Říjen 2004

Když země hoří pod nohama

Matyáš Zrno

Po krizi v Iráku posiluje ajatolláh a místní milice

Napětí v Iráku opět na chvíli polevilo. Velký ajatolláh Alí al-Sistání vstal z nemocničního lože v Londýně právě včas, aby oběma stranám podél frontové linie v Nadžafu umožnil čestný odchod. Radikální klerik Muktada al-Sadr mu předal klíče od posvátné Alího mešity a se slibem beztrestnosti se může buď zapojit do politického procesu, nebo začít znovu budovat svou armádu, jež byla během třítýdenních bojů prakticky zničena. Muktada sice obléhání vydržel jen díky tomu, že se skryl v mešitě, kam za ním Američané vstoupit nemohli, ale v očích svých příznivců je hlavní to, že vydržel.

Námořní pěšáci, kteří se museli po tři týdny probojovávat k mešitě a přitom napáchat co možná nejmenší škody, se nyní stahují zpět do základen mimo město. Řada z nich při odchodu mluvila o tom, že jsou nuceni bojovat s jednou rukou uvázanou za zády. Už jednou, loni v květnu, Muktadovu armádu rozdrtili, a přece ji teď démonický klerik za necelé tři měsíce opět vydupal ze země.

Američany neuklidní ani pro ně velmi příznivý poměr ztrát. Podobný poměr totiž vykazovali i ve Vietnamu, aniž jim to v konečném součtu příliš pomohlo. Jak tedy dál v Iráku?

Premiérův velký nástup…

Američané si teď dost možná jen vybojovali další pauzu. V al-Sadrových tiskovinách se slibuje, že „země bude hořet pod nohama okupantů a jejich pomahačů“. Američané se tedy mají na co těšit a ještě více prozatímní vláda – krize v Nadžafu pro ni byla zatěžkávací zkouškou, ze které nevyšla právě nejlépe. Premiér Aláví a jeho bojovní ministři obrany a vnitra se předháněli v tvrdých slovních výpadech proti al-Sadrovi a slibovali mu každým dnem konečné zúčtování. To nakonec nepřišlo a vypuštěná zpráva o obsazení mešity policií se dokonce ukázala být čirým výmyslem. Prozatímní vláda si tím příliš popularity nezískala. Ještě horší je však ztráta respektu.

Po nástupu do funkce si přitom Aláví získal přinejmenším část irácké veřejnosti. Dosáhl totiž značného omezení nepopulární přítomnosti amerických vojáků v ulicích a místo nich se začala v mnohem větší míře objevovat irácká policie. Reportéři Institutu pro válečné a mírové zpravodajství (IWPR) vyzpovídali počátkem srpna v Bagdádu občany, kteří zářili štěstím nad něčím, co obvykle nebývá důvodem k nadšení – nad množstvím policejních check-pointů, které vyrostly na ulicích hlavního města. Iráčané také podstatně více spolupracovali s vlastní policií než s okupačními silami. Aláví navíc slíbil razantní boj s terorem a sám osobně navštěvoval místa teroristických útoků, aby vyjádřil svoji soustrast pozůstalým. Nástup prozatímní vlády přinesl ještě jednu změnu: obnovení irácké tajné policie coby klíčového prvku v boji proti teroru. Alávího ministři do ní neváhali nabrat i bývalé členy Saddámovy vládní strany Baas. Ukázalo se totiž to, co v Německu po druhé světové válce či ve východní Evropě po pádu komunismu. V totalitní společnosti, kde na každé významnější pozici musel být člen strany, není naprostá očista společnosti jednoduše možná. Radikální debaasizace, která svým rozsahem předčila denacifikaci v poválečném Německu, s nástupem nového kabinetu skončila.

…a noví soupeři

Zdálo by se, že Iráčané ocení změnu k lepšímu. Po hrůzovládě polovzdělaného diktátora a jeho klanu získali reprezentativní vládu, složenou ze členů všech etnických skupin. Vládu, která se může pyšnit 17 doktory filozofie, třemi lékaři, dvěma právníky, dvěma inženýry a sedmi magistry, vesměs absolventy prestižních zahraničních univerzit. Drtivá většina ministrů se aktivně zapojila do boje proti Saddámu Husajnovi a mnozí strávili léta ve vězení. (Sám Aláví jen o vlásek unikl smrti, když ho v roce 1978 v jeho londýnském bytě dva iráčtí agenti pobodali noži a nechali ležet na zemi v domnění, že je mrtev. Aláví nejenže přežil, ale stal se i jedním z hlavních vůdců protirežimní emigrace, s dobrými styky ve většině států Blízkého východu.) Prozatímní kabinet však zdědil nezáviděníhodnou situaci. Pod jeho kontrolou není kurdský sever, značná část sunnitských oblastí v centrální části země a revolta mladého klerika Muktady al-Sadra dokázala, že premiér Aláví nekontroluje ani šíitský jih.

