou nudlí. Hrnou se tam mnohamiliardové investice, zejména z Tchaj-wanu, Hongkongu a též z Číny, té lidové. Investují její novodobí milionáři a chudobou rovněž nepostižení vládní činitelé země, socialismus oficiálně stále budující. Víc než dvacet bank je tam v asijském vlastnictví. Na rozdíl od dřívější vlny japonských nákupů, způsobivších značný mediální rozruch (třeba případ Rockefellerova centra v New Yorku, filmových studií v Hollywoodu či exkluzivního golfového klubu Pebble Beach - investic, z nichž nejedna skončila fiaskem), Číňané jsou opatrnější, konzervativnější, publicitě se vyhýbající. Roste jejich nabývání činžovních domů, nákupních středisek, skladišť, supermarketů, do nichž přiváží mnoho zboží z domoviny. V okolních městech s jmény Alhambra, Arcadia, Rosemead, Walnut, Hacienda a Diamond Bar asijský živel se zdárně rozrůstá.. Nejen černoši a Hispánci, ale i někdejší bělošská většina nemůže reagovat s nadšením.

Antonín Novotný neblahé paměti doporučoval řešení nacionalistických rozmíšek v manželské posteli. Češi a Slováci nechť se vzájemně žení a vdávají. V současných USA již tak učinilo aspoň deset milionů zájemců. Důraz na etnické výlučnosti a loajalitě prošel mnohými změnami, které poskytují příležitost k celoživotnímu zaměstnání řady analyzujících mudrců. Zjišťovat například, proč většina osob židovského vyznání vstupuje do manželství s outsiderem. Proč značná tradice ale přetrvává v korejské komunitě. Zcela odmítavou, intolerantní výlučnost projevují nábožensky posedlí extrémisté. To je pak spíš případ islámských komunit v západní Evropě, kde integrace jako cíl je rezolutně odmítána a naopak se dokonce občas prosazuje arogantní nesmlouvavý požadavek takové menšiny vnucovat své mohamedánské hodnoty dosud se nepodrobivší většině. Při pohledu do budoucna, důvod k optimismu mohou mít nejspíš jen ti, kteří věří v racionalitu lidského plemena.

New York City, neobvyklé místo

Zejména finanční a mediální centrum, hlavní adresa světové organizace, cíl zahraničních turistů a teroristů. A to všechno začalo v roce 1626 čili pár let po Bílé hoře a rozpoutání třicetileté války, když Holanďané od Indiánů koupili ostrov Manhattan za pár korálků - tretky v dodatečně odhadované hodnotě 24 dolarů. I když to třeba není úplná pravda, hezky se to poslouchá. Na jižním cípu ostrova založili Nový Amsterodam, jehož se v roce 1664 čili po skončení oné dlouhé války zmocnili bez boje Angličané a přejmenovali na New York, k poctě vévody s takovým jménem. New York mohutněl a v roce 1835 svým rozsahem uzmul Filadelfii její primát největšího města v zemi.

Všeho všudy 831 čtverečních kilometrů s hustotou 10.000 obyvatel na každý z nich, celkem tedy přes 8 milionů člověčenstva, které podle posledního sčítání v roce 2000 vypadalo takto: běloši 44,66%, černoši 26,59%, Hispánci 26,98%, Asiaté 9,83%, Indiáni 0,52% a zbytek všemožní ostatní. S výjimkou Indiánů každý s kořeny z velké dálky, město imigrantů, víc židovské než Jeruzalém, mnohonásobně víc irské než Dublin. (Ale ještě víc přistěhovalců teď má Los Angeles zásluhou mexického a asijského přívalu.)

New York City není pouhý Manhattan (obyvatel 1,53 milionu), ale čtyři další jeho součásti: Brooklyn (2,46 mil.), Queens (2,23 mil.), Bronx (1,33 mil.), a Staten Island (0,44 mil.) Za čtyři roky pobytu jsem trošku nahlédl do Queensu, ale žil výlučně na Manhattanu, aniž si kdy onu pozoruhodnou končinu zamiloval. Začátky spíš kyselé než sladké. Přílet v letě (horkém,vlhkém, slizkém), na letišti mě jménem sponzorující organizace American Friends for Russian Freedom (ano, ruskou svobodu) přivítala hraběnka Tolstá, vnučka Lva Nikolajeviče, a odvezla do hotýlku v intimním sousedství nejen Kolumbijské univerzity, mé budoucí alma mater, ale též Harlemu, bělochům nepříliš nakloněného. Tam mě odložila, měla naléhavější starost. Ve stejném letadle se totiž dostavila polská rodina s nastávající rodičkou, ve stavu akutního těhotenství.

