Říjen 2004

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část 1)

CS-magazín otiskuje tuto knížku, kterou vydala ANNONCE, k. s. v roce 2000, ISBN 80-900125, s laskavým svolením autora i vydavatele na pokračování.

Předmluva

V době, kdy publicista a spisovatel Luděk Frýbort opouštěl Československo, zuřila zde již naplno husákovská normalizace. Bylo jedenáct let po zardoušení »pražského jara« našimi tehdejšími spojenci a z kratičkého záblesku polidštěné tváře totality dávno zbyla jen další, možná již nekonečná perspektiva nesvobody. Autor knížky, kterou držíte v ruce, proto tenkrát dál nečekal a posílil zástupy těch, kteří se rozhodli pro další život v důstojných podmínkách. Vydal se do nejistoty Západu, který mu nabídl šanci v »revanšistickém« Německu, v Hannoveru, nedaleko naší západní hranice. Právě tam nasála Frýbortova poraněná duše postrádané demokratické ovzduší, i když se její majitel musel živit jinak než perem.

O schopnost vnímat souvislosti společenských jevů, analyzovat jejich příčiny a následky a ztvárňovat výsledky svých pozorování brilantním jazykem však nepřipravila tohoto českého emigranta ani jeho tamní neliterární profese, která ostatně korespondovala s jeho zájmy mnohem víc než samotné psaní (dlužno dodat, že ke škodě naší publicistiky). Frýbort zůstal mistrem postřehu i slova, stejně jako zůstal vlastencem, byť pro mnohé z nás až příliš zoceleným svou západní zkušeností. Po listopadu 1989 Luděk Frýbort setrval na odvrácené straně Šumavy, kde našel nový domov, když mu bylo nejhůř. Nespěchal směňovat své emigrantství za některý z nabízejících se výživných postů ve staré vlasti, jak to učinili mnozí jiní. Halasně vytrubované vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, jež se tehdy z Československa linulo všemi směry, jej z Hannoveru nevypudilo, nýbrž v něm »jenom« vyvolalo zvýšený zájem, jak se jeho krajané doma poperou se záludnostmi z čistajasna nabyté svobody.

Tam někde se zrodila myšlenka konfrontace sametových ideálů s odzkoušenou realitou života ve vyspělé demokracii.Snad právě proto, že Luděk Frýbort nepodlehl módnímu pokušení mazat českým postkomunistickým transformátorům med kolem úst a hned od začátku se snažil upozorňovat nově se ustavivší politické elity na jejich začátečnické omyly, stal se velmi brzy nepohodlným i pro polistopadovou moc. V tuze předčasné euforii z Klausova »hospodářského zázraku« a předstíraného východního premiantství všeobecně jaksi nebylo žádoucí dávat prostor »zapšklé emigraci«, která si dovolila poukazovat na četná úskalí a možné následky neopodstatněného nadšení z české výjimečnosti. Varovně vztyčený ukazovák člověka, který už velmi dobře věděl, zač je poctivého kapitalismu loket, měl zůstat trčet ve vzduchoprázdnu.

Pouze Český deník a jeho později zredukovaná časopisecká podoba umožnily před lety svým čtenářům posoudit, jsou-li Frýbortovy úvahy dílem zkušeného pozorovatele, nebo nepřejícího pražského zběha v německých službách. Dnes už Český (tý)deník nevychází, Luděk Frýbort ale naštěstí publikuje dál. Kromě exilových švýcarských časopisů Zpravodaj a Polygon, o nichž naši čtenáři většinou ani neslyšeli, se jediným zdejším zprostředkovatelem jeho postřehů a úvah staly na jaře roku 2000 inzertní noviny ANNONCE. »Renomované« české tiskoviny k tomu účelu určené se i nadále tváří, že pohled exulanta do naší postkomunistické kuchyně je cosi nepřístojného, asi jako když nějaký vandrák šmíruje obstarožní subretu poté, co si odloží v šatně.

Kniha Češi očima exulanta si nečiní nárok stát se bestsellerem. Vychází proto, aby poskytla ucelený obraz o tom, jak také můžeme být vnímáni za hranicemi naší někdejší sovětské periferie. Je určena všem vnímavým a přemýšlivým lidem, kteří v první polovině devadesátých let nečetli Český (tý)deník nebo kteří v dnešní ANNONCI - jistěže právem - hledají především inzeráty. Všichni tito občané byli a jsou ochuzeni o Frýbortovy jedinečné texty, výjimečné nejen z hlediska obdivuhodné jazykové dokonalosti, ale i tím, že obsah většiny z nich se - bohužel - postupem času naplnil v míře vrchovaté, jakkoliv byl mnohými původně považován za čertovy malůvky.

Čtěte pozorně následující řádky, a i když ve vás občas vyvolají pocit marnosti a beznaděje, nespílejte jejich autorovi. Vždyť naše křivá huba ještě není důvodem pro to, abychom kvůli ní rozbíjeli vzácné zrcadlo.

Petr Zavoral

Obsah

Úvodem

I. Hlubinami a zákrutami lidské duše

O české povaze (02/1999)

O zrcadle a zaprodancích (09/1995)

Úvaha tuzexová (04/1996)

O tatíčkování a finském příkladu (12/1995)

Jarní úvaha (04/1998)

Kterak nevymřít (06/2000)

O keltském kořenu české duše (01/1999)

Závěr

II. Mezi nebem a zemí aneb Úvahy o věcech lidských

Rozjímání o pravdě (06/1994)

Jak jsem se nepomstil (09/1994)

Rozjímání nad literární cenou (11/1994)

Připomínka k automatické výbornosti (10/1996)

O kvaltování a ráji srdce (04/1996)

Nestandardní úvaha o zločinu a trestu (01/1999)

Kato: Zrno, nebo pleva? (05/2000)

Přemítání o svobodě a zodpovědnosti (08/2000)

Závěr

III. Dějinná poučení

Profesoři (09/1993)

Škoda (11/1994)

Druhý omyl českých dějin (09/1995)

O sportu a demokracii (11/1996)

Život v pravdě po dvaceti letech (11/1997)

Bilance století (02/1999)

Baltský příklad a česká ostuda (07/1999)

Závěr

IV. Hlasy exilu aneb Hrachem na zeď

Hlas vyobcovaných (02/1994)

O tvářích a zrcadle (11/1994)

Psáno v rozpacích (08/1996)

Neponížená suplika (06/1998)

Závěr

V. Zprava doleva aneb Hrst politické teorie

Potenciál slušnosti (12/1993)

Úvaha o jablíčku (01/1994)

O názoru, přesvědčení a přívrženectví (01/1999)

Návrh společenské vize (08/1999)

Iniciativní návrh opravcům světa (05/2000)

Pravidla politického jarmarku aneb O demokracii a stabilitě (07/2000)

Závěr

VI. Džunglemi a propastmi české politiky

O tom elitářském moralismu (02/1995)

Očima druhých (05/1996)

Monopol roty zlostníků (06/1996)

Zamyšlení nad komplotem (04/1997)

Hrst domněnek k článku Osm dnů, které otřásly ČSSR (01/1998)

Dodatek k hrsti domněnek (03/1998)

Návrh na pomník (10/1998)

Smutek i naděje deseti let (02/1999)

Dodatečné zakývání ukazovákem (09/2000)

O duších zotročených aneb Zač hrabe kuře (05/1999)

Úspěšní (05/1999)

K možnostem revoluce hlav a srdcí (11/1999)

Proč obchází strašidlo (11/1999)

Jak dál v Čechách (01/2000)

Pokus o slovní rozbor (04/2000)

Zabránit normalizaci (07/2000)

Variace na baladu o Babinském (07/2000)

Mezera v brnění (06/2000)

Sen o cti a hrdosti (05/2000)

Závěr

VII. Pokus o přelom aneb Boj s větrnými mlýny roku šestadevadesátého

Už nadobro (06/1996)

O mělčinách a selhání (06/1996)

Tvář a páteř (08/1996)

Na rozloučenou s Českým týdeníkem (10/1996)

Závěr

VIII. Z blízkého i vzdálenějšího Zašumaví

Jaký je bubák (02/1993)

O slepicích a lidech (10/1994)

O stavu západní společnosti

Co bejvávalo a co je (01/1996)

Propast se rozevírá (01/1996)

Konce a východiska (01/1996)

Juchtové představy (03/1996)

Jaká byla Jižní Afrika (07/1996)

Čechy a Západ (08/1998)

O umění vyjít vstříc (04/2000)

Nemoc duše, zvaná antiamerikanismus (05/2000)

Závěr

IX. Radši shnít nežli se smířit - úvahy k sudetskému problému

Čemu nerozumím (02/1994)

Epištola k Březovským (07/1995)

Zámořským našincům (02/1997)

Dekrety krále Nabuchodonosora (05/1997)

Závěr

X. Ekonomické očividnosti

O těch investicích (07/1992)

O bytech a vidinách (10/1995)

Aritmetika konžsko-mongolská (10/1995)

Čím naplnit koš (11/1995)

Závěr

XI. Zelená se, zelená aneb Tanečky po lučinách ekologie

Proč se nezelenám (06/1995)

O tvrzeních a skutečnostech

Hádání o jadernou energii (07/1995)

Co se dělo v Černobylu (07/1995)S

Sčítání čertů na zdi (07/1995)

O poroučení větru, slunci (07/1995)

Co je a co není vyřešeno (07/1995)

S chudým králem do boje (07/1995)

Co bych rád věděl (08/1995)

Některé výhrady k novým oblastem kultury (08/1996)

O třech souvislostech (05/2000)

Závěr

XII. Z Východu světlo

Jak pomoci ruské demokracii (10/1993)

Kavkazská poučení (01/1995)

O státnících a politicích (03/1996)

Znepokojivá předtucha (01/2000)

Neplýtvat pochopením (04/2000)

Závěr

Slovo vydavatele

Kádrový dotazník autora

Úvodem

Ba, užil jsem si kolikrát legrace s komunisty. To se ví, že ne hned; až když jsem jim šťastně vyklouzl z drápů a octl se v exilu. Chodíval jsem tenkrát s ostatními českými kontrarevolucionáři a buržoazními elementy u nás v Hannoveru do pěší zóny a hledal, kde takhle o neděli komunisté zase postavili svůj agitační stánek. Nebo všelijací trockisté, maoisté, cheguevaristé a jiná taková společnost, jakou už dnes víceméně nepotkáš, ale tehdy plula na vlnách módy, hlavně intelektuálské. Chvíli jsme je poslouchali, načež - ne že bychom se s nimi začali hádat. Bývali bychom rádi, ale nedošlo k tomu. Jen jsme jejich blouznivé představy opravovali a srovnávali je s naší ještě dost čerstvou zkušeností. Ti z nás, kdo doma prošli vysokými školami včetně studia vědeckého komunismu, jim hravě dokázali, že ani tomu marxismu nerozumějí, o otázkách leninismu že mají jen chatrné ponětí a co se týče historického materialismu, jsou dočista vedle. Netrvalo víc než pár minut, komunisté zanechali argumentací, spěšně sbalili svůj stánek a dali se na ústup, provázeni řehotem kolemstojícího občanstva. Od dob, kdy křižáci prchali před husitským zpěvem od Domažlic, svět něco takového neviděl.

O něco později se mi dostalo příležitosti psát do několika exilových časopisů a situace se skoro opakovala. Skoro říkám proto, že mi bylo odepřeno potěšení vidět, jak se příslušní soudruzi na mé články tvářili, třebaže jsem věděl, že je někde v Ruzyni pilně čtou. Ano, bylo to veselé a velice snadné, takhle se obořovat do komunismu. Byl to myšlenkový výpotek tak ubohý, jeho praktický výsledek tak žalostný, že jakmile se mu za zády nerýsovala vrata do pankráckého kriminálu, dokázalo jej popřít a vyvrátit každé emigrantské dítě.

Ještě nějaký čas poté komunismu odzvonily klíče a málem že se mi po něm nestýskalo. Proti čemu teď budu psát, z čeho si šoufky dělat? Mám už nadále jen psát o tom, jak zjara rozkvétají petrklíče a ptactvo se vrací z teplých krajin? Ukázalo se však, že je taková obava předčasná. Ba co víc, že nám lstivé dějiny po několika málo letech dětinské víry ve vítězství nad komunismem připravily pěknou past. Místo víceméně směšného protivníka komunismu, do nějž byla radost bušit, se nám postavila do cesty devítihlavá saň postkomunismu, bestie uhýbavá, měnivá, slizovitá, řež do ní mečem bohatýrským a jako bys do dýmu sekal, utni jednu hlavu a narostou jí tři. S ní už je to jiné potýkání. Daleko ne tak zábavné. A mohl-li smutné království české od draka komunismu vysvobodit klíči zvonící rek, s postkomunismem si tak snadno neporadí. Je otázka, poradí-li si vůbec. Zatím to tak nevypadá.

Předčasně jsme se radovali v tom ošidném roce devětaosmdesátém, ten obtížný, možná bezvýchodný boj na nás teprve čekal.Stalo se pak právě tím časem, když jsem začal prohlédat, že boj s draky asi ještě skončen není, že mi nabídl spolupráci a poskytl místo ve svých novinách vydavatel tehdy Českého deníku, pan Josef Kudláček. Dokonce se mi dostalo té cti, že plodům mého pera byla vyhrazena stálá rubrika, nazvaná »Pohled zvenku«. Využil jsem té možnosti, abych až do zániku Českého deníku a později Českého týdeníku v roce 1996 hovořil k českému čtenáři o tom, jak vypadají jeho domácí svízele a šlamastyky zpoza hraniční závory, což byl pro mnohého Staročecha, utkvěvšího v představách Národní fronty a Benešových dekretů, úhel pohledu velmi nezvyklý, tím však potřebnější.

Články publikované v Českém (tý)deníku také činí jádro tohoto výběru. Jelikož nebylo zmíněným novinám osudem dopřáno dočkat se dnešních dnů, doplnil jsem jej články otištěnými ve Zpravodaji a Polygonu, do nichž píši a v nichž se se saní postkomunismu potýkám podnes. Je truchlivou ilustrací poměrů, že jsou to oba časopisy exilové, obětavě vydávané českými idealisty ve Švýcarsku. Možnost publikovat v domácím »seriózním« tisku kritický exilový autor většinou nemá, snad že by jeho pohled zvenku rušil Šípkovou Růženku v sametové dřímotě. Proto také ani nepřekvapí, že jediným periodikem, které nakonec postřehům leckomu nemilého západního emigranta poskytlo letos na jaře prostor, byly inzertní noviny ANNONCE. I z toho důvodu vychází tato knížka - aby se s názory svého krajana na aktuální dění v jeho vlasti mohli seznámit i ti Češi, kteří právě nepotřebují něco koupit, prodat nebo vyměnit.

