Říjen 2004

Nominace vnuka rodáka z Horního Benešova

Ota Ulč

Stalo se tak v červenci 2004 na sjezdu delegátů Demokratické strany v Bostonu, čtyři horké vlhké dny za mimořádně přísných bezpečnostních opatření. Tisíce policistů, křiklaví demonstranti drženi v dostatečné vzdálenosti a ani jednomu teroristovi se nepodařilo projevit svou destruktivní přítomnost.

Tyto sjezdy, vždy jednou za čtyři roky, jsou součástí politického folklóru, nad nímž Evropané s úsměšky kroutí hlavou, přesvědčeni, že počínání tak odlišné od zvyklostí na vlastním kontinentě, kolébky západní civilizace, je automatickým důkazem amerikánské inferiority. Směšné klobouky delegátů, fanfáry, patosem překypující řečnické výkony, konečně pak volby a po jakémkoliv jejich výsledku bouřlivý aplaus, líbání manželek, dětiček, acceptance speech - projev vítěze, a tisíce různobarevných balónků se snášejí na vyčerpané kádry.

Událost je připravená do posledního puntíku, kdo že přistoupí na kolik minut k mikrofonu na podiu a v jakém pořadí. Zasloužilí političtí senioři, hollywoodské celebrity, majitelé nejzvučnějších jmen. (V roce 2000 při nominaci Al Gora se podařilo organizátorům přemluvit publicitě se vyhýbající dceru Carolinu J. F. Kennedyho, aby rovněž promluvila.) Tentokrát však chyběli významní straničtí veteráni, handicapovaní nepříjemností někdejší volební porážky: neuspěvší Walter Mondale, George McGovern, potupně v roce 1972 knockoutovaný Richardem Nixonem ve všech státech unie (včetně McGovernovy rodné Jižní Dakoty) s výjimkou státu Massachusetts, nezřídka zvaného "lidově demokratická republika M.", adresy tohoto Bostonu.

Rovněž pozván nebyl -potupa to značná - Michael Dukakis, bývalý guvernér Massachusetts a neúspěšný prezidentský kandidát v roce 1986. Mezi letošními řečníky ale figurovali bývalý Bushův oponent Al Gore a bývalý prezident Jimmy Carter, jehož znovuzvolení v roce 1980 zhatil Republikán Ronald Reagan.

Nominující sjezdy zpravidla bývají dramatem o dvou jednáních: jednak o formulaci platformy - stranického programu, zdůraznění principů, záměrů, svatosvatých závazků, a jednak o vybrání správného kandidáta s největší předpokládanou pravděpodobností v listopadových prezidentských volbách zvítězit. Tentokrát to ale byl sjezd nikoliv hašteřivý, na povrchu zcela harmonický. K žádným bitkám, explozivním kontroverzím o obsahu platformy nedošlo, o něčem takovém se pramálo mluvilo. Rovněž, na rozdíl od dřívějších zkušeností, se sjezd nestal kolbištěm, které by teprve rozhodlo o vítězném uchazeči. Tento výběr se uskutečnil v primárkách, dlouhých a nákladných soubojích, které postupně vyřadily osm zájemců, až zbyl vítězný John Kerry.

Takže tentokrát proces nominace se spíš podobal de facto korunovaci. Konkurenti z primárek, zejména Howard Dean, ex-guvernér státu Vermontu, kteří Kerryho vehementně kritizovali, přešli k jeho neméně vehementnímu velebení. Stranická linie zřetelná, společný záměr jednoznačný: vypudit Bushe z Bílého domu, vše ostatní se musí podřídit takovému cíli.

Americká veřejnost je tentokrát značně polarizována jak v otázkách domácích (ekonomie, školství, zdravotnictví, daně), tak zahraničních (zejména terorismus a Irák). Příklad takové neshody: v průzkumu veřejného mínění o vyhlídkách pro demokratické uspořádání v Iráku se optimisticky vyjádřilo 31% Demokratů a 65% Republikánů. Na otázku, zda Iráčané jsou na tom teď lépe, než za Saddáma, kladně odpovědělo 36% Demokratů a 83% Republikánů.

Zbytečné je pak kázání do vlastních řad pevně přesvědčených. Oba tábory vědí, že volby rozhodnou právě ti nepřesvědčení, dosud váhající. Podle průzkumu, uskutečněného po předchozích prezidentských volbách (2000), tři čtvrtiny voličstva se pokládají za střední třídu (middle class - 46%, upper middle class - 27%). Gore tehdy vedl před Bushem v podpoře nejen mezi chudobnějšími (51% proti 46%), ale též mezi nejbohatšími (56% proti 39%). Bylo by tedy pošetilé příliš hřmít, nelze zvítězit s radikálními požadavky, tak jak by si přáli delegáti, kteří v primárkách podporovali ohniváka Howarda Deana. Rovněž se řečníkům dostalo doporučení spíš tlumit osobní útoky na Bushe, za oprávněného předpokladu, že příliš negativní megatonáž by byla kontraproduktivní. (Tento závazek porušil jen černošský kazatel Al Sharpton, bývalý uchazeč z primárek, který rovněž značně porušil jemu vyhrazený časový limit u mikrofonu.)

