Říjen 2004

Stop komunismu!

František Čachotský, Klára Hanušová, Jaroslav Hanuš, Karolína Kaiserová, Bára Hanušová

Jsme mladí lidé, kteří nemají politické ambice, ale máme strach. Když byla v roce 1989 "sametová revoluce", byli jsme ještě děti. Během patnácti let našeho dospívání jsme se postupně dozvídali fakta o čtyřicetileté vládě komunistické strany v naší zemi. O vládě, která zničila naši zemi po stránce ekonomické i morální. Naučila občany pouze lhát a krást. Tato fakta jsme měli možnost čerpat z televizních dokumentů, z literatury faktu a z vyprávění našich rodičů. Ve školách to neučili a tato situace trvá dodnes.

Osnovy dějepisu základních a středních škol končí rokem 1945. Porevoluční ministři školství (bylo jich osm) nebyli schopni upravit osnovy a změnit tento stav. Současná ministryně školství Petra Buzková prohlásila, že dějepis je předmět nepotřebný! Pak se nemůžeme divit, že středoškolský student na otázku, co mu říká datum 21. 8. 1968 či kdo to byl Rudolf Slánský, není schopen souvisle odpovědět. Neznalost mladých lidí novodobých dějin tak lehce způsobí jejich vstup do KSČM. Fakt, že zakladatelem koncentračních táborů byl V. I. Lenin (omyl, Britové v Jižní Africe za tzv. búrské války - pozn. red. CS-magazínu), jim není znám, a tak se stanou nevědomky součástí strany se zločineckou minulostí. Komunistická strana se za své zločiny nikomu neomluvila, nikdo nebyl potrestán a dodnes se hlásí k Internacionále a tím pádem i k Leninovi a Stalinovi!

Padesát let posloucháme zpovědi nacistických vězňů o hrůzách zažitých v koncentračních táborech. Po II. světové válce byla ve všech civilizovaných zemích nacistická strana postavena mimo zákon a její propagace se stala trestnou. Nacističtí zločinci byli potrestáni a dodnes se trestají. Počet obětí komunismu několikanásobně převyšuje počet obětí nacismu. Pokud tedy mluvíme o obětech komunismu, mluvíme o stamiliónech obětí po celém světě. Komunistická strana je srovnatelná, ne-li horší, se stranou nacistickou.

Kdy budeme mít možnost veřejně vyslechnout zpovědi vězňů komunistických pracovních táborů? Kde například skončilo plno českých letců z Anglie? Kdy bude veden veřejný proces s lidmi, kteří je mučili, podlomili jim zdraví a lidskou důstojnost? Za naprosto obdivuhodnou považujeme chuť a sílu těchto politických vězňů demonstrovat v dnešní době proti přítomnosti komunistických zločinců ve vládním aparátu. Vyjadřujeme jim velký obdiv a považujeme za svou povinnost udělat vše proto, aby byli viníci potrestáni a my všichni se jim mohli podívat do očí. Vždyť vědět o něčem takovém a nechat to tak, je v podstatě spoluúčast.

Možná, že viníkům těchto zločinů je dnes okolo sedmdesáti až osmdesáti let a mnoha lidem může přijít nehumánní zavírat lidi na sklonku jejich života do vězení. Jediný dosud potrestaný viník Karel Hoffmann byl odsouzen na čtyři roky. Nepůjde však do žádného pracovního lágru, kam by šel v padesátých letech, ale do ústavu se speciální péčí pro „nezařaditelné vězně“. Pokud na jedné straně je prokázána vina, měl by následovat trest.

Kdyby byly zítra volby, KSČM by byla druhá nejsilnější strana v parlamentu. Velký podíl na tom má naše lhostejnost. Účast ve volbách je nízká a stoprocentní disciplinované voliče má právě KSČM. Polistopadová politika většinu lidí znechutila a jejich postavení vůči zemi, ve které žijí, je velmi pasivní. Nečekejme, co naše země udělá pro nás, ale přemýšlejme, co my můžeme udělat pro ni. Je jistě lepší zaměřit svou pozornost na výkony našich sportovců než ji věnovat politice. Národní hrdost se v nás probouzí pouze v případě, když naši fotbalisté či hokejisté vyhrají důležitý zápas, ale máme-li jít volit poslance do Evropského parlamentu, zmocní se nás lhostejnost a komunisté opět triumfují. Když Česko hledá superstar, hlasujeme jako o závod, máme-li však možnost změnit svým hlasem politický chod v zemi, máváme rukou „stejně je to jedno“ a pouze nespokojeně vykřikujeme.

Touto cestou bychom rádi prolomili lidskou lhostejnost, protože situace se stává kritická. Například přítomnost pana Přibyla v čele vládního úřadu je značně alarmující. Jak je možné, že dnešní politici si do tak vysokých funkcí vybírají bývalé komunistické příslušníky, když vždy slibují, že s komunisty se paktovat nebudou?! Trvá to od listopadu 1989. Byla snad nějaká dohoda mezi komunisty a Občanským fórem, o které nevíme? Pokud ano, požadujeme zveřejnění této dohody! Vůbec nechápeme, proč například v Maďarsku po změně režimu měli komunisté zákaz podnikání a nemohli disponovat se svým nakradeným majetkem. U nás se nic takového nestalo.

Narazili jsme na neochotu médií veřejně oslovit národ a to jak v tisku, televizi i v rozhlase. Jestliže nemáme za sebou zástup slavných osobností, je náš názor přehlížen a šance na úspěch nulová.

Karel Čapek ve třicátých letech minulého století ve svém fejetonu „Proč nejsem komunistou“ napsal: „Komunismus není o pomoci, ale o moci. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra – to je psychický svět komunismu.“ Komunistická genocida proběhla v mnoha zemích, má na svědomí přes 200 miliónů lidských životů.

Naléhavě žádáme o postavení komunistické strany mimo zákon a její zařazení mezi zločinecké organizace.

Petiční výbor občanů:

František Čachotský, 25 let

Klára Hanušová, 25 let

Jaroslav Hanuš, 22 let

Karolína Kaiserová, 21 let

Bára Hanušová, 18 let

Praha, 21. srpna 2004