V New Yorku jsem vůbec nikoho neznal, žádný americký strýc, který by poskytl radu či dokonce pohostinné přístřeší. Bloumal jsem ztracen v kaňonech mrakodrapů. Pocit trosečníka na atolu, ale přece jen s podstatným rozdílem: od toho je atol atolem, aby byl opuštěný, s tím se musí počítat. Ale tím mým bylo mnohamilionové mraveniště, s nímž jsem se začal jen pozvolna, obtížně seznamovat. Bez stipendia, jakékoliv finanční pomoci jsem všelijak přežíval. Nepopírám velikánskost metropole, pro mnohé té nejznamenitější, nejvíc vzrušující na světě. V mém případě, ovlivněn zkušeností oněch nikoliv nejsnadnějších roků, nedovedu ji bouřlivě obejmout, natož se do ní zamilovat a proto dávám přednost adrese 300 kilometrů vzdálené. Tolik tedy na vysvětlenou mé nezcela příkladné nestrannosti.

Návštěvníků z České republiky přibývá. Navštíví Empire State Building, sekretariát OSN, Wall Street, Chinatown a Greenwich Village, podívají se na spoušť, kterou způsobili teroristé 11. září. Pryč odtud, směr Broadway, kulturní komplex Lincoln Center, Central Park, větší než Monako, a několik okolních vynikajících muzeí.

Metropolitní, Guggenheimovo a dát se na procházku po Páté avenue jižním směrem, podél Muzea moderního umění, katedrály svatého Patrika a Rockefellerova centra až ke 42. ulici, kde uprostřed nevelkého parku trůní veřejná knihovna jako jakási pohanská katedrála. Chodíval jsem na nejvyšší poschodí do čítárny, poslední dobou zrenovované - teď prý opravdový evropský palác,Versailles New Yorku, jak nehorázně přehnal fantazírující publicista. To vše je k dispozici komukoliv a zadarmo. Přijdou vandráci a vědci a přednostně bude obsloužen ten, kdo přišel dřív. Žádný důkaz totožnosti, majetkové potence či inteligenčního kvocientu. To je ten pravý důkaz demokracie, pochvaloval úvodník The New York Times. Již jsem tam ale pár roků nevkročil a předpokládám, že nynější novověk terorismu si vynutil pozměněné vstupní podmínky.

Příležitostí k rozptýlení ve městě přemnoho. Neděle jsem vesměs trávil (a stále tak činím) četbou oněch The New York Times, uloupivších všechen čas: však to v průměru bývá přes 700 stran. Dochází i k jiným škodlivým výsledkům. Četl jsem o nepříjemnosti, že z poštovního letadélka vypadl jeden takový výtisk a na prérii zabil dobytče. V metropoli naprostá většina novinových stánků patří Indům a Pákistáncům. Předpokládám, že mezi výjimkami je The Uzbek Newsstand na Brighton Beach v Brooklynu, prodávající šestnáct druhů novin v ruské řeči. V třiceti různých řečích vychází 143 novin a časopisů, vysílá 22 televizních a 12 rozhlasových stanic. Inu, jazykový zmatek, babylón, ve školách se vyučuje od albánštiny po zulštinu.

Kdo se nemíní stále rozhlížet k nebesům, k nejvyšším poschodím mrakodrapů, s mnohými neobvyklostmi se setkává dole v ulicích. V posledních dvaceti letech stále přibývá cizího živlu. Přispěl k tomu zákon o amnestii (The Immigration Reform and Control Act of 1986) pro osoby ilegálně přítomné, čímž byl ovšem poskytnut popud dalším zájemcům o ilegalitu, v očekávání opakované štědrosti státu. Navíc Washington vymyslel podivnost v podobě loterie, jíž se mohou účastnit občané mnohých států včetně České republiky. Netřeba mít zvláštní zásluhy, pouze štěstí. Přibylo hodně Poláků a ještě víc Rusů (a též jejich kriminality).Ti valnou většinou směřují do Brooklynu, oné končiny Brighton Beach, běžně zvané Little Odessa, kam si takto přivezli kus původní vlasti. Odhadem 80 procent imigrantů v New Yorku ale přichází z končin jiných než Evropa.

Ti momentálně nejpočetnější jsou z Dominikánské republiky. Vstupem do taxi lze za volantem jen zřídka spatřit rodilého Američana. Před víc než třiceti lety to byli vesměs přistěhovalci irští, italští a židovští. Po nich převládla vlna z Karibiku a teď to patří jižní Asii: Indie, Pákistán, Bangladéš. U čerpadel benzinu to jsou Indové, převážně Sikhové z Pandžábu (a ještě vyšší procento Indů ze státu Gužarátu se uplatnilo jako vlastníci či nájemci motelů v celé zemi.). Aspoň polovina maloobchodu je v rukách Korejců, kteří v resortu zeleniny a ovoce mají de facto monopol. Většina Filipínek se zdá mít kvalifikací nemocničních ošetřovatelek a příchozí z Guayany se značně uplatňují v lékárnách.

