Říjen 2004

Bouřlivý rok 1969

Jan Kratochvil

Lze jej považovat za nejtragičtější období našich novodobých dějin srovnatelné s rokem 1938 a následnou okupaci německými vojsky v březnu 1939. Předchozí rok 1968 okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy vyvolal celonárodní vzepětí odporu proti okupantům a nebývalé sjednocení celého národa kolem reformních komunistů Dubčekova křídla. Národ nabídl oběť tu největší – LIDSKÝ ŽIVOT. Kolik novodobých politických vůdců se může chlubit takovou důvěrou jako ti, kteří následně lid zradili.

Snad nikdy se nepodařilo a už nikdy nepodaří, aby komunisté měli tak obrovskou národní podporu a jejich přestavitelé se stali skoro národní modlou. Obyvatelé Československa jako by zapomněli, co jsou vlastně českoslovenští komunisté, kolik lidí protiprávně pozavírali, mučili, kolik spáchali politických vražd a zločinů proti lidskosti. Dosud se podařilo zjistit, že v ČSSR v období 1948 - 1989 bylo z politických důvodů zločinným komunistickým režimem odsouzeno a vězněno 205 486 osob, popraveno 248 osob, ve výkonu vyšetřovací vazby a ve výkonu odnětí svobody zemřelo cca 4 500 osob, při přechodu čs. státní hranice zahynulo 327 osob .

Lidé se v dobré víře domnívali, že je možno reformovat systém, který je založen na diktatuře a porušování všech dostupných zákonů, morálních i etických norem, všeho včetně lidských práv. Komunistická diktatura zneužívala dělnickou třídu, která ve svém důsledku na tento systém v podstatě nejvíce doplatila. Mimo pravicových politických stran byla zničena sociální demokracie i další politické strany levicově nebo středově zaměřené, to, co je nahradilo, kolaborovalo s komunistickou diktaturou a pro dělnickou třídu nepřineslo nic pozitivního.

Položme si otázku – zda lze reformovat zlo? Co je diktatura komunistů jiného než zlo. Tragický dopad přišel velmi brzy, národní hrdinové ukázali znovu, co to je čest komunistů a diktatura proletariátu s jeho železnou pěstí - Lidovou milicí (které režim dle všeho věřil víc než armádě a policii když jí pro zásahy proti demonstrantům mimo důstojníků a příslušníků StB vyzbrojil ostrými náboji. Obával se snad i vlastní policie a armády, že by se řadoví příslušníci mohli dát na stranu demonstrujících?). Heslo:“ Dubček –Svoboda to je naše obroda „ukázalo brzy, co znamená obroda v podání komunistů. Morální i mravní úpadek, kolaborantství, ohnutá záda, lež, přetvářka, zlodějina, přestupování z jedné strany do druhé, jak se to zrovna výhodné, což si mnozí dodnes udrželi.

Je na zvážení, zda si národní hrdinové Svoboda - Dubček - Černík a další nezadali stejně jako národní zrádci, jak je vnímalo obyvatelstvo: „Indra - Kolder – Bilak všechno jeden sviňák“ (nejčastěji citovaná věta na letácích a nápisech na zdech. ) Považuji za nutné poznamenat, že zrádci jsou vždy zrádci, ať si obléknou kabát takový či onaký a to v každé době. Čas a archivní dokumenty jednou posoudí, co se vlastně v Moskvě i později v Československu událo. Např. existuji kovové štítky z roku 1969 určené na označení strojů pro export, na kterých je naše země zařazena do Sovětského svazu jako svazová republika. Jedná-li se o omyl či záměr, nemohu posoudit. To, co následovalo v roce 1969, předznamenalo totální rozklad společnosti a hluboce ohnutá záda. Karel Kryl to vyjádřil ve svých textech: Už nejsme, nejsme to, co kdysi umíme, ohnout záda umíme, dělat kompromisy a zradit kamaráda…

Poslední vzepětí národního odporu proti okupantům a vytvořenému protektorátu, do jehož čela se dostal všeho schopný nacionalista Gustáv Husák, skončilo národním traumatem. Největší tragédii pro obyvatelstvo bylo zjištění, že národní hrdinové podepsali represivní zákon proti vlastním lidem, výmluva, že je k tomu nastalá situace a Gustáv Husák donutili, je nesmyslná . Každý má vlastní rozum a svědomí na to aby se uměl posoudit co je správné a včas se ctí odejít.