Hannover, 25. října 2000

I. Hlubinami a zákrutami české duše

O české povaze

Už si pomalu nepřečtu stránku novin, aby na ní nestálo jako vysvětlení rozličných selhání a neschopností: to už je v české povaze. Takoví už my jsme. To je typicky české. Takový či makový je jednou Čech a nedá se s tím nic dělat. Za povšimnutí stojí, že se takto krčívá rameny výhradně nad národními poklesky a nedostatky; nikdo neukáže na úspěch či ctnost řka - ano ano, takoví jsme my Češi. Ne že by samochvála byla vzácnou hudbou na luzích českých, ale národních charakterových rysů se obvykle netýká. Je snad i toto částí české povahy, tohle mávání rukou nad sebou samým? A existuje vůbec nějaká národní povaha? Lze ji ohraničit proti povahám národů jiných, lze ji popsat a zvážit? Nelehký úkol. Není žádného schématického obrázku, do nějž by se dali nastrkat všichni příslušníci jednoho národa od Anežky až po Záviše. Kolik milionů čítá národ, tolik obsahuje individualit, cpi je jak cpi do škatulek, něco vždycky bude přečnívat.

A přesto národní povaha existuje. V Čechách i jinde. Národy se od sebe liší zcela specifickými charakterovými rysy, jako se od sebe liší jazykem a tradicí. Ledaže to nejsou povahové rysy provždy platné a neměnné; neplatí bez výjimky v každý čas a každé situaci.Z jednoho dílu je národní charakter souhrnem zkušeností za celou dobu národní existence. Mění se a doplňuje, jak přicházejí nové okolnosti a nové zkušenosti. Staré povahové rysy se časem zastírají a slábnou, ale zcela nezmizí nikdy.

Nikdy ze sebe Češi zcela nestřesou třistaletou zkušenost státní bezprávnosti; a stačila čtyři desítiletí ideologického vtloukání, aby se utvořily obranné mechanismy, které českému člověku pomohly překonat to nešťastné období, ale nadlouho asi budou destruktivně ovlivňovat český charakter, než se rozředí a rozmělní natolik, že přestanou škodit.

Z druhého, většího a podstatnějšího dílu je národní charakter záležitost genetická. Vyřazuj z chovu vždy jen králíky s dlouhýma ušima a za nějaký čas se budou rodit králíci docela bez uší. U lidí a u národů tomu není jinak, ledaže to na rozdíl od králíků trvá déle. Česká společnost prošla během své půldruhatisícileté existence několika na sobě nezávislými procesy, které ji hluboce geneticky ovlivnily a vytvořily podstatnou část české povahy.

Všimněme si tří z nich. Četl jsem kdesi, že český člověk je povahou chalupník. To naprosto souhlasí. Nejen že česká tradice je tradicí venkovskou, selskou; české pohádky a písničky jsou poetickým výrazem české duše. Městské prostředí se počeštilo až v patnáctém století, a o dvě stě let později se už zase odčeštilo, proto měla městská tradice málo času se rozvinout a zasáhnout podstatněji do tvorby národního charakteru. Dokonce i na vesnickém žebříčku je Čech spíš ten Honza z chaloupky pod lesem než zámožný sedlák se zlatým řetězem na pupku. Není divu. Tři a půl století už ztrácí český chov své králíky s dlouhýma ušima: ztratil šlechtu a značnou část inteligence v době pobělohorské, v jedné vlně za druhou následovala i nadále ztráta vždy stejného výběru, lidí schopných, tvůrčích, myslivých, odcházeli do Saska a do Pruska, do Vídně, na vandr a na zkušenou, z nichž už se nevraceli, do Ameriky ... a nebylo téměř žádného zpětného proudu, který by tu ztrátu nahradil. Sociální rozvrstvení těch dob sice ještě nebylo rozvrstvením podle nadání a inteligence, zbylo dost prosté bystrosti a hloubavosti v chaloupkách pod lesem, nicméně se česká společnost stále víc zužovala na jedinou, poměrně nízko postavenou vrstvu.

A k dovršení všeho přišla emigrační vlna posledních desítiletí. Znovu odcházela především inteligence. Česká emigrace na rozdíl od emigrací jiných byla povýtce emigrací inteligenční; ač nemám po ruce žádnou statistiku, myslím že neprohádám, když v ní odhadnu podíl lidí se středním a vyšším vzděláním na zhruba osmdesát procent. Výsledkem toho je český charakter dosti proletářsky obhroublý. Pokud stojí na jedné straně aristokratický gentleman a na druhé plebejec, česká povaha se kloní výrazně k tomu druhému.

Což, to ještě nemusí být samo o sobě zápor. Jako může být aristokratismus výrazem duševní zjemnělosti a kultivovanosti, může být i samolibým povýšenectvím; rovněž plebejství může na sebe vzít podobu podhorského písmáka i hospodského křupana. Čech v sobě chová plebejství obojího typu; jenomže zatímco písmáctví žije v přemýšlivé tichosti, upozorňuje na sebe náš hulvát řevem a neurvalostí.Čech má velice vyvinutý smysl pro rovnost. Stavovské pocity nadřazenosti se v něm stěží uplatňují, snobství má v Čechách těžký život, ochota podřídit se jakékoli vrchnosti je mizivá; to je zdrojem a východiskem českého demokratismu.

Čech je od kosti demokrat, to se mu nedá upřít. Ale je to demokratismus velmi speciální, povýtce český. Má pramálo společného s demokratismem švýcarským či norským, majícím kořeny v sebevědomí ozbrojených svobodných sedláků; ani se nepodobá vytříbeně gentlemanskému demokratismu anglickému. Jiní národové se oslovují »sire«, Čechové »vole«. Český demokrat je vždy v zásadě chalupník, zahlížející se skeptickou nedůvěrou k panskému zámku, s nímž nemá nic společného a od nějž mu není co dobrého očekávat. Kdo by chtěl v Čechách imponovat exkluzivitou, postavením či vybraností, sklidí nejspíš posměch.

Český smysl pro rovnost je smysl pro rovnost mezi nízko postavenými, není v něm pranic aristokratického. Zato je v něm, přiznejme si, značná porce závisti. Kdyby nebylo vlastností jiných, kdyby byl Čech ochotnější shlukovat se v běsnící masy, byl by ideálním materiálem pro strůjce sociálních revolucí. Naštěstí Čechovi tato schopnost zcela chybí; posměvačný individualista nebývá dobrým revolucionářem. Rovněž české stranictví v dobách demokratických bývá stranictvím štětivým, jen s námahou se držícím v mezích demokratické tolerance. Jeho stěžejním úsilím je ukázat tomu druhému, že je pitoma.

Na periferii české demokracie vždy stává poměrně silný šik čistokrevných hulvátů; je absurdní, že je to obvykle periferie pravá. To byli vlajkaři a gajdovci let třicátých, to jsou Sládkovi hoši let devadesátých. Politická podoba hospodského neurvalce v mastných montérkách, mlátícího po patnáctém pivě pěstí do stolu a řvoucího, že jsou všichni lumpi a že by se s tím mělo zatočit. Na pravou stranu politického spektra se dostává tenhle výměšek české duše spíš omylem; není v něm pranic pravicového ve smyslu gentlemanské uvážlivosti a smyslu pro zachování hodnot, jen řev, sláma za ušima a dozelena zsinalá závist.

O něco starší kořen má česká nebojovnost. Není tu odjakživa; bývali Čechové statní jonáci, nepřátel se nelekali, na množství nehleděli. První staletí české státní existence jsou přehlídkou neuvěřitelně houževnaté bojovnosti, ba sveřeposti; česká knížata od Boleslava po Soběslava se nelekala přesily celé německé říše, české zbraně vítězily u Brůdku, u Chlumu, v zahraničních bitvách nejednou české šiky zvrátily ve zdar boj už ztracený. »Ten válej (válči) s Čechy, ktož nechceš živ býti,« praví k tomu sebevědomě Dalimil.

Česká statečnost občas přerůstala až v barbarskou ničivost; když král Vratislav poslal české sbory na pomoc svému příteli císaři, obdržel zakrátko od císaře prosbu, aby raději své bojovníky zase odvolal. Čechové byli zajisté válečníci neohrožení, leč dělali takovou paseku na území přátelském jako nepřátelském, že je císařský spojenec raději oželel.

Česká udatnost pak nejbohatěji rozkvetla v dobách husitských, patrně znásobená českou hloubavostí a odbojnictvím. O charakteru husitství a táborství si může každý myslet své, jen tu bezpříkladnou udatnost a rvavost nemůže těm Božím bojovníkům nikdo upřít. A pak najednou dost. Ještě stačil král Jiří nařezat králi Matyášovi u Vilémova, a to byl asi tak konec české bojovnosti.

Čteme-li historii dob jagellonských a předbělohorských, je to sbírka skandálů, naježeného protivnictví, sudičství, hubatosti, osočování a nedůtklivého ohražování se, jako bychom se octli ve federálním parlamentu roku dvaadevadesátého; ale po bojovnosti se téměř naráz slehla země. Není tak nesnadné zjistit, kam se poděla. Boží bojovníci, kteří najednou za krále Jiříka neměli do čeho píchnout a nic užitečného se dělat také nenaučili, odešli šmahem všichni do cizích služeb. Do Uher Horních i Dolních, do Prus k řádovým rytířům, do Polska, do Bavor. Po zbytek století pak bratrské roty harašily mečem všude ve střední a východní Evropě, až se vyharašily a zanikly.

Byl to velmi radikální zákrok do českého králičího chovu. Rytířem Talafúsem z Ostrova se z něj vytratily bojovnické geny. Ne ovšem docela; v dobách zlých se v Čechách ještě vždy sežene sedm statečných, hloučky legionářů, bojovníků od Tobruku a z britského královského letectva. Ale bojovat už musí sedm statečných někde za horami; doma v Čechách pro ně není místo. Česká králičí většina se pokaždé boje zalekne, zatáhne své už beztak krátké uši, hbitě si spočítá své síly a prohlásí je za nedostatečné, aby byla nějaká výmluva pro vlastní nestatečnost.

Kdežpak je konec Božích bojovníků, nepřátel se nelekajících. Různá na osmičku končící výročí tohoto století jsou toho kormutlivým dokladem. Po luzích českých bývají v ty časy hojně slýchat přísloví hovořící rozšafně o zdi, již hlavou neprorazíš, o tom, že moudřejší ustoupí a že nemáš hasit, co tě nepálí. Dvakrát v posledních desítiletích vstoupila do Čech nepřátelská vojska, aniž se setkala s branným odporem; aspoň jednou se Češi bez muknutí vzdali neméně záhubnému nepříteli vnitřnímu. Kázalo se přitom výmluvně o převaze ducha, jejž nemůže pokořit hrubá síla, a bylo mnoho posměchu na účet útočníka, posměchu, plynoucího z bezradnosti; lze si představit, že Čechové od Brůdku, od Chlumu a Domažlic by dlouho nevymýšleli vtípky, nýbrž by se na nepřítele mocně obořili, na množství nehledíce.

Ale ani u české většiny nezanikly bojovné geny načisto, jen zakrněly. Z neohrožené rvavosti se stala hašteřivá štětivost, malicherná neústupnost. Nikoli Žižka, nýbrž Švejk je uznávaným obrazem moderního Čecha; nevrhá se do boje, nýbrž se z něj lišácky vyvléká, nefechtuje mečem, nýbrž hubou. Oč méně rádi Češi bojují, o to raději se hádají. Čech miluje stát si mnohomluvně na svém, místo diskuse pěstuje polemiku, místo opozice nevraživé protivnictví.

Bůhví; třeba byla Čechům tahle změna charakteru aspoň v jednom ohledu k prospěchu: kdyby se bývali od Bílé hory až po katastrofy let osmatřicátých a osmašedesátých pokaždé vrhali na nepřítele se zarputilou udatností Božích bojovníků, kdyby místo těch relativně poklidných tří století rakousko-habsburských bývalo nastalo období ze všech stran ohrožované samostatnosti, bitva za bitvou, vítězství tam i onde, sláva zbraní českých by se nebe dotýkala, ale národ by postupně vykrvácel.

Nicméně to neznamená, že smíme ze své současné ochablosti dělat ctnost. České chalupnictví zkřížené se švejkovským ulejváctvím je dědictví věru dosti žalostné. Přemýšlivá hloubka českého ducha je většinou se zdarem zakrývá okolnímu světu, ale sami sobě bychom nic předstírat neměli. Neměli bychom dělat z chytrácké nestatečnosti duchovní nadřazenost. Kde to jen jde, měli bychom prstíčkem hrabat po těch svých sedmi statečných, pěstovat si je a pomalu jimi zase osvěžit povadlé geny své bývalé bojovnosti. Ne k výboji, ne abychom se při každé příležitosti řezali, mazali a mydlili, ale abychom toho byli schopni, když přijdou doby zlé.

Třetí, původem o něco mladší je české bezbožnictví, či přesněji řečeno náboženský skepticismus. Nelze mluvit přímo o ateismu; ten předpokládá popření čehokoliv, co přesahuje běžné smyslové poznání. Toho je inteligentnější Čech vzdálen, nechávaje si dost prostoru pro zahloubání se do nadsmyslna. Ale to, co mu ze zahloubání vyplyne, nebývá ochoten včleňovat do církevního rámce, podřídit vyšší autoritě. Jeho soukromé úvahy ho také přivádějí spíš k závěrům filozofickým než náboženským. Nebývalo tomu tak vždy; Čechové mívali svou hlubokou víru, své vlastní náboženské přesvědčení, o něž se dokázali i poprat. Ale bylo jim - a zde opravdu nemůžeme najít vlastní vinu, leda vinu politické nešikovnosti - vzato a nahrazeno náboženským názorem jiným, cizím, importovaným. Vnutit ovšem není totéž co vštípit, takže importovaná víra zůstala jen na povrchu a dodnes nezasahuje víc než oněch proslulých deset procent české populace, na něž se katolicismus omezoval v dobách utrakvistických. Předbělohorští katolíci zůstali tím, čím byli, utrakvisté byli usilovnou a důkladně promyšlenou snahou jezuitů i jiných napravovatelů duší přeškoleni v skeptické posměváčky.

Prosím katolického čtenáře, aby mi tyto řádky neměl za zlé; nemíním jimi přizvukovat proticírkevním náladám v současných Čechách, nikoli prostým značného primitivismu i obvyklé závisti. Sám mám svůj vlastní náboženský názor, takže jsem dalek toho, abych fandil utrakvismu nebo spílal jezuitům. Chci jen poukázat na poměrnou neúčinnost shora nařízeného přesvědčení.

Mimo a snad nad tyto tři vysledovatelné složky české povahy je však zde ještě cosi zdaleka nejstaršího a Čechům asi nejvíc k ozdobě sloužícího. Nevím, zda je to základ české povahy prapůvodní, ze samého počátku národní existence pocházející; spíš je to také asi záležitost genetická, v průběhu dějin získaná. Píši o ní s rozpaky, protože jednoznačných historických dokladů moje domněnka nemá. Mládenci přišedše někdy s praotcem Čechem odkudsi z bažin Bílé Rusi byli asi cháska velmi agresivní, nepoddajně energická a plodům ducha patrně příliš neholdující. Kdyby takoví nebyli, stěží by se asi bývali prosadili proti starším obyvatelům české kotliny, stěží by jim během jakési těžko vymezitelné, ale pravděpodobně nedlouhé doby vnutili svou řeč. S nejvyšší pravděpodobností nenašli svou mlékem a strdím oplývající zemi prázdnou: narazili v ní na germánské válečné tlupy a určitě i na zbytky staršího, keltského osídlení.

