|
|
Říjen 2004  Oba moji prezidenti. Václav Havel - Václav Klaus (Část 1)Emanuel MandlerObsah: ÚVODEM Čtenáři na vysvětlenou Kolik prezidentů? Tři Naši prezidenti a komunisté Dvě tváře morálky S Klausem, nebo bez Klause? PŘED LISTOPADEM 1989 LIBERÁLNÍ POČÁTKY OBOU PREZIDENTŮ Případ Tváře a antidogmatiků Časopis Tvář – důsledek uvolnění šedesátých let Církev, stát a marxismus Drobná všední práce K lednu 1968 a ještě o něco dál Otázka exkluzívnosti Literatura a ekonomika Český úděl Vítězství radikalismu V DOBĚ NESVOBODY Triumf reformní morálky Nadvláda strachu Normalizace, lidská práva a socialismus Opoziční pojetí lidských práv Doba Charty 77 Rozkvět reformní i protireformní morálky Úmrtní oznámení politiky Metamorfóza nacionalismu Václav Klaus, sborníky a Demokratická iniciativa Ineditní činnost Václava Klause Demokratická iniciativa Jednotně proti režimu reálného socialismu? Nobelovu cenu pro Václava Havla Sametový převrat Václava Havla Příprava na bouři Komunisté a moc Síla morálky Strach z obětí násilí Počátek dobrovolného potlačování svobod PO LISTOPADU VE ZNAMENÍ PRAVDY A TRHU Oba moji prezidenti… Prezidentský rituál Vyznamenávání Prezidentský majestát Polistopadová celonárodní jednota Zápolení obou prezidentů Vrtkavá přízeň lidu Nepolitická politika po listopadu 1989 Význam vládní krize roku 1997 Tažení proti Václavu Klausovi Stíny sametového převratu Dvoje prezidentské volby Poslední volba Václava Havla prezidentem Třetí volba českého prezidenta STÁTNOST MALÉHO NÁRODA Státnost Česka – kde se vzala? Nereflektovaná státnost Co s demokratickým státem ve světě i doma? Václav Havel a západní svět Existence státu jako hodnota sama o sobě Vznik národa z abstraktní entity Politická měřítka v reálném životě Česká státnost a vyhnání Němců Vliv poválečné ideologie na polistopadovou společnost Havlův ušlechtilý omyl Sešikované řady proti sudetským Němcům Václav Havel o českém vztahu k minulosti Spory o minulost i o současnost Slova, která míří někam jinam Odchod jednoho prezidenta Změny ve vedení státu? Triumf nynějšího prezidenta Poslední konfrontace obou prezidentů? NOVÝ STÁT Transformace – zvláštní pojetí české politiky Transformace společnosti, nebo ekonomiky? Milníky transformace Jaký máme kapitalismus? Přerod ze země, v níž bylo všechno cizí Prvky minulosti v české transformaci Změna české Ústavy? Vzhůru do Evropy! Rozdílné postoje našich prezidentů Antievropský postoj našeho prezidenta Zapeklitá otázka státní suverenity Závada při integraci: irácká krize A nyní do Evropské unie V době členství České republiky v Evropské unii Potíže s občanskou společností Koncept renovované nepolitické politiky Příspěvek sametové revoluce demokratickému vývoji Občanská společnost a svobodný tisk Sloužíme lidu? Nahrazení reality substituční imaginací Malá tradice politické opozice NĚKOLIK SLOV ZÁVĚREM PŘÍLOHY Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 (Stručný obsah a komentář) Dopis padesáti občanů poslancům Federálního shromáždění Základy politiky v České republice Úvodem Čtenáři na vysvětlenou Ať chceme nebo nechceme, čelní politici přitahují a stále budou přitahovat zájem laické i odborné veřejnosti. To platí také o našich dvou polistopadových prezidentech, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi. Tato knížka je o nich, především o nich. Snad se čtenáři bude zdát přehnané, že jsem k označení obou prezidentů použil přivlastňovacího zájmena „moji“. Je to však oprávněné, a to hned ze tří důvodů. První je zřejmý. Jsou moji právě tak jako jsou naši. Shodou okolností jsem zažil (nevím jak to říci vhodněji) oba prezidenty z první republiky. Za podívání na T. G. Masaryka vděčím rodičům, kteří mne vzali s sebou v roce 1935 do Lán; viděl jsem, jak starý pán nasedá do kočáru a odjíždí – to mi byly tři roky a je to snad první událost, na kterou si vzpomínám. Prezidenta Edvarda Beneše jsem viděl až po květnu 1945, když mluvil k ohromnému davu na třebíčském náměstí. Ale to jsem ještě věkem ani rozumem nedorostl k tomu, abych pochopil, o čem hovoří. Tito prezidenti nemohli být „moji“, mohli být nanejvýš mých rodičů. Moji mohli být prezidenti komunistického Československa, kterých bylo poměrně dost (Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák), ti mi ale k srdci nepřirostli. Teprve Václav Havel a Václav Klaus jsou prezidenti naší republiky zvolení legálním, regulérním způsobem. Jsou to naši prezidenti, a tedy také moji. Kromě toho – a to je druhý důvod – jsem se s nimi v době, když oba ještě nebyli státníky, to znamená do roku 1989, stýkal jako s normálními smrtelníky a občas jsem s nimi i spolupracoval. Nemohu ovšem tvrdit, že oba znám příliš zblízka. Spolu s dalšími přáteli z redakčního okruhu Tváře jsem s Václavem Havlem spolupracoval v letech 1965–1969, zejména v době bojů o záchranu časopisu v roce 1965. Shodou okolností také Václav Klaus později (v letech 1968–1969) úzce spolupracoval s Tváří. S Václavem Havlem i s Václavem Klausem jsem se pak znovu setkal v období reálného socialismu, kdy Václav Havel byl disident a Václav Klaus už tenkrát proklamativní ne-komunista. V období sametové revoluce a po ní měl Václav Havel mimořádný význam pro existenci (nebo lépe řečeno neexistenci) občanské aktivity Demokratická iniciativa, jejímž jsem byl funkcionářem. O záležitostech z této doby hovořím osobně – už také proto, že jsem se některých mohl zblízka zúčastnit. To vše je obsahem první části publikace; je to vlastně část historická. Druhá část pojednává o době po listopadovém převratu roku 1989, kdy oba prezidenti se stali státníky. V té době jsem se s nimi již nestýkal (správněji: oni se mnou), ale při různých příležitostech jsem v komentářích hodnotil jejich činnost. Z těchto komentářů jsem se snažil vybrat hlavně ty, které navazují na témata první části. I zde se věnuji rovněž některým osobnostem a okolnostem provázejícím onu část osudů obou prezidentů, o které pojednávám. To, co o obou píši, je podobně jako u jiných autorů poznamenáno subjektivní představou o povahách a způsobech obou osobností, jejich jednání a chování. Nesnažil jsem se potlačit subjektivitu – a to je třetí důvod pro použití přivlastňovacího zájmena moji. Tyto texty vypovídají o tom, jak já jsem oba prezidenty a jejich činy viděl, chápal a komentoval a jak o nich smýšlím dnes. O „objektivní“ vykreslení postav obou osobností jsem se nesnažil, ani o faktografické postižení událostí této doby a myslím, že to čtenáře nemusí mrzet. Bohužel, nakupení většího množství komentářů, úvah i jednotlivých myšlenek z nich vytváří v čtenářově vědomí podobný efekt, jako kdyby sledoval půl dne televizní zpravodajství. Svět už je tak zařízen, že se ze zpravodajství dozvídáme většinou katastrofy a špatné zprávy; kdybychom touto optikou měli měřit život kolem nás, brzy by nás přestal bavit. Podobně komentáře ke dvěma státnickým osobnostem zvýrazňují svou kritičností jejich negativní vlastnosti. To nemohu vyvážit oslavnými tirádami, je však mou povinností čtenáře na tuto okolnost upozornit. Není to nic nového, roku 1997 jsem se k hyperkritickému hodnocení Václava Havla i Václava Klause vyjádřil v komentáři Českého týdeníku. Jistý čtenář tehdy považoval za „drzost nejhrubšího zrna“ Klausovo vyjádření „že byl po příchodu Rusů v roce 1968 považován za vedoucího antimarxistu a kontrarevolucionáře v této zemi“. Upozornil jsem na okolnost, kterou Václav Klaus zapomněl dodat, že šlo o „antimarxismus“ v ekonomické vědě; Václav Klaus totiž už v roce 1968 nejen velmi bojovně a antimarxisticky, ale také neobyčejně kvalifikovaně a v duchu tržního hospodářství vystupoval proti Šikově ekonomické reformě. Bohužel, Václav Klaus obvykle přeceňoval a přeceňuje fungování ekonomických mechanismů, nicméně nepovažoval jsem za přiměřené Klause proto démonizovat. Právě tak oblíbené bylo paušální odsuzování prezidenta Havla. Čtenářka Českého týdeníku napsala: „Je přirozené, že Václav Havel odsuzuje genocidu Židů, ale jak je možné, že přechází mlčením genocidu vlastního národa tak, jak byla promyšleně uskutečňována po 40 let? Upozornil jsem tehdy na nebetyčný rozdíl mezi vyvražděním šesti miliónů Židů a pobýváním českého národa v hranicích sovětského impéria v letech 1948–1989. To první byla genocida, to druhé nesvoboda. K oběma zdrcujícím odsudkům našich státníků jsem napsal, že podléhání vášním neslouží reálnému pohledu na skutečnost. Uvážíme-li, že