Říjen 2004

Rozjímání o antiislamismu

Luděk Frýbort

Listuji novinami, když v tom... koukejme: kdosi obohatil náš slovník o nový termín: antiislamismus. Ani nemusím dlouho bádat nad textem příslušného článku, abych vycítil opovržení nad postojem tak neobjektivním a předsudečným, jejž je ve vzdělané společnosti slušno se vystříhat. Odkládám noviny a zamýšlím se: jak je tomu doopravdy se slovy, začínajícími předponou anti- a končícími -ismus? Máme jich už docela úhlednou řádku: antisemitismus, antikomunismus, antikolonialismus, antiamerikanismus, antifašismus, teď i tenhle antiislamismus... jsou skutečně všechny výrazem ducha mdle primitivního, jak se článek zdá naznačovat? Asi ne, řekl bych; to by antifašismus nemohl být vykládán jakožto vznět ušlechtilý a málem že povinný. Antikomunismus... nu, to už přijde na to. Za projevy antisemitismu lze pak být v některých zemích uvržen i do žaláře. Jak vidno, není to tak jednoduché s přišpendlením vizitky anti-ismu.

Zamyslíme-li se opravdověji, zjistíme, že lze veškeré anti-ismy roztřídit do dvou kategorií. Z nich první můžeme opravdu bez všech rozpaků označit za předsudečnou, zkušeností nepodloženou: divoce antisemitským hošíkům, čmárajícím hákové kříže po židovských náhrobcích, nejen že žádný žid nikdy neublížil, aby takto vznítil jejich bojovnou zášť, nýbrž pravděpodobně ani žádného žida nikdy neviděli, a když, nepoznali ho. Netřeba je brát tak hrozně vážně. Vždyť oni si jen tak hrají ve věčné hře nedozrálých lidských samečků, toužících na sebe upoutat pozornost něčím výstředním, aby holky koukaly a měšťáčtí tatíci se zlobili. Udrží-li se antisemitská či jiná obdobná zášť do zralejšího věku, ani ona nebývá výsledkem zkušenosti, nýbrž prosté potřeby nenávidět, jak už je obsažena v některých zakrnělejších duších.

Do téže kategorie zařaďme i anti-ismy rázu světonázorového. Ani radikální mladíček, hněvivě skandující protiamerická hesla, ani zlatými brejlemi ozdobený intelektuální šedivec, v hlubokomyslných traktátech vinící Ameriku ze všech špatností světa, obvykle ve svém postoji nevycházejí z žádného reálného zážitku. To se jen ozývá jejich hluboké rozladění nad skutečností, že oni, majitelé návodů na lepší zítřky a spravedlivější světy, s nimi zatím vždy pohořeli, kdežto Amerika, světaspásných receptur nedbající, má úspěch a bez konkurence stojí v čele západní civilizace. Jelikož je dle jejich zdání nemožné, aby se tak stalo přirozenými postupy - společenské zákonitosti přece mají v kapse oni - jest nasnadě, že odporný Američan získal své bohatství i své světové prvenství lstivými úskoky, ujařmováním a vykořisťováním.

Podobného druhu je stejně hluboká nechuť k jistému nevelkému státu na mapě Předního východu. Lze mít za to, že kdyby se Izrael, jak to zpočátku vypadalo, býval přihlásil k světové komunistické soustavě a jakožto sovětský satelit to domydlil až k podobě neobyvatelné pouště, dočkal by se milosti a porozumění v očích intelektuální veřejnosti, takže by mohl kolem svého území stavět třeba desaterou zeď, aniž by to někomu vadilo.