Nájemné na Manhattanu dosahuje obludné výše, méně majetní starousedlíci, pokud ještě nevymírají, se raději stěhují pryč a tím i vymírají staré etnické čtvrti. Little Italy na jižním konci již není italská, maďarské sousedství severním směrem již pominulo, stejně jako někdejší české, u 1. avenue a 72. ulice. Vznikly ale jiné enklávy: například bosenská a albánská v Bronxu, kam jsem všeho všudy zavítal jen jednou podívat se do tamější velikánské zoologické zahrady. Rovněž jsem se vyhýbal Brooklynu a neměl nic společného se Staten Islandem. Dost často jsem ale vlezl do metra na cestě do Queensu, kde v příjemné končině Jackson Heights sídlili tuze zajímaví našinci jako například Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach a rodina Waldesových.

Dochází k etnické proměně tamějších sousedství z důvodů socio-ekonomické transformace. Připomeňme si například italská jména proslulých politických předáků La Guardia, Cuomo, Guiliani. Vzdor jakémusi pokračujícímu imigračnímu přírůstku, obyvatel italského původu ubývá.V roce 1980 jich bylo víc než milion, teď už je jich míň než 700.000. Oblast Bentonhurst v Brooklynu, ta nejitalštější v metropoli, ztrácí svůj latinský punc. Děti lopotících se přistěhovalců si totiž polepšily a stěhují se z města ven, od betonu k zeleni, na lepší vzduch, k většímu pohodlí. A jejich opuštěná místa přebírají zejména Rusové a Číňané. V italském pekařství už zaměstnávají čínsky mluvící prodavačky, v katolickém kostele pro nedostatek původních farníků slouží mše v čínském jazyce. Nedochází sice ke srážkám či dokonce pogromům, ale někdejší komunální duch pomíjí. Marná sláva, lidé tak odlišní sdílejí méně společných zájmů a hodnot.

Číňanům se v asijském světě všeobecně říká "Židé Asie", což není míněno jako poklona, že jsou příliš pracovití, spořiví až chamtiví, s loajalitou, nepřesahující vlastní práh - tento druh generalizací, aplikovatelných i na jiné asijské přistěhovalce. Subjektivní generalizace je jedna věc, kdežto objektivní, měřitelná, snadno spočitatelná fakta je něco jiného. Žáci z asijských rodin mají daleko vylepší studijní výsledky, získávají nejvíc soutěžních cen, stipendií, v různých matematických a dalších olympiádách již předběhli židovské konkurenty, dosavadní šampióny. Na rozdíl od jiných etnických skupin tráví většinu času studiem, rodiče je pohánějí k ještě náramnějšímu výkonu a nezřídka docházejí do škol s požadavkem, aby učitelé jejich ratolestem nakládali ještě větší porce úkolů. V důrazu na vzdělání a pachtění za materiálním úspěchem jim ale nezbývá zájem podílet se na politické moci, domáhat se funkcí v exekutivě či legislativě, tak jak tomu mezi černochy a tradičně i mezi Irčany. Zatímco už začátkem devadesátých let došlo v New Yorku k politickým volebním vítězstvím přistěhovalců z Jamajky a Dominikánské republiky, nikdo z Asie si takto nepospíšil. Předkládám ale, že k tomu brzo dojde a k váze ekonomické přibyde ta politická.

A jak jsou na tom nynější potomci Indiánů, kteří prodali Manhattan za pár korálků? Oficiálním, politický korektním přejmenováním se z nich stali Native Americans. Jejich počet v době prvního evropského příjezdu se odhadoval na 2,5 miliony. Následná, hodně disharmonická doba (bitky, skalpování, přivezené neduhy včetně syfilidy) zredukovala jejich počet na pouhou desetinku při sčítání roku 1890. Poté se situace obrátila, Indiánů začalo přibývat. Vzdor nadprůměrné úmrtnosti zásluhou tuberkulózy, cukrovky, alkoholu a vraždění ve vlastních řadách, jejich porodnost je ještě nadprůměrnější. Při sčítání v roce 2000 jich byly napočítány 2,4 miliony, k nimž se přidal 1,8 milion rudokožců částečných či zcela fiktivních, rovněž však kvalifikujících na všelijaké vládní požitky. Nejpočetnější je kmen Cherokee (autentických 281.000, spolu s problematickými 729.000). Je značný rozdíl mezi národem Navajo s vlastním územím o velikosti téměř celé České republiky, větším než devět států USA, s vlastní identitou a řečí, v porovnání například se skupinkou Paugussetts, kterou převážně tvoří černoši vyrostlí v městě Bridgeportu, stát Connecticutt.