Nejlépe a nejbolestivěji to dokázala mladá generace. Na protest proti okupaci ČSSR v srpnu 1968 a kolaborantské politice vlády spojené s pokračujícími ústupky okupantům se dne 16. 1. 1969 kolem 16. hod v horní pulce Václavského nám. v Praze upálil student historie a polit. ekonomie FF UK Jan Palach (nar. 11. 8. 1948 ve Všetatech,zemřel dne 19. 1. 1969 na plastické chirurgii v Legererově ulici). Jeho tragická oběť otřásla celým národem. Jeho pohřeb 25. 1. 1969 v Praze se stal národní manifestací odporu proti okupantům a Husákově nastupující normalizaci. Ostatky Jana Palacha byly pochovány na pražských Olšanských hřbitovech. (V říjnu 1975 policii tajně exhumovány, spáleny a urna uložena na hřbitově ve Všetatech, oba hroby se pak staly místy tichých demonstrací proti kolaborantskému komunistickému režimu. 20. výročí sebeupálení Jana Palacha vyvolala týdenní protestní demonstrace předcházející pád komunistického režimu. Opět jako v roce 1969 proti vlastnímu lidu zasáhla tvrdě komunistická SNB. Jan Palach ve své tragické oběti nebyl sám.

Následoval ho středoškolský student Jan Zajíc (nar. 3. 7. 1950 ve Vítkově), zemřel obětí pro národ největší 25. 2. 1969 v průchodu domu č. 39 na Václavském nám. Po lednovém sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky studentů u sochy sv. Václava. Svou tragickou obětí se snažil probudit národ upadající do letargie vlivem trvající okupace a postupující normalizace kolaborantské komunistické vlády. Dne 2. 3. 1969 byl manifestačně pochován na hřbitově ve Vítkově .

V městě Brně je během 1. výročí okupace následoval dělník Jan Polášek, pokusil se o sebeupálení na tehdejší třídě Obránců míru nyní Údolní ulice (jeho pokus vnímala VB jako signál k vystoupení protisocialistických živlů - zpráva VB).

Mohutným srpnovým demonstracím v roce 1969 předcházel úspěch našich hokejistů ve Stockholmu (35. mistrovství světa se mělo konat v Praze, ale kolaborantská komunistická vláda to ze strachu z demonstrací nedovolila), kdy tito porazili sovětské mistry světa v obou zápasech, což bylo bráno jako národní vítězství nad okupanty. Vítězství vyvolalo obrovskou vlnu radosti a naději. Jeden z nápisu na vítacích standartách na letišti zněl NEVADÍ, ŽE NENÍ ZLATO, TY DVA PÁTKY STÁLY ZA TO nebo V SRPNU VY – DNESKA MY nebo ČSR-OKUPANTI 2:0 a 4:3 - TO JE REALITA. Při oslavování v Praze, kdy pomník sv. Václava byl vyzdoben státními vlajkami, květinami a nápisy NECHCEME OKUPANTY, CHCEME SVOBODNĚ ČESKOSLOVENSKO, někdo, pravděpodobně z komunistických provokatérů nebo příslušníků StB, vyvolal útok na kancelář sovětského Aeroflotu, která byla totálně zdemolována a vypálena. Útok byl brán jako jeden z důvodů k tvrdým represivním opatřením proti demonstrantům.

