Říjen 2004

Povídání o úsměvech

Karel Jemelka

O víkendu se celkem nic nestalo, co by mi kazilo úsměv, až na to, že jsem ho strávil pracovně. Z neděle na pondělí jsem si po šichtě dal kafe a hnal jsem na dopravní inspektorát. V 7,15 jsem vešel do dveří a ten samý Lojza mě okamžitě stopnul. Kampakkampak, mladý pane? Nahodil jsem thymolin. No, na dopravku přece, je dnes přec den úřední, nikoli den všední.

Aha, vy jste ten co tu otravoval v pátek, že? Tak se seberte a čekejte venku. Tím se mnou rázně skončil a zalezl do kukaně, protože i na chodbě byla zima. Vyšel jsem tedy ven. Před dveřmi už stali dva pánové. Taky tě vyhodil? Jo, kysele jsem jim odpověděl. Nás taky. Nechá nás tu mrznout, ale nezoufej, jsi třetí, budem brzo hotovi. Optimismus přešel i na mne. Nahodil jsem thymolin a trpělivě čekal. Foukal ostrý studený vítr a bylo asi 11 stupňů pod nulou. Zmrzlý jsem byl jak sobolí hovno, za mnou se začala řadit fronta a v 8:00, když nás Lojza pustil dovnitř, nás tam stálo celkem 42.

Malinko odbočím. Pro ty, co nevědí a nebo už zapomněli, co to je fronta, malé vysvětlení. Fronta je instituce, vymyšlená v padesátých letech minulého století. (Já blbec jsem si myslel, že skončila s počátkem tohoto století.) Fronta se stávala na cokoli. Na bůček i na svíčkovou, na snubní prstýnky, (člověk, co se chtěl ženit musel mít i nákupní povolení od národního výboru), na pořadník na auto, na boty, na sešity děckám do školy, no, na co si člověk vzpomene, na to se stály fronty. Fronta jako instituce fungovala takto. Člověk něco neměl a chtěl to mít. Pokud měl peníze, dal je do kapsy a šel stát frontu. Přišel k obchodu, kde se to něco prodávalo, a zeptal se hloučku lidí, co tam stál, "kdo je poslední?" Vždycky se někdo ozval s radostí, že už poslední není. Teď jste byl poslední vy. Až do té doby, než někdo přišel a zeptal se, kdo je poslední. Pak už byl poslední on.

Stát do fronty se chodilo už kolem půlnoci a když se stálo a byl jste až třeba padesátý, zaručeně vám někdo pošeptal, že má zprávy, nebo že paní vedoucí včera říkala, že toho dovezou stejně jenom 30 kusů. Tak jste celou noc přešlapoval, třeba v mrazu a přemýšlel jestli na vás vyjde. Tato instituce měla své kouzlo. Dalo se tím poměrně slušně živit. Těm, co se živili frontami se říkalo fronťáci nebo frontoví bojovníci. Fungovali takto. Přišel jste k frontě a zahulákal: Koupím pořadí. Pokud stál ve frontě fronťák, ozval se a pořadí vám prodal. Stálo to podle toho, na co fronta stála. Na sešity děckám do školy to spravily dvě stovky, na pořadník na auto až 15 000. Fronťáci měli vždy informace, kde a na co se budou stát fronty. V 8:00 se otevřel obchod, lidi se vhrnuli dovnitř, polískali nebo nakopali ty, co předbíhali a stejně na vás nevyšlo. No nebylo to kouzelné?

Doba se ovšem změnila. Bůčku i svíčkové můžu koupit kolik chci, auta, prací prášky, dámské vložky a i traverzy mi nabízí každý večer reklama v televizi. No, ale tento stát nám občanům zařídil, snad proto, abychom nezapomněli, že jsme Češi, vynálezci fronty, že tuto instituci je škoda rušit a že se tedy bude stát fronta k úředníkovi.

Tak nás Lojza pustil dovnitř. Fronta vyběhla do prvního patra a zastavila se o dveře. Zamčeno. Proběhlo mi hlavou, asi malujou, ale fronta se začala řadit tak, jak kdo přišel. V 8:10 někdo odemknul a fronta vešla spořádaně dovnitř sálu plného okýnek. Za některými okýnky, již úředník seděl, za jinými byla ještě tma. A teď přišel ten pro celou frontu důležitý okamžik. Mašinka na frontu. Opět český vynález. Mašinka na frontu je bedýnka připevněna na zdi. Je na ní řada tlačítek a v okýnkách vedle tlačítek je popis toho, kvůli čemu jste úřadě. Třeba řidičské průkazy, evidence vozidel, technické změny vozidel a spousta dalších.

Přišla na mně řada u mašinky. Technické změny. Aha, barva vozíku je zapsána v technickém průkazu, takže její změna je logicky technickou změnou, tak jsem zmáčknul tlačítko Technické změny. Mašinka na mne vyplivla lísteček s pořadím. Hurá, byla to jednička. Thymolin mi začal rozmrzat. Jdu k okýnku, ale nikdo tam ještě není a moje jednička na displeji okýnka ještě nesvítí. Vzal jsem si u okýnka formulář Žádost o změnu a akorát, když jsem se podepisoval závěs u okýnka se odhrnul a rozsvítila se jednička. S thymolinem, sice ještě poněkud zmrzlým, valím k okýnku, to abych úředníka dlouho nezdržoval.

Úředník vida thymolin, nasadil ho taky a ještě lepší, neměl zmrzlou hubu. Tak copak si přejete? Změnit barvu, podávaje mu tu spoustu papíru. Chvíli je studoval a pak mi je strčil zpátky a s nádherným thymolinem povídá: „Evidence vozidel“. Ztuhnul jsem: „Co prosím?“ „No, evidence vozidel“, pravilo okýnko 7. Chvíli jsem na něho čuměl asi jako právě vyoraná myš. Změna barvy není technickou změnou? „No, je to technická změna, ale tuto změnu dělá evidence vozidel, u mně jsou jenom motory. Další!“

Jako přejetý autobusem jsem se odšoural zpátky k mašince na frontu a zmáčkl Evidenci vozidel. V mašince zachrčelo a vyplivla lístek s číslem 27. Odšoural jsem se na lavici do kouta. Řada na mne došla v 11:45 a byl jsem naštěstí poslední, koho stihli před hodinovou polední přestávkou. Marně jsem vykřikoval každých 10 minut „koupím pořadí". Všichni na mne čuměli jako na blbce. Fronťáky už asi pozavírali za nedovolené podnikání.