Před dvěma stoletími Indiáni vlastnili tři čtvrtiny území dnešních USA a teď jim patří pouhá dvě procenta (56 milionů akrů). Leckterý Čech si představuje indiánskou rezervaci všelijak. "Bodejť, vždyť je to úplnej koncentrák, neříkejte, že ne!" tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný poznatky z roku stranického školení. Pominul rozdíl, že Indián na rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných koncentráků, od Osvětimi po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na Riviéru.

Většina (27 států) má nějakou tu rezervaci, jichž je celkem 314. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařské péče, všelijaký poradenský servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen. Rezervací jsem navštívil několik, dojem tristní. V pracovní dny ani stopa po budovatelském úsilí. Na rezervaci v jižní Arizoně mě zaujala výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse - instruktáže, jak nemlátit manželky. Vládní štědrost připomíná vybudování komunismu - rozdávání zájemcům podle potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť, leč s notnými trhlinami. Život v totální pasivní zahálce je značně kratší než jejich soukmenovců pobývajících mimo rezervace. Smrt cirhózou jater je čtyřikrát a tuberkulóza sedmkrát vyšší než národní průměr.

Tak jako lze vydělat na pozitivní diskriminaci (Affirmative Action) tvrzením o jednom kádrově správném dědečkovi, teď se naskytly báječné příležitosti prezentovat virtuální kmeny jako nástroje k tuze reálnému obohacení, v nebetyčném kontrastu s jinde převládající chudobou. Příklad (Time, 16. 12. 2002): černoška Maryann Martin, vyrostlá v Los Angeles, se ve věku 22 let dozvěděla, že její matka byla vlastně poslední mohykánka skupinky Augustine Band of Cahuilla Mission Indians. Obrátila se na Washington, kde vyškemrala potvrzení, že ona spolu s dvěma mladšími bratry jsou kmen. Tři šťastlivci odjeli s maringotkou do pouště na někdejší, dávno již neobydlenou rezervaci. V roce 1994 kmen tří byl zredukován na kmen jednoho, poněvadž z obou bratrů se po přestřelce staly mrtvoly. Přeživší sestra od federální vlády inkasovala víc než milion dolarů podpory na ubytování, výlohy ekologické povahy a na kmenovou samosprávu. Výtečně též prosperuje 100 příslušníků kmene Table Mountain Rancheria. Každý člen měsíčně inkasuje 15.000 dolarů a na Thanksgiving Day (den Díkůvzdání, připomínka příjezdu bledých tváří na tento kontinent - a teď jsou zdrojem takové prosperity). Navíc ročně obdrží výslužku 200.000 dolarů, jež nepodléhá dani.

Na rozdíl od Číňanů - ale také Čechů - se Indiáni prosadili na poli politickém. Ve Washingtonu reprezentuje stát Colorado senátor Indián Ben Nighthorse ("Noční kůň") Campbell a v druhé sněmovně zákonodárkyně s jménem něco jako "Hořící prsa." Indiáni tradicionalisté sdílejí obavy ortodoxních židů a fundamentalistických Amišů, že americký svět bude natolik infikovat jejich děti, že zradí hodnoty předchozích generací.

Závěrečná otázka: ve kterém americkém městě je Indiánů nejvíc? Odpověď: v New York City, k nevíře. (Tak tvrdí podrobná zpráva v The New York Times, 29. 8. 2002.) S těmi částečnými či zcela falešnými Indiány se jich v censu 2000 napočítalo 87.241. Roztroušeni z různých kmenů, ke svému původu se hlásí, někteří navštěvují bezplatné jazykové kurzy řeči Cherokee a každý měsíc se koná powpow - národopisná opeřená událost se zpěvy, bubny a tanci.

Takové folkloristické šibřinky, indiánská Strážnica, Lúčnica, se konají i ve velkém rozsahu. Na Otsingo Powpow v místě, kde mám svůj hlavní wigwam, přijeli delegáti až z Arizony. Značnou mou pozornost upoutal náčelník Joseph Bruchac - Pepík Brucháč či Břicháček z kmene Abenaki ve státě Maine. Na tiskové konferenci tvrdil, že vzdor bělošství a češství svého otce to dotáhl na náčelnickou funkci a těší se důvěře abenackého lidu.