Následné demonstrace v srpnu 1969 patří k největším vystoupením veřejnosti proti kolaborantskému komunistickému režimu před listopadem 1989. Při brutálním potlačení demonstrací, došlo i na střelné zbraně, 5 mrtvých - Danuše Muzikářová, František Kohout, Vladimír Kruba, Bohumil Siřínek, Stanislav Velehrach, 5 těžce zraněných, 28 lehce zraněných jsou tragickým mementem té doby. Podle pozdějších informací 49 zraněných, z toho 24 střelbou. Zatčeno bylo 2414 lidí, z toho 134 cizinců (2245 mužů a 169 žen). Zatčených do 15 let 32 osob, do 18 let 562 osob, do 20 let 532 osob, do 25 let 727 osob, do 30 let 247 osob, nad 30 let 249 osob. Podle zákonného opatření č. 99/1969 Sb. z 22. 8. 1969 bylo odsouzeno 1526 československých občanů, z toho 1186 v Čechách a 340 na Slovensku. Celkové škody při demonstracích vyčíslené – 4 805 000, z toho v Praze 3 852 000. Nejrepresivnější nasazená složka – Lidové milice, měla k dispozici ostré náboje. Zákon 99/1969 Sb. podepsal prezident Ludvík Svoboda, premiér Oldřich Černík a předseda federálního parlamentu Alexander Dubček. Lidé, kteří donedávna byli považováni za národní hrdiny, podepsali proti vlastnímu lidu tzv. PENDREKOVÝ ZÁKON, který byl určen tzv. k upevnění a ochraně veřejného pořádku, umožňoval policii zadržovat lidi místo 48 hodin 3 týdny, samosoudci mohli posílat lidi do vězení v urychleném řízení, stát měl právo rozpouštět spolky a organizace, rušit časopisy, lidé byli na základě svých názorů vyhazováni ze studia i zaměstnání. Toto zákonné opatření mělo původně platit do konce roku 1969, ale bylo přeneseno do novely trestního zákona, platilo až do roku 1989.

Na základě těchto zákonů byly také zřízeny specielní útvary ministerstva vnitra v každém okrese. Tvořilo je 20 – 50 příslušníků Veřejné bezpečnosti, určených k rozhánění demonstrantů. Mezi lidmi se jim říkalo „rudé mlátičky“. Tyto útvary zřídil ministr vnitra a 2. dubna 1969 vláda odsouhlasila vznik specielních pohotovostních jednotek. Náklady na zřízení – 1/4 miliardy Kč. Jednotky byly podřízeny republikovým ministerstvům. Smutné na tom vše je , že nešlo o represi ze stran okupačních vojsk jak v době nacistické okupace a heydrichiády, ale o represi vlastních vládních představitelů proti obyvatelstvu.

Na první výročí okupace se komunistický režim nyní již v podstatě řízený Gustavem Husákem velmi tvrdě připravoval uvědomuje si, že ne celá společnost je smířena se zradou a kolaboraci vládních složek a nastupující tvrdou normalizací. Na poradě hlavního štábu Lidových milicí 10. července 1969 řekl Husák, že nedovolí, aby se v zemi šířila hysterie. Milicionářům slíbil: „Co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co to stálo“. Husák považoval za nutné vyprovokovat tvrdý střet mezi demonstranty a státní moci, aby mohl nemilosrdně zlomit odpor obyvatelstva a zdůvodnit represivní zákonné normy proti němu.

Zatím se lidé připravovali na vyjádření nesouhlasu s okupací zcela nevinně. Nesouhlas měl být vyjádřen pokojnými prostředky: nekupováním si novin, nepoužíváním hromadné dopravy, auta měla troubit, světla blikat, v některých provozech se lidé dohodli, že nepůjdou do práce, atd.