Kdo po krizi v Nadžafu naopak posílil, je nejvyšší šíitský duchovní v Iráku al-Sistání, jeden z pěti žijících velkých ajatolláhů. Útlý stařec byl mužem, se kterým zásadní kroky konzultoval i americký správce země Paul Bremer. Ajatolláh byl tím, jemuž bylo třeba předložit ke schválení kandidáty na premiéra, a nyní je to opět on, kdo dokázal během dvou dnů (alespoň dočasně) vyřešit krizi v Nadžafu. Sistání však přes svůj velký vliv odmítá do politiky vstupovat více, než je nutné, a na rozdíl od Muktady Sadra neprosazuje teokracii po vzoru Íránu. Jenže al-Sistánímu je 73 a Muktadovi 31 let. Čas a původ hraje pro mladého radikála, který pochází z respektované rodiny a stejně jako al-Sistání se může honosit titulem sajjid (označení potomků proroka Mohameda).

Vzor George Washington

Co s tím vším hodlají dělat Američané? Bez jejich tanků, helikoptér a stíhaček se celá prozatímní vláda neobejde. Američané se sice stáhli z ulic iráckých měst, ale kdykoli někde hoří, musejí přijíždět hasit. Irácká armáda, kterou cvičí a od které očekávají, že je brzy nahradí, je zatím schopna pouze přebírat po mariňácích dobyté území, tak jako nyní v Nadžafu. Částečně za to může okupační správa, která rozpustila po dobytí země iráckou armádu. Tím nechala desetitisíce profesionálních vojáků bez obživy, moci a privilegií, kterým se těšili za Saddáma, a mnozí z nich se později připojili k hnutí odporu.

Vybudovat bojeschopnou armádu na zelené louce trvá několik let. Znají to nakonec i Američané z dob počátků svého státu – George Washington také potřeboval čas, než z houfů místních milic vybudoval vojsko schopné porazit britské impérium. Vyprávět by o tom mohli američtí důstojníci (a mnozí z nich jsou dnes v nejvyšších funkcích), kteří cvičili jihovietnamskou armádu. Jenže politické rozhodnutí bylo armádu rozpustit a debaasizovat společnost. (Nemá ovšem smysl být zde generálem po bitvě. Kdyby Američané tato rozhodnutí neučinili, byli by nepochybně obviněni, že využívají služeb někdejších katů režimu.)

Ještě několik let tedy budou irácké ozbrojené síly neschopné plného operačního nasazení. Irácká armáda zatím nedosáhla požadovaných počtů a řada někdejších důstojníků a poddůstojníků v ní odmítá sloužit. Všichni noví vojáci totiž začínají v hodnosti vojínů a teprve při základním výcviku z nich američtí instruktoři vybírají nové velitele – v hierarchizované společnosti, kde čest a společenské postavení hraje klíčovou roli, se nedalo očekávat, že se někdejší poručík nebo kapitán bude plazit po cvičáku vedle osmnáctiletého nováčka.

Nebezpečná strategie

Když nejde stát vybudovat shora, musí to jít zdola, uvažují Američané a pro úkoly udržování pořádku se stále více uchylují ke krátkodobě přínosné, ale potencionálně velmi nebezpečné strategii – spoléhají se na místní milice. V sunnitské Fallúdži je to 3000 mužů místní „Fallúdžské obranné armády“ (FPA) pod velením někdejších Saddámových generálů. Ti zodpovídají za klid ve městě, o které se před třemi měsíci tvrdě bojovalo. Cenou za příměří je 50 milionů dolarů pomoci městu a pravidelný žold pro fallúdžské vojáky. Trochu schizofrenní, uvážíme-li, že vojáci FPA otevřeně spolupracují s povstalci a na cíle ve Fallúdži pravidelně útočí americká letadla. Ale pořád lepší než dobývat město, jehož obránci se ukázali být vojensky mnohem efektivnější než al-Sadrovi milicionáři (ostatně, Fallúdžané jim ve vzácném gestu sunitsko-šíitské spolupráce poskytují vojenský výcvik).

Na jiných místech bezpečnost zajišťují kmenoví náčelníci, jinde politické strany jako šíitský Nejvyšší výbor islámské revoluce v Iráku (SCIRI), jehož ozbrojené složky Fajlak al-Badr čítají až 10 000 mužů. Některé, především kurdské milice s koaličními silami spolupracují, jiné vytvářejí zóny, kam Američané nemají přístup (například Fallúdža). Taktická nouze naučila Američany vyhledávat ty, kteří v okamžiku rozkladu státní moci mají na místní lidi vliv – kmenoví náčelníci, vlivní duchovní, zkrátka lidé s autoritou. Je to pochopitelné, ale na druhé straně se tím jenom potvrzuje roztříštěnost země, kterou vytvořil Churchill po první světové válce škrtem pera, aby bylo kam umístit šajcha Fajsala, který spolu s Lawrencem z Arábie vedl protiturecké povstání.

(Respekt)