Václav Havel začal s politikou vlastně už svou Zahradní slavností (1963) a Václav Klaus v roce 1968, musíme oběma mým prezidentům přiznat, že se politikou v širším smyslu zabývají hodně dlouho. Jejich činnost navazovala na aktivitu předchůdců, byla podepřena jednáním spolupracovníků a napadána oponenty. Všímám si pouze některých událostí, souvislostí a situací, které těmito kontakty a konflikty vznikaly. Kromě článků a úryvků ze článků pro noviny a časopisy (otištěných i neotištěných), obsahuje tato publikace zejména faktografické a obecnější politické úvahy a pojednání napsané nyní, pro tuto příležitost. Cituji-li cizí texty, pak pochopitelně v původním znění, popřípadě s označením vynechaných míst /(…)/. Tak otiskuji i některé vlastní články a označuji je hvězdičkou (*/). S ostatními svými texty jsem nezacházel tak šetrně; nejsou tu otištěny jako dokument, nýbrž jako součást celkového pojednání. Jsou proto podle potřeby výkladu eventuálně zkráceny a stylisticky upraveny. Vždy jsou však opatřeny šifrou E. M. Autor Kolik prezidentů? Tři Významná osobnost dr. Edvarda Beneše Z toho, co bylo úvodem uvedeno, vyplývá, že i my zde bychom měli začít aktivitami „obou prezidentů“. Ale pro přehlednost je oprávněné začít nynější dobou, zejména jejími tradicemi a principy, na které navazuje. Čtrnáct let po listopadu 1989 vytvořilo pevný, těžko změnitelný ideový základ celé epochy, v takto vytvořených idejích žijeme a máme-li se na nedávnou minulost i na současnost dívat alespoň s jakýmsi odstupem, je potřebné se o ní povšechně zmínit. Samozřejmě, že v souvislosti s oběma našimi „prezidenty“, vždyť oni především se účastnili vytváření dějin (Václav Klaus do roku 1997 jako předseda vlády, pak jako předseda Poslanecké sněmovny). Při vytváření dějin politická osobnost nemusí zasahovat do událostí záměrně „dějinotvorným“ způsobem, často se účastní událostí, o jejichž dějinném významu má jen malé nebo žádné tušení. Jiná věc je, dosáhne-li toho, oč jí jde. Oba moji prezidenti považovali za jistý způsob zasahování do dějin vědomé navazování na blednoucí obraz prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, z něhož v paměti národa zůstala hlavně prezidentská svatozář. Ta nebyla příliš v souladu s demokratickým režimem, ale hodila se pro zvýraznění osobnosti prezidenta. (Václav Havel se v období bezprostředně po listopadu 1989 velice a marně snažil získat image Masarykova nástupce.) Zatímco navázat na odkaz TGM se v polistopadové době příliš nezdařilo, navazují jak Václav Havel a Václav Klaus, tak celá naše polistopadová společnost vědomě i bezděčně na odkaz jiného státníka, prezidenta „Budovatele“ dr. Edvarda Beneše. Můžeme proto postupovat proti toku dějin a vrátit se do šedesátých let minulého století, jejichž duchovní klima je pro benešovskou, národně socialistickou tradici významné. Tehdy, v „obrodném“ roce 1968, po dvaceti letech samovlády KSČ vrcholil očistný proces, který měl zbavit socialismus pokřivenin, nezákonností a ukrutností stalinského i bezprostředně poststalinského období. Během několika měsíců uvolnění a svobody slova si lidé i celé instituce podvědomě idealizovali vše, co bylo předtím, než komunisté samojediní uchvátili moc. Právě léta poválečné revoluce a třetí republiky 1945–1948, kdy byl Edvard Beneše prezidentem republiky, se bez ohledu na realitu staly a mnohdy zůstaly vzorem svobody, socialismu a demokracie. Oba polistopadoví prezidenti z této idealizace předúnorové doby vycházejí a zákonodárci právě tak. Náš parlament dokonce přijal „Lex Beneš“, jakousi obdobu zákona z třicátých let, stanovícího, že T. G. Masaryk (nyní Edvard Beneš) „se zasloužil o stát“. Jako by předkladatelé chtěli touto zatím maximální idealizací dr. Beneše zdůraznit, že dodnes je jeho odkaz živý. Pokud jde o to, nemýlí se. Aktuální význam prezidenta Beneše pro dnešek je hlavně v tom, že byl faktickým i ideovým vůdcem českého občanského zahraničního odboje za druhé světové války. Brzy pochopil, že ze všech velmocí bude hrát po válce ve střední Evropě klíčovou roli Sovětský svaz. Úzké (přespříliš úzké) vztahy, které se Sovětským svazem navázal, přispěly k poválečné obnově československého státu: za druhé světové války všichni spojenci přijali Benešovu zahraniční odbojovou vládu do antihitlerovské koalice, což bylo předpokladem toho, aby republika mohla být obnovena ve své předmnichovské podobě. Zásluha o tento vývoj se prezidentu Benešovi přičítá právem. Bohužel ani tato zásluha se neobejde bez „ale“. Spojenci na naléhání dr. Beneše umožnili, aby pražská vláda vyhnala Němce; zásluhy o vyhnání třímilionového německého etnika má především dr. Edvard Beneš – viděno optikou české oficiální politiky, kterou sdílí většina obyvatelstva – takřka národní hrdina. Není pochyb, že to tak v budoucnosti nezůstane, protože opravdu demokraticky smýšlející Češi vyhnání Němců dr. Benešovi nikdy neodpustí. Nezapomenou mu ani již zmíněné připoutání obnovené republiky k Sovětskému svazu a příznivý přístup ke konfiskacím větších podniků. Dnes se ovšem stále ještě uplatňuje pohled ze 60. let: „Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritu autoritou jeho. Koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou reálnou cestou restaurace a pokroku republiky… Plnění Košického vládního programu bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace…“ (Jan Křen, Vrchol a konec Benešovy politické dráhy, Dějiny a současnost, č. 5 1968, s. 34.) Vzhledem k tomu, že dr. Edvard Beneš zanechal poněkud komplikovaný odkaz, je na místě se zeptat, co tedy vlastně po něm zbylo. Jsou toho plná média: zbyla rezidua, nacionálních a sociálních zásahů poválečné revoluce, jejímž projektantem byl právě prezident Beneš. Zůstaly především jejich legislativní základy a zároveň symbol, Benešovy dekrety, které revolučním právem pokryly těžkou nacionální křivdu proti sudetským Němcům a vytvořily předpoklady pro jejich vyhnání z domoviny. Spolu se znárodňovacími a nacionálně perzekučními prezidentskými dekrety zesílila i protiněmecká nenávist, která se od nich odvíjí, a zarputilost, s níž česká politika odmítá ustoupit byť i jen o píď od oprávněnosti vyhnání. Není to právě málo. Vždyť náš nynější prezident, Václav Klaus, je přímo ztělesněním této zarputilosti. Na rozdíl od geografické podoby státu nejsou nenávist ani zatvrzelost materiální, hmatatelné, můžeme o nich hovořit a po půl hodině na ně zapomenout, jako by nebyly. Beztak zůstávají a jejich tvrdohlavá nechuť vůči světu za humny těžce poznamenala demokratický polistopadový vývoj. Právě nemateriální rezidua Benešovy snahy o obnovení státu – xenofobie, nacionální nenávist a zatvrzelost, laxnost k majetku – poukazují na smutnou aktuálnost jeho odkazu. S nimi jsme vstoupili do Evropské unie, s nimi Česko hodlá jako stát existovat v integrující se Evropě. Československo po druhé světové válce byl socialistický stát závislý na Sovětském svazu řízený vládou, která zakázala opozici, s největším množstvím konfiskovaných majetků v celé Evropě a s pustnoucím českým a moravským pohraničím, z něhož byli vyhnáni Němci. Je pravda, že se to vše dá označit za „výsledky druhé světové války“, považovat je však za cosi pozitivního je více než groteskní. „Lex Beneš“ jako by nechtě připomínal závažnost Benešova tragického odkazu pro dnešek. Tedy pro náš dnešek. Naši prezidenti a komunisté Dr. Edvard Beneš a jeho vztah ke komunistům Je důležité připomenout nepříliš zdůrazňovanou příbuznost dr. Edvarda Beneše a obou našich polistopadových prezidentů. Všichni tři totiž v určité významné fázi svého politického působení zápolili s komunisty, ale posléze se s nimi spojili a získali prezidentský úřad s jejich pomocí. To mělo vliv na mnohé jejich aktivity. Na tomto místě připomeňme jen příklady: Benešův dobrovolný počátek vazalského vztahu k Sovětskému svazu československo-sovětskou smlouvou z prosince 1943, tragikomickou závislost Václava Havla na vysoce nomenklaturním komunistickém kádru Mariánu Čalfovi a protiamerický postoj Václava Klause v době irácké krize (zejména srovnávání sovětských imperialistických mocenských a politických struktur se západními). Oba moji prezidenti tedy neopustili tradici, kterou založil dr. Edvard Beneš, s tím rozdílem, že se nemuseli vyrovnávat s tolika obtížemi jako dr. Beneš: komunistický režim v Československu by padl, i kdyby jeho parlament nezvolil Václava Havla