Je nezodpovězená otázka, za jak dlouho a jakým způsobem Češi svou zaslíbenou zem ovládli a kam se z ní všichni ti Bójové, Markomani, Gepidové i všichni ostatní poděli. Je nepravděpodobné, že by je mládenci praotce Čecha beze zbytku potloukli; byli proti nim nejspíš v menšině, jako už dobyvatelé obvykle bývají. Spíš se s nimi během času smísili. Výsledkem toho smísení se stal rod jazyka sice slovanského, ale způsobu myšlení a konání velice, převelice neslovanského, západního; srovnej Čechy s kterýmkoli jiným slovanským kmenem chceš, liší se od něj převýrazně.

Svou nejvlastnější podstatou patří Češi přinejmenším tam, kde jsou; hodili by se dobře i dál na západ, ne však na Balkán nebo do rovin za Bugem a Dněstrem. Je těžko se domnívat, že by toto odlišení nastalo nějakými vnějšími okolnostmi; mnohem pravděpodobněji je to následek smísení genů.

Je mi proti srsti stálé používání slov jako asi, nejspíš, patrně a jiných takových. Rád bych psal určitěji; pouhé domněnky se snadno rozběhnou do světa fantazie. Ale i domněnky budiž dovoleno vyslovit. Netuším, jaký kus markomanství a jiného germánství přešel Čechům do žil; bude stěží k rozlišení od vlivu pozdějšího němectví. Je mi však nápadné, jak velice keltská je česká povaha. Je-li dnes v Evropě národ nám Čechům charakterově nejpříbuznější, pak to nejsou ani sousední Němci, ani nám kdysi s naivní poezií vnucovaní Jihoslované, ba ani Slováci, nýbrž Irové, tak pravím. Stejní individualističtí buřiči, stejný duch zamyšleně zpěvný, stejně nesvorní hašteřivci, stejný sklon k nevážnosti a ironii, podobná, k cestovatelství a vystěhovalectví pudící těkavost, podobně bujará hravost, zakrývající baladickou hlubinu duše. Stejná vzdorná nechuť být někomu poddaným a stejné nenadání vládnout sám sobě. Ani česká řemeslně-technická zdatnost - snižovaná kupodivu i velmi příbuzným druhem lajdáctví - nebude dědictvím právě slovanským; i zde je možno myslet spíš na Kelty, kteří vytvořili evropskou řemeslnou kulturu všude mimo dosah římské moci.

Češi ostatně nebudou ve svém keltském ovlivnění sami; je nápadné, oč je z německého sousedství české povaze bližší Bavor než Sas nebo vůbec Němec severní. I on sídlí na území kdysi keltském a zdědil po svých předchůdcích značnou dávku individualismu, nechuti se někomu přizpůsobovat a smyslu pro selský humor. Liší se tím podstatně od většiny kmenů německého jazyka, snad s výjimkou původně rovněž keltských Švýcarů.

Je to velmi houževnatá, vlivům času vzdorující složka české povahy. Neubylo jí ani zchalupničením posledních tří set let, ani odlivem bojovných genů, ani zatlačením českobratrského písmáctví do podhorských chaloupek. Jejich působením se zploštil český duch často do podoby proletářského hulvátství; neubylo mu však do podstaty věcí se dobývající zvídavé inteligence, filozofičnosti a hloubavosti. Odvážně se český člověk pouští na neprozkoumané oceány ducha; i ten dnes už pomalu trapný pokus roku osmašedesátého měl v sobě vedle naivity a polovičatosti i značný podíl přemýšlivé opravdovosti.

Jejím výrazem je kromě jiného i české čtenářství; Čech čte, má doma knihy, i při poměrném nedostatku za ně nelituje peněz, diskutuje o nich s přáteli, v Praze je dodnes víc knihkupectví nežli stánků s buřty. Každý, kdo pobyl v emigraci, ví dobře, čím se liší česká domácnost od domorodé: stojí v ní mohutná, stálým čtením ohmataná a hojně doplňovaná knihovna.

Kdo přemýšlí, nemívá sklon chytat se hotových nauk. Občas některou sám vytvoří, ale nerad je přejímá. Socialistické poblouznění velké části české předválečné inteligence bylo záležitostí všesvětově módní, řekl bych, že Vančurovi či Nezvalovi muselo dát v hloubi duše dost přemáhání zapřít v sobě česko-keltskou ironickou skepsi a postavit se ukázněně v proletářský šik. Mašírující řady milicionářů v roce osmačtyřicátém i následné estébáctví a okresní papalášství byly naproti tomu výrazem a smutným dokladem českého křupanství, plného závistné chuti vymalovat to těm nahoře, těm na zámku.

Nezávislá hloubka ducha i závistivá malodušnost, sedm statečných i Švejk, husita i zbabělý zalezlík, Chelčický i hádavá domovnice, vandrovník s uzlíkem přes rameno na cestě do světa i zápecnický Honza, Komenský i Kondelík, pivní primitiv i hluboce sečtělý zapadlý vlastenec, to všechno se vejde do široké krajiny české duše. Čech o nevalných stránkách své povahy ví a nerad se k nim přiznává; možná že je v tom jeho chyba. Měl by umět rozlišovat, co je individualistická nezávislost a co zásadní odmítání všeho, co řekl kdo jiný; co je výraz demokratického přesvědčení a co chalupnická nevraživost; co odvaha sedmi statečných a co jen hádavost a hašteřivost. To všechno v sobě může rozlišit a od sebe roztřídit, na to všechno má, protože je ducha keltsky hlubokého, analytického. Jenže, to se ví, učinit tak může jen každý sám za sebe; kázáním a vztyčeným ukazovákům se každý správný Čech jenom chechtá.

(Hannover, 6. 2. 1993), (Český Deník, 6. 8. 1993)

O zrcadle a zaprodancích

Řekl bych, že ty dvě až tři stránky čtenářských dopisů jsou největším pokladem tohoto listu. Už pro ně stojí za to, aby vycházel v této poloupečené době. Čím vším mohou být! Poslední nadějí, když nikdo jiný neslyší nebo slyšet nechce; trpělivou vrbou k úlevě duše; fórem k vyjádření myšlenek nezvyklých nebo takových, pro něž je těžko nadchnout výraznější vrstvu zastánců; místem k vyjádření těm, kteří mají dar bystrého myšlení, méně však již písemné formulace; zrcadlem pravého smýšlení těch prostých a nepatrných, o nichž nicméně Písmo praví, že jsou solí země. Chtěl jsem vlastně napsat, že obrazem, ale zrcadlo je lepší; obraz je možno přikrášlit, kdežto zrcadlo ti ukáže i vlastní křivou hubu.

I tu je možno v mnohých dopisech dosyta pozorovat a podrobně studovat, neboť nelze zapřít jistou kormutlivou skutečnost: že česká duše těchto dnů zhusta ukazuje světu svou hubu rozličně křivou. Činívá tak někdy dokonce se zvláštní libostí a pýchou, jako by ta křivá huba měla být zásluhou či předností. Budiž dík redakci i vydavatelstvu, že se nerozpakují i toto zrcadlo české veřejnosti nastavit, neboť pohled na vlastní křivou hubu může někdy být lékem tam, kde jiné léky selžou.

Nacházím v zrcadle čtenářských dopisů dost často i své vlastní jméno. Někdy ve spojení se souhlasem a uznáním, za nějž jsem svým čtenářům vděčen, třebaže jej může být až příliš pro člověka, který by se rád vyvaroval autorské ješitnosti. Jindy s nesouhlasem, kritikou a výzvou k diskusi; té se chápu ochotně a rád, jelikož pouze diskuse může zvednout prach, jaký se usazuje na předmětech nevětraných. Občas se ale mihne zrcadlem stín křivé huby: tu a tam kdosi projeví podezření, že píši své články proto, že jsem něčí zaprodanec. I když, po pravdě, nejsem ze všech zaprodanců zdaleka ten nejoblíbenější; tu korunu nemůže panu Kudláčkovi nikdo vzít.

I představuji si, jak by takhle jednou zazvonil u dveří pán (nejlépe s tmavými brýlemi, ohrnutým límcem a kloboukem vraženým do čela) a učinil mi tajemným hlasem nabídku - pane Frýborte, pište takovéhle nebo onaké články do toho Českého týdeníku a my vás za to zahrneme majlantem... Tu a tam opravdu někdo zazvoní a já už běžím dychtivě otevřít, ale tuhle. Pokaždé je to buď agent nějaké pojišťovny nebo zvěstovatel jakési církve, jež musím obojí rázně vyhodit. Kdepak tajemný vyslanec nějakých zákulisních kruhů s ohrnutým límcem a tučným šekem v kapse. Už tuším, že se psaním článků žádného majlantu nedopíši.

Je mi až nápadné, že se zaprodanci vyskytují pouze v myslích české veřejnosti. Panuje v ní představa, že jisté kruhy si vydržují zaprodance, jako si bohatí prostopášníci minulých časů vydržovali baletky. I německé či anglické noviny mají své stránky čtenářských dopisů a své zrcadlo, ale tato křivost huby v něm chybívá. Také západní čtenář souhlasí s tím nebo s veškerou energií odporuje onomu, ale žádný nevyslovuje mínění, že zastánce opačného názoru je čísi zaprodanec. Že tudíž nevyjadřuje svůj vlastní názor, nýbrž že za úplatu sesmolil cosi na cizí příkaz. Západní čtenář není nakloněn myšlence zaprodanectví, jelikož dobře zná hodnotu peněz a ví, že nikdo jimi kolem sebe nehází jen tak, za podporu nějakého názoru, nebo že by sám neuměl psát. Snad že i zná ty všelijaké kruhy, jež by snad bylo možno zvát zákulisními, a ví, že jejich starosti a snahy se pohybují na jiných úrovních.

Hodlají-li se sloučit dvě banky nebo míní-li kdo skoupit akcie Thyssenu a prodat ty od Siemensů, není k mu k tomu zapotřebí souhlasných článečků v místních novinách; a jiného zákulisnictví není. Peníze se vyhazují spíš tak za volební kampaně, ale ty probíhají veřejně; co by si také kdo počal se zákulisními volbami. Dokonce ani ten volební guláš rozdávat není již zvykem, ačkoliv to býval obyčej, řekl bych, velmi sympatický.

Nikoliv; zaprodanectví je záležitost povýtce česká, leda by se její výskyt šířil ještě dál směrem východním; v tom mi chybí zkušenost. Jest na luzích českých hluboce zakořeněna víra v tajuplné zákulisní kruhy, které nevědí co s penězi a baví je tahat za skryté nitky ve snaze o nadvládu nad lidstvem. Dříve, pokud se ještě pamatuji, tahávalo za takové nitky s oblibou mezinárodní židovstvo. Této obliby z různých důvodů značně ubylo, a tak uprázdněné místo po úlisných židácích zaujal ledakdo. Třeba mezinárodní průmyslová lobby, s potměšilou radostí strojící záhubu životnímu prostředí.

Nebo záludní Sudeťáci, netoužící po ničem víc než se zmocnit bájně vzkvétajících jézédé či jiných skvostů české prosperity. Rovněž jistí zlovolníci v pozadí německé vlády - vždy jen v pozadí! - se zvrhlou rozkoší zkoumají, kterak by vztáhli pařáty na odvěká slovanská území od Liberce až kamsi po makedonské pomezí, patrně že jim zplundrované území mezi Magdeburkem a Drážďany ještě nestačí, aby do něj sypali všechny své zbytečné miliardy.

Nebereme-li příliš vážně tyto legrační spekulace, zbývá v pohledu do zrcadla už jen poněkud nakřivená tvář demokratického vědomí určité části českého publika. Ten, kdo si nedokáže představit rozličné jevy jinak než působením zákulisníků a jejich zaprodanců, vypovídá druhým dechem, že příliš nevěří v demokracii. Domnívá se, že celá demokracie je jen takové divadélko pro hloupé poddané, aby se měli nad čím pošetile radovat, ale ta pravá politika že se dělá jinde. V zákulisí, za zavřenými dveřmi, jejichž klíčovou dírkou pak vedou ty nitky. A demokratický politik že je také jen takový hadrový tajtrlík, bez vůle a moci se pohybující na těch nitkách, takže je nakonec vlastně všechno zbytečné. Demokracie, volby, strany, občan sám. Nezbývá mu než se odebrat do hospody a v ní nadávat, jelikož beztak se všechno peče bez něj a on nic nemůže změnit ani ovlivnit. Může být, že takovýto občan je ledakomu velmi příjemný.

A v důsledku toho se pak již samozřejmě nabízí srovnání, že není skutečného rozdílu mezi demokracií a tou bolševickou lumpárnou, mezi způsobem vládnutí v britské sněmovně a v přiožralém kolegiu nějakého sovětského politbyra. Musím říci, že mně, člověku západnímu, to zní z jedné strany cize, z druhé povědomě. Jsem z dlouhé zkušenosti přesvědčen, že přes všechny chyby a naivnosti se ve skutečné demokracii dělá politika veřejně a že žádnou zákulisní nitku nelze skrýt tak dokonale, aby časem nevedla k obrovskému, zničujícímu skandálu, jehož obětí se stane především ten, kdo by za takovou nitku chtěl popotahovat. Povědomý je mi naopak názor, že západní demokracie i zauralská papalášokracie stojí obojí za stejné... Šířívali jej s oblibou naši západní levičáci, když zvěsti o sovětské skutečnosti pronikly přes Labe a vyvětralé slivky socialismu již nebylo možno dále prodávat za vzácné víno budoucnosti lidstva; tehdy se jali opovržlivě mávat rukou a tvrdit, ach, je to všechno jedno, oni tam mají Rusy, my tu máme Američany.

Pokud současná česká demokracie někdy skýtá důvody k podezření, že existují jakési světla se štítící kruhy a že mimo dohled veřejnosti probíhají zapletence skrytých a nepříliš čistých nitek, že snad i o nějakém tom zaprodanci by se semhle tamhle dalo hovořit, měl by kritický občan vědět, že to není průvodním a nezbytným příznakem demokracie, nýbrž zdráhavé a někdy asi i značně neupřímné cesty k ní. Kritický občan by měl přitom pohlédnout ostřeji a hledat ty kruhy a nitky tam, kde jsou. Zahraniční cesty k tomu podnikat nemusí.Ale snad to všechno jsou až příliš abstraktní úvahy.

Občan Čehona českého postkomunistického věku se s nimi patrně zabývat nebude. Dále bude věřit na zaprodance, kteří se za miliony marek či dolarů (za něž si pak v zahraničí staví vily) pohybují na číchsi nitkách. Nuže, nabízím jim k nahlédnutí toto zrcadlo: nevadí Vám, občane Čehono, na těch milionových nitkách hlavně to, že nevedou do kapsy Vám? Nevydáváte svou vírou v ně svědectví své vlastní chtivosti a závisti? Nebyla by Vám třeba jen taková maličká vila, ani by nemusela být v zahraničí, přednější než jakýkoliv názor či svědomí? Nezaprodal byste ochotně svou duši i vlastní babičku, jen kdyby u Vás za dveřmi chtěl zazvonit ten tajemný pán s ohrnutým límcem?

(Hannover, 1. 9. 1995), (Český Týdeník 1995, č. 80)

Úvaha tuzexová

Těžko je mi se zastavit, když už jsem se jednou tak pěkně rozjel; a může za to jeden čtenářský dopis, který se domníval vědět, kterak to chodí na tom Západě a jaká duchovní ubohost se skrývá za jeho lesklým konzumním povrchem. Nuže, nemíním se pošklebovat českému člověku, který byl po čtyřicet let od onoho Západu odloučen oponou nejen železnou, nýbrž například i (jak nelze zapomenout) oponou tuzexovou, upachtěně napodobující jeho lesk po způsobu socialistického snobství.

