Říjen 2004

Afghánské předvolební buzkaši

Tomáš Vlach

Podstatou tradiční afghánské hry buzkaši je dopravit tělo zabitého kůzlete do jamky na konci hřiště. Hraje několik desítek jezdců, každý za sebe, a ve snaze dosáhnout cíle uzavírají hráči účelová spojenectví, která zase rychle berou za své, když je jamka nadosah. Duch buzkaši se promítá také do afghánské politiky, která prochází zatěžkávací zkouškou prvních svobodných voleb.

Pšenice za samopal? Ne, díky

Volit se původně mělo v červnu, ale kvůli napjaté bezpečnostní situaci byly volby odloženy na říjen. Na vině jsou dvě mocné skupiny: islámští radikálové a místní vládci se svými soukromými armádami. Ti první jsou poměrně jednoduchou záležitostí. V zemi sílí pokračovatelé hnutí Tálibán, jež se dnes rozpadlo na nepříliš koordinované skupinky fanatiků, které se často pohybují na pomezí odboje a zločinu. S každým měsícem přítomnosti okupačních vojsk však získávají na sympatiích, převážně u obyvatel venkova na konzervativním jihu a východě země. Prioritou je pro ně narušení svobodných voleb – ty považují za nástroj odporující učení koránu, vnucený západní civilizací, a cokoli souvisejícího s volbami je pro ně legitimní vojenský cíl. Začátkem května na to doplatili svými životy dva britští zaměstnanci společnosti Global Risk Strategies pomáhající s registrací voličů na východě země. V mešitě v Gazní byla zastřelena zaměstnankyně OSN a v červnu v Džalalabádu zabila exploze pod minibusem pět afghánských žen rovněž ve službách OSN. Násilí ale míří i na voliče – koncem června zastavili ozbrojení Tálibánci v provincii Zábul autobus a zavraždili 16 lidí, u nichž našli volební průkazy.

Mnohem méně čitelným, ale přinejmenším stejně nebezpečným nepřítelem voleb jsou místní vládci se svými soukromými armádami. Bývalí bojovníci proti sovětské okupaci byli aktéry chaosu, loupení a vraždění první poloviny devadesátých let, poté sehráli pozitivní roli při vítězství nad Tálibánem a dnes jsou to oni, kdo ovládá území za hranicemi hlavního města Kábulu. Úsilí o odzbrojení soukromých milic se zatím míjí účinkem: s jednorázovou pomocí ve formě pšenice a rekvalifikace výměnou za zbraň souhlasila ke konci července jen zhruba pětina z celkově odhadovaného počtu 60 000 mužů ve zbrani. Samotní vůdci mudžáhidů se do odzbrojení pochopitelně nehrnou. Někteří z nich ve volbách sami kandidují a dobře vědí, že v afghánském prostředí dokáže i síla zbraní přesvědčit voliče.

Afghánská čtyřka

Nejvýraznější kandidát, současný prozatímní prezident Karzáí, nedisponuje žádnou soukromou armádou, přesto je v současném Afghánistánu zřejmě nejsilnější politickou osobností. I když mu mnozí lidé vyčítají, že byl do čela dočasné administrativy dosazen Američany, a dokonce i někteří státní úředníci ho hanlivě nazývají nevěřícím, zatím to všechno přebíjí svým nepopiratelným politickým umem. Dokázal proplout mezi zájmy různých politických skupin tak dokonale, že ho na předloňském celonárodním shromáždění, tzv. Velké džirze, volili delegáti konzervativních Paštunů z jihu i tádžičtí mudžáhidové ze severu. Jeho administrativě se sice nepodařilo získat kontrolu nad děním v zemi, dokázal však zabránit pokračování občanské války 90. let, kdy v Afghánistánu bojovali všichni proti všem. Mluví výborně anglicky a umí přesvědčit zahraniční dárce, že i přes napjatou situaci se stále vyplatí Afghánistánu pomáhat. Na rozdíl od minulých vůdců je zkrátka skutečným státníkem.

To se rozhodně nedá říci o dalších vážných kandidátech.Třeba Rašíd Dostúm, pologramotný Uzbek, který se vyšvihl z řadového vojáka až na generála komunistické armády. Bojoval proti mudžáhidům, potom s mudžáhidy proti Tálibánu a především spravoval svoje soukromé panství na severu země. Slibuje umírněný islámský stát, přitom se všeobecně ví o jeho zálibě v pití whisky, má kolem 7000 mužů soukromé armády a obrovské bohatství z podnikání v oblasti těžby ropy a plynu.

Dalším výtečníkem je Muhamad Muhakík, příslušník menšinového národa Hazárú, proslulý především z bojů proti Tálibánu, ale také drsným zacházením s každým, kdo se jeho milicím dostal byť jen se stínem podezření do rukou. Bojovníci Paštúna Ahmada Šáha Ahmadzaje, dalšího z kandidátů na prezidenta, zase počátkem 90. let „vynikli“ skalpováním zajatců.

Čtvrtý z kandidátů, kteří mají nějakou šanci do volebního klání zasáhnout, je Tádžik Muhamad Junus Kanúní, intelektuál, který během válek zajišťoval mudžáhidům public relations a poté se stal ministrem vnitra. Kanúní pochází z Panšírského údolí, stejně jako řada dalších klíčových osobností afghánské politické scény. Horské údolí Panšír, asi 50 kilometrů severně od Kábulu, bylo v minulých dvaceti letech významným centrem odporu proti sovětské okupaci a později proti Tálibánu. V čele panšírského odboje stál národní hrdina Ahmad Šáh Masúd, zabitý dva dny před 11. zářím 2001 bombou v kameře atentátníků vydávajících se za novináře. Dnes mají Panšířané vlivné posty na úřadech v hlavním městě, ovládají policii a kontrolují budování Afghánské národní armády – mimo to ale ovládají až několik desítek tisíc členů soukromých milicí.

Rozhodne se na jaře?

Před praktikami aktérů tohoto smutného období afghánské historie varuje jedna z kandidátů z kategorie „bez naděje na vítězství“, kábulská lékařka a aktivistka na poli ženských práv Masúda Džalal: „Když jsme na Velké Džirze volili prezidenta, mudžáhidové, když se dohodli nejprve mezi sebou, přišli do stanu a přikazovali nám, abychom hlasovali pro Karzáího,“ říká.

Zatímco předloni mudžáhidové Karzáímu do funkce pomohli, teď jdou proti němu a mají stále dost příznivců na to, aby mu mohli cestu za vítězstvím alespoň zkomplikovat. Pokud nikdo nezíská víc než 50 procent hlasů, bude třeba vyhlásit druhé kolo. A to mohou narušit nejen ozbrojené útoky radikálů, ale i příroda: v listopadu totiž přichází deště a zima a případné druhé kolo může být odloženo až na jaro.

(Respekt)