Srpnové události v Praze začaly pokojným a důstojným shromažďováním obyvatelstva u sochy sv. Václava už 16., 17., 18. srpna. 19. navečer přerostlo pokojné shromáždění v několikatisícovou demonstraci. Před Domem potravin byl výstřelem těžce zraněn mladý člověk. Nepokoje vrcholily 20. a 21. srpna. Od 16 hodin nasadily policejní jednotky obrněné transportéry k vytlačení demonstrantů. Pozorovatelé se zahraničí uvádějí počty demonstrantů 50 až 100 tisíc. Proti pokojné demonstraci bylo nasazeno vojsko, tajná policie, Veřejná bezpečnost . Lidové milice, které se ukázaly jako nejagresivnější složka komunistické kolaborantské moci, v záloze byly připraveny útvary pohraniční stráže a funkcionáři národních výborů.

Proti demonstrantům v celé zemi bylo nasazeno 19 517 vojáků, 310 tanků, 2 309 automobilů a 196 obrněných transportérů. Sbor Národní bezpečnosti nasadil 3 368 příslušníků, z toho 86 ve specielních zásahových jednotkách. Lidové milice - 27 tisíc. Oni jediní mimo StB a důstojníků měli ostrou munici, proto lze předpokládat, že způsobili úmrtí i zranění střelbou při demonstracích. Je ostudné že na Václavském náměstí v Praze při surovém zásahu proti demonstrantům z reproduktorů vyřvávala k přehlušení protestů mlácených lidí Karlem Gottem zpívaná Lady Carneval. Nepokoje v Praze přerostly v pouliční boje, vytrhávaly se dlažební kostky a stavěly barikády. Byla rozbíjena okna, výkladní skříně atd. Provokatérům pravděpodobně z řad StB se povedlo vyvolat výtržnosti,které daly opodstatnění k surovému represivnímu zásahu.

Do měst demonstrací byla nasazena vodní děla a slzný plyn. Zásahové jednotky byly vybaveny novými technickými a chemickými prostředky, dlouhé obušky, štíty, přilby a slzotvorné bombičky. Mimo Prahy a Brna byly srážky též hlášeny v Liberci, Havířově, Českých Budějovicích a dalších. V Liberci, Praze a Brně demonstrace pokračovaly i 22. srpna. Státní bezpečnost zachytila 128 druhů letáků za jejich rozšiřování zatkla 287 osob.

Považuji za důležité vložit vyjádření současného ministra vnitra ČR k osobě signatáře tzv. pendrekového zákona: PRÁVO, 21. srpna 2004 – vyjádření ministra vnitra Františka Bublana „Nikdo nezpochybnil Alexandra Dubčeka, který podepsal pendrekové zákony. Když byl zvolen předsedou Federálního shromáždění po roce 1989, žádné demonstrace proti němu nebyly“

V městě Brně byla vyhlášena Veřejnou bezpečnosti pohotovost od časných ranních hodin 21.srpna 1969. Kolem 11. hod začala pokojná demonstrace zapalováním svíček v Beta pasáži nám. Svobody u pomníčku zavražděných v srpnových dnech roku 1968 . Policisté a milice po svíčkách začali dupat rozkovali fotky mrtvých, podupali státní vlajku a surově vyháněli pokojné demonstranty snažíce se narušit pokojnou demonstraci vyprovokováním střetu. Na rohu České ulice se soustředila skupinka asi 50 mladých lidí v tmavých oblecích s trikolórou na klopě. Na obvodní oddělení VB přišli, předseda národního výboru Vaverka, jeho náměstek Chabičovský, tajemník městského výboru KSČ Krchňák a brněnský prokurátor Gottwald, žádali okamžitý tvrdý zásah proti demonstrantům. Pplk.Toman poslal na místo pohotovostní jednotku na příkaz mjr. Chudoby. Dorazily posily - příslušníci Lidových milicí, vojáci a zálohová jednotka KS SNB, technika - vodní děla, obrněné transportéry, nákladní auta s pískem. Demonstranti byli postupně vytlačováni do prostoru ulic Masarykovy (tehdy třída Vítězství), Kobližné (tehdy Gagarinova), Orlí a Novobranské. V této nepřehledné situaci neváhali milicionáři použít střelné zbraně (nedá se vyloučit také někdo z StB nebo důstojníků armády či policie, kteří měli pistole a ostré náboje).