Nelze se divit, že po takové době dívání se skulinami opon o něm mohl mít poněkud zkreslenou představu. Ale už by pomalu mohly padnout jak ty opony, tak ty představy. Šest let je dost. Praví se, že český stát má zájem se připojit k západním strukturám; ale část českého občanstva jako by zatím nevěděla, co si počít s tímto zajícem, nabízeným dosud v neprůhledném pytli domněnek, tradovaných poznatků data ještě předválečného, a někdy i záměrně pěstovaných předsudků. Bylo by na čase vytáhnout zajíce z pytle. Začít se hlouběji zajímat o obsah řečených struktur. Sbírat poznatky o Západě bezprostředněji než filtrem nedůvěřivých a závistných opon.

Bylo by mi potěšením, kdybych svou zkušeností usedlíka mohl přispět k zaplašení do světa stínů prozatím třeba jen oné omšelé představy socialisticko-snobsko-tuzexové. Bývalo to dosti mizerné hokynářství, ten Tuzex, jak si tak vzpomínám. Nápodoba západních rájů věru děravá. Nu, člověk nemohl chtít za těch časů tak mnoho; a dodat šedivému socialistickému živobytí chlubného lesku exkluzivity, v tom svého účelu dosáhl. V dobách rmutných a chudobných bývá chlubný lesk potěšením ušlápnutých. Podařilo se mu rozčlenit společnost na třídu lepších lidí, tuzexových rozkoší užívajících, a třídu té obyčejné bezvalutové holoty, co musela nakupovat v Prameni. Ó, jak vznešený pocit oblinul toho, kdo od veksláka na rohu koupil dvacet bonů a vstoupil s nimi do chrámu Konzumu, aby je zde proměnil na lahvičku kořalky sice nevalné, zato ale západní! Jako by člověk už jednou nohou na tom opravdickém Západě byl.

Holota, tisknoucí zvenčí nosy na tuzexovou výlohu, hovořívala ovšem řečí jinou. Ti náfukové tam za sklem nemyslí na nic jiného než na ten svůj blbý přepych. Mají v hlavě jen bony. A když je to už v Tuzexu takovéhle, jak teprve musí konzum a luxusní pídění ovládat život lidí na Západě! Co teprve oni nosí v hlavách! Zajisté rovněž nic víc než jen luxusní auta, kořalky značek Hennesy a Martel a jiné skvělosti. To my, viďte, paní, sice pijeme místo Hennesy rum, ale zato jej nemáme plnou hlavu. Nebo aspoň ne pořád. Chapadla té povrchně konzumní společnosti nás nerdousí. Můžeme se místo toho zabývat Duchovnem a Krásnem. Jaký to povznášející pocit bystrého, lehkonohého junáctví!

Suď Bůh, bylo-li záměrem bolševika vyvolat v ušlápnutém občanu právě tento dojem jaré nadřazenosti nad tupě konzumním Západem, a tudíž jistého souhlasu s jeho nevalným postavením; bylo-li, zdařil se v míře pozoruhodné.

Propadliště dějin již pohltilo tuzexové hokynářství, jeho duch však, jak praví píseň, kráčí dál. Houfně se do vlastí českých dostavují západní cizinci a mnohému se zdají potvrzovat to, co mu druhdy vnukávali soudružští myslitelé. Cizáci jsou ověšení drahými fotoaparáty a videokamerami, útratu platí kreditními kartami a z místa na místo se pohybují tlustými automobily; i budí v domorodci jednak určitý obdiv, jednak nevoli, snoubící se s přesvědčením vlastní morální nadřazenosti. Oni mají všechno, o čem si my můžeme leda nechat zdát; jak obrovský díl jejich myšlenkového světa tedy musí ty předměty zabírat! Podívejte se na ně, jak chlubně se s těmi krámy nosí! Oni nemyslí na nic než na ten svůj materiální luxus. Jejich kreditní karta jim je bohem. Konzum je u nich všechno. Úplně je rdousí. Jsou to tupí, tlustí vepři. To my se tak nemáme, ale zato...

Trvanlivost této směsi představ je pozoruhodná. Samotnému se mi někdy stává ve vlastech českých, že bývám poučován o tom, jaký ten Západ je, jelikož tomu nerozumím. Že jo a jo, že je to tak, že to říkal jeden pán, co se na Západě vyzná, a já ... asi jsem takový lesní muž, kterého světská marnost nezajímá, ale jinak že na tom Západě panuje velká chlouba. Že je v určitých případech zrovna předepsaná. Že ten, kdo se nechce naprosto znemožnit, musí na každém kroku dodržovat a výrazně ukazovat svůj hmotný standard. Že se člověk musí draho a exkluzivně oblékat, aby ho ti ostatní nepokládali za nuzáka. Že se úspěšný lékař či advokát prostě nemůže pohybovat jinak než tím nejdražším, nejnáramnějším vozem, jelikož by mu to společensky uškodilo. Z téhož důvodu že obývá přepychovou vilu. Jinak že by lidé říkali - koukejte, to on je na tom asi špatně, že jezdí jen takovým obyčejným hrkáčem, a už by k němu nešli, čímž by přišel na buben.

Inu, třeba jsem lesní muž; ale zvěstuji tímto, že jsem nepozoroval ani u svých sousedů a jiných bližních, že by je zajímalo, čím a jak jezdí jejich ranhojič. Nevědí obvykle, přebývá-li v přepychové vile či v skrovném podkroví. Mají ho od toho, aby k němu chodili se svými nádchami a jiným ujímáním, zrovna tak jako chodí k pekaři pro rohlíky; jezdí-li pan doktor v ostatním čase třeba na chromém oslovi, je jeho věc. Možná že by si tím i vydobyl popularity; v mercedesu nakonec jezdí kdejaký mameluk. Ve ctihodném úřadě, v němž jsem až donedávna vysedával, chodívali slovutní vědci někdy odění s odpuštěním jak ten hajdalák; teprve bylo-li jim vyjednávati se zástupci vyšších instancí, opatřili se k tomu účelu kravatou, z čehož bývalo mnoho smíchu a řečí o vesnickém ženichovi.

Věc se spíš má naopak; ukazuje-li kdo na veřejnosti příliš okatě vznešenost a luxus, nebývá dalek pravdy odhad, že jde o pasáka či jinou osobu příjmů sice vyšších, mozkové úrovně však značně přiboudlé. To je potom ovšemže ta pravá konzumní, na nic než na okázalost nemyslící společnost; nutno však vědět, že je vcelku zastoupena procentem značně nízkým. Pravda ovšem je, že mnohý lékař či jiný úspěšný muž mívá starosti, kam se svými příjmy, aby se mu jich nezmocnil berňák; i nezbude mu než čas od času utratit něco peněz za předměty, jež pak lze odepsat od daní. S předváděním chlubných společenských symbolů to má málo společného.

Mocný, přímo z hlubin duše tryskající sklon k chlubivosti materiálními statky jsem poznal zde na Západě jen v jednom případě: to když jsem v tom prvním čase dlel s jinými východoevropskými připrchlíky v internátním jazykovém kurzu. Mohu s uspokojením říci, že Čechové tam patřili k těm rozumnějším; s příslušníky jisté národnosti (nechci jmenovat) materiální chlouba ale zrovna lomcovala, očividně přímo úměrná míře srabu v jejich rodných krajích. V těch, kde majitel pravých amerických džínsů byl předmětem závisti sousedů, nucených chodit v manšestrákách místní výroby; a což teprve rezavý vehikl - sice těsně před rozpadnutím, zato však západní značky. Ojojoj! Přibyvše na Západ se s podivem rozhlíželi, marně hledajíce, s čím by se mohli chlubit, jelikož doposud byla chlouba solí jejich bědného života. Rozhlíželi, avšak ničeho nenalézali. Cokoliv si dychtivě koupili, buď už ti ostatní také měli, nebo to nepotřebovali.

Měli jsme tehdy za učitele takového bystrého, myšlenkově i pohybově hbitého človíčka, byl odkudsi od francouzských hranic a také že vypadal jako d'Artagnan; toho se jednou, nevědouce co už obětovat božstvům chlouby přímo zeptali. »Herr Thielen ... co si tak může v Německu pořídit dobře vydělávající člověk, aby si to ti ostatní nemohli dovolit?« D'Artagnan dlouze zapřemýšlel. »Nic,« řekl posléze. »Nevidím žádný kus zboží, který by byl nepřístupný člověku s normálním příjmem.« A vskutku.

Od věků je domeček se zahrádkou snem a cílem německého občánka; dá to sice nějakého šetření a půjček splácení, ale sen se každému uskuteční zpravidla tak kolem pětatřicátého roku. Leda by snil o něčem jiném. Baží-li kdo po přepychovém automobilu, jde spíš o to, je-li ochoten do pomíjivého a rychle rezavějícího silostroje vrazit obnos tří- až pětinásobný, než jaký se platívá za silostroj běžný; ale stojí-li mu to za to, pohybuje se cena ještě stále v mezích dosažitelných pilnému šetření. Zrovna tak může mít námořní jachtu, ušlechtilého jezdeckého oře, cesty po světě, střídání modelů pařížských i jiných mód čtyřikrát do roka a nesčetné jiné prostopášnosti; co ovšem mít nemůže, je to všechno dohromady.

Jelikož času nadělil Hospodin každému beztak jen čtyřiadvacet hodin denně, nesejde na tom tolik. Nelze mít nalevo a napravo všechno; ale pro slušné živobytí a jednoho nákladnějšího koníčka normální příjem stačí.Proto není duše západního člověka naplněna bažností chlouby; a kde není jí, tam ani závist nekvete. Závist a chlouba jsou jen lícem a rubem stejného plesnivého kabátu. Spatříte-li nákupní zónou šmejdit skvostně oděné dámy hledající, kde by nakoupily kokrhelů ještě skvostnějších, vězte, že nehledíte na příslušnice vyšších kruhů, podřizujících se společenské nutnosti, nýbrž prostě na parádivé ženské, jimž kokrhele stojí na prvním místě pořadí hodnot. Stejně jako jiným zas drahá auta a jiné luxusy.

Žiji rád na Západě kromě jiného i proto, že se mohu bez zábran oddávat vlastnímu pořadí hodnot, do nějž nejen že nikomu nic není, nýbrž mi je hlavně nikdo nezávidí. Nepoodhrnují se záclony a vzduch se nezahušťuje nazelenalým šepotem - to se podívejme, kde on na to bere, inu, to se tak někdo ... mělo by se vyšetřit ... to věřím, to se mu to... Neříkám, že pojem závisti je Západu zcela cizí; ale nevypuká pohledem na ten či onen sousedův statek. Není toho třeba, jelikož nabytí téhož statku je pouze otázkou pořadí hodnot. Kde lidé běhají nahatí, tam jsou předmětem chlouby, závisti a zároveň i pocitu mravní nadřazenosti kalhoty. Kde se laťka materiální úrovně posunula výš, zůstává jím to, co leží nad ní. Až je-li překročena hranice nedosažitelnosti, mizí i ony řečené tři stavy ducha a společnost tuzexově snobská se znormalizuje.

Prosím, aby mi bylo rozuměno: neříkám toto všechno, abych si poohrnul nos ani nad materiální, ani nad myšlenkovou úrovní současného českého člověka; rovněž ne proto, abych se před ním pochlubil svou příslušností k tomu zlatému Západu. Spíš se chci vzepřít některým starodávným a ledakomu se do krámu hodícím pořekadlům: těm, podle nichž chudoba cti netratí a třeba chudobně, jen když poctivě. Nikoli. Zkušenost ukazuje, že v chudobě poctivosti rozhodně nepřibývá; navrch je znehodnocována tuzexovou chlubností. Chudoba není žádný vznešený stav, v němž místo pochybných hodnot materiálních vzkvétají ty pravé, duchovní. Pocit člověka tisknoucího bezmocně nos na tuzexový výklad má daleko od jakéhokoliv duchovna.

Je jistě příjemné, že si tady na Západě může našinec to či ono dovolit; ještě znamenitější možná je, že tím vymizelo i závistné pokukování do sousedova talíře. Co se pak duchovních hodnot týče, inu, má se to s nimi dialekticky, jako - dle rádia Jerevan - s těmi penězi v komunismu: u někoho jsou, u někoho ne. Ani hmotným blahobytem nepřibývá těch, jimž je shůry dáno; ale přinejmenším je možno danou duchovní hodnotu příměji a bez stálého krčení hlavy pod nízký materiální strop rozvinout. O vlastním pořadí hodnot rozumně zapřemýšlet.

Je proto velice záhodno, aby si česká společnost nezvykala nejen na svůj současný stav morální, nýbrž ani na ten materiální, třebaže je tento aspekt u jistých mudrců předmětem opovržení. Aby se nezahnízdila v chudobě; a je-li určité stadium nízké hospodářské úrovně nejspíš dějinnou nezbytností, aby v ní probůh nehledala důvody nadřazenosti. Lze totiž s poměrně malým vynaložením prorockého nadání předpovědět, že druhou částí souvětí o duševní zakrnělosti toho mercedesového Západu bude za čas tvrzení o převýtečné hloubce ducha východního, stepněmoloděckého. V zastřené formě už se tu a tam cosi takového začíná ozývat. V nedalekém čase ten hovor jistě přitvrdí, jak bude postkomunismu páry v kotlíku ubývat. Měli bychom vědět, o čem mluvíme, je-li řeč o Západu. Měli bychom též vědět, že blížíce se mu nečiníme tím zadost jen politické nutnosti ani pouze přízemnímu ideálu plných peněženek, nýbrž čemusi podstatně vyššímu: ideálu občanského života nechlubného a nezávistného, s rozvinutím těch duchovních hodnot, jež nám byly shůry dány.

(Hannover, 4. 4. 1996), (Český Týdeník 1996, č. 137)

O tatíčkování a finském příkladu

Píše-li člověk aspoň trochu kriticky, nevyhne se tomu, aby občas od někoho nedostal vynadáno; tak už to v novinách chodí a všem se zavděčiti nelze. Pročež bych se ani příliš nedivil, že jsem v odpověď na svůj článek o těch omylech českých dějin dostal přes nos svorně hned od dvou pánů. Býval bych přes něj nedostal, kdybych zůstal uctivě opatrný a neotřel se o památku prezidenta Beneše; ale učinil jsem tak a teď to mám. Nuže, nemíním se o dějinné roli oné rozporuplné postavy znovu šířit, bylo by to zbytečné. Řídil osudy českého národa tak, jak je řídil, a přivedl jej tam, kam jej přivedl, stačí se jenom trochu porozhlédnout, kolik je kolem krás, jak tvrdívala jistá budovatelská píseň. Ale přijímám vaši kritiku, milí čtenáři, a slibuji, že o ní budu přemýšlet.