Platforma a řečnické výkony však byly dost vzdálené autentické politické orientaci většiny delegátů. Barack Obama, poločernoch a rostoucí politická hvězda, ve svém projevu tvrdil, že není bílá či černá Amerika, ale jen jedna Amerika - přímo v protikladu k politicky korektnímu cíli multikulturalismu.

Sekularisté dominovali sjezd, ale zmínka o Bohu se do platformy dostala sedmkrát. Došlo k rehabilitaci patriotismu. Po 11. září 2001, Laurence Summers, prezident Harvardovy univerzity, se obrátil k akademické obci, aby přehodnotila své zásadně nepříznivé stanovisko k vlastenectví. Domáhal se respektu pro občany v uniformách, ať už vojáci, policisté či požárníci, a požadoval změnu u prestižního ústavu J. F. Kennedy School of Government, který odmítal udělit jakékoliv ocenění osobě v uniformě. A teď v pranepatrné vzdálenosti od této přísně antimilitaristické instituce se konal nominující sjezd, kde na podiu se sešlo víc generálů než odborových předáků - onoho solidního pilíře Demokratické strany. Promluvili tam významní včerejší velitelé John Shalikashvili a Wesley Clark.

Na rozdíl od České republiky, senátor, člen horní komory, má víc moci a prestiže, než člen druhé komory. Senátorů s šestiletým volebním obdobím je 100, kongresmanů, volených každý druhý rok, je značně víc (435). Nicméně senátorům, jakkoliv přemnozí z nich se již snažili stát se hlavou státu, úsilí se pramálo daří. Dočítám se - aniž bych ale bedlivě přepočítával - že kýžený cíl, o který teď usiluje John Forbes Kerry, se za posledních víc než osmdesát let podařil jen jednou, a sice Kennedymu. Tytéž iniciálky J. F. K., z téhož státu Massachusetts.

Ve čtvrtý a poslední den sjezdu, s nominací stvrzenou, Kerry promluvil k delegátům a veřejnosti. V projevu trvajícím 46 minut věnoval 26 vteřin - toliko 73 slov z počtu 5,343 vyslovených - zmínce o jeho devatenácti letech strávených v senátu. Během kampaně, v propagačních materiálech není představován jako senátor. V televizních šotech je to buď válečný veterán, bývalý prokurátor, manžel, otec, lovec, pilot, ba i hráč hokeje. Bushovi propagandisté ovšem budou klást značný důraz na jeho senátní počínání, že mnohokrát (350x) hlasoval pro zvýšení daní a též mnohokrát, zaměstnán vlastní kampaní, byl při rozhodování nepřítomen.

Média se pramálo vracejí k jeho severomoravskému původu, že jeho dědeček , původním jménem Fritz Kohn, syn Benedikta a Matildy Kohnových, zaměstnán v místním pivovaře, emigroval v roce 1902 do Ameriky a změnil si jméno na Frederick Kerry. Nynější prezidentský kandidát údajně o svém původu neměl potuchy, což zní stejně málo přesvědčivě jako tvrzení Madeleine Albrightové, která údajně nevěděla a svém původním židovství. O němž jsem, spolu s kýmkoliv z redakce odbočky Svobodné Evropy v New Yorku, ovšem věděl. Zřejmě populární to druh nevědomosti, jak potvrzuje například Jan Kavan, který neměl tušení o estébáctví svých estébáckých kontaktů v Londýně.

Daleko víc zájmu než dědečkovi věnují media Kerryho manželce Marii Theresii s mnoha příjmeními (Thierstien Simoes-Ferreira Heinz Kerry)., narozené v africkém Mozambiku, někdejší portugalské kolonii, kde její otec byl lékařem a rovněž zámožným plantážníkem. Vystudovala v Jižní Africe na dost levicové univerzitě Witwatersrand v Johanneburgu, získala zaměstnání jako multilingvální tlumočnice v Ženevě, kde se seznámila s Američanem Heinzem, který se jí svěřil, že jeho rodina je v byznysu s poživatinami. Tento kečupový král, posléze republikánský senátor z Pennsylvánie, zahynul v leteckém neštěstí a tak vznikla vdova, z milionářky téměř miliardářka.

