Říjen 2004

Okupace, o kterou jsme si řekli

Martin Vrba

Pražské jaro 1968 si obvykle nepřipomínáme ani začátkem ledna, kdy byl Novotný vystřídán v čele komunistické strany Dubčekem, ani začátkem dubna, kdy byl přijat Akční program KSČ, ale koncem srpna, kdy byla země obsazena cizími vojsky, s jejichž pomocí mělo být instalováno promoskevské vedení strany a státu. Při pohledu zblízka působí tato invaze jako násilné zmaření pokusu dát zdejšímu socialismu lidskou tvář. Stačí ovšem mírně poodstoupit a obraz se mění k nepoznání; lidskou ani nelidskou tvář tu nebylo čemu nasazovat, neboť tu nešlo o žádný socialismus, ale o starý ruský imperialismus: nejspolehlivější ruská hranice je taková, kterou střeží ruský voják z obou stran.

Deset bodů – a jeden chybí

Se zjištěním, že Československo je sovětskou kolonií, přitom nebylo nutné čekat až na 21. srpen. Už v květnu 1945 provedl Edvard Beneš veřejnou bilanci své zahraniční politiky: „Teprve tato válka učiní z našeho státu, z Československa, za pomoci Sovětského svazu definitivně a s konečnou platností člena mezinárodního společenství národů. Bez Ruska jsme jím trvale být nemohli.“ Výsledný obraz je krajně neradostný: první republika, zbytečně znepřátelená s Maďary a Poláky, byla pro Beneše zjevně přechodným stadiem, po němž je země nucena vydat se na milost a nemilost supervelmoci, proti které bývalo Předlitavsko téměř vzorovou demokracií.

Bylo možné vyslovit během „pražského jara“ takto jednoduchou pravdu? V petici Deset bodů, odeslané několika českými intelektuály (mj. Rudolfem Battěkem, Václavem Havlem, Luďkem Pachmanem, Janem Tesařem či Ludvíkem Vaculíkem) našim ústavním orgánům právě před pětatřiceti lety, 21. srpna 1969, čteme o Češích a Slovácích jako o svéprávných národech, které se ničím neprovinily, „mají však tu smůlu, že se dostaly mezi dvě velmoci, zápasící nad světem“. A dále: „Zejména však mezi socialistickými státy je potřebné vzorné zachování suverenity každého z nich.“ Jde o pozoruhodný dokument. Bezskrupulózní oportunismus, trestuhodná krátkozrakost a slepá pomnichovská pomstychtivost z nás učinily dobrovolného vazala jedné euroasijské despocie. Český intelektuál je v roce 1969 zděšen následky, ale příčiny pojmenovává velice opatrně: dostali jsme se mezi dvě velmoci, měli jsme prostě smůlu. Není téměř možné, aby signatáři petice nevěděli o našem vazalství, předstírají však opak a hovoří o suverenitě.

Právě zde leží kámen úrazu celého „pražského jara“. Po letech lhaní a překrucování se náhle mohlo všechno říci, jen to nejdůležitější se říci nemohlo – a možná to ani nikdo říci nechtěl, protože se na to každý bál jen pomyslet. Mlčí o tom i ona velmi otevřená a odvážná petice, za niž někteří ze signatářů skončili ve vězení.

Malé formy a žádné reformy

Náš pobyt v ruském impériu byl ovšem dílem čehokoli, jen ne smůly. Stačí zmínit se o naší současné slabosti pro pana Putina či o vřelém porozumění pro slogany typu „Mnichov–Vídeň–Budapešť: osa zla“, aby byl zřejmý pravý opak: naše nynější svoboda je spíše nezaslouženým štěstím. Dějiny jsou opatřeny až nepříjemnou setrvačností: sebevražedná „cesta Evropy do Postupimi“, dovršená spuštěním železné opony, započala hluboko v 19. století; k nápravě nemůže stačit zbourání berlínské zdi a dnes už je nám jasné, že i patnáct let je doba ještě krátká.

Kde to žili ti nadšenci z ÚV KSČ, odhodlaní uprostřed studené války ukázat všem socialismus, jaký ještě nikdo neviděl, a zavést ve straně demokracii, o jaké ještě nikdo neslyšel? A kde se vzala ta představa, že svobodě pomůže nějaký akční program nebo mimořádný stranický sjezd? V šedesátých letech se sice stále žije za ostnatým drátem, ale vznikají tu pozoruhodné filmy, začínají vycházet zajímavé knihy, svobodu je možné najít v rytmu jazzu, je možné ji hlásat písničkou, skečem, povídkou, aforismem, slovní hříčkou – zkrátka „malými formami“. Na východ od železné opony se patrně ani nedalo dělat nic rozumnějšího než dát přednost malým formám před velkými reformami. (Mezi českými intelektuály vím o jediném, kdo si toto všechno jasně uvědomoval, možná i proto, že v mládí hrával na saxofon: Josef Škvorecký.)

