Říjen 2004

Diskusní příspěvek k článku R. Hedvíčka Národ po intelektuálním holocaustu (CS-magazín 09/2004)

Radim Brdička

Musím uznat, že Vaše texty jsou provokující a z tohoto hlediska úspěšné. Předpokládám, a z Vašich textů vyplývá, že obdivujete americký způsob myšlení a chování, že Vám případný nesouhlas nevadí. Uchopím-li Národ po intelektuálním holocaustu jako téma pro diskusi, nepochybně velmi přitažlivou a žádoucí, pak bych se rád vyjádřil k některým z motivů, tam zmíněným.

V obecné hladině se dá říci, že ani věda není oproštěna od filozofických a ideologických představ, které se někdy stávají módními natolik, že se málokdo odváží s těmito "obecně přijímanými pseudopravdami" polemizovat. A pokud tak učiní, bývá to často proto, že chce prosadit novou "módu" a nikoliv kriticky přistoupit o krůček blíže k podstatě věci, které někdy říkáme pravda. Takovou módou se stalo přesvědčení (snad náboženského původu), že všichni jsme si rovni, což někdo nesprávně interpretuje, jako že všichni jsme stejní. Pokud má někdo odpor ke skutečnosti, že nejsme stejní a nejsme si i rovni, pak pravděpodobně neprávem přenáší otázky etické na problematiku biologickou.

To že nejsme všichni stejně zdatní, až už máme na mysli sílu svalů, výšku postavy, nebo schopnosti duševní, nemusí být totiž příčinou, abychom se k sobě i různě chovali. Taková zásada by mohla být zcela univerzální a nemusí se vztahovat jen na druh homo sapiens sapiens. Měli bychom se chovat laskavě a s porozuměním i k jiným tvorům. Prosadit takovou zásadu je značně obtížné, neboť je nepřirozená (usilovalo o to a usiluje mnoho ideologií), nedokážeme totiž překonat samovolně vznikající pocity, které vyjadřujeme přívlastky krásný, nebo ošklivý, související s pocitem, že se nám něco líbí, nebo nelíbí, něco nám voní nebo páchne, chutná nebo nechutná. A abychom si uvažování o vztahu k ostatním lidem zjednodušili, rozhodli jsme si namlouvat, že jsme všichni stejní.

Skutečnost je však taková, že stejní nejsme a že lze vytvořit skupiny, jejichž příslušníci si mezi sebou navzájem budou více podobní než příslušníci různých skupin - je lhostejné jak je nazveme. Budou se lišit nejen biologicky, ale i kulturně-historicky.

Člověk není totiž nadán jen dědičností biologických vlastností (znaků), ale jak zdůrazňoval již Cavalli-Sforza, má i svou kulturní dědičnost. Kromě toho různé skupiny lidí se nacházejí na různé civilizační úrovni. A mísení a dotyky různých skupin lidí, ať biologicky, ideologicky nebo civilizačně různých, vedlo a vede ke konfliktům. Otázku, zda globalizace povede k vytvoření homogenní směsi a tím i k odstranění příčin konfliktů se neodvažuji odhadnout, spíše pocitově se obávám, že zdroje konfliktů leží tak hluboko v naší podstatě, že se je nepodaří zcela odstranit nikdy, dokud budeme tím, čím jsme.

Co se týká našeho genofondu, myslím, že není třeba mít obavy, s genofondem se pohybuje velice obtížně a pomalu. Mnohem efektivnější byly a pravděpodobně stále jsou nejrůznější choroby, zvláště infekční. Ani migrace není většinou selektivní, neodchází jen výkvět národa. A odchodem je postižena celá řada národů, či populací a tento pohyb obyvatelstva se děl odjakživa. Ostatně v populaci kterých osob je obsažen „český“ genofond? Nejsem si jist, zda tam patří genofondy sudetských Němců, spíš by tam asi patřily genofondy Vídeňanů.

Z Vašeho článku vysvítá lítost nad neutěšeným stavem naší společnosti a souhlasím s Vámi, že nemůžeme-li pohnout s genofondem, měli bychom se soustředit na oblast, kterou můžeme, byť také spíše s dlouhodobým výhledem, nějak pozitivně ovlivnit. Tou oblastí je vzdělanost.

V době, kdy jsem studoval na osmiletém gymnáziu (tehdy ani jiná nebyla), je tehdy vládnoucí strana začala rušit, vznikala tzv. gymnázia pedagogická. Studenti do nich vstupovali zvláštním výběrem: „milý kolego, jste ze dvou předmětů na propadnutí, ale kdybyste se rozhodl přestoupit na pedagogické gymnázium, mohli bychom uvažovat o dostatečných“. Jistě jsou absolventi těchto škol již v penzi, právě tak jako já, ale i oni měli své studenty a ti mají své studenty.

Mí kantoři na gymnáziu často vědecky pracovali a naučili mne tolik, že jsem v prvních letech na vysoké škole měl poměrně málo práce a mohl jsem se soustředit na předměty, které se na gymnáziu neučily. Porovnám-li to, co se na gymnáziu naučila generace mých rodičů s tím, co jsem se naučil já a s čím přicházeli studenti na vysokou školu, když jsem se stal sám vysokoškolským učitelem, mám dojem, že tendence je sestupná.

Bohužel současnou módou je hanět středoevropské školství a vynášet americké. Soudě podle výsledků, je to spíše módní politický výstřelek, který snad nepovede k hlubším zásahům do našeho školství. Optimální by bylo zůstat někde v půli cesty, ale obávám se, že náš způsob přehánění může skončit tím, že budeme mít ještě horší výsledky, než kdybychom žádné změny neprováděli. A povede k tomu, že nebudeme nic vědět a ani se nebudeme umět orientovat. Ostatně i u nás se nedávno mluvilo o rušení osmiletých gymnázií a jedním z důvodů řečeno jistými politickými ústy bylo, že nechceme pěstovat intelektuály - asi dotyčná ústa mínila elitáře. Elitářství ovšem nesouvisí s inteligencí a vzdělaností, nadutí bývají většinou méně vzdělaní a ne dost inteligentní, a naopak vysoká vzdělanost a inteligence vedou spíše ke skromnosti.