O něco méně jsem ochoten přijmout základní tenor obou dopisů, jímž je starodávný a v národě českém odvěků zakořeněný obyčej uctívání tatíčků, ať už tatíčkové vyvádějí co vyvádějí. Věru bych rád věděl, s jakou úctyplnou něhou dřevní Čechové vzhlíželi třeba k trůnu habsburskému a jak se asi štětívali, když někdo prostohubý vzal v pochybnost i ten poslední chlup na pleši císaře pána. Trůn habsburský časem dotrůnoval, což bylo národu českému povelem k zbožnění prvního republikánského vůdce, který se mu namanul. Je dostatečně známo, jak bylo prezidentu Masarykovi české tatíčkování protivné, jak je nechtěl, jak nemiloval oslavné přívlastky svého jména a jak se proti tomu všemu bránil; ale bylo mu to houby platné. Byl tatíčkem a basta.

Masaryk byl muž moudrý, vší ješitnosti prostý, takže tatíčkující národ nedokázal uškodit ani jemu, ani v podstatné míře sám sobě. O jeho nástupci se to již tak jistě tvrdit nedá, ale prosím, nerozvádějme znovu dostatečně známé skutečnosti. Člověku nemusí být zrovna sto let, aby je měl ještě v jakés takés osobní paměti. Nu, a v čase zcela přítomném ... kdo by si nevzpomněl, jak hned s rozbřeskem oněch listopadových dnů roku devětaosmdesátého se demokratický lid český ruče dal do vytváření tatíčků nových? Jak ve své většině dosud na jejich představě lpí a odlepit se nemůže? Je-li nekritické zbožnění památky prezidenta Beneše dodnes jistou překážkou v reálném zhodnocení českých dějin, stala se tatíčkovská uctivost před sametovými zasloužilci jednou z hlavních překážek v jakémkoliv dalším pohybu této společnosti směrem k evropské normalitě.

Proč by se tatíčkové měli kamkoliv pohybovat, když je oddaný národ uctívá už pro samotnou jejich existenci? Snad pouze nebožtík pan dr. Hácha se nestačil odít do tatíčkovského roucha. Rovněž, holé pravdy vzpomínaje, ani Toník Novotný z Letňan se nedokázal tímto rouchem přiodít, ačkoliv by býval rád. Trapné figury bolševického soumraku už pak oblékly roucho neklamně šaškovské, s tatíčkovským neladící. Jinak ... lze zapomenout, kterak úpěnlivě shledával český lid aspoň nitky takového roucha na krvavé katovské zástěře Toníka Zákolanského? Jak se obdivoval jeho údajné lidovosti (chodil prý do hospody) a dobrotě? Nu, a když z bratrského Pováží vystoupila na reformněsocialistické nebe lidská tvář v podobě Dubčekově, neznalo české tatíčkování konca kraja. Nemalý jeho díl- vzpomínejme - dopadl i na stříbřitou hlavu generálského starce Svobody, postavy českých dějin jinak značně ošemetné, neřku-li zrádné. Českému lidu stačí poměrně málo, aby začal divoce tatíčkovat.

Je úcta, je ocenění zásluh a je též tatíčkování. Úcta náleží každému člověku včetně státníků, dokud se o ni hloupostí či nečestností sám nepřipraví. Ocenit zásluhy je poctivé a spravedlivé, jsou-li opravdu zásluhami; můžeme dokonce ocenit něčí zásluhy, aniž zároveň zakrýváme jeho poklesky, vždyť ono se nemusí každému pokaždé všechno povést. Tatíčkováním pak nazýváme zbožnělý obdiv zásluh spojený se samozákazem spatření byť i špetky jakékoliv nezásluhy, poklesku či lidského pochybení. Je to postoj zbytečný, nedůstojný, nepravdivý, nevěrohodný a ve svém důsledku značně škodlivý jak osobám tatíčkujícím, tak i osobě otatíčkovávané. Netřeba jistě dodávat, že i postoj velice nedemokratický.

Je s podivem, jak si národ český, tolik sám sebe obdivující pro svou bytostnou a nad jiné povznesenou demokratičnost, libuje právě v tomto způsobu, který by lépe slušel obyvateli středoafrického buše v postoji k jeho kmenovému šamanovi. Vol si své zástupce, lide český, povyšuj je na stolce ministerské nebo i prezidentské, ale měj na paměti, že nejsou ničím víc než jen nejvyššími úředníky tvého státu. Usednutím na vysoký stolec se neměnívají v bohy, ba ani v tatíčky. Nejsi-li si zcela jist, jaký poměr máš k oněm mužům zaujmout, pohlédni přes oceán, kterak si počíná lid americký vůči svému prezidentovi: ctí ho, ale kritikou nešetří.Ale to je jen první a nikoli nejzávažnější díl důvodu, pro nějž píši tuto repliku ke zmíněným dvěma čtenářským dopisům. Dovolte mi citovat z toho rozumnějšího a slušnějšího z nich:

»Zorin ... Hitler, Henlein, Chamberlein, Daladier ... nás dostali do dnešní nechutné kaše ... často nerozhodujeme sami o tom, do kterého okruhu spadneme ... nikdo se nás neptal o pár let později ... v Teheránu a v Jaltě. Prostě spadla opona...«. To snad stačí, že. Jsme zkrátka takoví chudinkové, my Češi, pokaždé někde spadne nějaká opona a my jsme v rejži. Jsme malí, jsme slabí, hlavu vystrčit a vlastní vůli ukázat nám nelze, pořád někdo někde rozhoduje za nás, nikdy nemáme do vlastního osudu co mluvit a hlavně, hlavně nikdy za tu svou rejži sami nemůžeme. To oni, prosím, ti velcí, ti zlí, to ten náš mizerný, leč neodvratný osud, pokaždé se musíme ohnout, poklonit, připokakat, jelikož nepřipokakat se, oj, oj, zle by to s námi dopadlo...

Asi mi brnkají nervy víc, nežli je moudro, ale ať už to jednou povím: je to právě tohle opatrné české poseroutkovství, pro něž si občas přestávám vážit vlastního národa. Že mám hrozně rád českou zem, český jazyk; ten český lid už někdy... Nevím, má-li smysl a účinek připomínat, že bývali Čechové statní jonáci, nepřátel se nelekali, na množství nehleděli. Dávno je to, pravda. Dnes je jiná doba. Zrovna v těchto dnech ... není to právě žádné kulaté výročí, ale před šestapadesáti lety tímhle zimním časem zuřila něco přes tisíc kilometrů severně od Prahy válka. Také zvaná zimní. Bylo to jen o něco málo později, než kdy si Hitler bez výstřelu obsadil Prahu. Bojovalo se v ní o Karelskou šíji, o města Viipuri, Salmi, Siestarsaari, o poloostrov Petsamo a vůbec o samu existenci finské země, již si chtěl tatík Stalin připojit podobně jako jiné končiny kolem Baltu, aby tak obnovil plný rozsah carské říše. Finů byly čtyři miliony, sotva třetina co nás, ale nebedákali, že jsou malí a slabí, nekoukali, kdo kde o nich rozhoduje, nýbrž se pustili do sovětského medvěda s takovou vehemencí, houževnatostí a statečností, že mu z kožichu blechy jen tak skákaly.

Nezvítězili tenkrát a nezvítězili ani o rok později, kdy se do medvěda pustili znovu; medvěd sežral čtvrtinu finské země i s jejím druhým největším městem. Byly i jakési dosti pokořující tajné dodatky v mírové smlouvě mezi Finskem a Sovětským svazem, pro něž země Suomi nebyla po celé půlstoletí tak dočista samostatná; na evropském Západě se tomu říkalo s jakýmsi zlehčujícím nádechem »finlandizace«.

Ale přesto: finlandizace byla nejmíň stokrát lepší než čechoslovakizace. Finsko se nestalo článkem sovětského bloku, na demokratický způsob vlády, na svobodu finského občana, na podnikatelský hospodářský systém se rudý medvěd zavrčet neodvážil. Tušil, jaká dovede být síla statečných lidí, jsou-li dohnáni k zoufalství. Vyplatilo se Finům bojovat u Taipale a na té Karelské šíji. Bez své odvahy, na množství nehledící, by se Finsko stalo další rudou republikou. Zažilo by si transporty na Sibiř, v nichž by zahynulo mnohem víc lidí než v celé válce. Zažilo by si násilné porušťování, zažilo by si rozpad a rozklad nejdřív hospodářský a pak i mravní jako ... jako ... nu, nechme toho.

Chci jen s velkou porcí obdivu k finskému národu, jejž dobře znám a oblíbil jsem si jej, zdůraznit, jak nesmírně se mu vyplatilo nepokakat se. Ruskými bombami rozbité Helsinky už dávno zase stojí. K zamoření komunistickým jedem, horším než sto atomových bomb, nedošlo. Jaký příklad! Jaké zahanbení!

Vzpomínám si maně i na datum jiné, na den sedmý sovětské okupace před čtvrt stoletím, kdy se z Moskvy vraceli zpráskaní psi Dubček, Černík a ti druzí. Účastnil jsem se vření toho času pod sochou svatého Václava a naslouchal slovům zklamání a beznaděje zaznívajícím z hlučícího davu. Jenže jsem při tom sám málem dostal po hubě: pravil jsem dosti nahlas, že všechny řeči a důvtipné srandičky nejsou nic platné, dokud nebudeme mít odvahu vzít do ruky zbraně, ať je Rusů, kolik chce ... zbraní se sice nikdo chápat nezačal, zato ale mnozí začali křičet o provokatérovi. Jedva jsem unikl.

Nedovedli si představit ti dobří lidé, že nabádat do zbraně může člověk ve chvíli nejhorší z prostého pocitu cti a zodpovědnosti za vlastní osud, snad i z jisté prozíravosti, jelikož dějiny učí, že to nebývá vychytralé pokakánkovství, které se nakonec vyplácí.

Ostatně ... koukám na kalendář, sedmnáctého prosince, hleďme. V Rusku dneska mají volby. Nežli tento článek vyjde, bude už lépe známo, co z nich vzejde. Netřeba však darů prorockých, aby člověk zatrnul obavou, že nic kalého, leda nové velmocenské sápání a hledání pokorných, nebránících se obětí. Nelze vyloučit, že jednoho dne bude záležet nikoli na tom, kdo jak rozhodne o nás, nýbrž jak sami o sobě rozhodneme.

Jsme ... ne malí a slabí, nýbrž středně velký evropský národ, i po slovenském odštěpení dvakrát početnější než Finové. A naše budoucnost bude ve zmatcích budoucnosti taková, jakou si dáme líbit. Vždycky byla. Neodsouvejme vinu své nestatečnosti na jiné; ti jiní rozhodují bez odporu o tom, kdo se skrčí, připokaká. Je na nás, zažijeme-li si další Mnichovy či Jalty, k nimž chuti, jak se lze obávat, chybět nebude. Nehodlám na těchto řádcích řinčet plechovým heroismem; nevolám do vesmíru, že lépe je zemřít vestoje nežli žít v otroctví. Možná že i je, ale většinou stačí ukázat odhodlání nedat se. Medvědi bývají opatrnější na svůj kožich, než se z jejich výhrůžných gest zdá; narazivše na odpor s brumláním hledávají snadnější kořist.

Abych se vrátil k počátkům tohoto článku: Tomáš Masaryk nebyl snad tatíček, zato ale muž statečný, který se nebál vést čtyřicet tisíc českých legionářů bolševickým morem k svobodě. Tuším, že on by asi, dožít se toho, hraniční pevnosti nevydal, mobilizaci neodpískal, Hitlera do Prahy nepustil, zavčas do londýnského bezpečí neupláchl. Že by navzdory poměru sil zavelel k odporu, jako to učinil norský král Haakon, jako to udělali Holanďané, Řekové a na druhé straně fronty i Finové. Že by se, dožít se věku ještě o třicet let vyššího, při zprávě o sovětských tancích nerozplakal, nýbrž učinil, co káže čest i rozum.

Je ošidné hádat, kde bychom dnes byli, kdyby se tak stalo. Ale asi by se to bylo vyplatilo. Patrně bychom si byli neušetřili mnohé patálie, ale určitě bychom dnes byli hrdější, bohdá poctivější, v důsledku všeho i svobodnější. Než zanechme minulosti. Datum je dnešní a je varující. Dost možná, že za nějaký čas dostane český národ poslední příležitost ukázat, že není spolkem opatrných pokakánků, jimž vlastní existence nestojí za kus rizika, a který darmo zabírá místo na mapě Evropy. Dojde-li k tomu, budeme potřebovat muže, ne tatíčky.

(Hannover, 17. 12. 1995), (Český Týdeník 1996, č. 107)

Jarní úvaha

Nechci křičet »hop«, jelikož přeskočeno není a ještě dlouho nebude, ale snad to již mohu vyslovit: cosi se začíná lepšit v království českém. Nemyslím teď na nic politického; jenom že navštíviv po půl roce znovu řečené království, shledal jsem v něm o něco víc vlídnosti a zároveň o něco méně útočné nasupenosti, než jak bývalo ještě donedávna obyčejem. Snad že to byl obyčej cizí, z poduralských stepí zavlečený, a jak se země česká pomalu (zajisté pomaleji než bychom si přáli) začíná seznamovat s obyčeji jinými, ubývá jej. Ne že by ještě v městech pražských bylo všude možno vkročit na pěší přechod bez obav z přejetí; ale bezohledných fouňů za volanty začíná být menšina a přechody začínají sloužit chodcům, jak jest jejich účelem. Vejdu-li do dveří za někým, nepřibouchne mi je onen někdo před nosem, nýbrž přidrží otevřené, já povím děkuji, on prosím - nu, hezké je to.

Ještě nedávno se mi takové věci nestávaly. Prodavačky v krámech se již zlostně neosopují - no tak si to najděte sám, že jo, copak já můžu o všem vědět - nýbrž poradí a dokonce se i usmějí; a úsměv, pane, úsměv bývalo přece v českých obchodech zboží ze všech nejnedostatkovější. Je ovšem dost možné, že zrovna před chvílí pravil té prodavačce pan šéf - nešklebte se mi tu na zákazníky, ženská, nebo poletíte - ale aspoň že už ti šéfové začínají poznávat cenu vlídnosti.

I lidé v metru a v tramvajích jako by přestávali mít napsáno na nose ono mračné - já si tě nevšímám, ty si mě taky nevšímej - omluví se za strčení, nechají projít, tuhle se dokonce dva mládenci vymrštili a pustili mě sednout, třebaže snad ještě nevypadám (jak doufám) tak zcela zchátrale. Chci věřit, že to nebylo pouze to slunečné jarní počasí, které udělalo Pražany vlídnějšími a mě nakloněnějšího všímat si drobtů lidské slušnosti.

A píši o tom ne proto, abych tuto ještě dost nejistou první vlaštovku pozdravil, nýbrž že se i nám, exulantům, stačil zahnízdit jeden nedosti vlídný obyčej, jak lze občas vyčíst ze stránek našich časopisů. Příliš lehkým perem bývá domácí český člověk označován šmahem za svárlivce, nerudu, sprosťáka a hulváta, ba i za zloděje, z čehož pak bývá vyvozován závěr, že jaký je občan, takové je i království. A že ta česká politika, o níž si už málokdo dnes dělá iluze, je prostě obraz české duše, upadlé půlstoletím bolševismu do shora vyjmenovaných vlastností. Zlodějská mentalita houževnatě přežívá ... to už není politicky motivovaný postoj, to je stav mysli, napsal na tomto místě nedávno jeden pán.