Druhou kategorii nelze odbýt tak snadno. Tvoří ji anti-ismy vyvěrající ze zlé a varující zkušenosti. I slon si pamatuje, kdo ho kdysi týral, a po desíti letech ho natře chobotem; proč by lidská paměť měla být kratší nebo promíjivější. Například antifašismus... ale dovolím si být určitější a mluvit o antinacismu, třebaže ten termín leckomu nevoní, jsa staženinou názvu národní socialismus. Bezohledný, krutý, hranice šílenství překračující nacismus po sobě zanechal nejen trosky a miliony hrobů, ale také - a o to nyní jde - velmi špatnou zkušenost. Bylo příliš mnoho lidí, jež ničil, utloukal, ponižoval, i bylo by pošetilé se dožadovat, aby z toho nevyvodili aspoň takové důsledky, jakých je schopen každý slon. Aby se v nich neprobudil instinkt preventivní opatrnosti a odporu.

Totéž platí o antikomunismu, jakkoli jsou lidé, jejichž svědomí se zlá zkušenost zřejmě nedotkla, takže si vystačí s pouhým ne-komunismem. A špatná pověst si nevybírá, zasahuje vinné i s nevinnými. Která lidská společnost se zpochybnila přitakáním zlu, nese toho následek dlouho poté, když už okolnostmi přišla k rozumu. Natož když k němu přišla jen napůl a neochotně. Dosud je a nějaký čas ještě zůstane poškozená pověst Německa, navzdory vší dobré vůli a někdy až přehnanému pokání. A ještě déle může přetrvávat nedůvěra k Rusku, v němž lze o pokání mluvit jen se sebezapřením. Špatná pověst je velmi vytrvalá květinka, snadno ji zaseješ, ale nesnadno vypleješ.

Čímž se konečně dostáváme k antiislamismu, jak o něm byla řeč v začátku této úvahy. Existuje opravdu mezi západní veřejností odmítavý či nedůvěřivý postoj k islámu? Jestli ano: do které z uvedených dvou kategorií jej můžeme zařadit? Jde o neodůvodněnou, jen z tupomyslné záštiplnosti či z ideologické nevraživosti vyplývající pověru? Nebo je zde přece jen jakási zlá zkušenost, jejímž následkem je zkažená pověst nejen toho či onoho bláznivého fanatika, ale islámu jako celku? Myslím, že nad odpovědí netřeba dlouho bádat: ano, je zde taková zkažená pověst. Bezpochyby dnes není v západním světě myšlenkového směru tak odmítaného, nevůli a podezření vzbuzujícího jako islám; z národů světa pak žádný méně oblíbený než Arabové. Děje se jim křivda? Nespravedlnost? Pan Mansúr bin Khalid, velvyslanec saúdského království v Čechách, je rozhodného názoru, že ano.

Nu, nepochybujme o tom, že vůdcové Saúdské Arábie skutečně vystupují proti projevům ládinovského terorismu, jelikož jde i o jejich krky. Ale vystupují stejně rozhodně proti jeho ideologickým základům? Distancují se nejen od teroristů, nýbrž i od článků muslimské víry, z nichž teroristé vycházejí, pokládajíce je za dekret k svému řádění? A co arabský lid, jak o něm byla zmínka? Jakpak smýšlí o prospěšnosti dialogu mezi náboženstvími, civilizacemi a kulturami, jejž doporučuje pan velvyslanec? Nebo přesněji, jak si ten dialog představuje?

Bylo by povznášející a přispělo by k dobré pověsti islámu, kdyby, kdekoli dojde ke krvavému teroristickému skutku, byl zjevně odsouzen nejen arabskými vládami, nýbrž i řečeným lidem, například v nějaké rozhořčené demonstraci. Ale takovou zatím svět nezažil, spíš máme v paměti frenetický jásot po zdařilém útoku 11. září, pouliční tance a rozdávání cukrovinek. Očekávali bychom též, že některá z arabských vlád napomene své palestinské bratry, aby laskavě nechali svých sebevražedných útoků, ale ani to se ještě nestalo, spíš jsou pro ně hledána láskyplná zdůvodnění. Vláda Saúdské Arábie velkoryse financuje stavbu mešit v zemích Západu a podporuje islamistické spolky, u nichž je občas nesnadno určit, co ještě je dialog mezi kulturami a co příprava světovládné expanze; kdo by však na její půdě chtěl propagovat křesťanství... teď nevím: jaký trest je stanoven za ten zločin?

