Říjen 2004

O kontinuitu české zahraniční politiky

Bohumil Doležal

Pokud jde o program Grossovy vlády, sotva se dočkáme nějakého výrazného překvapení. Hlavní problémy jsou dány – vévodí jim rychle rostoucí vnitřní i vnější zadlužení. Vláda, která by se s touto hrozbou dokázala vyrovnat, by nesměla být populistická: jenže populistické byly v této věci všechny dosavadní vlády České republiky, tou Klausovou počínaje. Vrchol ovšem znamenalo směšné panoptikum, kterému předsedal Miloš Zeman a které pustošilo tuto zemi po dlouhé čtyři roky.

Špidlova vláda nedokázala s tímto smutným dědictvím udělat prakticky nic. Její bezmocnost byla dána za prvé disparátním složením: pod jednou střechou se sešly kryptokomunistická levice ČSSD a US-DEU, která je jednak pravicová a jednak už skoro dva roky fakticky neexistuje. A za druhé, nepatrná většina jednoho hlasu v Poslanecké sněmovně nabudila nestydaté závody o neformální funkci sto prvního poslance: vystřídali se v ní postupně Hana Marvanová, Tomáš Vrbík, Hojdar, např. poslanec Kott ji zaujal jen díky tomu, že se v zdánlivě nevhodné chvíli nezřízeně opil.

Takové politické prostředí je nevhodné pro razantní, bolestná a koncepčně vyhraněná rozhodnutí. A vznikající Grossova vláda nebude v o nic lepší pozici než její předchůdkyně.

Přesto si nemyslím, že by se dala očekávat nějaká hospodářská katastrofa. Vláda bude pod tlakem opozice nucena mírnit politiku „utahování opasků“, jak se u nás od listopadu 1989 jinotajně říká bohapustému promrhávání neexistujícího bohatství. Nenapravitelné škody patrně nevzniknou, už proto ne, že vláda ekonomiku neutváří, jen ovlivňuje. To, co by se mělo změnit, je celková nálada cynické nenajedenosti, která po převratu zachvátila značnou část české veřejnosti. Jenže na to je každá vláda krátká.

Nevratné škody zato hrozí v oblasti zahraniční politiky, neboli, jak se u nás populisticky říká, v „hájení národních zájmů“. Změněná mezinárodní situace zejména po 11. září 2001 a nové globální ohrožení byly v západní Evropě většinou pojaty jako příležitost vyvléknout se zpod domnělé americké kurately. Snaha o emancipaci vyvolává pravé orgie obnoveného mnichovanství. Přitom nejen Izrael a USA, ale i Evropa je smrtelně ohrožena – jen o tom dosud, jak se zdá, neví.

Česká zahraniční politika byla v posledních dvou letech k tomuto evropskému trendu poměrně rezervovaná. Projevilo se to mj. jakousi blahovolnou zdrženlivostí ve vztahu k irácké invazi, kterou si Američané velkoryse vysvětlili jako podporu. Je to nepochybně zásluha ministra zahraničí Svobody. Premiér Špidla jeho politiku toleroval, někdy snad i podporoval.

Teď se proti ní zformovalo poměrně mocné uskupení: komunisté, sociálnědemokratická levice a prezident. První dvě skupiny jsou sjednoceny v podpoře osy Paříž – Berlín – Moskva (s tím rozdílem, že komunisté kladou jako obvykle důraz na Moskvu, kdežto sociální demokraté by ji rádi pojímali v duchu neúspěšné politiky let 1945-8 „vyváženě“). President Klaus harmonicky spojuje tradiční český mindrák ušlápnutého trpaslíčka, který musí bránit svou suverenitu také před (tentokrát americkým) obrem, s oprávněnými výhradami ke Svobodovu příliš horlivému „evropeismu“. Jenže jediný způsob, jak se vyhnout překotné federalizaci, je opřít se také o jiného silného spojence. Pokud chce Klaus vyvažovat a hrát taky (používám jeho oblíbené formule) ruskou kartu, dělá benešovskou politiku, přičemž Beneše částečně omlouvá, že byl na rozdíl od něho v zoufalé situaci a asi o tom i trochu věděl.

Je velmi důležité, aby kontinuita české zahraniční politiky zůstala aspoň v hrubých rysech zachována. Jakousi zárukou je osoba ministra zahraničí. Pokud se ve funkci udrží, bude to mít těžké: v jeho vlastní straně zvítězilo antiamerické křídlo; přišel o vlivnou pozici místopředsedy vlády; Gross bude asi opatrnější než Špidla; sociální demokraté mu nadiktují vykutálené náměstky. Jeho případný odchod ovšem vážně poškodí “české národní zájmy“. A nejen je. Česká republika by asi získala smutné prvenství: strhla by možná celý postkomunistický středoevropský region k orgiím kapitulantství, jimž se Evropa tak ráda oddává ve chvíli, kdy je smrtelně ohrožena.

(www.bohumildolezal.cz)