Na rozdíl od manželek jiných předáků, které dělají spíš plastický, naprogramovaný dojem, tato Teresa vypadá sympatičtěji, ve smyslu autentičtěji, jedná a vyjadřuje se přirozeně, se sebejistotou, která ale nečpí arogancí. Inu, když má někdo na kontě takovou horu peněz, nemusí příliš vážit každé slovo, které přijde na jazyk.

Méně sympatické se zdá být její údajné rozdávání peněz - například 4 miliony dolarů nadaci Tides, která podporuje počínání důsledně hanebného Ramsey Clarka, poslední dobou též samozvaného obhájce Saddáma Hussajna. Financuje tzv. Democratic Justice Fund, do jehož agendy též patří odstranění restrikcí na imigraci z muslimských, terorismus podporujících zemí. Podpory se dostává organizaci jménem Council for American-Islamic Relations, s představiteli s blízkým vřelý vztahem k teroristickému Hamásu, a hispánské skupině názvem Barrio Warriors, která usiluje o surrealistický cíl, totiž navrátit Mexiku Arizonu, Nové Mexiko, Texas a celičkou Kalifornii.

Kerry, na rozdíl od předchozích řečníků, kteří se soustředili na kritické otázky domácí politiky, ve svém projevu pominul ošemetná témata jako Affirmative Action, potraty, homosexuální manželství, kontrolu a registraci zbraní. Kerry přistoupil k mikrofonu, vojensky zasalutoval a začal se slovy "Hlásím se do služby." Zdůrazňoval své zásluhy ve Vietnamu, kde pobyl všeho všudy čtyři měsíce, aniž se ale slovem zmínil o zásluhách a obětech amerických vojáků v současnějším a daleko aktuálnějším Afghánistánu a Iráku.

Někteří komentátoři se podivili takové taktice: vždyť výkon na válečném poli politické vavříny zřídka přináší. Bill Clinton, který se vojenské službě vyhnul dost nečestným způsobem, zvítězil v primárkách proti autentickému hrdinovi Bobu Kerreymu (někdejšímu senátoru z Nebrasky, nynějšímu rektoru New York University, jejíž zdárně si počínající odbočce v Praze řediteluje Jiří Pehe,). Clinton ve volbách porazil Bushe staršího, který se vyznamenal za druhé světové války v Pacifiku, a v roce 1996 mu podlehl Bob Dole, zmrzačený na italské frontě v téže válce.

Kerryho snaha o tento druh glorifikace je pochopitelná v kontextu jeho počínání ve Vietnamu a pak po Vietnamu na domácí půdě. Pochybovatelé vznáší řadu otázek, jak mohl nashromáždit tři medaile v tak rekordně krátkém čase, za jakých okolností se mu předpokládaný jednoroční pobyt takto zkrátil, načež jako mluvčí protiválečné organizace Vietnam Veterans Against the War na schodech kongresu své medaile demonstrativně odhodil, uvnitř pak před kongresmany svědčil a též se dostavil do Paříže, kde se setkal s reprezentantkou Vietcongu - to vše v době, kdy jeho kamarádi ve Vietnamu dál bojovali a někteří i umírali.

A navíc je šmahem obvinil z páchání zvěrstev, aniž by svá obvinění podpořil věrohodnými důkazy. Nepřekvapí pak, že mezi veterány není jednomyslně oblíben. (Zájemci nechť se seznámí s reportáží A Candidate With a Combat Record, but Few Allies, autor Peter Applebome, The New York Times, 1. 8. 2004: A28).

Tyto škraloupy se ve volební kampani ale příliš neobjevují - prozatím. Ke změně by mohlo dojít koncem příštího měsíce, v září 2004, poté co v nakladatelství Regnery Publishing vyjde kniha Unfit to Command: Swift Boat Veterans Speak Out Against John Kerry (Neschopen velet: Veteráni rychlých člunů mluví proti Johnu Kerrymu). Autor John O´Neill rovněž velel šestičlennému rychlému člunu PCF-94 a s Kerrym se střetl v roce 1971 v televizní debatě (The Dick Cavett Show, 90 minut), v níž ho vyzval předložit důkazy o oněch údajných zvěrstvech, Kerry se prý vymlouval na mladické nepřesnosti v původním svém vyjadřování. Nadcházející kniha cituje kontraadmirála Roy Hoffmanna, který velel námořnímu poručíku Kerrymu a jehož teď obviňuje ze lži.

Autor detailně dokumentuje, jak Kerry svou neopatrností si způsobil škrábnutí, které se pak podařilo zveličit na heroickou ránu v neexistujícím střetnutí s nepřítelem. Teprve uvidíme, nakolik taková obvinění budou explodovat či zda se to ututlá a hora porodí myš.