prezidentem; pokud jde o Václava Klause, ten prostě potřeboval hlasy… Nehledě na to, dr. Beneš přinejmenším od roku 1943 zkazil, co jen mohl. Jistě, musel se vyrovnávat s nesrovnatelně obtížnějšími problémy než oba polistopadoví prezidenti, nicméně jeho způsob řešení těchto problémů zanechal četné konkrétní důsledky, které po listopadu 1989 vyvstaly před českou politiku jako více či méně hrozivé otazníky. Pro dr. Edvarda Beneše spočíval nejpozději od roku 1943 nejvážnější problém v tom, jak se vyrovnat s nepochybnou poválečnou sovětskou hegemonií ve střední Evropě. Benešova exilová vláda v Londýně se ocitla v nesnadno řešitelné situaci. Dr. Beneš nepochyboval o tom, že Sovětský svaz podpoří při poválečné obnově československého státu všemi možnými způsoby KSČ. Byly tu tedy pro československou vládu dvě navzájem související otázky. První se týkala vztahu exilové vlády k Sovětskému svazu a druhá vztahu ke Komunistické straně Československa. Žádnému státníkovi nelze přát podobnou situaci. Způsob, jímž ji dr. Beneš „vyřešil“, byl však a zůstane šokantní. Už tehdy vzbuzovalo na Západě údiv, že on, reprezentant občanské exilové vlády, tak rychle a jednoznačně přijal spojeneckou závislost na SSSR i koaliční spojenectví s KSČ. Pro český občanský odboj to bylo nepochybně řešení nešťastné. Možná, že „šťastné“ řešení této situace vůbec neexistovalo, jisté však je, že z různých možnosti jednání patřila ta, kterou zvolil dr. Beneš, k nejhorším – jestli nebyla vůbec nejhorší. Československý prezident totiž nepokládal pro budoucí osud své země za nejdůležitější otázku vztah demokratické politiky ke komunistům a k Sovětskému svazu. Za nejdůležitější považoval vytvoření národního státu, k čemuž bylo zapotřebí vystěhovat jak příslušníky německého etnika, tak slovenských Maďarů, kteří rovněž měli být odsunuti za hranice Československa; celkem šlo o takřka 4 miliony lidí. K této etnické čistce nutně potřeboval souhlas velmocí a pomoc jak Sovětského svazu, tak domácích komunistů. V době, kdy v celé Evropě sílila protiněmecká nenávist, spadala mu spolupráce s komunisty a se Sovětským svazem i „řešení“ národnostní otázky Československa v jeden snadno řešitelný problém. Přičlenil k němu požadavek na vyvlastnění větších vlastníků v průmyslu i v zemědělství; tento požadavek vycházel vstříc nejen komunistům, ale rovněž drobným zemědělcům, toužícím po půdě. A tak mohl moskevským partnerům předložit ideu revoluce, která spojí nacionální stránku s řešením sociálních problémů. V osvobozeném Československu, obsazeném sovětskou armádou, se pak této národně socialistické revoluci, jejíž první etapa stála desetitisíce lidských životů, náramně dařilo. A protože celá Národní fronta tvrdila, že nás osvobodil Sovětský svaz a už od předválečné doby panovala averze k západním mocnostem, přispělo to vše k nepřívětivému vztahu velké části českého obyvatelstva ke všemu západnímu. O to víc, že se věci dr. Benešovi a nekomunistickým stranám postupně vymykaly z rukou a že v únoru 1948 převzali vládu samojediní komunisté. Bez základního kazu nebyl ovšem ani sám začátek tohoto procesu. Ještě před osvobozením československého území, v pozdním létě 1944 už bylo zřejmé, že je neuskutečnitelný jeden z hlavních Benešových cílů, idea národního státu. Po spojení slovenských odbojových složek koncem roku 1943 (tzv. vánoční dohoda) povstalo v srpnu 1944 Slovensko proti nacistům a tím byl „jednotný československý národ“ s definitivní platností pohřben. Slováci se prohlásili za svébytný národ a jednotný československý stát musel být nahrazen státem českým a slovenským. S tím se nikdy nechtěl smířit urputný český nacionalismus, mocně podporovaný dr. Benešem, a přispěl tak k hromadění trvalých potíží v česko-slovenských vztazích. Prezident Beneš tedy zanechal československému státu, obnovenému po listopadu 1989 (a od roku 1993 českému státu), dědictví doutnajících nevyřešených nacionálních problémů, rozprostírajících se kolem republiky, dědictví národnostní nenávisti, s nímž bylo třeba vyrovnat se vstřícným vztahem k sousedům (toho si byl do jisté míry vědom Václav Havel, ale Václav Klaus vůbec ne). Ale to nebylo vše. Dlouhodobé důsledky měla rovněž Benešova podpora „sociální stránky revoluce“, která v roce 1945 začala velkorysým zestátňováním a vytvořením socialistického státu. Po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ převzali komunisté vládu nad státem, v němž už bylo zkonfiskováno až dost; a tak není divu, že pokračování konfiskací vedlo v Československu k nejdůkladnějšímu vyvlastnění obyvatelstva ze všech satelitních států sovětského impéria. Mnozí komentátoři se diví neúctě, kterou české obyvatelstvo projevovalo k majetku a vlastnictví v 70. a 80. letech, a málo přitom berou v úvahu rozvíjející se tradici a existující strukturu vlastnických vztahů. Za prezidenta Beneše se přece stalo tradicí, že se za „nepřátelský majetek“ považovaly rodinné domky, pole, louky i knihy (to vše se zkonfiskovalo); struktura vlastnických vztahů byla v důsledku toho v 70. letech taková, že nikdo nic neměl, protože po únoru 1948 komunisté vzali každému všechno, co mu zbylo, a vše vlastnil stát. Dr. Edvard Beneš stál s celou vládní koalicí, Národní frontou, na počátku vývoje společnosti k situaci, v níž v 70. a 80. letech potomci živnostníků, řemeslníků, obchodníků, průmyslníků i dělníků měli nízký výdělek. Takže heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“, mělo celonárodní platnost. Jak Václav Havel, tak Václav Klaus začali působit na veřejnosti v 60. letech jako intelektuálové stojící v opozici proti stávajícímu režimu. Když se oba na vlně vlasteneckého nadšení po listopadu 1989 stali politiky a státníky, rychle se z jejich původní záměrů ztrácely ty, které nebyly zcela v souladu s míněním veřejnosti, a naopak získávaly na významu cíle a prostředky ovlivněné dusnou tíhou reálného socialismu. Není úkolem těchto stránek vylíčit tento přerod v jeho celku, tolik je však možno říci, že česká politika se od té doby dodnes (a je to i případ obou našich prezidentů) nechce a nedokáže vyrovnat s poválečnou národně socialistickou revolucí a její ideologií jinak než tím, že ji všemožně akceptuje. V zahraničí, kde lidé znají nanejvýš její obecné populární teze, může mít sice taková politika náramný aplaus, ale národu a státu přináší velké problémy. Dvě tváře morálky Václav Havel ideolog Žijeme tedy obklopeni ideologií naší polistopadové epochy, kterou vytvořilo třináct let od roku 1990 a živá, neustále aktualizovaná tradice revoluce po druhé světové válce. Hovořili jsme tu už o muži, který dnešek tak zásadně ovlivnil, o prezidentu dr. Edvardu Benešovi. Ze dvou „našich“, polistopadových prezidentů byl ideologem především Václav Havel. Hluboko v době reálného socialismu, kdy v disentu nikdo nepochyboval o všeobecné platnosti předúnorových poměrů, se připojil Václav Havel k radikální větvi českého politického myšlení. Se zjevnou návazností na radikální politické myšlení Jana Patočky zavrhl dosavadní politiku a vytvořil ideologii politiky nepolitické. Tento Havlův závažný krok doleva se ve světě setkal se značným ohlasem. Jak už to bývá, nepolitické politice tleskali v zahraničí také ti, které ani ve snu nenapadlo, že by takovou politiku měli dělat u sebe doma. U nás ale Charta 77 považovala sama sebe zásluhou zejména Jana Patočky od počátku za morální instituci, a protože byla základem českého disentu, mocně ovlivnila listopadové a polistopadové poměry. Dodnes se toto moralistní zaměření politiky u nás přehlíží a nebere vážně, přestože má na svědomí mnohé komplikace. Můj následující text z podzimu roku 2002 se snaží s touto situací aspoň částečně vyrovnat. Vychází z toho, co Havel říká sám o sobě, a umožňuje aspoň zčásti nahlédnout na některé z četných Havlových i českých potíží: „Lze předpokládat, že projev českého prezidenta na City University of New York byl za oceánem přijat s nadšeným souhlasem. U nás ne. Naše společnost jako celek už vystřízlivěla z nekritického obdivu k prezidentu Havlovi a to se pozná i podle toho, že komentáře k jeho projevu byly vesměs zdařilé. Prezident komentátorům poskytl až neobvykle vhodnou příležitost tím, že celý projev věnoval obdivu vlastní duchovní velikosti. Sebechvála projevu usnadňuje persifláž, a na druhou stranu dosti vadí, chceme-li brát slova tohoto textu vážně. Nicméně kdesi mezi dušezpytnými a sebeobdivnými úsudky Václava Havla vyrážejí nesměle trsy pravdy; to je důležité, jelikož tímto projevem, i když se to může zdát groteskní, český prezident předběžně rekapituloval své dosavadní úsilí. Nic nám nebrání, abychom se spolu s ním nepokusili o podobnou rekapitulaci, a to tak, že tyto kousky opravdovosti vezmeme vážně. 