Nikoli. Odvažuji se tvrdit, že stav mysli českého člověka je vesměs lepší, než se z celkového dojmu může zdát. Všechny znaky zchátralosti nese česká politika; mnoho jich nese česká společnost jako celek; ale český člověk jako jednotlivec bývá zpravidla dobrý a slušný. Ledaže tu slušnost obrnil slupkou odmítavé naježenosti, jak jí bývalo třeba v klimatu obecné nedůvěry, kdy se musel mít každý na pozoru před každým. Snad teď slupka začíná pukat, protože jí přestává být třeba. A snad je to největší, i když prognostiky nenaplánovaný úspěch oné již dostatečně ztrapnělé sametové revoluce.

Slupka je shnilá, ne jádro. Protože ... cožpak nám není dobře v kruhu našich známých, kdykoliv přijedeme do Čech, moji milí exiloví přátelé? Nejsou to samí vlídní, úzkostlivě poctiví, slušní lidé? Nepřetrhli by se pro nás ochotou a pohostinností? Nezdá se nám občas, že by kus té vřelosti slušel i našim sousedům v Hannoveru či v Curychu? A vezmou-li nás naši známí a představí dalším, nebývají i oni dobří a srdeční? Co se mě týče, mám takovýchto skvělých přátel snad na sto mezi Chebem a Hodonínem; máte jich vy snad méně? Nebo jsou jiní? Méně poctiví či slušní? Je stav jejich mysli zlodějský, jak se domnívá pisatel shora citovaných řádků?Ale kdepak. Za své české přátele dáme ruku do ohně, není-liž pravda. Zloději a prašivci jsou ovšem ti jiní. Ti, které neznáme, kteří nám takhle chodí kolem nosu a bůhvíco černého nosí v hlavách. Je to tak? Že ano? Pak si tedy nemáme co vyčítat s lidmi ve staré vlasti; i my už jsme se stačili obrnit slupkou nedůvěry. A třeba je to i slupka oprávněná a mnohdy užitečná, ale vězme, prosím, že právě jen ta slupka.

Byla to zloba a špatnost minulého času, která jí dala narůst. Ne z našeho nitra, nýbrž zvenčí a uměle byla zasazena mezi české lidi nedůvěra a strach jednoho před druhým. Způsobily, že otevřená a slušná společnost se rozdrobila do přísně uzavřených kroužků lidí, kteří si navzájem mohli důvěřovat, a zůstali k sobě tudíž slušní, nezištně poctiví a vlídní. Za hranicí kroužku ale panovala opatrnost; tam se hemžili ti ostatní, ti s myslí zajisté kdovíčím černou, jimž nebylo co věřit. Kdyby obranné slupky mohly puknout, zjistili by všichni k svému velkému překvapení, že až na menšinu lotrů a příživníků je veškeré lidstvo kolem vcelku slušné a nezáludné; ale uměle vsazený strach způsobil, že slupky narůstaly a pocit obklopení zlomyslníky se upevňoval. A nedokládejme domněnku obecné zkaženosti v Čechách počtem ukradených aut, vloupání, vybrakovaných bank či podvodně vylákaných peněz; všechny tyto jevy nejsou důkazem upadlosti české duše, nýbrž znepokojivé skutečnosti, že krást auta, tunelovat banky či neplatit dluhy je dnes v Čechách velmi snadné, výhodné a víceméně beztrestné.

V každé společnosti je určitý počet těch, kteří se musí bát trestu, aby se chovali řádně; v dnešních Čechách tento prostý mechanismus nefunguje. Těm se zlodějskými geny bylo - z hlouposti či úmyslně, to ať si každý rozsoudí sám - umožněno své nadání rozvinout, takže lotrovina řádí dle libosti. Není v tom nic zvlášť českého, jen postkomunistického. Neodvažuji se soudu o Švýcarsku, ale tvrdím, že kdyby Německo mělo zákony extra předem připravené k potřebám defraudantů a neplatičů, policii sice snaživou, ale bezzubou a soudy kdovíčím prolezlé a ke zjevnému zločinu netečné, bylo by v něm ukradených aut i vytunelovaných bank právě tolik.

Co se české politiky týče, je obrazem slupky, nikoli jádra. I ona budí dojem, že byla kdesi jaksi kýmsi předem připravena, aby se v Čechách dobře rozkrádalo a podvádělo. Třeba tomu tak není, ale pohled na věci veřejné těchto časů takové zdání velice podporuje. Půjde-li to takhle dál, může se stát, že jednou budeme mít národ vlídný, poctivý a slušný, jenže mu to nebude nic platné, protože jeho svobodně zvolená reprezentace bude jevit vlastnosti právě opačné. Aspoň jak se tak dívám na české politické strany, mám rmutný pocit, že mezi nimi není výběr lepší než mezi ďáblem a belzebubem. Leda by ... leda by dobří lidé čeští jednou pohlédli jeden druhému do očí a shledali, že ten druhý není černých úmyslů plný křivák, nýbrž pouze nedůvěřivou slupkou duše opatřený příslušník jiné přátelské party; a že kdyby slupky duše praskly a odpadly, mohl by zde být obstojně slušný a důvěryhodný národ. Ten by už si pak snad dokázal najít jiné reprezentanty než ďábla s belzebubem.

A způsobit, aby jeho politika byla obrazem jádra, ne trouchnivé a dávno už zbytečné slupky. Ale jak jsem již pravil, ještě dlouho není přeskočeno. Slupka teprve začíná pukat a dobré jadérko jejími trhlinkami prosvítat. Bude-li proces pukání trvat příliš dlouho, může se stát, že budeme mezitím zapomenuti, odsunuti stranou, navzdory všem diplomatickým řečem a útěchám, že se octneme kdesi mezi Tádžikistánem a Burundi.

Nicméně jsem rád, že jsem ve svitu mírného dubnového slunce známky pukání už zřetelně zahlédl. Je v něm celá naše naděje; je jí v ní víc, než kdybychom hned zítra byli přijati do NATO, do Evropské unie i do všech ostatních ctihodných spolků, co jich Západ urodil. A naopak, zastaví-li se pukání slupek české duše, zůstane-li jen u slušnosti uvnitř přátelských kroužků, nebude nám žádné přijetí nic platné; staneme se obtížným přívěskem západního světa, který už najde způsob, jak si východní chytráky udržet od těla.

Nám, přátelé exulanti, pak zbývá napomoci našim krajanům tam nad Vltavou, aby se své plesnivé slupky nadobro zbavili. Učiníme tak mnohem spíš pozorným a pokorným pohledem k jádru jejich mysli než mračným odstupem a paušálním obviňováním ze zkaženosti. Buďme slušní, vlídní a přátelští tam doma; buďme vyslanci toho světa, který česká země byla přinucena opustit a nyní se jí do něj opět otvírají dveře, ovšem za předpokladu, že jimi dokáže projít. Přidržme jí je, děkuji, rádo se stalo. Hledáme-li, jak jí můžeme být k užitku, je toto způsob mnohem nadějnější, než kdybychom v tu ránu směli volit; ono beztak není zatím z čeho.

(Hannover, 18. 4. 1998), (Zpravodaj 1998, č. 6)

Kterak nevymřít

1. Příčiny pravé a nepravé populačního problému

Střídavě čítám české i německé noviny a musím uznat, že ty české bývají v mnoha případech lepší. Především v záležitostech Ruska, komunistické minulosti a takových věcí, o nichž západní novináři buď referují z druhé ruky, protože s nimi nemají vlastní zkušenost, nebo kolem nich ohleduplně tančí, aby se nedotkli číhosi velmocenského jemnocitu, jejž si navykli hledět za dob uvolňování napětí - chtělo by se někdy až říci za dob prosovětské podlézavosti - a dosud se toho zvyku nedokázali zbavit.

Pokud je českým žurnalistům nutno vytknout jistou naivitu, bývá to spíš tam, kde v jakési posvátné úctě a bez náležitého zamyšlení přejímají nedotknutelnosti a nedomyšlenosti svých západních kolegů majíce je za orákulum - vždyť se o té věci tak píše na Západě!

Německem například nedávno proběhla vlna, nepostrádající jistých náznaků hysterie. Nu ano; není nesnadno spočítat, že se mění složení obyvatelstva v neprospěch mladých, rodiny mají málo dětí a přibývá těch, které nemají děti vůbec žádné a také je z jednoznačných důvodů mít nechtějí. S tím se pak svezl názor, propagovaný spíš levicovými stranami, že je nutno podpořit příliv cizinců, ať už odkudkoli, aby se ten deficit vyrovnal. Čemuž je ovšem nutno rozumět: západní levice tolik stojí o cizince ne z evangelické lásky a také ne z obavy o vylidnění, nýbrž protože v nich vidí své potenciální voliče. Příchozí z chudých zemí, nabudou-li volebního práva, totiž bývají mnohem ochotnější volit levicové strany, jelikož si od nich slibují štědřejší rozdílení sociálních a jiných pomocí. Strany středu (o pravici se v Německu nedá mluvit) se opírají vesměs o domácí obyvatelstvo, které představám multikulturní společnosti už nebývá tolik nakloněno. Což byste měli vědět, milí čeští žurnalisté, než začnete opisovat ze západních slabikářů.

Jak se dalo očekávat, vlna temných populačních proroctví přešplíchla i na české břehy a odrazila se v tisku. Už v příštím století budeme mít třikrát tolik důchodců co dětí, děsí se jedny noviny. Za tři sta let národ český vymře po meči i po přeslici, varují druhé. V kterýchžto Jobových zvěstech je arci skryto jadérko skutečnosti, ale právě že jen jadérko. Pokud by mělo opravdu vypučet a rozrůst se v malér, je možno odhadnout, že velkorysé dosídlenectví z chudobných končin by řešení beztak nepřineslo a patero jiných, druhotných a možná ještě horších malérů by následovalo. Tak jednoduše a drahé partaji prospěšně, jak si leckterý politik představuje, lidské dějiny nefungují. Ale co víme; třeba se děsíme zbytečně a k žádnému vymírání, jehož čerta nám noviny malují na zeď, nedojde.

Populační křivka, která v minulém zhruba dvacítiletí povážlivě klesla, se může zase pozvednout; nikde není psáno, že současný stav je navěky setrvalý. Rodiny se dnes rozhodují pro méně dětí ze zcela určitých důvodů. Pominou-li ony důvody, bude se dětí rodit zase víc. Hned chci také upřesnit, že aspoň co se německých poměrů týče, nejsou to důvody finanční. Pro stovku navíc se nikdo nenadchne pro přírůstek v rodině ani se nerozhodne proti němu, když stovka chybí.

Středo- a západoevropský prostor si zažil dvě výrazné změny v rozmnožovacích obyčejích svého obyvatelstva. Ta první nastala někdy koncem devatenáctého století: model šesti až desíti dětí v rodině, jak bylo až do té doby běžné, ustoupil modelu dvou až tří potomků. Ke zlomu vedl soubor okolností, z nichž je možno jmenovat lepší lékařskou péči a s tím spojenou nižší dětskou úmrtnost; nebylo už nutno mít deset dětí, aby z nich čtyři přežily.

Ještě větší roli hrála výrazná změna zajištění na stará kolena, již nepřivodily státem poskytované důchody - ty byly vynalezeny až později, ale rozvinuvší se bankovní systém, posun od zlaťáků, ukrývaných na dně truhly, k spolehlivě se zúročujícímu kapitálu. Přestalo tak platit, že čím víc dětí, tím lépe je o rodiče postaráno ve stáří.

Za třetí, jak narůstal technický pokrok, nebylo už dětí v té míře třeba na polích a v dílnách jako bezplatné pracovní síly. Jsou to ostatně zmíněné jevy, které mají na svědomí obludné populační rozrůstání, hrozící dnes zahltit a zničit chudší část světa, od čehož je ani přelití určité části populačního přebytku do Evropy nespasí.

Dnes jsme svědky druhého přelomu. Také jeho příčinu lze poměrně snadno určit; potíž spočívá spíš v tom, že je to zjištění nepříjemné, beroucí v pochybnost některé tabuizované posvátnosti. Rodinný model, jehož platnost uplynula v dál, ale z jehož představy současná politika neměnně vychází, je tento: tatíček, chodící do práce, z jejíhož výtěžku živí rodinu. Maminka, během té doby doma vařící, peroucí, žehlící a provozující jiné domácí úkony. Do třetice dítka, chodící bohabojně do školy a učící se tam moudrými býti.

Tento model, ač nepostrádající jisté vznešenosti, už neplatí a nikdy víc platit nebude. Stalo se totiž něco, co jej vylučuje. Nikoliv, mýlíte se, milí čtenáři, kteří čekáte, že bude nyní následovat pláč nad rozvratem rodiny, všeobecnou nemravností a prostopášnictvím. Změna je nenápadnější a patrně by málokdo z nás byl ochoten její plody postrádat. Dnešní evropský člověk se ve dvojím podstatně liší od modelového tatíčka zašlých věků: má za prvé příjem umožňující i jinačí věci než pouhé nasycení a ošacení, za druhé pak má nikdy dosud nevídané požehnání volného času. Běžná týdenní pracovní doba obnáší dnes v Evropě něco mezi 35 až 40 hodinami; dovolená se prodloužila na rozkošných pět až šest týdnů a navíc je i hromádka různých svátků. V myšlení moderního člověka prostě hraje volný čas důležitou, ne-li nejhlavnější roli; ne nadarmo se obrazu dnešní společnosti v němčině dostalo přívlastku Freizeitgesellschaft, společnost volného času. Je to velmi výstižné označení a je v něm též, domnívám se, zakopán i pes populačního poklesu.

Kromě tatíčků chodí dnes do práce vesměs i maminky, a to jak na bohatším Západě, tak i v zatím ne tak zcela bohatém království českém. Maminkovské vaření a jiné kuchyňské šmejdění se za pomoci různé domácí techniky omezily na nejnutnější míru; musím na tomto místě vydat truchlivé svědectví, že například německé maminky už z valného dílu ani vařit nedovedou, jak tak zjišťuji nahlížeje v krámě do nákupních vozíků - mladé hospodyňky v nich vesměs mají zmrazené i jinak pohodlně připravené pokrmy, až si já se svou moukou, droždím a masem z výseku připadám staromódně. Ostatně, kdo by taky složitě vařil, když přitáhne v pět odpoledne z práce. A výtěžku z maminčiny práce je v rodině třeba ... ne z nutnosti se obživit a ošatit, na to by stále ještě tatíčkův příjem stačil. Ale máme přece tolik volného času. Bylo by hloupé jej nevyužít; jenže to stojí peníze.

Létá se na dovolenou do končin, kam se ještě v minulé generaci vydávali jen mimořádně udatní dobrodruzi s korkovou helmou na hlavě. Kupuje se složité a drahé nářadí pro sto a jeden sport; v předměstských zahrádkách lze vídat obytné přívěsy, karavany, terénní vozy i jachty na podvozku. To všechno stojí dost peněz a ve většině případů to nelze pořídit z jednoho platu, takže je zapotřebí ženské práce. Jenže ... hle, šídlo se klube z pytle, plnému využití vší té krásy se staví do cesty jeden zavilý nepřítel: škola.