I kdyby k žádnému dopadu takové knihy nedošlo, analytici, kritici, komentátoři mají před sebou řadu závažností k produmání. Jakkoliv značnou nepopularitu vyvolává Bush v zahraničí, nebylo příliš prozíravé, když Kerry oznámil, že má podporu západoevropských předáků. Tím si ovšem vykoledoval požadavek, aby jmenoval aspoň jednoho z nich - což ovšem nemohl.

Jak bude Kerry realizovat svůj závazek přimět Francii a Německo, aby se podílely na vojenské asistenci a poválečné obnově Iráku, když opakovaně zřetelně prohlásily, že tak neučiní? Je legalita kroku do války vázána předchozím souhlasem OSN? "Slibuji, že USA už nikdy nepůjdou do války, poněvadž chtějí, ale poněvadž musejí“, prohlásil Kerry, čím by byl znemožnil zásah v Kosovu, Bosně a Haiti, ač pro všechny tři hlasoval. Rovněž by se tak vyloučila účast USA v první světové válce a v korejském konfliktu 1950-1953.

Kerryho projev v Bostonu víc imponoval posluchači než tomu, kdo si pak s tužkou přisedl ke studiu textu. "Žádám vás, abyste mě soudili na základě mých předchozích výsledků" (I ask to judge me by my record) prohlásil, aniž cokoliv z nich specifikoval. Rovněž neuvedl nic konkrétního, co učinit v Iráku. Zatímco pochválil Reagana za jeho někdejší výsledky, v senátě se velmi snažil zabránil realizaci těchto dodatečně chválených iniciativ. Kritici tvrdí, že Kerry za oněch devatenáct let v roli senátora se při hlasování o závažných věcech zahraniční politiky skoro vždy mýlil.

Načež případně poskytl komplikované důvody úplného opaku původního tvrzení. Taková prý je Kerryho doktrína, že opačné stanovisko proti správné odpovědi je rovněž správnou odpovědí. Komentátor David Brooks v The New York Times, 13.3.2004, napsal, že v zahraniční politice Kerry is venturing off in the realm of Post-Cartesian Multivariate Co-Directionality, - tvrzení, jehož pokus o překlad do češtiny předem vzdávám.

Průzkumy veřejného mínění pravidelně potvrzují vzrůst podpory pro kandidáta po jeho nominaci na sjezdu. Výjimkou byl v roce 1972 McGovern, který taková procenta nezískal - a teď znovu v roce 2004 John Kerry, obtížně se zbavující dojmu, že je váhavec, Hamlet, komplikovaný orátor, jemuž by spíš slušela tóga a přednes na fóru antického Říma.

Vlivný časopis The Wilson Quarterly se v letním čísle 2004 zabývá otázkou, zda nám vládnou chytří lidé. Se závěrem, že vysoká inteligence není zárukou efektivního počínání. Rovněž není zárukou dosažené formální vzdělání: Lincoln byl pouhý samouk, Truman končil ve střední škole. Reagan byl zdrojem posměchu po celých osm let - že například v zahraničně politickém počínání se inspiruje sděleními ve fortune cookies v čínských restauracích. A pak to porovnejme s jeho historickou zásluhou demontáže světového komunismu.

Generál Eisenhower, žádný úchvatný řečník či velemyslitel, získal víc podpory u voličů než brilantní intelektuál Adlai Stevenson. Nixon měl vyšší IQ (143) než Kennedy (119) a víme, jak jejich střetnutí dopadlo. Nikdo si nesplete George W. Bushe s Albertem Einsteinem,vždyť to jsou muka sledovat tohoto Texasana, jak ze sebe s obtížemi souká sebejednodušší sdělení. Nicméně podceňování oponenty mu vyhovuje a v předvolebních televizních debatách s konkurentem Al Gorem v roce 2000 u většiny diváků kupodivu prý vítězil.

Letošní několikeré televizní utkání Bush - Kerry je tedy před námi. Odpovědi na opakovanou otázku v Čechách, jak že tyhle volby dopadnou, jsem se vyhnul s odkazem na Hillary Clintonovou. Poté, co vyhrála senátní křeslo za stát New York, s nímž neměla zbla co společného, nic nevylučuji, nic mě nemůže překvapit.

A důležitý,veledůležitý bod nakonec: v listopadu to přece nebude jen volba prezidenta, ale i třetiny senátorů, všech 435 členů sněmovny reprezentantů , a na početní převaze té či oné strany bude záviset to naše vládnutí. Nový či starý, v úřadě zachovaný prezident bude mít příležitost se přičinit při nominaci nových členů nejvyššího soudu, což by mohlo mít dopad ten nejzávažnější pro příští generaci, jednu nebo dvě.