Než přišel útěk

Kromě Deseti bodů patří však k 21. srpnu 1969 rovněž krutě potlačené protestní demonstrace (s mrtvými a raněnými), proti nimž nestála vojska Varšavské smlouvy, nýbrž tuzemská policie, armáda a Lidové milice. Zákon umožňující perzekuci demonstrantů byl podepsán Alexandrem Dubčekem, živým symbolem pražského jara, kterého nešťastné výročí zastihlo ve funkci předsedy parlamentu. Nakonec byl odklizen úplně, ale svým podpisem podal výmluvný důkaz, že by normalizaci prožil na nějakém vysokém postu, kdyby ho nechali.

Ve znamenité studii o mnichovském komplexu označil Jan Tesař za hlavní příčinu zdejší bídy absenci jakékoli soustavnosti. Politika se zde koncentruje do „jednoho týdne na jednu generaci“; několik dní prožitých společně v euforii či slzách na nějakém náměstí, po nichž následuje útěk do soukromí. Sluší se tedy vzpomenout, že tento útěk přišel u generace dnešních šedesátníků až po srpnu 1969.

Svými lidskými tvářemi probudili protagonisté „pražského jara“ tak veliké a upřímné naděje, že se mohlo zdát až cynickým smířit se v krátkém čase s tím, že byly naivní a fantasmagorické. Jan Palach se svou obětí pokusil proti tak snadné rezignaci protestovat a můžeme se pouze ptát, zda by následná dvacetiletá vnitřní emigrace byla tak naprostá, kdyby Dubčekovo selhání ze srpna 1969 nebylo tak zásadní.

Sovětské tanky, české křupanství

Roku 1915 napsal Masaryk v nepříliš citovaném memorandu: „Nyní si Čechy přejí, aby jejich ruští bratři obsadili české a slovenské území, a doufají v to.“ Dodnes zůstává záhadou, co si kdy čeští politici slibovali od říše, která ještě v 19. století vedla vyhlazovací války a prováděla genocidu kavkazských národů. Sám Masaryk k nekritickým obdivovatelům Ruska nikdy nepatřil, naskytla-li se však příležitost, svezl se na rusofilské vlně také. Není tedy divu, že německá a ruská okupace je v tuzemsku odsuzována s různou intenzitou: německou vnímáme jako čiré násilí, v případě ruské správně tušíme, že jsme si o ni sami řekli.

Ruská okupace po roce 1945 se navíc téměř k nerozeznání podobala osvobození, nebyla tedy vzata v roce 1968 dostatečně v potaz a reformní komunisté měli nejspíš skutečně za to, že sovětská vojska v Maďarsku zachraňovala před dvanácti lety socialismus. Proč by tedy jezdila k nám, když u nás teď budujeme socialismus, dokonce s lidskou tváří? V Kremlu začínali být nad vývojem v Praze neklidní; brzy pochopili, že dostat pod kontrolu Dubčeka je zcela zbytečné, neboť sám Dubček nemá pod kontrolou nic.

Můžeme dnes debatovat o tom, zda by rozhodnější reformátor (jenže kdo? Husák?) dokázal okupaci zabránit, samotnou okupací však nelze vysvětlit všechno. Často se připomíná, že i Kádárovo Maďarsko mělo na svém území sovětské tanky, a přesto bylo „malým Západem“ s tržními prvky v hospodářství a značně liberální kulturní politikou. Stačí se však podívat jenom za řeku Moravu: vědečtí pracovníci, kteří museli po srpnu opustit svá pracoviště, byli na Slovensku umístěni do knihoven a muzeí, zatímco u nás odcházeli do manuálních profesí. Nikoli tedy sovětské tanky, ale české křupanství… Právě zde můžeme také nejspíš najít skutečné hrdiny: mezi bezejmennými, kteří při nejrůznějších „pohovorech“ odmítli nazvat agresi „bratrskou pomocí“ a boj proti cenzuře „kontrarevolucí“.

Svobodu pro každý den

S nástupem normalizace byli reformní komunisté vyloučeni ze strany a jejich spasitelská povaha je přivedla k disentu, což mělo neblahé následky pro stranu i pro disent. Bez nich zůstala naše komunistická strana nereformovatelnou, jedinou v Evropě; naproti tomu jejich účast na vzniku Charty 77 vedla k větší izolaci disentu. Jako by jejich ukvapenost a netrpělivost byla ještě posilována vírou v možnost „poslední bitvy“, rozhodujícího střetu, po němž bude vše konečně vybojováno a my už budeme jen tak žít. Spojí-li se toto všechno s přáním, aby to bylo už zítra, vede to k těm nejnešikovněji načasovaným akcím.

Žádné poslední bitvy nás ovšem nečekají a je třeba se s tím smířit. Právě proto říká Goethův Faust: „Jen pak jsi hoden svobody, když rveš se o ni den co den.“

(Respekt)