1. Politika kýče. V době, kdy Václav Havel ještě nebyl prezidentem, použil tohoto pojmu pro Havlovy politické názory v jejich dosud nejzdařilejší analýze Petr Rezek. Kýčovitost je důležitá zvláště pro přitažlivost prezidentových projevů. Zdůvodňuje moc, přitahuje a láká většinu posluchačů; jen určité procento z nich dokáže dodatečně získat odstup od náporu emotivního sebeprožívání. Pro cizinu je emotivní sebeprožívání Havlových projevů snazší, protože tu působí neporušený osvoboditelský mýtus našeho prezidenta. O nedávné schůzce prezidentů Bushe a Havla prý jistý americký činitel prohlásil: ‚O čem spolu budou mluvit, nevím, asi o tom, jak zboural komunismus.’ V newyorském projevu prezident dosahuje kýčovité přitažlivosti efektem sice poněkud průhledným, ale dovedným. Celý text je vlastně složen z nepříjemných otázek a tvrzení, které Václav Havel klade sám sobě (jak jsem se změnil v prezidentské funkci, stojí výsledky mé práce za to?, jak jsem se vyrovnal s ďábelskou pastí, kterou mi připravil osud?) a z odpovědí, z jakýchsi antitezí, které posluchače mají šokovat. A také šokují. Drsné otázky totiž předpokládají, že odpovědi budou značně sebekritické (kupříkladu: může se člověk za deset let prezidentování změnit k lepšímu?), ale ve skutečnosti jsou opačné. Posluchači (čtenáři) se dozvídají, že v prezidentské funkci Václav Havel zeskromněl, vlastní podezírání zjevně vyplývá z toho, jak zmoudřel, ďábelské pasti – přistání na zemi z pohádky – je si až příliš dobře vědom. Kdyby šlo o jedno jediné takové tvrzení, posluchač by byl skeptický, ale když slyší tři čtvrtě hodiny sebechvály, říká si, že něco takové nelze prostě vymyslet. Někdy toto schéma nefunguje: ani s nabubřelostí se to nesmí přehánět. Havlovy teze ovšem obsahují, jak již řečeno, rovněž úryvky věcnosti. 1a. Politický kýč elementární. Náš prezident hovoří o tom, jak vždy dělal to, co dělat musel a jak funkce včetně funkce nejvyšší zastával proto, že k nim byl donucen, (,…přesto, že jsem se ve své funkci ocitl téměř z donucení…’). Toto tvrzení nesouhlasí s tím, co každý český občan viděl a zná. Kdykoli mohl, Havel využil příležitosti a na prezidentskou funkci kandidoval; teď už nemůže – kdyby mohl, kdo ví? Jako by kýč byl opřen o lež. Nebuďme však přehnaně přísní, jde o elementární lež politiků, kteří se až k neuvěření často a v rozporu s viditelnou skutečností odvolávají na to, že voliči jim nedovolí z milované funkce odejít. Václav Havel se v těchto nízkých politických polohách nepochybně dokáže velmi dobře pohybovat. Avšak nejnižší politickou rovinu nelze přeceňovat, sama o sobě neumožňuje koncepce, politickou filozofii a velké plány. Nabízí pouze půdu pro pokoutní osobní nevraživosti a politické intriky. Havlovi odpůrci tvrdí, že právě intriky jsou mu shůry dány, jeho příznivci to popírají… 2. Čestné doktoráty a laudatia. Propast, která odděluje Havlův osvoboditelský mýtus od reality, je u nás doma čím dál tím viditelnější a ‚čitelnější’. Ne však na celé planetě, v nynějším globálním světě. Vždyť kdo se s Václavem Havlem může měřit v počtu čestných doktorátů a nejrůznějších cen? Jeho vysoce postavení příznivci byli většinou přesvědčeni, že je to tak, jak to nyní ve svém projevu Václav Havel ironicky líčí: ‚Když jsem v minulosti dostával různé čestné doktoráty a poslouchal laudatia, která byla při tom pronášena, nejednou jsem se v duchu usmíval tomu, že z těch oslavných projevů vystupuji téměř jako pohádkový hrdina: chlapec, který jménem dobra tak dlouho bušil do zdi hradu, v němž panovali zlí králové, až zeď spadla a on se sám stal králem a dlouhá léta pak dobrotivě panoval.’ Havlem uváděná pohádka má ovšem dva konce. Podle jednoho Václav Havel opravdu neváhal, jak se ostatně slušelo a patřilo, použít své popularity rovněž pro zájmy české republiky (jako jeden případ za mnohé připomeňme tetu Albrightovou). Druhý konec je méně příznivý. Náš prezident se údajně při těch pohádkově oslavných proslovech ‚v duchu usmíval’, a vzniká tedy otázka, proč se řetězce těchto komedií od začátku do konce účastnil. 3. Mesianismus. Vysvětlení je prosté. Všechny ty pocty Václav Havel rád přijímal, jelikož k nim měl nepoměrně menší odstup, než jak to dnes líčí. Nelze přesně stanovit, do jaké míry se považoval za mesiáše, ale rozhodně to nebyla zanedbatelná míra. Její stopy najdeme i v newyorském projevu. Původně totiž, říká Havel, se svět, okolí i svědomí ptaly,…jak chci změnit svět’. Jak tedy chtěl – a právě on – změnit svět? Prezident o tom hovoří: ‚Nelze spoléhat na omyly dějin, které vynášejí básníky do míst, kde se ruší impéria a vojenské pakty. Je třeba bedlivě naslouchat jejich varovným hlasům a brát tyto hlasy velmi vážně, třeba ještě vážněji než hlasy bankéřů či burziánů.’ Srovnáme-li toto tvrzení s formulací na jiném místě Havlova projevu, zjistíme, že Václav Havel chápal rovněž listopadový převrat v témž smyslu jako tehdejší ‚svobodomyslní lidé’: ‚Mnoho svobodomyslných lidí na celém světě vidělo ve vítězství československé sametové revoluce jakousi předzvěst naděje na humánnější svět, v němž budou snad dokonce mít básníci stejně silné slovo jako bankéři.’ Tedy šlo o to změnit svět… Samozřejmě, je to potíž dosáhnout toho, aby ve světě, kde skoro o všem rozhodují peníze, měli básníci, k nimž se Václav Havel právem počítá, ‚stejně silné slovo jako bankéři’. To se podařit nemohlo. Mesiáši takto sice na svět přicházejí, ale tím také jejich zápas končívá. Ne tak pro Havla. Pro něho boj neskončil: ‚Neříkám vůbec že jsem svůj zápas prohrál a že vše je ztraceno.’ Přičteme-li k newyorskému projevu Havlovy dřívější pohledy a stanoviska (právem: Havel přece musí beznadějně ‚pořád sám sebe opakovat’), zjistíme poměrně přesně, oč jde. 4. Osvobození člověka. Musíme se ovšem vrátit do sedmdesátých let minulého století. Protiklad démonických burziánů a ušlechtilých básníků má předobraz v neméně vyhraněné dvojici, kterou podává Havlova proslulá ‚Moc bezmocných’ (1977). Bylo to, pravda, v dobách reálného socialismu, ale pro ideje Václava Havla jako by se od té doby změnily pouze kulisy. Tehdy před nimi stáli ušlechtilí (a odvážní) disidentští intelektuálové, a proti nim tupý dav ‚zelinářů’, lidí, žijících ‚ve zlu’. Byli zotročeni, bylo třeba je vysvobodit. Co s tím, co s nimi? Tuto otázku položil Václav Havel velmi naléhavě už v dubnu 1975 v dopise Gustávu Husákovi: ‚Kde ale ve skutečnosti zůstal člověk komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost? Člověk osvobozený ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz? Člověk plně se těšící ze sociální a právní spravedlnosti, povznesený ve své lidské důstojnosti a navrácený sobě samému? Místo svobodného spolurozhodování hospodářského, svobodné účasti na životě politickém a svobodného duchovního rozvoje je člověku nakonec nabídnuta možnost svobodně se rozhodnout, který typ ledničky či pračky si pořídí’. Život není lehký. Jaké asi procento lidských bytostí dá přednost zbavit se mystifikované hierarchie životních hodnot před svobodou vybrat si typ pračky či ledničky? Již v polovině sedmdesátých let, kdy u nás vůbec nebyly k mání různé typy ledniček a praček, podroboval tedy Václav Havel kritice nejen poměry normalizovaného Československa, ale západní civilizaci vůbec. Tato kritika, vedená z pozic autentického, radikálního marxismu, měla přispět k změně, humanizaci světa. Ovšem, byla to utopie, a také proto je dobré ji znát. 5. Existenciální revoluce. Václav Havel měl od počátku dalekosáhlejší ambice než pouze dosáhnout změny našeho (tehdy československého) světa. Šlo mu o změnu světa jako takového. Byl v tom, alespoň v 70. letech, rozpor. Na jedné straně tu bylo Havlovo celoplanetární pojetí a na straně druhé masa československých pracujících, kteří se mu zdáli konformní a zbabělí – prostě zavrženíhodní zelináři. Pokud by se zelinář měl stát svobodným člověkem, bytostí ‚komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost’ musel by se zásadně, revolučním způsobem proměnit. K tomu však, ‚aby člověk znovu nalezl sám sebe’, nestačí parlamentní demokracie. Brání jí v tom už její základní politické prostředky, politické strany. Ty charakterizoval Václav Havel v Moci bezmocných takto: ,celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce…’ Před parlamentní demokracií dával Václav Havel jednoznačně přednost existenciální revoluci. Vlastnosti existenciálně proměněného člověka podle něho byly: ‚nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v universu, nově uchopená ‚vyšší odpovědnost’; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.’ (Moc bezmocných). Porůznu se Havel k těmto myšlenkám vracel i po listopadu 1989, kdy trval na celoplanetární odpovědnosti každého občana. Jindy také navrhoval, aby OSN přestala být organizací států a stala se souručenstvím jednotlivých občanů celé planety. O něco víc se dozvídáme opět v newyorském projevu, a to v závěru – zejména v jakémsi Havlovu politickém odkazu. Říká mimo jiné, že řešení nejrůznějších problémů dnešního světa se nemůže vyhnout otázce, ‚zda to či ono je slušné či zda to z planetárního a dlouhodobého hlediska není odpovědné. Mravní řád a jeho zdroje, lidská práva a zdroje práva lidí na lidská práva, lidská odpovědnost a její původ, lidské svědomí a zkoumavý pohled toho, před nímž nelze nic zakrýt oponou vznešených slov – to jsou…nejdůležitější politická témata této doby.’ 6. Nepolitická politika. Má-li být podniknut pokus o řešení mravních otázek, které jsou základem tohoto politického závěru, nelze se spoléhat na politické prostředky. Havlovo pojetí je typické contradictio in adiecto. Na mravní řád jsou krátké politické strany, vlády i parlamenty, právě tak na původ lidské odpovědnosti či na lidské svědomí. Pro zvládnutí Havlem zvýrazněných ‚nejdůležitějších politických témat této doby’ je třeba jiné než dosavadní politiky. Tuto novou politiku, politiku nepolitickou (s převahou morálních postojů a mechanismů a s minimálním vlivem stran a státu) vynašel Václav Havel už v druhé polovině 7O. let a od té doby se jí několikrát pokusil použít. Ovlivnil jí různá politická seskupení, která si pletou morálku a politiku a pravidelně krachují. Pochopitelně, pro řešení skutečných politických problémů nemohou sloužit jiné prostředky než – politické. Doma tedy už Václav Havel s nepolitickou politikou moc nepořídí (raději už o ní ani nemluví), v cizině má aspoň verbálně šanci. Nic není ztraceno, říká Václav Havel v nejnovějším newyorském projevu. A dodává, že náš svět, lidstvo a naše civilizace mají jedinečnou příležitost ‚rozhodnout se pro cestu rozumu’. Také nám zbývá něco dodat: že to rozhodně nemůže znamenat cestu, v níž by se politika ztrácela za morálkou a svědomím a sama sebe rozkládala.“ („Vítězství skromnosti“, září 2002) Nerad bych oběma prezidentům křivdil. Chápu, že jak Havel, o němž nyní hovoříme, tak Václav Klaus, který poměrně dlouho řídil exekutivu jako premiér „pravicové“ koaliční vlády, plnili jisté nezbytné předpoklady pro přechod od autoritativního režimu k demokratickému. Také lze těžko pochybovat o tom, že kdyby jejich funkce obsadil někdo jiný, neobešel by se přechod k demokracii bez nejrůznějších komplikací. Oba naši prezidenti však mají na svědomí víc než takové „nezbytné“ komplikace. Oba ani nenapadlo vážně reflektovat aktuální politickou minulost národa a státu. Za tohoto stavu věcí se v některých případech podíleli na vzniku i průběhu závažných komplikací, jimiž naše země prošla a ještě bude procházet. Tyto potíže byly provázeny neustálým rivalstvím obou politiků. Prvním předpokladem pro přechod k demokratickému režimu je obnovení nebo vytvoření politických stran. Václav Klaus to pochopil, a brzy smetl z kolbiště „nepoliticky politické Občanské fórum (hnutí). Je tedy možno hovořit o Klausově zásluze na vytvoření systému parlamentní demokracie v Československu. Jenomže tak jednoduché to nebylo a není. Nová strana (ODS) se vytvořila odštěpením od Občanského fóra a kromě institutu členství neoplývala nějakými zvláštními ctnostmi. Zato podvědomě chápala jako samozřejmý vzor předúnorové národní socialisty. ODS má demokratické stanovy, ale Václav Klaus od počátku fakticky řídil stranu jako neomezený vládce. To mu umožňovalo nejen uskutečňovat málo prospěšná opatření v oblasti ekonomiky, ale naopak také přijatelným způsobem se vyrovnat s krizí ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Souhlasil s rozdělením republiky bez referenda. Bez ohledu na stávající námitky proti tomuto řešení platí, že rozdělení takového státu s referendem je sice z akademického hlediska hezké, nicméně uskutečnitelné je pouze výjimečně. Mírumilovné rozdělení republiky lze tedy přičíst ke Klausovým zásluhám, právě tak jako neúspěchy privatizace k vážným záporům jeho vlády. V té době, v první polovině devadesátých let, se už stupňovalo politické nepřátelství mezi tehdejším a budoucím prezidentem. Václav Havel šel do politického boje vyzbrojen ušlechtilými morálními zásadami, jimiž hodlal Klause udolat Přitom si nevšiml, že boj už vlastně skončil. Václav Klaus zvítězil v tak důležité věci, jako je výstavba a fungování české parlamentní demokracie (nechci ji přechválit – její slabiny jsou dnes dobře vidět); polopolitické strany či skupiny, které později vznikaly s podporou prezidenta Havla (Impuls 99, Děkujeme odejděte, Politický klub a další) měly ještě menší šanci na přežití než dnes Unie svobody, působící na pokraji parlamentní existence. S Klausem nebo bez Klause? Lze odstranit Klause z českého politického života? Tak se stalo, že Klausova vláda, tehdy bez většího odporu v parlamentu, mohla pokračovat v nepříliš zdařilé a tunelováním těžce poznamenané transformační politice, založené na tzv. bankovním socialismu (banky původně znárodněné v roce 1945 zůstaly majetkem státu.). Velké stíny vznášející se nad privatizací zesilovaly intriky Klausových oponentů uvnitř strany, vládní koalice i mimo ni. Tyto intriky, zřejmě s přispěním tehdejšího prezidenta Havla, vedly v roce 1997 v ODS k vnitřnímu stranickému útoku proti Václavu Klausovi a k pádu Klausovy vlády. Proti Klausovi, který stále ještě stál v čele ODS, se tehdy vedla mocná politická i mediální kampaň, která se mohla opírat o četná „protiklausovská“ fakta. Otázku, jak to s Václavem Klausem dopadne, bylo obtížné zodpovědět. Nemožné to nebylo: Nedávné politické zemětřesení zcela změnilo českou politickou scénu. Politické komentáře se zabývají úvahami, jak se to projeví ve volbách, a otázka, zda některé z docela nedávných změn mají dlouhodobější povahu, zůstává poněkud stranou všeobecné pozornosti. Přitom je to tak zajímavé; změny se přece neobejdou bez důsledků. Připomeňme si proto hlavní změny, které se odehrály loni v prosinci, v situaci vrcholícího politického a ekonomicko sociálního napětí, i v pěti měsících, které následovaly. Podle chování hlavních jednajících subjektů je dnes možné jednoznačně usoudit, že tím, oč v prosincové krizi šlo, bylo odstranění Václava Klause z funkce premiéra, pád dosavadní vlády, ustavení vzorné ‚odborné’, nepolitické vlády a napravení ODS. Přímo v ODS se Rumlův a Pilipův puč nezdařil. Místo nového vedení vznikla odštěpením od ODS Unie svobody. Ani vláda se příliš nepovedla, protože nová Tošovského vzdorovláda, která vznikla s podporou lidovců a ODA (příliš to těmto stranám neposloužilo) a bez konzultací s hlavními politickými stranami, musela slíbit, že bude pouze prozatímní. Následoval vzestup ČSSD a pokračování korupčních afér pravicových stran, které vedly k rozkladu ODA a k rychlému poklesu preferencí ODS. (…) V případě Václava Klause jde již o třetí obdobný mimoústavní (neříkejme raději protiústavní) zásah špiček pražské polistopadové oficiální politiky proti vysokému politickému činiteli. První se odehrál čtyři dny před červnovými volbami roku 1990, když prezident, jeho poradce Křižan a Jan Ruml ve zřejmé obavě z volebních výsledků lidové strany veřejně odhalili spolupráci lidoveckého předsedy Antonína Bartončíka s StB. Bartončíka to jako politika zlikvidovalo, lidovou stranu příliš nepoškodilo; reakce voličů jsou často nepředvídatelné. Druhý případ byl závažnější. Jde o pučistický způsob, jímž předsednictvo SNR zbavilo v dubnu 1991 funkce Mečiara, a to z iniciativy české oficiální politiky a po dohodě s ní. Pravděpodobně to byl rozhodující bod v mečiarizaci Slovenska. Mečiarova popularita i obliba jeho nového HZDS rychle a mocně vzrostly. Vliv HZDS rostl, a to v souvislosti s tím, jak pražská