Říjen 2004

Křivdy minulosti lze napravovat

Bohumil Doležal

Projev Bohumila Doležala na slavnostním shromáždění Svazu vyhnanců 4. 9. 2004 v Berlíně

Vážený pane předsedo Spolkové rady, vážený pane státní tajemníku, vážená paní předsedkyně Svazu vyhnanců, vážené dámy, vážení pánové,

jsem velmi poctěn uznáním, kterého se dostalo mému dlouholetému úsilí o usmíření a vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci. Přitom mne zvlášť těší, že je oceněno tak, jak jsem je vždycky chápal, tj. jako příspěvek k porozumění mezi národy střední Evropy a evropskými národy všeobecně. Dovolte mi, abych využil tuto mimořádnou příležitost, krátce shrnul své názory na téma vyhnání a objasnil důvody, které mne vedly.

Problém demokratických států je mimo jiné v tom, že se jim sice daří vyhrávat války proti různým diktaturám, které drze kalkulují s jejich slabostí, ale že velmi často nejsou zdaleka tak úspěšné při budování trvalého míru. Je to v jistém smyslu konflikt mezi idealismem a pragmatismem. Na zatím poslední světové válce lze tuto tezi dobře demonstrovat. Nelidský nacistický režim vnutil západním demokraciím válku. Tato skutečnost a zločiny nacistů v průběhu konfliktu přispěly k tomu, že válka byla pojata jako svatá věc, jako boj za ideály, jenž musí logicky skončit potrestáním viníků.

To je ale jen jedna stránka věci. Na druhé straně je každá válka vždycky důsledkem selhání mechanismů mírového vyrovnávání konfliktů mezi různými státy a důsledkem nedokonalosti mírového systému, který se ve válce bortí. Z toho plyne: smyslem uzavření války musí být v první řadě vytvoření lepšího, spolehlivějšího, a to znamená spravedlivějšího míru. Potrestání viníků by se mělo dít jen v rámci tvorby spravedlivého mírového systému. Jsou tu tedy určité limity.

Kromě toho je třeba vzít v úvahu fakt, že moderní masová válka je strašné kataklysma, které kosí šmahem viníky i nevinné. Je prakticky nemožné zabránit tomu, aby si i ti, jejichž věc je spravedlivá, tu a tam, chtě nechtě nepřisvojili brutální metody protivníka.

Dále: pragmatismus velí uzavírat spojenectví, která s sebou nesou problémy. V důsledku chyb, které udělaly demokratické státy před válkou, a jako následek okolností musely pak vstoupit do spojeneckého svazku se zaostalou orientální despocií, jejímž náboženstvím se stala modifikovaná výstřední a utopická evropská ideologie. Rovněž tento stát byl Hitlerem zákeřně napaden, měl lví podíl na jeho porážce a podstatně ovlivnil způsob faktického uzavření míru.

Důsledkem bylo, že válka přerostla v konflikt, který trval několik desetiletí a často balancoval na hranici války a míru.

Z toho plyne nedokonalost, narušenost světa, v němž žijeme. A z toho lze také vyvodit, že doba bezprostředně po velkém, globálním válečném konfliktu se nehodí pro vytvoření trvalého a spravedlivého míru. Nebo, lépe řečeno, že to, co je v takové době dohodnuto, podléhá pozdější kritické revizi. V případě druhé světové války se nejedná o žádné zásadní přehodnocení, jen o dílčí korekce v hodnocení minulosti, které ovšem nejsou nevýznamné. Milosrdné dějiny poskytují k takovým korekturám určitý čas, jenž ovšem není neomezený.

Musím s lítostí konstatovat, že se to, aspoň pokud jde o střední Evropu, ještě nestalo. Vypadá to tak, jako bychom stále žili v době bezprostředně po ukončení konfliktu. Poražení platí různá odškodnění a pronášejí omluvy, jež však nevedou k žádnému usmíření. Za takových okolností není těžké přehlédnout, že problémy jsou i na straně vítězů: jedním z nich je vyhnání sudetských Němců, iniciované tehdejším Československem, mocně podporované Sovětským svazem a požehnané v Postupimi západními spojenci. Je vysvětlováno jako historická nutnost, něco mimo dobro a zlo.

Samozřejmě, nelze stavět na stejnou rovinu holocaust a vyhnání: holocaust byla genocida, vyhnání dosti brutální etnická čistka. To ovšem neznamená, že by větší bezpráví mohlo ospravedlnit bezpráví menší.

Občas to vypadá tak, jako by odškodnění a omluvy, které Německo dosud vyplatilo a proneslo, vedly spíše ke stupňování napětí. Úroveň nenávisti např. v české společnosti se v posledních letech zvýšila a je se bát, že nepříznivě ovlivní stav občanských svobod v naší zemi.

Zároveň vzniká nebezpečná iluze, jalo by se všechno bezpráví, které se v minulosti stalo, dalo beze zbytku napravit. Proto považuji za důležité zdůraznit: korektura, o níž jsem mluvil, může po tolika letech spočívat jen ve „zmírnění následků některých křivd“ (tak zní formulace českých restitučních zákonů, které jí ovšem zůstaly hodně dlužny). A zmírnění nelze dosáhnout cestou práva, totálním odškodněním nebo vrácením majetku, ale jen cestou politických dohod, jež povedou ke gestům dobré vůle. Bohužel nenašla dosud žádná česká vláda odvahu učinit opravdu vstřícné kroky tímto směrem.

Smysl Smíření 95, společného prohlášení skupiny českých a sudetoněmeckých intelektuálů, jež vzniklo před devíti lety, bylo doporučit cestu politických jednání. Prohlášení se bohužel setkalo na obou stranách sporu jen s malým porozuměním. Bojím se, že právní fundamentalismus nepovede ke smíření, ale ke zvýšení napětí. Vím, že moje pozice je tu slabá: jednak musí být k jednáním ochota na obou stranách, a za druhé: Češi se v minulosti rozhodli pro poměrně široce pojatou majetkovou restituci, která se ovšem týkala jen jich samých. To byla obrovská chyba, která podstatně ztíží budoucí konsensus.

Řekl jsem, že pro praktické korektury minulosti je vyměřena určitá doba. Teď se zdá, že jsme ji zmeškali. Tváří v tvář novému globálnímu nebezpečí, které představuje militantní islám a jeho válečné tažení proti Západu, jsou západní demokracie osudově rozděleny. Jsem přesvědčen, že neřešené problémy minulosti v tom hrají skrytou, ale významnou roli. Překonání pozůstatků nezvládnuté minulosti bude za těchto okolností čím dál tím těžší. Tímto pesimistickým konstatováním bych chtěl - trochu nekonvenčně – svou řeč uzavřít. Děkuji Vám za pozornost.

(www.bohumildolezal.cz)