Říjen 2004

Slobodan opět v záři reflektorů

Matyáš Zrno

Po 150 dnech, kdy si připravoval obranu, předstoupil Slobodan Milošević opět před mezinárodní soudní tribunál v Haagu, kde se zodpovídá ze zločinů, spáchaných během válek v Chorvatsku, Bosně a Kosovu. Ve čtyřhodinovém projevu zopakoval někdejší srbský vůdce obvyklé fráze o spiknutí Německa, Vatikánu a USA proti Jugoslávii a nelegitimnosti procesu. I nadále se hodlá hájit sám – odmítl dva právníky, které mu soud přidělil za účelem urychlit tři roky se táhnoucí proces. Vyšetření několika kardiologů totiž prokázalo, že obžalovanému stoupá tlak vždy, když je vystaven stresu. Jelikož to je v soudní síni prakticky neustále, hrozilo, že se kauzu podaří uzavřít až daleko za plánovaným říjnem 2005.

Pojmenovat zločin

Málokterý proces je tak reflektován jako tento. U Srbů nebudí největší emoce osud někdejšího prezidenta, ale pojmenování zločinů. Aby byl totiž Milošević usvědčen ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů či genocidy (z těchto tří bodů je Milošević obviňován), musí obžaloba nejprve dokázat, že se skutečně udály. A to v Srbsku, kde v době Miloševičova vydání do Haagu v roce 2001 více jak polovina občanů nedokázala uvést ani jeden(!) zločin, spáchaný srbskými ozbrojenými silami na území bývalé Jugoslávie, neradi slyší.

Přímé důkazy, že by Milošević chtěl spáchat genocidu bosenských muslimů, samozřejmě chybějí. Srbský prezident nebyl tak prostořeký jako šílený psychiatr Radovan Karadžić, který veřejně v bosenském parlamentu varoval, že „muslimský národ přestane existovat“, a do telefonu mluvil o tom, že „Sarajevo je kotel, ve kterém zemře 300 000 muslimů“. Zato v případě Kosova svědčí dokonce i západní vyjednavači (generálové Klaus Naumann a Wesley Clark), jak před nimi Milošević, patrně ve své slabší chvilce, rozvažoval o nezbytnosti zmenšení populace Albánců stylem „shromáždíme je a pobijeme“.

Důkazní váhu však mají spíše výpovědi svědků srbských zločinů v Kosovu. Některé z nich dokázal Milošević zpochybnit, především, když kosovští venkované tvrdili, že v jejich okolí nepůsobili muži z povstalecké Kosovské osvobozenecké armády. Nedokázal ale zpochybnit celkovou váhu svědectví o systematickém násilí, podepřené výpověďmi obětí, pachatelů (srbských vojáků a důstojníků), zahraničních činitelů, kteří Miloševiče opakovaně upozorňovali a varovali, i objemných zpráv Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Vzhledem k systematičnosti a časové i prostorové souslednosti je jasné, že kampaň musela být organizována a koordinována na nejvyšších místech. A na vrcholu pyramidy moci stál v Srbsku Milošević. A nejen v Srbsku.

Stačilo jedno slovo

Obžaloba poměrně přesvědčivě dokázala, že Milošević byl tím, kdo měl plnou kontrolu i nad chorvatskými a bosenskými Srby, a že je tudíž přinejmenším spoluodpovědný za zločiny, které jejich síly spáchaly. Slobodan Milošević se brání především tím, že v době chorvatské a bosenské války (1992–95) byl prezidentem Srbska. S tím, co se dělo v sousední Bosně a Hercegovině a Chorvatsku, neměl prý nic společného a tamní srbské vzbouřence nekontroloval. Naneštěstí pro něj existuje dostatek důkazů o opaku. Předseda předsednictva Jugoslávie z roku 1991 Borislav Jović v Haagu například uvedl: „Více než desetiletí byl Milošević v Srbsku absolutní autoritou, kontroloval chorvatské Srby a dávno před vypuknutím války (v Bosně) kul plány s Radovanem Karadžičem.“ A prezident Svazové republiky Jugoslávie v letech 1993–97 Zoran Lilić si postěžoval: „Za mnou nikdo nechodil. Všechno bylo v rukou pana Miloševiče a mezinárodní společenství to přijalo.“

Vojenské dokumenty, odposlechnuté hovory, výpovědi svědků, ti všichni potvrzují, že Milošević bosenské a chorvatské Srby kontroloval, zásoboval a financoval. I velitel bosensko-srbské armády Ratko Mladić si v roce 1995 pochvaloval, že dodávky ze Srbska pokrývají 90 % potřeb jeho vojsk. Bylo to ve stejném roce, kdy jeho muži postříleli 7000 muslimských zajatců ve Srebrenici. Neudělal to Milošević. Ale stačilo jedno jediné slovo a 7000 životů mohlo být zachráněno. Stačilo zastavit dodávky Mladičovi a obléhání Sarajeva by během několika týdnů skončilo. Střípek po střípku tak vyvstával obraz bezohledného, mocichtivého jedince. Šachisty, který místo s figurkami a políčky hraje s lidmi a územími, a přitom o sobě tvrdí, že „je všeobecně známo, že veškeré moje úsilí bylo namířeno k dosažení míru – to přece nemůže nikdo zpochybnit“.

(Respekt)