politika a žurnalistika označovala tuto stranu za bandu nebezpečných dobrodruhů, nacionalistů a kryptokomunistů. Mečiar tento mimoústavní útok přestál a stal se fantomem slovenské politiky. Jako takový je v čele Slovenska dodnes. Jako by byl způsob, jímž byl Václav Klaus odstraněn z čela české vlády, kombinací Bartončíkova obvinění a Mečiarova sesazení. Jan Ruml a Ivan Pilip si počkali, až se šéf ocitne mimo republiku, a pak jej vyzvali k odstoupení s odůvodněním, že ODS má obrovské nepořádky ve financích. Měli prezidentovy sympatie (přinejmenším), což vedlo až k tomu, že Václav Havel několik dní před celostátní konferencí ODS přednesl v Rudolfinu zásadní protiklausovský projev. Při sestavování nové vlády se s Václavem Klausem – ačkoli byl předsedou nejsilnější parlamentní strany – ani nebavili. Od ODS odštěpená Unie svobody, podporovaná médii, proti němu zahájila masivní kampaň. Nebyla sama. Argumentů proti Klausovi bylo a je dost. Stručně řečeno tento euroskeptik dovedl zemi za pomoci neviditelné ruky k velké transformačně-korupčně-privatizační nehodě a na okraj politické a sociální krize. To vše a mnohé další se mu horlivě vyčítalo, jenže – vyčítali mu to tíž lidé (z KDÚ–ČSL, z ODA i z Unie svobody), kteří s ním až do prosince 1997 spolupracovali ve vládní koalici. Václav Klaus, jehož politika dosud neoplývala srdnatostí, projevil pojednou nejen značnou tvrdohlavost (o níž nikdo nikdy nepochyboval), ale také pevnost a odhodlanost. Vydržel, až se argumenty, jak se to tak často stává, začaly obracet proti těm, kteří jich používali. Jako by neuvěřitelná blízkost ODS ke korupčně privatizačním podvodům, Klausova arogance, lhostejnost vůči evropskému integračnímu procesu, přízeň těm, kteří „dávají góly rukou“ – jako by to vše mnoha lidem najednou přestalo vadit. Chybí jen krůček v naladění veřejného mínění a Václav Klaus se stane nezranitelným. A pak se snadno může stát fantomem české politiky. Proč ne? Špičky české oficiální politiky se o to vynasnažily, jak jen to bylo v jejich silách. Teď už si Klausovi odpůrci nevyberou. Přestanou-li ho kritizovat, dají mu za pravdu, nepřestanou-li, pak mu – jak je vidět – dávají za pravdu dvojnásob. Voliči také; po všech neplechách, které způsobila, se ODS zřejmě stane druhou nejsilnější stranou. Ovšem je tu ještě také Václav Klaus sám. Rozhodl se? Na jeho rozhodnutí záleží nejvíc. (E.M.“Fantom české politiky?“, červen 1998 */ ) Všichni víme, jak to dopadlo, Václav Klaus se skutečně stal fantomem české politiky, v těchto dnech je prezidentem našeho státu. Zdánlivě se to stalo náhodou, ve skutečnosti, jak o tom ještě budeme hovořit, zvítězil v prezidentských volbách proto, že nejsilnější vládní strana, ČSSD postupovala způsobem, který jako by odkoukala z učebnice nepolitické politiky. Třikrát si ve volbách prezidenta počínala školským způsobem, a tak Klaus, jehož zvolení chtěla vládní koalice zabránit, byl nakonec víceméně jejím přičiněním zvolen. Nebylo účelem těchto úvodních odstavců celkově pojednat o současné a nedávné politické situaci naší země, nýbrž zejména poukázat na některé rysy politických osobností obou prezidentů. Jak je však z následujících odstavců patrné, osobnosti obou prezidentů se vyvíjely z úplně jiné základu, než jak by se dnes mohl domnívat náhodný pozorovatel. PŘED LISTOPADEM 1989 LIBERÁLNÍ POČÁTKY OBOU PREZIDENTŮ Případ Tváře a antidogmatiků Časopis Tvář – důsledek uvolnění šedesátých let Literární časopisy signalizují uvolnění Jak vlastně celá ta dosti zapomenutá, ale pro nás i pro oba budoucí prezidenty důležitá příhoda začala? Připomenu její hlavní body: V době pokračující krize Novotného režimu a ideologického uvolnění 60. let založil Československý svaz spisovatelů pro mladé literáty časopis Tvář. Jeho první ročník (1964) sice připomínal místy studentský časopis, ale další ročník vše vynahradil nezávislostí na režimu a na marxismu. Když byl koncem roku 1964 jmenován novým šéfredaktorem Jan Nedvěd, stala se Tvář nezávislým časopisem, který bez rozpaků boural mýty vládnoucí ideologie, zejména mýty literární. Již první dvě čísla ročníku 1965 způsobila, že Svaz spisovatelů rychle usiloval o přeměnu časopisu v konformní plátek a nepůjde-li to, tedy o jeho likvidaci. Tehdy vstoupil do redakční rady Václav Havel a zasloužil se o záchranu Tváře, přesněji řečeno o to, že časopis se Svazu spisovatelů podařilo zlikvidovat teprve o půl roku později až na podzim (půl roku tenkrát znamenalo hodně). Redakční rada včetně Václava Havla se však nepřestala scházet a usilovat o obnovení časopisu. V malé skupince redakčního kruhu se odehrávaly někdy i značné spory. V roce 1968 byl Československý svaz spisovatelů nucen Tvář obnovit, avšak čas, který měla svoboda slova vyměřen, byl krátký. Husákův režim v září 1969 Tvář natrvalo zlikvidoval. Takový je půdorys událostí, o nichž bude řeč. O šedesátých letech minulého století, v nichž se tyto události odehrávaly, panují zkreslené představy. Dramatické události, které následovaly, vedly k tomu, že společnost zapomněla na tehdejší vědomí o sobě a o komunistické vládě. Je to však doba, z níž jsme vzešli a jejíž pozůstatky a následky pociťujeme dodnes. Předchozí, padesátá léta byla pro československé obyvatelstvo obtížná. Hromadné perzekuce ustaly teprve rok po smrti sovětského diktátora J. V. Stalina a diktátora českého, Klementa Gottwalda; měnová reforma ožebračila široké vrstvy obyvatel, pokračovaly majetkové konfiskace a došly tak daleko, že lidem zbyl jen majetek k osobnímu užívání. Léta do roku 1960 byla nevlídná a často smutná. „Příjemného“ na nich bylo jen to, že se poněkud zvýšila životní úroveň. V roce 1960 se generální tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný domníval, že totálně vyvlastněná země ušla patřičný kus cesty od kapitalismu a vyhlásil socialistickou ústavu. Avšak takřka současně s tím, co se z Československé republiky (ČSR) stala Československá socialistická republika (ČSSR), začaly hospodářské potíže a ty se každým rokem zvětšovaly. Ve vysokých stranických kruzích začaly první diskuse o potřebě zavést do hospodářského života jisté prvky tržních mechanismů (tzv. Šikova „tržní“ reforma). Tyto diskuse vedly k určitému uvolnění politického tlaku a intelektuálové to brzy vycítili. V nejrůznější oborech se začal projevovat a vyvíjet jistý druh opozice, který v následujících letech rychle sílil. Této „opozici“ předcházela v druhé polovině padesátých let (1958) ideologie takzvané poezie všedního dne, jinak řečeno jednotící myšlenka autorů literárního časopisu Květen „vracet se od obecných soudů ke konkrétnímu materiálu, k faktům“ (Marie Šolleová). Tato tendence směřovala proti komunistickému dogmatismu, avšak marxistické „obecné soudy“ (dogmata) beztak zůstaly jejím základem. Záměrně: „…naše umění dosud zdaleka není pryč z dosahu ideologického a estetického vlivu buržoazního umění minulosti i přítomnosti…“ (Květen). Květen směl vycházet pouze tři ročníky, avšak tendence vylepšovat marxismus-leninismus tak, aby se mu neublížilo, se v literárním životě i v ostatních oborech lidské činnosti vrátily, posíleny počínající krizí režimu. Její kořeny u nás byly velmi hluboké a zasahovaly až k bezprostředně poúnorovému období. Církev, stát a marxismus První návod k reformě komunistického zřízení Za pozornost zejména stojí, že jedna z hlavních reformních souvislostí sahající k oné bezprostředně poúnorové době je církevní povahy. Existuje totiž velmi silná tradice spolupráce s komunisty, založená významným protestantským teologem a filosofem J. L. Hromádkou: „Po únoru 1948 Hromádka, upřímně přesvědčený o tom, že ‚liberální údobí moderních dějin jest za námi’, a naopak že poměry vytvořené komunistickým pučem jsou zcela stabilní, trvalé, nabádal souvěrce, aby se obdobně jako kdysi sv. Pavel, uvězněný v Římě, připoutali dobrovolně k řetězu (který ovšem po únoru drželi komunisté). ‚Nezapomeňte,’ kázal, ‚kdo poutá vás, poutá také sebe k vám’. V přesvědčení, že si tak církev může uchovat vnitřní svobodu, nabádal katolíky, aby nelpěli na majetku – a to v době, kdy ho katolíkům komunisté brali. V roce 1957 se přihlásil – již jako významný činitel prokomunistického ‚mírového’ hnutí – k představě beztřídní společnosti, která ‚jest zárukou plných lidských práv a plné svobody’. Církev se měla nechat od komunistů dobrovolně připoutat, uchovat si tak vnitřní svobodu a postupem doby režim humanizovat.