Říjen 2004

Stisk ruky předpoví řadu chorob

František Vyskočil

Dva muži nebo třeba i dvě ženy zasednou proti sobě ke stolu, pravé paže přiloží lokty k sobě, zapřou se patami o podlahu a začne přetlačovaná. Svědkem takzvané "páky" se většina z nás stala ve škole, na letním táboře, v restauraci i na řadě jiných míst. V poslední době se tato zábava změnila v regulérní sportovní disciplinu. Přebory se konají i v přetlačování nohama. V Anglii už dokonce existuje liga. Svalová síla však zajímá i vědce, a to nejen ze sportovního hlediska. Odborníci se zaměřují hlavně na stárnutí svalů.

"Jak tak roky běží, přestávám být svěží," zpívá Jiří Suchý, "a krabici stěží zvednu. Mám strach z její váhy..." S věkem cítíme, že nám svaly slábnou, až může nastat okamžik, kdy sami nevstaneme ani ze židle. Právě vztyk ze sedu bez pomoci vlastních rukou je, spolu s dalšími parametry (například chůze pomalejší než 40 cm za sekundu), jednoduchým kritériem pohybové nemohoucnosti.

Když se krev moc "nehýbe"

Ztížená schopnost pohybu se promítá do celého života staršího člověka. Dotyčného častěji postihují záněty plic, snadněji onemocní bakteriálními infekcemi nebo se u něj mohou objevit třeba kožní proleženiny. Narušuje se však také bezproblémový chod oběhového systému. U málo pohyblivých osob totiž vzrůstá riziko vzniku krevních sraženin neboli trombů, a to především v pomalu proudícím žilním oběhu nohou.

Sraženina se snadněji tvoří v místech, kde se krev moc "nehýbe". Pak putuje tělem a může časem způsobit vážný problém, třeba plicní infarkt. Když jdeme, běžíme nebo jedeme na kole, protéká krev v končetinách rychleji, protože svaly pracují vlastně jako pumpičky. Stlačují žíly, a proto krev odtéká téměř okamžitě do srdce a plic pro nový kyslík. Při takovém fyziologicky optimálním průtoku je riziko vzniku sraženiny jen velmi malé.

Jak souvisejí svalová výkonnost a s věkem přibývající zdravotní rizika? Existuje nějaký vztah mezi svalovou silou a délkou života? Podobné otázky si vědci kladou již dlouho. Zprvu byli při hledání odpovědí odkázáni pouze na spekulace a odhady. Dlouhodobé fyziologické studie provedené během posledních desetiletí však nasvědčují tomu, že jsou silní muži a ženy předurčeni k delšímu životu.

Zvláštní životní pojistka

Minimální svalovou sílu potřebuje člověk každý den. Umožňuje mu chůzi nebo nošení různých předmětů. Také při otvírání zavařeniny či láhve s minerálkou nevystačíme jen se šikovností, nutností je jistá síla. Určitou "nadstavbu" nad popsanou minimální svalovou silou představuje takzvaná rezervní svalová kapacita. Jde vlastně o jakousi životní pojistku - čím je větší, tím lépe se vyrovnáváme například se zesláblostí při nemoci a naše následná rekonvalescence probíhá rychleji. Lidé s větší svalovou rezervou také lépe přežijí v extrémních nebo katastrofických situacích.

Velikost rezervní svalové síly pomáhá fyziologům předpovědět budoucí nemohoucnost. V laboratoři můžeme stanovit sílu a trvání stahů pro jednotlivé svaly nebo celé svalové skupiny. Měření je ale náročné jak na čas, tak i na přístrojové vybavení. A ani pro vyšetřované osoby není příliš pohodlné. Vědci dotyčnému zafixují končetinu, na kůži mu přiloží dráždicí elektrody, každý sval snímají tenzometry. Svalovou sílu však lze zjistit i mnohem snadněji - při "páce". Místo živého soupeře nastoupí snímací ergometr se zapisovačem. Tento přístroj měří lidskou výkonnost prostřednictvím svalové síly a vytrvalosti. Člověk se díky němu vyhne řadě nepříjemných vyšetření. Odborníci dokonce zjistili, že ani "páka" není při zjišťování rezervní svalové síly nezbytná. Pro rutinní měření postačí i obyčejné podání ruky. Pomocí jednoduchého ergometru zabudovaného do válečku, který držíme v ruce při stisku, se určí tlak vyvinutý stahovači předloktí.

Popsanou jednoduchou metodu využila i velká studie známá jako Honolulu Heart Program, které se od roku 1965 účastnilo osm tisíc osob z havajských ostrovů. Vědci dobrovolníkům změřili sílu stisku ruky. Získané hodnoty vztáhly ke hmotnosti, výšce a k takzvanému indexu tělesné hmotnosti (poměru výšky k druhé mocniny hmotnosti). To jim umožnilo objektivní srovnání mezi jednotlivci a skupinami.

Po 27 letech vyhledali badatelé účastníky pokusu a znovu je vyšetřili. Lidé, kteří patřili k jedné třetině s nejsilnějším stiskem, zůstali i po skoro třiceti letech výrazně zdravější. Bylo mezi nimi mnohem méně osob trpících cukrovkou, kloubními nemocemi, aterosklerózou nebo chorobami plic. Dokonce se ukázalo, že se lidé s poměrně silnějším stiskem ruky dožívají vyššího věku a mají delší prognózu dožití. Naproti tomu ve skupině se slabším stiskem bylo zhruba dvakrát víc invalidních a nemohoucích osob.

Stisk ruky je tou nejlepší předpovědí naší zdravotní budoucnosti, tvrdí finská fyzioložka Tania Rattanenová. Ač to zní skoro neuvěřitelně, předčí celou skupinu biochemických vyšetření včetně měření cholesterolu. Od jiných svalových činností se stisk ruky liší tím, že si ho nemůžeme moc natrénovat. Pevné sevření dobře koreluje s naší výživou v dětství a s nemocemi, které jsme prodělali. Podání ruky však indikuje i stav naší nervové soustavy, protože svaly jsou ovládány motorickými nervy. Nervosvalový systém tedy nepřímo odráží stav mysli. To dobře vědí ztrémovaní sportovci nebo hudebníci, kterým se třásly končetiny, a tudíž se jim nepovedl ani závod či koncert. Kolem třiceti let má člověk největší sílu stisku. Ta s věkem samozřejmě klesá, ale u 15 procent osob po šedesátce zůstává zhruba stejná jako v mládí. Právě tito lidé mívají statisticky nejlepší vyhlídky na dlouhověkost a mají i šanci na poměrně dobré zdraví ve starším věku.

Jsi slabší než já? Nemusíš se bát

Podání ruky nemusí v lidské komunikaci představovat jen jakési reliktní gesto, kterým ukazujeme, že v ruce nemáme kámen. Při stisku rukou si totiž mohou muži bleskově poměřit své šance pro případné střetnutí. Dívky zase zjistí, že chlapec s pevným stiskem bude patrně fyzicky zdatným otcem jejich dětí.

Každodenní gesto v sobě však může obsahovat i aspekt morální a čistě lidský. Jsi slabší než já? Nevadí, mne se bát nemusíš. Jsem tu totiž proto, abych ti pomohl, když už mám ten stisk ruky silnější. Tvoje evidentně vysoké IQ a možná i dobrý hudební sluch by taky při naší spolupráci nemusely být k zahození. Víš, je mi jasné, kamaráde, že kdyby soupeřily ne svaly, ale šedé kůry našich mozků, pak bych asi tuhle "páku" prohrál já.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)