Několika výstřelům „do vzduchu a na výstrahu“ padla za oběť před budovou ONV na Moravském nám. (tehdy nám. Rudé armády) Danuše Muzikářová a v Orlí ulici Stanislav Velehrach. V průběhu večera vznikla ohniska střetů v okolí rozhlasu a Městského výboru KSČ (Beethovenova ulice a Jakubské nám.), poblíž kina Scala ( kino Moskva), také u Univerzitní knihovny na rohu Leninovy ulice. Od 21.30 hodin byl celý prostor pod kontrolou nasazených sil“.

Celkem zakročovalo 21. srpna 1969 proti demonstrujícím v Brně 382 příslušníků SNB, 370 vojáků a 300 milicionářů. Pomáhaly jim pořádkové jednotky z OVB Třebíč, Blansko, Vyškov, Brno-venkov a Hodonín v celkovém počtu 110 příslušníků SNB. Při zákroku byla použita 3 vodní děla, 3 cisterny (z toho jedna s chemickým roztokem), 4 obrněné transportéry a 3 tanky s radlicemi. Podle informací Městské správy Veřejné bezpečnosti v Brně bylo do půlnoci 21. srpna předvedeno 327 osob, 103 bylo zadrženo a zahájeno vůči nim trestní stíhání. U 78 osob bylo provedeno zadržení s návrhem na vazbu a 23 osob bylo propuštěno.

K protestním akcím došlo v Brně i následujícího dne 22. srpna, zejména na Zelném trhu, kde se demonstranti (zhruba 500 osob) pokoušeli zřídit pomníček na paměť mrtvých obětí předcházejícího dne. Až do pozdních večerních hodin docházelo ke střetům s příslušníky SNB, milicionáři a vojáky hlavně v prostorách nám. Svobody a ulice Masarykovy, Orlí, Františkánské apod. Ze Zelného trhu se střílelo ostrými (pravděpodobně Lidové milice) do ulice Orlí a Kapucínského nám., kde byla barikáda, další barikáda byla také na rohu Leninovy ul., kde došlo k tvrdému střetu mezi demonstranty a policií. Jednotky bezpečnosti a ČSLA měli zvýšenou pohotovost až do 25. srpna. Dle SNB byly v Brně ve dnech 21. – 22. srpna usmrceny 2 osoby, těžce zraněno 8 (z toho 6 střelbou) a lehce zraněno 12 civilních osob. Pravděpodobně stovky dalších nevyhledaly lékařské ošetření z obavy před možným postihem. Přesto si policie našla své oběti podle fotografií účastníků demonstrací.

Je šílené, že strach normalizačního komunistického režimu v Československu v roce 1969 z vlastních obyvatel byl tak velký, že k prvnímu výročí okupace ČSSR nasadil do ulic československých měst 19 513 vojáků, 310 tanků, 200 obrněných transportérů, tisíce policistů a desetitisíce příslušníky Lidových milicí. Dle osobních zkušenosti i svědectví dalších účastníků demonstrací patřily tito k těm nejkrutějším a nejsurovějším zasahujícím (úder hadicí vyplněnou dráty opravdu bolí!).

Tolik hrůzy vzbuzovala v kolaborantské vládě myšlenka na vlastní obyvatele nesouhlasící s okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a s následnou normalizací, že se chovala hůř než okupační vojska.

Ještě jednou chci připomenout a zdůraznit, že mimořádná brutální opatření a tresty proti vlastním lidem podepsali: Ludvík Svoboda, prezident republiky, předseda vlády Oldřich Černík a Alexandr Dubče, předseda federálního shromáždění.