Nemluvte mi teď o vznešenosti vzdělání a o tom, oč výš stojí v ideálním měřítku tradiční rodina než nějaká jachta. Předkládám k uvážení popis dané skutečnosti, ne traktát k jejímu obhájení. Skutečnost je takováto: šest let po narození dítěte se rodina ocitá na prahu dlouhého období velmi citelných omezení. Své jachty a karavany si může naložit do octa, jelikož jich bude moci užít jen během přísně vymezené části roku, o prázdninách. Český rodič sice tolik neoplývá jachtami, ale zato se mu po dlouhém odříkání otevřel svět a chtěl by té nádherné možnosti využít. Jenže o prázdninách ... horko, randál, silniční zácpy, vzteky a nervozity, všude je lidstva jak na Karlově mostě, sardinkovitě obležené pláže, navíc nevynechají francouzské nebo italské odbory příležitost, aby právě v tento čas potrápily rodiny s dětmi stávkami dopravních zaměstnanců, inu, idyla. A ovšem také drahota. Na rodinách s dětmi se chtivě přiživují profesionální prodejci prázdninových rozkoší a nemilosrdně je oškubávají: cena za kukaň v panelákovitém monstru se okamžikem vypuknutí prázdnin znásobí až třikrát.

Klidu, pohody, příjemného počasí a láce si může užít pouze ten, kdo nemá děti nebo se pro své hříchy v minulých životech nestal učitelem. Zatím se ještě školním úřadům nedoneslo, že se dnes už na prázdniny nejezdívá k babičce na vesnici, ale do jižnějších krajin, i trvají na termínech, kdy je tam horko jako v peci. Krátce shrnuto, současná rodina žije pod značným diktátem školy. Škola jí nařizuje, jak a kdy má trávit volný čas, jak si musí zařídit denní režim, případně i jestli rodiče mohou nebo nemohou být zaměstnaní. Je to obtížný a velmi citelný čas omezení, a neodpovídá-li děcko učitelským představám, leckdy i trapnosti a pokoření. K tomu není dnešní škola právě zařízení, kam by člověk posílal svého potomka bez obav - následkem dlouholeté snahy levicového učitelstva byla ze západních škol vymýcena kázeň, a projeví-li se čtrnáctiletý smrad jako zdatný kuřák, je to spíš lehčí z možných nadělení ... krátce, každý rodič bez rozdílu děkuje nebesům, když má to strastiplné desíti- až třináctileté údobí za sebou.

Jenže to už mu také uplynula léta, kdy mohl darů volného času nejlépe využít. Je to oběť, k níž se nerozhodne každý. Velmi mnozí, stojící před rozhodnutím mít nebo nemít dítě, si řeknou - než tohle... Neříkám, že jsem objevil celou a bezvýjimečnou příčinu nechuti moderního evropského člověka mít děti; ale domnívám se, že jsem poukázal na její dost závažnou část.

2. Co s tím dělat

Dobře; ale co teď s tím? Co dělat, aby děti nebyly mladým lidem na překážku a oni je neměli pouze v případech, že jim ujedou nohy? Což je ostatně dnes působením různých prášků a pilulek čím dál řidší jev. Zrušit školu? Snad ani ne. Nicméně se škola nevyhne důkladné proměně celého svého systému, nechce-li, aby za čas zůstali v třídách učitelé sami. Musí si uvědomit, že účel není ona, nýbrž dítě. Bude nezbytné ji odposvátnit, upustit od představy, že její současný stav je cosi nebesy daného a navěky nedotknutelného. Navzdory neustálým reformám je totiž škola zařízení strnulé, bez valné změny přejímající svůj systém z dob, kdy učitelský mládenec s mašlí v copu býval jediným možným zprostředkovatelem vědění. Školští činitelé ještě jaksi nedošli k objevu, že současný člověk má, chce-li, k dispozici bohaté mimoškolní zdroje, z nichž si může osvojit jakýkoliv stupeň vědomostí v kterémkoli oboru a sestavit z jejich kamenů stavbu svého individuálního vzdělání.

Ve skutečnosti tradiční škole zbývá jen dvojí oprávnění k existenci: vydávání vysvědčení a důvod donucovací, totiž vzít za ucho toho, kdo by z vlastní vůle o vzdělání nestál, a z moci úřední ho přinutit k odsedění příslušného počtu let ve škamnech.Proměna, o níž je řeč, by musela dostát obojímu - zprostředkovat lidskému potěru nezbytné vědomosti, a přitom nepřispívat k jeho vyhubení tím, že staví zájem školy nad zájem rodiny. Každodenní školní docházka, tolik a tolik let na škole základní, tolik na gymnáziu, škamny, černá tabule, křída, sešity, úkoly, známky, vysvědčení, prázdniny ... je to jen instrumentář, jejž je možno odložit.

Už dnes nevyhovuje, jak ukázala panika, která také právě nedávno proběhla Německem: jeho vyspělé hospodářství potřebuje zdatné informatiky, ale není jich, protože je německá škola nedokáže vychovat. Zkostnatělý systém, v němž uplynou dlouhá léta, než se rozhodnutí ministerské rady přemění v školní osnovy, než ty pak vejdou v platnost, vytisknou se podle nich učebnice, než se jimi neochotní učitelé vůbec začnou řídit ... mezitím se hospodářství vyvine desetkrát rychleji a ze školních znalostí je zastaralé haraburdí. Ne-li populační úvahy, tedy tyto hospodářské staví školu před nelehký zlom. Buď se škola přizpůsobí potřebám, jelikož obráceně to nejde, nebo se použitelné znalosti budou muset získávat někde jinde, neboť škola je zřejmě poskytovat nedokáže.

Dovolíte-li, vyjdu ze své osobní zkušenosti. Ošoupával jsem lavice školní třináct let; a dnes, kdy mám svou profesní kariéru za sebou, mohu vyslovit bilanci. Není slavná. Co praktického a použitelného mi z lavic ošoupávání natrvalo vyplynulo, dá se lehce shrnout: malá násobilka, vybraná slova a maturitní vysvědčení. Zbytek se řídil pravidlem - naučit, dát se vyzkoušet a zapomenout. Cokoliv užitečného nebo aspoň zajímavého jsem si osvojil nad uvedené tři body, bylo výsledkem mé vlastní a mimoškolní snahy.

Výuka českému jazyku mě obohatila o řečená již vybraná slova (budiž, i o jiný pravopis). Poté mi osedlala koníka větných a jiných rozborů, na němž do úpadu rajtovala. Dodnes nevím, k čemu jsou dobré; nikdo mě ještě nepožádal, abych mu rozebral větu. To už spíš mopeda. Povinná školní četba snad byla vedena dobrým úmyslem, ale ve svém důsledku vedla k tomu, že z vlastního zájmu jsem vnucované autory ani zanic do ruky nevzal. Trvalo dvě desítiletí, než jsem se z té rány vzpamatoval a zjistil, že díla pánů Jiráska, Raise a jiných sice nejsou nasycená vší moudrostí světa, že ale jsou pěkná a stojí za přečtení.

Osvojil jsem si během svého života řádku cizích jazyků v různém stupni použitelnosti, ale škola na tom měla zásluhu pramalou. Co umím, naučil jsem se sám. Je hotový div, jak škola umí léta letoucí jazykům učit, učit, ale nic rozumného nenaučit. Patrně že v profesorské snaze o perfekci, již je možno známkovat, zaniká skutečný cíl - umět cizí jazyk třeba nedokonale, ale použitelně.

Valnou většinu života jsem se živil nějakou formou geologie, byv ledačím od vrtného nádeníka po odbornou technickou sílu. Cokoliv z toho oboru umím, naučil jsem se sám. Ve škole se mi dostalo - myslím, že ve kvintě - několikaměsíčního trápení s krystalografií, bez napojení na ostatní geologii a dokonale zbytečně. Patrně že krystalografie byla osobním koníčkem někoho na ministerstvu školství. Zbytku přírodních věd jsem se učil dlouhá léta, ale pokud dnes dovedu rozeznat dub od lípy, mají na tom zásluhu skautíci, u nichž jsem se naučil nejen mnohé ze zálesáckých praktik, nýbrž hlavně hluboké lásce k přírodě. Tomuto předmětu se na škole nevyučovalo - a dobře že ne; jistě by nám stačila přírodu zošklivit stejně jako Jiráska.

Hudební a umělecká výchova mě provázela v podobě lehce odpočinkových předmětů po celou školní kariéru. Budiž Bohu želáno, že mě ani za mák nevychovala; nenaučila mě ani použitelně číst noty. Kdyby mě rodiče zlomek toho času bývali posílali do houslí, přineslo by mi to výsledek zajisté solidnější. Kreslit a malovat jsem se naučil v pozdějším věku sám, jelikož jsem zjistil, že mi to činí potěšení. Učitelé mi tento pocit zprostředkovat nedokázali hovoříce spíš o beznadějném čuněti, jemuž je škoda dávat do ruky tužku.

Má láska vždy náležela historii. Pokud ovšem mám v tom oboru jakýs takýs přehled, ve škamnech jsem jej nenasbíral; z nich jsem si odnesl kromě sbírky marxistických žbleptů pramálo. Rovněž v zeměpise jsem platíval za borce, k čemuž však nijak nepřispěli odborní učitelé, jejichž hlavním vědním oborem zpravidla býval tělocvik. Co se zbytku předmětů týče, inu, odseděl jsem si je. Byl jsem vyzkoušen, získal takovou či onakou známku a všechno zase pustil z hlavy, čímž bylo školního účelu dosaženo. V těch vzácných případech, kdy jsem některou ze školních znalostí v životě opravdu potřeboval, musel jsem si ji někde vyhledat, protože ze škamen mi v hlavě nezůstala.

Praví se, že správná škola vychovává vzdělance ... nuže, nejsem si zcela jist, zda tak úplně náležím k této ctihodné živočišné čeledi, ale snad bych nějaký přehled o světě, kultuře a veškerém kvaltování lidském měl. Neodnesl jsem si jej však v školní brašně, nýbrž sestavil z drobných kaménků zkušeností a celoživotního samovzdělání, jehož způsob a cíl se znamenitě minuly hodnoceními a doporučeními mých někdejších učitelů. Neboť škola nehodnotí lidskou kvalitu, osobnost, nadání a použitelnost; škola si cení hodných chlapečků, kteří se nenechají kamarády zlákat k rošťárnám, nýbrž se poslušně našprtají předepsanou látku, dají se z ní vyzkoušet, obdrží dobré vysvědčení - a všechno zas zapomenou. O životní dráze člověka, o vyšším či nižším zařazení je rozhodováno kolem jeho čtrnáctého roku; kdo se může divit, že je pak v životě málokdo skutečně na svém místě, a když, musel se k němu prokousat sám?

Možná že je to má osobní zkušenost, již jiní nesdílejí. Ale za sebe tvrdím, že všechno trvale použitelné, co jsem během šoupání lavic opravdu získal, bych si býval mohl osvojit v třítýdenním soukromém kurzu. Táži se, jestli v té skutečnosti nevězí i jediná skutečná a k cíli vedoucí školní reforma, již si čas beztoho vynutí, pokud ovšem do té doby nevymřeme. Stačilo by chlapečky a holčičky ve škole naučit číst a psát. Nemusela by to být za každou cenu škola státní a také by nebylo nutno do ní honit děti už od šesti let - o něco později by pochopily účel toho trápení lépe. Není skutečného učení, v němž není vlastní vůle; a nelze jí mnoho předpokládat v šesti letech. Poté už by bylo možno systém pevných učebních plánů opustit. Místo velkých tříd se stálým osazenstvem zřídit pohyblivé, krátkodobé kurzy a v nich zprostředkovávat menší ucelené soubory vědomostí, a to spíš jako individuální pomoc těm, kdo látku sami nezvládnou. Vytřídit všechno, o čem lze předpokládat, že druhým uchem zas vyletí ven, a věnovat se jen znalostem pro životní praxi nezbytným a trvale použitelným. V libovolném čase ať se pak dostaví každý, kdo si myslí, že látku ovládá, a ukáže, že je schopen postoupit dál. Místo skálopevně stanovených prázdnin nechť si každý vybere své osobní volno, kdy a jak se mu hodí.

Kdo by si přesto myslel, že to bez rozsáhlých, ale pomíjivých znalostí nejde a že cíl a koruna všeho jsou kus papíru s razítkem, ten nechť uváží, že už máme prostředky dokonalejší než tabuli, křídu a brašnu s písankami. Dokladem toho jsou patnáctiletí utřinosové získavše u svého domácího počítače hlubší znalosti informatiky, než jaké dokáže zprostředkovat univerzita. Nemají však na svou znalost lejstro se štemplem, takže je neplatná.

Škola není účel, a tím méně svátost, nýbrž prostředek. Lze-li téhož výsledku dosáhnout stejně a možná že lépe jiným způsobem, je nutné o tom aspoň přemýšlet. Dnes, kdy se život mění rychleji, než stačí ministerské úřednictvo registrovat, v poměrech rozvinuté informatiky a globalizace, v době, kdy zítra už opravdu leckdy znamená včera, ve společnosti, jejíž příslušníci kladou na první místo svých zájmů volný čas, bude potřeba opustit systém, vzniklý v čase paruk a copů.

Učit se podle rychle se měnící potřeby, z velkého dílu v praxi a v zahraničí, posílat do života mládež, vybavenou znalostmi a zkušenostmi, ne lejstry. A osvobodit rodiče od diktátu prázdnin, vyučovací doby, každodenní docházky, celého toho sešněrovaného korzetu, pro nějž se mladí lidé rozhodují raději žádné děti nemít. Abychom se totiž dočkali roku 2300 jako národ, a ne jako vymírající zbyteček, ztracený v chaotickém prostředí přistěhovalců, kteří svou identitu ztratili a novou nenašli. K tomu by stačilo mnohem méně prostředků, méně donucování, méně diktování rodinám.

Místo toho lze podpořit přirozený sklon člověka k obohacování věděním; on už si vybere, co odpovídá jeho potřebám, náklonnostem a inteligenci. Nejde totiž o to, co si člověk natluče do hlavy. Oč jde, jsou kameny znalostí a zkušeností, z nichž vystaví svou osobnost. A musí to být kameny účelně vybrané, k osobnosti - která je každá jiná - dobře pasující a trvanlivé, nikoli písek, který se po vydání vysvědčení rozsype.

Na závěr chci uvést malý příklad k porovnání. K modernímu živobytí patří i něco takového, jako je umění řídit automobil. Školské úřady jeho užitečnost zatím neobjevily, takže je nutno je nabýt jinde. V zemi, kde žiji, se to děje takto: chodíte dlouhé měsíce do autoškoly, učíte se obrovskému množství teorie, která samozřejmě vyletí druhým uchem ven, zaplatíte čtyřmístný obnos (v markách) a podstoupíte těžkou a složitou zkoušku, přičemž pochopitelně není v zájmu autoškol, aby to šlo rychle a lacino.

Ve Spojených státech to dělají jinak: někdo vás naučí jezdit, načež jdete k policajtovi a předvedete mu svůj um. Uzná-li, že je dostatečný, sedne a vypíše řidičskou licenci. Basta, hotovo. Je všeobecně známo, že Američané jsou lepší řidiči.