Mnoho rozhořčených odsudků je slyšet pokaždé, když evropské vlády žádají - ostatně velice opatrně - od svých muslimských menšin trochu vůle k integraci, například odložením šátků ve školách; jak daleko by asi došla evropská dívka v saúdské metropoli Rijádu, hodlajíc prosadit svou identitu nošením šortek? A lze si vzpomenout, jak bouřlivý nesouhlas islámského světa si vysloužil prezident G. W. Bush, označiv svou protiteroristickou akci za křižácké tažení... nu, možná že opravdu měl lépe volit slova, aby zbytečně nedožíral dobré muslimy.

Nicméně je hodno pozoru, že kdejaká evropská mešita se nazývá Ayasofya (na počest slavného dobytí křesťanského Cařihradu vojsky sultána Mehmeta II.), pokud ovšem nenese neméně slavné jméno arabského vojevůdce Taríqa, jenž na sedm století podrobil Španělsko islámu.

Shrňme tedy: vlastní výboje jsou oprávněné a následováníhodné, kdežto pokusy nevěřících mnohem menšího dosahu jsou zločinné a sama jejich zmínka je urážkou. Vlastní obyčej zaslouží úcty a ochrany, kdežto cizí je opovrženíhodným znamením úpadku. Vlastní utrpení je zváno mučednictvím a je naň rozhořčeně poukazováno, kdežto cizí (např. židovské) utrpení neváží nic. Je sto a jeden způsob, jímž lze urazit islám, aniž přijde jeho vyznavačům na mysl, že se někdo může cítit uražen tím, jak si počínají oni.

Západní veřejnost není zatvrzelá. Dokázala by uznat, že současný terorismus je dílem hloučku zločinců, nemajících s učením islámu nic společného. Bohužel obraz muslimského světa, jaký se právě nabízí, ji o tom zatím nedokázal přesvědčit. Naopak: od tragédie 11. září se pověst islámu v západním světě zhoršuje, vztah k němu se za necelé tři roky dokázal proměnit z vcelku chápajícího až lhostejného v ostražitý, nic dobrého nečekající, třebaže v neskrývané nepřátelství, jak o něm mluví pan velvyslanec, dosud nepřerostl. Ale pravda, může ještě přerůst. Možnost tomu zabránit není v rukou Západu, nýbrž islámu samého; a budiž vyřčeno, že pouhým odporem proti vnějším projevům terorismu není věci učiněno zadost.

Islám by na sobě musel provést určité úpravy, jako je musí provádět každý ideový proud, nechce-li utkvět v době svého vzniku a být sobě i celému světu na obtíž. Musel by krom jiného upustit od svého univerzalismu, otevřeněji řečeno od nároku na opanování světa; zanechat představ své bezpochybné nadřazenosti; uznat, že každá civilizace má svůj způsob, jejž nelze zvát úpadkovým jen proto, že se neshoduje s vlastními obyčeji.

Své neúspěchy a zaostání by musel začít hledat v sobě a ne v piklech jakýchsi satanů, kteří jako by neměli nic pilnějšího na práci než jej nenávidět a klást mu nástrahy. A třebaže se necítím povolán k udílení teologických rad, doporučoval bych i trochu zdrženlivosti v nakládání s jménem božím, neboť Bůh není ani ničí vazal, ani bezvýhradný, k službě zavázaný spojenec. On nepostavil národy a kultury tohoto světa proti sobě do záštiplného zápasu, v němž jde o triumf jednoho a podmanění druhého, nýbrž jako všechno živoucí už od prvohor do vzájemné konkurence.

Tím dnem, kdy islám dokáže uznat, že není mezi civilizacemi světa předem vyvolený premiant, nýbrž se musí o svůj úspěch všemi nástroji tvořivé invence sám přičinit, se začne lepšit jeho nedobrá pověst, třebaže jistá pachuť se za ním může vléci ještě dlouho.