(…) J. L. Hromádka se tak jeví jako náš první poúnorový reformátor komunismu. Byl navíc po únoru 1948 první, kdo přišel s myšlenkou, že režim je třeba humanizovat nikoli odporem, přímo, vlastním stanoviskem, nýbrž oklikou: přijetím obrysu marxisticko-leninské ideologie a působením zevnitř. S touto politickou teorií mohl vystupovat veřejně, což bylo zvláštní, protože něco takového se nesmělo až do 60 let, kdy Novotného autoritativní režim procházel krizí. Zvláštní československé klima se projevovalo i v tom, že nejen věřící, ale i další nekomunisté, kteří se podle Hromádkova návodu k režimu ‚přivázali řetězem’, zůstali rádi přivázáni i v 60. letech, kdy už se mohli začít ‚odvazovat’“… (E.M v LN, březen 1999 */) Na základě krize Novotného režimu se v Československu šedesátých let změnilo celkové institucionální i duchovní klima. V době klasického stalinismu bylo vše průzračně jasné: základem duchovního života společnosti byly stalinské převodní páky. Šlo o snadno kontrolovatelné vědecké ústavy, časopisy a vůbec média, školy a v jednotlivých odvětvích umění umělecké svazy (a samozřejmě o ideology těchto odvětví a institucí, jako byl právě J. L. Hromádka). Tyto převodní páky vědecké pracovníky i umělce sdružovaly, ohlupovaly a korumpovaly, mimo jiné pomocí speciálních finančních fondů, a znemožňovaly zveřejnění jiné tvorby, než jaká byla pro režim přijatelná. Tvorba, která takto vznikala, byla maximálně nesvobodná, ubohá; bohužel nebylo v dosahu nic jiného, a tak nebyla vždy také neúčinná. Ovšem v polovině šedesátých let, kdy se odehrávalo drama Tváře, nebyla už duchovní situace společnosti takto jednoduchá. Se zjevnou a postupující korozí režimu korodovaly také převodní páky. Takové z nich jako Československý svaz spisovatelů byly nenasytné, lenivěly a pokoutně se snažily získat co největší autonomii; spolu s nimi se aspoň částečně osamostatňovaly jejich provozní jednotky (nakladatelství, časopisy) a pokud to šlo, upravovaly si státní ideologii alespoň trochu k obrazu svému a řídily se jí. Tvář, v jejímž redakčním kolektivu jsem měl tu čest pracovat, založená Svazem spisovatelů v roce 1964, se této tendenci vzepřela, byla v polovině šedesátých let jediná a v tom její význam nepochybně sahá za hranice literatury. Pochopitelně, že existují snahy politický význam Tváře znehodnotit. Po letech považoval za nutné s Tváří polemizovat Milan Jungmann ve stati „Echo zlých časů“ (Literární noviny č. 51–52 z 18. 10. 1997). V přesvědčení o dokonalosti tehdejšího progresivně komunistického proudu postavil na stejnou úroveň společenskou činnost progresivních, tj. antidogmatických spisovatelů („duch revolty“) a skupiny kolem časopisu Tvář (drobná všední práce). Ve skutečnosti se „duch revolty“ a drobná všední práce více než odlišovaly. Duch revolty je nadnesené označení pro literární a publicistické hnutí, které bylo příznakem rozkladu režimu, vycházelo z jeho ideologie a mělo vést k jeho opravě. Setkávalo se s rostoucím ohlasem mezi československými intelektuály, stále méně spokojenými s československou realitou; rostoucí ohlas tohoto mírně opozičního hnutí souvisel s okolností, že bylo schopno prostřednictvím beletrie a pak i Literárních novin šířit v širších kruzích veřejnosti vlastní opoziční ideologii. Její obsah byl navýsost komunistický, jak se o tom můžeme přesvědčit z Mňačkových Opožděných reportáží, Kunderova Žertu a Vaculíkovy Sekyry, tří významných knih, v nichž tato ideologie v polovině šedesátých let kulminovala. A byla přitažlivá. Čtenář šedesátých let, zvyklý až do té doby na trapné budovatelské příběhy, mohl nyní sledovat dramatické osudy komunistických intelektuálů, pevných morálně i ve stranické víře, jejichž dobrou vůli přispět všemi svými silami k budování nové společnosti na základě opraveného, původního marxismu mařil zkostnatělý stranický aparát. Závěr z těchto příběhů byl jednoznačný: je zapotřebí marxismus-leninismus obrodit. Sluší se připomenout, že Havlova Zahradní slavnost byla právě od těchto ideologických rysů oproštěna. Netrpěla ani „připoutáním k režimu“, ani ukřivděností člověka, který dodnes věřil hloupostem a nyní, když zmoudřel, by chtěl tyto hlouposti poopravit tak, aby to příliš nebolelo. Drobná všední práce Politická linie časopisu Tvář Marxismus ovšem nebyl v této době nic nového. Politická line Tváře ano. Celkovou politickou linii obou Tváří, první i obnovené, charakterizoval Michal Špirit: Obnovený časopis se… přihlásil k Havlíčkovi, Masarykovi a Rádlovi, k jejich pojetí realismu jako každodenní drobné práce, k odvaze, která si nečiní nárok na zápis do čítanek, k neambiciózní, pokorné činnosti schopné tázat se sebe sama, zda dělá, čeho je schopna. Bylo tak explicitně formulováno to, co Tvář roku 1965 uskutečňovala hlavně na poli literární kritiky… a co zosobňovalo Havlovo vystoupení na IV. Sjezdu svazu spisovatelů. Michael Špirit,“Tvář. Pokus o historickou rekonstrukci“, s. 722. Svědectví Sergeje Machonina dokládá, že Špiritově charakteristice odpovídá i „první“ Tvář: Když si to člověk čte za sebou... Literárky a Tvář, najednou se ten Lopatka – tady v tom dopise v jejím zastoupení –, jeví jako celá jiná dimenze vědomí národa o sobě. V Tváři vyrazil především celý proud skepse k našemu tenkrát ještě tak krotkému reformnímu obrazoboreckému nadšení a proud skepse vůbec jako nástroje poznání, rezivějícího ovšem v kopřivách, kam ho zahodila marxistická věda. Doležalova skepse například nejen k tehdy prorazivším silným mladým talentům, ale také k nesporným a nedotknutelným básníkům (...) Sergej Machonin, „O slabosti a síle“, Střední Evropa, č. 34/IX, 1993. Několikaměsíční existence Tváře znamenala zásah do činnosti stále ještě existující převodové páky Svazu spisovatelů. Tvář neměla za cíl propagovat či modifikovat státní ideologii, nýbrž pokoušela se posuzovat hodnoty pohledem oproštěným od ideologie. Svaz spisovatelů v souladu s ideologickým oddělením ÚV KSČ pochopitelně usiloval časopis co nejrychleji zlikvidovat. Tehdy se k Tváři přihlásil Václav Havel. Rád vstoupil do redakční rady, i když měl hodně jiných a určitě ze svého hlediska přinejmenším stejně důležitých zájmů. Redakční práci se nevěnoval, předpokládal však a my, členové redakčního kruhu s ním, že bude jako renomovaný autor hájit časopis před útoky vydavatele i strany. Také proto, aby tuto situaci bylo možno zvládnout, pomohl získat jako spolupracovníky redakce další literární osobnosti (Milana Nápravníka, Zdeňka Urbánka, Vladimíra Kafku, Jiřího Kuběnu, Josefa Topola, Věru Linhartovou). To ještě sám netušil, do jaké bitevní vřavy se brzy dostane. Stalo se a nejen redakční kruh, i jeho samotného stála obhajoba Tváře mnoho času, sil a námahy. Časopis se bránil všemi prostředky, které byly k dispozici. Byl mezi nimi i projev, který Havel pronesl na konferenci spisovatelů v červnu 1965 na obhajobu Tváře. V Signálech z jiného století jsem o tom stručně napsal toto: Věděli jsme, že dříve než sekretariát svolá šéfredaktory časopisů, musíme podniknout protitah. Příležitost k tomu se naskytla: v červnu uspořádal Svaz spisovatelů u příležitosti 20. výročí konce války plenární konferenci. Zdálo se nám příhodné využít této konference k tomu, abychom seznámili členy ČSSS se situací časopisu a s hrozbami, jimž je vystaven. Musel by to však udělat někdo známý a ten někdo známý mezi námi byl pouze Václav Havel. A Havla nebylo ani trochu nutné přemlouvat. S velkou chutí si začal připravovat projev, přednesl nám ho a my jsme ho doplnili o detaily. Projev byl brilantní, začínal tím, že před časem spadla ve vnitřní Praze římsa, upoutal tím zájem posluchačů a otevřeně i když s jistou rezervou (nemohl v dané situaci riskovat) promluvil o nedobré situaci současné české literatury a jejího vydávání. Vrcholem projevu byla pasáž věnovaná Tváři, v níž se Václav Havel přihlásil k časopisu a odmítl pokusy o zásahy proti redakční radě. Účelu bylo dosaženo, Havlův projev měl značný ohlas a členové Svazu spisovatelů byli informováni o situaci Tváře. Některé prostředky, které časopis ke své obraně použil, byly nové. Apelovaly na osobní odpovědnost a svobodu spisovatelů, a to poprvé po únoru 1948 zorganizováním velmi úspěšné podpisové akce i vytvořením neformální „neideologické“ instituce pro mladé spisovatele (tzv. Aktiv mladých). Na další podpisovou akci se už spisovatelská „převodová páka“ velmi dobře připravila. Na