(Hannover, 1. 6. 2000), ANNONCE, 21. 6. 2000)

O keltském kořenu české duše

Poznej sám sebe, pravil mudrc; a třeba to tak nemyslel, ale povím vám tolik: dokud my Češi nepoznáme sebe samy, dokud o sobě budeme věřit rozličným báchorkám, dotud za sebou povlečeme ten přetěžký, nohy svazující pytel národních omylů a z nich vyplývajících malérů. Pytel obsahuje mimo jiné i dosti nám osudnou báchorku slovanskou, jíž propadli vlastenci minulého věku a která nás od té doby vytrvale strkala kamsi do východních stepí s následky, o nichž je zbytečno si vyprávět. Nikoliv; sběhem historických okolností hovoříme řečí přináležející do skupiny jazyků slovanských, ale jinak máme se slovanským Východem společného pramálo. Celým svým způsobem náležíme evropskému Západu; a kdykoliv se Východu podařilo strčit prstík mezi naše dveře, nadělal nám v chalupě pěknou paseku. Ale o tom jsem už dost obšírně psal jindy.

Dnes chci tento soud podpořit jistým ... é ... no, ať se třeba chlubím, ale učinil jsem, domnívám se, objev. Jezdívám každého léta na kole po některé evropské končině, abych trochu prohnal svá stará kolena. Neřekli byste, jak pěkně se člověku myslí, když tak hodinu za hodinou v osamění šlape například zelenou krajinou irskou a jak se mnohý zprvu nejasný nápad rozvine, tu ve fejetonistické povídání, tu v povídku, jindy třeba zas v příspěvek jako tento. Dospěl jsem tak až k malebnému opatství jménem Kylamore. Měli tam malou prodejničku irských zajímavostí, z nichž jsem si vybral knížku o starých irských pověstech, jelikož letní večery jsou dlouhé osamělému poutníkovi. Začetl jsem se a ... nevycházel jsem z údivu. Vždyť tohle přece znám! O tom jsme se učili ve škole, vyprávěl nám o tom Kosmas a po něm ještě dlouhá řada českých bardů až po Jiráska. Je to k nevíře, ale pozoruhodná část starých pověstí českých se podobá pověstem irským až do těch jmen. A ještě ledacos jiného, ale začněme u těch pověstí.

Je zde třeba ta o silném Bivojovi, vzpomínáte si, jak skolil a na knížecí hrad přinesl veliké prase. Odjakživa mi bylo divné, co je na tom tak náramného; zabít kus vepřového dobytka umí každý řeznický tovaryš a na zádech bych jej unesl možná i sám, třebaže nejsem Bivoj. Ale listuji v knížce irských pověstí a vizme: ne že by se shodovalo zcela všechno. Irský rek se nejmenuje Bivoj, ale Diarmid O'Dyna, a také to s ním tak dobře nedopadne jako s Bivojem, nýbrž při svém dobrodružství zahyne. Žádný div; v celé keltské mytologii je divoký kanec zvíře bájeslovné, čarodějnými silami nadané a boj s ním není lovecká ani řeznická kratochvíle, nýbrž hrdinný skutek s velmi mytickým významem, pravděpodobně symbol pradávného lidského zápasu s mocnostmi tmy. Takto přeložen dává i Bivoj smysl, ledaže se už k němu tak nehodí happy end české pověsti.

Ale hned tu máme irské vyprávění o jiném hrdinovi, který zlého netvora zabil (tentokrát ovšem ne vepře) a přinesl na hrad kněžny-bohyně Teltiu. Ten hrad se nazýval Teltin, pěkně prosím. Dnes se to jméno poangličtilo a zní Teltown. Jakási cestička z Teltownu na Tetín jako by vedla. Rovněž tři české kněžny pozoruhodně připomínají trojici keltských bohyň; a jejich pantatínek jménem Krok ... je to divné jméno. V češtině sice cosi znamená, ale stěží si lze představit, že by se tak někdo jmenoval. V současné irštině však »crog« značí hrdina; což může být vysvětlení celé záhady, nebo také nemusí.

I samo jméno »Čech«, ať již je vztahujeme na mytického praotce nebo na český jazyk a kmen, je dost divné. V slovanském prostoru ojedinělé. Názvy jiných kmenů - Charvát, Srb, Slovák, Slovinec, Slavonec - se opakují; Čech ne. Aniž pak to slovo něco určitého znamenalo. V keltských jazycích ale najdeme přehršli výrazů, jež mohou být s Čechem dosti dobře příbuzné; vybírám na ukázku irské tuath - země, půda, tuathanach - sedlák, tiosach - místní, domácí (to zvlášť), tuatach - neznalý, primitivní (jakž snadno mohli první Čechové pozorovateli z vyspělejšího prostředí připadat).

A nalistujme si tu nejústřednější z českých hrdinských ság, pověst o bitvě na Turském poli. Krátce si ji zopakujme: vojska dvou kmenů se střetnou na poli jménem Turské; do bitvy zasahují draví ptáci; vůdce jedné ze stran se nemůže či nechce zúčastnit boje, takže do něj vysílá svého hrdinného zástupce; vše je prostoupeno kouzly a čarodějstvím; a tak dále. Nyní vezměme do ruky irskou knížku: najdeme v ní vyprávění o bitvě dvou kmenů na poli Tured(!). Vůdce jednoho z kmenů se nemůže zúčastnit bitvy (je bezruký), proto vyšle hrdinného zástupce jménem Cú Chulain. Bitvě jsou přítomna hejna havranů, ne však těžko vysvětlitelně či docela bezúčelně - je značně nejasné, co vlastně mají draví ptáci v české pověsti na práci - nýbrž provázejí jako nezbytný atribut božstva války, jimiž jsou bůh Lug a bohyně-démon Bodh. Rovněž čaroději a kouzla jsou hojně zastoupena.

Všechny tyto shody je nesnadno odbýt poukazem na pouhou náhodu. Je-li náhod příliš mnoho, nebývají to náhody. Dosavadní badatelé asi dělali jistou chybu; nejprve s Nejedlým a jinými přísnými národovci nepřipouštěli jiný původ pověstí než povýtce autochtonní, český a samozřejmě slovanský; něco jiného si mohl vymyslet pouze zvlčilý Němčour. Později se přece jen dospělo k poznání, že se na tvorbě českých ság mohlo podílet i prostředí cizí, ale daleko přes hraniční hory se pro ně nešlo. Nyní tedy ... ano, zní to dost divně. Čechy a vzdálené Irsko za vícero horami a moři - jak to spolu může souviset?

Nabízí se víc než jedno vysvětlení. Někdy mezi šestým a osmým stoletím chodili Evropou - a z toho zejména horním Podunajím - irští misionáři, zakládali kláštery a biskupství. Například biskupství salcburské bylo ještě dlouho v rukou Irů. Také řezenský biskup a světec Emeram - česky Jimram - byl Ir. Jelikož rané Čechy spadaly pod řezenskou diecézi, lze si představit, že se Irové dostali do Čech jako kněží vyslaní z Řezna. Nebo už předtím jako osamělí misionáři dávno před Cyrilem a Metodějem. Jejich vliv lze doložit na jižní Moravě, ale není vyloučeno, že se rozbíhali i dál.

Irové nejen pěstovali latinskou vzdělanost v době, kdy celá Evropa přechodně upadla do barbarství a analfabetismu, ale s pilností zaznamenávali i svou vlastní, irskou tradici. Tak se mohlo dostat vyprávění o bitvě na poli Tured i o zápasu s osudovým kancem do Čech, nebylo však ve všem zcela pochopeno, jak nám dosvědčují nelogické pasáže.

Ale je možné i něco jiného, hlubšího. Máme v češtině jen jedno dokazatelně z keltštiny převzaté slovo, totiž týn ve smyslu opevněné místo. Odpovídá výrazu din, dun v keltských jazycích. O to víc máme keltských upomínek místopisných, především jména řek (Metuje, Úpa, Ohře a mnoho jiných), ale i různých míst starého osídlení. Domnívám se dokonce, že typicky česká koncovka -ava u velké části českých a moravských řek není nic jiného než keltský kořen abha, abhan, ava, jak si může na ceduli u mostu přečíst každý, kdo se vydá na pouť Irskem.

Tak je snadno přeložitelné jméno Morava = Velká řeka (keltsky mor = velký) i patrně Vltava (valt, ualt = dravý, divoký), jméno trefné, jak snadno dosvědčí každý, kdo znával Vltavu, ještě než na ní postavili ty zbytečné přehrady. Kdo chce, může zastávat ryze slovanský ráz této koncovky, ale je podivné, že se v slovanském prostoru vyskytuje nejdál po Slovensko a jinde ne. S výjimkou srbské Moravy, ale i tudy kdysi táhli Keltové.

Mnoho inkoustu už vyteklo o původu jména Praha; nechť tedy aspoň připomenu skutečnost, že první zmínka o ní, z pera arabsko-židovského kupce Ibn Jakúba, zněla Fraga či Braga. A že názvů jako Braga, Brag, Brigg, Breg, Bregenz a tak dále je po Evropě hojnost od Portugalska až do Čech, všude tam, kde kdysi sídlili Keltové. Krkolomná snaha vysvětlit všechno přísně po slovansku vedla k nepovšimnutí této očividnosti. Tyto jazykové vlivy tu ale už nezanechali misionáři. Jsou mnohem starší a pocházejí z časů, kdy byl český prostor osídlen keltskými kmeny. Patrně u nás sídlily, aspoň ve zbytcích, mnohem déle, než se obecně předpokládá, jinak by k převzetí místopisných názvů nemohlo dojít. Musel zde být jakýsi kontakt mezi Kelty a příchozími Slovany; nelze se domnívat, že jedni odešli a druzí přišli a přitom se jen tak ve dveřích potkali, nebo dokonce že mezi obojím leží staletí. Spíš žili nějaký těžko vymezitelný, ale dost dlouhý čas vedle sebe, až se navzájem smísili, přičemž je těžko říci, kdo z nich byl v číselné převaze.

Já vím, dějiny nás učí, že keltský živel zmizel z Čech už o několik staletí dříve, ale to nemusí znamenat nic víc, než že Keltové jako stát, jako rozvinutá kulturní a vojenská moc upadli do bezvýznamu, takže autory pramenů přestali zajímat. O to spíš, že se v době příchodu Slovanů beztak psalo pramálo.A není tu pouze lecjaká upomínka jazyková. Jazyk vůbec tak hrozně moc neznamená, jak se domnívají slovanští národovci. Skotové jsou velmi výrazný národ, i když svou keltskou řeč až na malé zbytky ztratili, se zlou by se potázal, kdo by Skota nazval Angličanem. Zbývá toho ještě velice mnoho v duši národa nad jazyk, jímž obcuje; a toto mnoho je u nás výrazně neslovanské, neladící se způsobem jiných národů slovanského jazyka.

Jaké jsou ty hlubiny české duše? Zcela výjimečné a s ničím jiným nepříbuzné? Asi ne. Nebo příbuzné například našemu německému sousedu? Také ne zvlášť, i když jsou mu jistě bližší než širá ukrajinská step. Pak tedy ... ano, lze najít jistou podivuhodnou příbuznost, i když v končinách značně vzdálených. Postavíte-li vedle sebe Čecha a Němce, Čecha a Poláka, rozeznám je hned, dokonce i podle pohledu a výrazu tváře. Čecha a Ira, dokud se neprozradí slovem, nerozeznáte. Tentýž duch nevážný, skepticky ironický a zároveň schopný velkého, leč krátkodobého nadšeného vzepětí; tatáž neochota být někomu poddaným a tatáž neschopnost být svým vlastním pánem. Tatáž bujará zpěvnost, zakrývající baladickou hlubinu duše. Tentýž sklon k jistému nepořádku a nehotovosti, bez nějž by Čechové nebyli výlupkem řemeslné dovednosti; a všimněme si, jak velice je řemeslná dovednost v evropské historii vlastností právě keltskou.

Slovem - a nechte mě je vyslovit a pak ať se třeba propadnu: jsme Keltové, my Češi. Nebo jsme přinejmenším mnohem keltštější, než jaký je podíl jiných prvků v naší národní povahové směsi. Náš skutečný praotec je Kelt, ne Slovan. Ten nám pouze předal svůj jazyk, jinak ale převzal keltský způsob skoro ve všem, až do těch zkazek a ság. Keltství je jeden z význačných, určujících kořenů evropského i geograficky širšího Západu. Snad proto bylo nám, českým exulantům, tak poměrně snadné se sžít s duchem Západu, s čímž má většina jiných příchozích, jak si lze všimnout, zatracené potíže.

Je v tom snad i jistá naděje oné neexilové většiny, setrvavší v Čechách a na Moravě. Ne že by původ a kořen sám byly zárukou čehokoliv; sakramentsky se bude muset český člověk přičinit, než zase organicky vplyne do způsobu západního. Ale jistý předpoklad to je. Tím hloupější a trestuhodnější by bylo jej promarnit. Vyměnit tuto hřivnu za národovecké zdání, za slovanské juchání v čamaře a čižmách, jímž si nadrobili mnohou polízanici už naši dědečkové. Není nutno v tom omylu pokračovat.

(Hannover, 21. 1. 1999), (Polygon 1999, č. 3)

Člověk by se neměl chlubně vypínat a nafukovat, ale také se nemusí přeskromně tlačit do koutka. To první je jednání směšné, poukazující na nevalný intelekt, to druhé zas jistá forma falše. Počíná-li si tak národ, je to navíc jednání škodlivé. Dějiny světa jsou jemná stavba, udělej ze sebe nafouklou bublinu a dějiny tě vyvrhnou, protože se do jejich stavby nevejdeš; udělej ze sebe skromný kamíneček a vytvoří se netěsnost, kolem níž se stavba dějin bude viklat. Je velmi důležité poznat, jací opravdu jsme. Ne, jací bychom rádi byli nebo jakým dojmem bychom chtěli působit na své okolí. Články v předcházející kapitole se na tuto otázku pokoušejí najít odpověď.

Máme své vlastnosti tvůrčí i destruktivní, chvalitebné i zahanbující, takové, které jsou hodny dalšího rozvíjení, i ty, jež bychom se ve vlastním nejhlubším zájmu měli pokoušet změnit či potlačit. Mimoto máme i rozličné - snad ani ne vlastnosti. Spíš jen návyky a ochranné automatismy, jež jsme přijali během toho neslavného, nedávno minuvšího půlstoletí. Automatismy, řekněme si otevřeně, otrocké. Ze všech jednotlivostí, tvořících dohromady charakter národa, jsou to ty nejzbytečnější, nám nejméně ke cti sloužící. Nemělo by být tak nesnadné je poznat a odvrhnout. Naštěstí tkví pouze na povrchu naší české duše, nesahají svými kořeny hluboko do tisícileté minulosti jako náš skutečný charakter.

Analyzujme se pozorně a přísně. Rozeznejme omyly a pošetilosti, jež nám do duší, třeba i v dobré víře, zasely poslední z předcházejících generací. Vy už možná víte, kam mířím. Je a teprve ještě bude pro zemi českou životně důležité uvědomění příslušnosti k Západu, k jeho civilizační oblasti, k okruhu jeho způsobu myšlení a konání. Je to způsob náš, v něm už po tisíciletí vyrůstáme, pouze v něm jsme spolehlivými kameny historické stavby. Přiznáme-li se plně k němu, máme z poloviny vyhráno. Ne-li, budeme-li si nadále pěstovat různé pošetilosti východní, slovanské ... dějiny nás přistrčí tam, kam pošilháváme. Nebude se nač těšit.

6. března 2000

(pokračování)

Zpátky