Říjen 2004

Lidé jako lapená zvířata

Ljuba Václavová

Nemyslím si, že jsme národ ignorantů, kterým nezáleží na těžkém osudu lidí s handicapem - několikrát do týdne potkávám na pražských ulicích nějakého dobrovolníka, který vybírá na dobročinnou akci, a vidím, že docela úspěšně. V obchodních domech mohu kdykoli přispět na vodicí psy pro nevidomé nebo na některý dětský domov, v novinách jsou inzeráty neziskových organizací na pomoc všem možným nemocným, postiženým a opuštěným. Při záplavách se vybraly miliony na pomoc vyplaveným, adventní koncerty České televize přinášejí každý rok pomoc různým organizacím, které pomáhají tam, kde to stát nechce nebo neumí udělat. V týdnu, kdy Česká televize vybrala miliony na pomoc handicapovaným dětem, proběhla akce na Primě na pomoc dětem s onkologickým onemocněním, uskutečnila se i další pro vylepšení jednoho hospice... a všude se vybralo hodně peněz. Vůbec tedy nejsme společností, která by nechtěla pomáhat.

Právo na kvalitní život mají i nemocní a postižení

Letošní okurkovou sezónu sdělovacím prostředkům vylepšila paní Joanne K. Rowlingová z Anglie, když požádala našeho prezidenta a předsedu vlády, aby v Česku nemučili lidi. Myslela na ty jedince, kteří v našich ústavech sociální péče a psychiatrických léčebnách musejí žít v klecích a svěracích kazajkách.

Reakce našich politiků byla trapná - ministr zdravotnictví, který už věděl, že ve funkci končí, nakázal ihned zrušit v psychiatrických léčebnách klece a nahradit je ještě horším zlem - pobytem neklidných pacientů v izolacích. O nějaké systémové změně vůbec neuvažoval. Ministr Škromach, který naopak dobře věděl, že ve své funkci vydrží, byl opatrnější a řešení v ústavech sociální péče jen odsunul na později. Premiér Špidla, který bude nyní komisařem pro sociální politiku v Evropské unii, nebyl slavné spisovatelce schopen věcně odpovědět a pan prezident ve své odpovědi uvedl, že se nejedná jen o morální a etické problémy, jak to vidí autorka Harryho Pottera, ale především o odborné. Paní Rowlingovou ujistil, že podlehla špatné tiskové informaci a že situace u nás je jiná.

Není to pravda - ta informace byla zcela přesná, protože téměř ve všech našich ústavech, kde jsou umístěni lidé psychicky nemocní nebo mentálně postižení, existují klece pro lidi, s nimiž si personál neví rady. Ale ty klece jsou jen viditelnou špičkou dalších nedostatků - naše léčebná a psychiatrická zařízení jich mají desítky a především mají nedostatek personálu, a proto pacienty a klienty drží jako lapená zvířata v prostředí, které vůbec neodpovídá představám civilizovaného světa o tom, že i člověk nemocný a postižený má právo na kvalitní život.

Vysvětlení od profesionálů jsme se nedočkali

Kauza "klecí" ale během dvou tří týdnů ve sdělovacích prostředcích skončila, aniž se v praxi cokoli vyřešilo. Po apelu paní Rowlingové se nenašel nikdo z profesionálů, kteří o mentálně postižené a psychicky nemocné lidi pečují, aby věc obecně a řádně vysvětlil a donutil novináře, televizní redaktory, filmaře, dokumentaristy, aby zprostředkovali informace, aby nenechali kauzu "vystydnout", protože psychiatričtí pacienti a mentálně postižení lidé za sebe bojovat nemohou. Přitom v ústavech sociální péče žijí desítky tisíc lidí, psychiatrickými léčebnami projde ročně třicet tisíc lidí. A společnost netuší, jaký je systém jejich léčby, jejich života za zdmi léčeben a ústavních zařízení, a proto nedošlo ke společenskému tlaku na změnu systému, který jsme zdědili z dob komunismu.

Je nutné vysvětlit veřejnosti, jak funguje ústavní péče a že je nutné změnit systém léčebných pobytů psychiatrických pacientů i celoživotních podmínek chronicky nemocných a mentálně postižených. Ústavní péče je totiž nezbytná jen u menší části pacientů a ti ostatní by měli žít mezi námi. Ale aby mohli žít mimo zdi ústavů, je nutné pomáhat rodinám, které se o své postižené členy chtějí starat, zvýšit jejich společenskou prestiž a umět je odměnit i finančně.

Debatujme veřejně!

Pro lidi s postižením, kteří zůstali opuštěni, je nutné hledat náhradní prostředí v denních a týdenních stacionářích, chráněných dílnách a poskytnout jim jejich vlastní postel, vlastní soukromí ve chráněném bydlení. "Chráněné prostředí" znamená, že v něm pracuje nebo žije jen několik stejně postižených lidí a dva tři zdraví jim pomáhají v tom, co prostě kvůli své chorobě nebo svému postižení nezvládají.

A pokud někteří lidé budou muset i nadále žít v ústavech, tak se ta zařízení musejí změnit. Komunistický systém byl občansky nekontrolovatelný, budoval obrovské ústavy pro lidi, kteří jsou "jiní", mimo obce, mimo běžný život. Lidé, kteří kvůli svému onemocnění nebo celoživotnímu handicapu potřebují pomoc, musí ji nalézat uprostřed zdravých lidí nejen proto, aby se necítili vyřazeni, ale i proto, aby se každé zneužití jejich bezmoci dalo kontrolovat. Pokud neuděláme zásadní změny pro to, aby se lidé s handicapem, ať už mentálním, psychickým nebo tělesným, mohli vrátit mezi nás, nebudeme společností slušných a dobrých lidí.

Prosím o veřejnou debatu odborníků, aby pomohli, nasměrovali naši společnost k pomoci lidem s mentálním a psychickým handicapem, aby nastolili debatu o změně ústavních systémů. Aby věcnými argumenty donutili nynější politiky ke změně státního starání se o občany s handicapem. A to nejen proto, že je to lidsky správné, ale i proto, že je to výhodné pro státní pokladnu. Protože žádný život není tak náročný na státní pokladnu jako život v ústavu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)