podzim roku 1965 jel Václav Havel spolu s Nedvědem dokonce sbírat podpisy na Slovensku – vše bylo marné. Potřebný počet hlasů pro svolání mimořádného sjezdu SČSS Tvář nesehnala. Tvář byla likvidována svazem spisovatelů a týž den (před veřejností bylo zapotřebí udržet dekorum) založil SČSS nový časopis mladých autorů, „Sešity pro mladou literaturu“, do jehož redakční rady vstoupili a „drželi pozice“ i lidé, do nichž by to nikdo nikdy neřekl – kupříkladu Štroblová, Zábrana, Uhde, Gruša, Brousek. K LEDNU 1968 A JEŠTĚ O NĚCO DÁL Otázka exkluzívnosti Spory v redakci a Václav Havel Nejen „staré členy okruhu Tváře“ i Václava Havla stála obhajoba časopisu mnoho času, sil a námahy. Účastnil se aktivit redakční rady i po likvidaci časopisu. Líbilo se mu pracovní úsilí dosavadního redakčního kruhu Tváře, ale domníval se, že členové redakční rady by měli pro Tvář pouze pracovat, nikoli časopis řídit. Podle jeho názoru to měl být „exkluzivní estetický časopis pro moderní umění“ (Špirit), mnohem méně angažovaný společensky a politicky, než tomu bylo ve skutečnosti. Václav Havel toho pro Tvář opravdu hodně udělal, a tak byl přesvědčen, že z nejrůznějších důvodů, nejen úzce osobních, by měl být jejím šéfredaktorem on, již tehdy známý dramatik, a nikoli Jan Nedvěd. Příležitost ke změně na místě šéfredaktora se naskytla, když Milan Nápravník přišel s opravdu surrealistickým nápadem, aby „nová Tvář“ nebyla normální časopis, ale aby vycházela na volných listech: co autor (příspěvek), to volný list. Motiv tohoto nápadu byl zřejmý. Nápravník, autor nepochybně vynikající, se nechtěl zahazovat s redaktory a členy redakčního kruhu, tedy s „normálními“ lidmi tím, že by jeho díla byla tištěna na stejném papíře jako články ostatních autorů. My jsme jeho nápad okamžitě označili za absurdní, a to se zase nelíbilo Havlovi. Vznikla roztržka, při níž „tvůrčí“ členové redakčního kruhu navrhli, aby se šéfredaktorem nové Tváře stal místo Jana Nedvěda Václav Havel jakožto všeobecně známá a uznávaná tvůrčí osobnost. Domnívali se, že je to samozřejmé. Dosavadní, „staří“ členové redakční rady naopak měli zato, že by to bylo cynické vůči Nedvědovi, který jediný si musel za Tvář protrpět své, především však že časopis by odstraněním pracovníka odpovědného za minulou Tvář z vedoucí funkce předem devalvoval svůj pokus o rehabilitaci. Při hlasování Havel prohrál a jak to ani jinak nebylo možné, urazil se a nechtěl napříště mít s ostatními nic společného. Jeho přívrženci jej následovali. „Roztržená“ Tvář neměla šanci na rehabilitaci a obnovení. Dalo hodně práce dosáhnout s odštěpenými členy redakčního kruhu dohody. Bylo třeba přesvědčit „obě strany“, že se musíme znovu spojit. Posléze se to podařilo. Domluvili jsme se, že Nedvěd zůstane šéfredaktorem a Václav Havel že se stane předsedou redakční rady. Jednotné redakční radě nebyl Svaz spisovatelů v době „pražského jara“ schopen čelit a v dubnu 1968 přijal usnesení o obnoveném vydávání Tváře. Bylo by nespravedlivé nevidět, že přes vnitřní spory Václav Havel byl až do roku 1968 vždy na její straně a hájil ji proti povedenému „duchu revolty“. Dnes se zásadní postoj Tváře (i Havla) ani trochu nelíbí lidem, kteří tehdy zaujímali vlídnou, levicovou opozici vůči režimu, a snaží se jej znevažovat. Nejdále zašel Karel Kaplan, který ve své knize „Všechno jste prohráli!“ (Praha 1997) bere vážně řeči svazových funkcionářů z prosince 1965. Ti likvidovali Tvář a přitom prohlašovali, že ji chtějí zachránit (jako bychom to v Česku tak dobře neznali). Současně se zákazem Tváře založili nový, „hodný“ časopis „Sešity pro mladou literaturu“, a zametli tak hodně stop vedoucích k ideologickému oddělení ÚV KSČ. Působí provokativně, když Karel Kaplan tvrdí, že založením tohoto hodného časopisu se ve Svazu spisovatelů uplatnil sice jiný, ale stejně „odbojný“ směr, jako byla Tvář. V komunistickém režimu prý měly své opodstatnění oba směry, obě formy zápasu, „zásadový i hodný“, vzájemně se doplňovaly a ovlivňovaly. Už to tak chodí na světě, že hodní spolupracovníci nehodných institucí nacházejí zastání. Literatura a ekonomika Václav Klaus – nová posila Tváře Druhý konflikt Václava Havla s Tváří byl víceméně tlumený a odehrál se v roce 1968 ještě předtím, než Tvář, již rehabilitovaná, začala vycházet. Havel tehdy napsal do Literárních novin článek, který vyvolal značný rozruch. Navrhoval v něm změnu ústavního systému republiky v tom smyslu, aby byla povolena ještě jedna strana. Podle tohoto projektu by tedy byla jedna strana (KSČ) orientovaná na socialismus a druhá, zatím ještě neexistující strana na demokracii. V přesvědčení, že v dané situaci akutního ohrožení státu Sovětským svazem by byl jakýkoli politický pluralismus velmi nevhodným řešením, jsme s Václavem Havlem o této záležitosti vedli v redakční radě několik debat. Ty zřejmě přispěly k tomu, že Havel ztratil o práci ve Tváři zájem. Dlužno přiznat, že měl mnoho jiných zájmů; kromě jiného odjel na jistou dobu do Ameriky. Když se vrátil, nebylo příliš času na opětovné navázání komunikace. Netrvalo dlouho a život v zemi tragicky ovlivnily závažné události, srpnová okupace a totální selhání stranické a státní reprezentace. V té době však, v necelých osmi měsících mezi srpnovou okupací a dubnovým plénem, které zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem učinilo tečku za reformním obdobím, Tvář stále každý měsíc vycházela a dokonce se „vyvíjela“. Bohumil Doležal se seznámil s mladým ekonomem, který měl názory silně kritické k oficiálnímu šikovskému pojetí ekonomické reformy. Přivedl ho do redakce a všichni byli zaujati jeho exaktním výkladem ekonomické situace státu z hlediska ekonomické vědy. Tento ekonom – jmenoval se Václav Klaus – vstoupil do redakčního kruhu spolu se svým kolegou Josefem Kreuterem a velmi pečlivě se staral o to, aby Tvář byla zásobena články o ekonomické vědě. V několika textech, které napsal, kritizoval oficiální marxistickou ekonomickou vědu, a přispěl tak k seriozní kritické linii časopisu. V jednom z jeho článků najdeme například tvrzení, která musela být chápána i progresivními marxisty jako neodpustitelná hereze: „Požadavek vysvětlit člověka a společnost… znamená ‚zbožštění’ práce, její nadřazenost, formulování ekonomických kategorií jako kategorií ‚bytí’ a hlavně podřízenost ekonomických kategorií kategoriím obecnějším, které vycházejí z jiných než čistě ekonomických předpokladů, zatímco vysvětlit tvorbu bohatství vyžaduje, aby byla práce snesena ze svého piedestalu, aby se stala pouze jedním z řady výrobních faktorů, které vytvářejí bohatství… aby z práce zmizel veškerý antropologický prvek, aby bylo slovo práce převedeno ve výrobní faktor, který je zrovnoprávněn s neživými výrobními faktory – půdou a kapitálem.“ (Václav Klaus, „Ekonomie jako univerzální věda?“, Tvář č. 3/1969) Český úděl Reformním hnutím roku 1968 nestanulo Československo ve středu světových dějin Havel se mezitím velmi aktivně věnoval jiným činnostem. Přesto navázal s redakcí Tváře kontakt, a to tak, že počátkem roku 1969 poslal redakci článek, který mu předtím odmítl otisknout Host do domu. Byl to závažný text. Šlo o polemiku s článkem Milana Kundery v Listech, která reagovala na dezorientaci, projevující se důvěrou v Dubčekovo vedení. Tato důvěra neměla věcné opodstatnění, Dubček a jeho vedení byli politicky vyřízeni. Nicméně když po sovětské invazi a po podpisu tajného moskevského protokolu v srpnu 1968 zahájil Dubček politiku kolaborace na nejvyšší státní úrovni a spolu s ostatními uskutečňoval podle příkazů z Kremlu ostudná normalizační mocenská a personální opatření, dostalo se mu pochvaly také – ze strany reformních intelektuálů. A to ne snad od nějakého druhořadého novináře, ale přímo od Milana Kundery. Kunderovo stanovisko i Havlova odpověď jsou dodnes aktuální. Dnes je ovšem zřejmé, že Milan Kundera kromě jiného silně přecenil význam srpnového týdne. Nechci toto vzepětí národa bagatelizovat, nicméně Kunderovo závěry nesla přílišná euforie na druhou stranu: „Srpen vrhl světlo na celé naše dějiny. Ne že by skeptická kritika českého charakteru přestala platit, ale (…) tradice lidové vzdělanosti a přemýšlivosti je u nás dodnes doma. Ano, české obrození místo velké politiky znalo jen malé osvětaření (…), ale je také pravda, že český lid byl takto od počátku své nové existence spjat s kulturou tak osudově, jako lid málokterého evropského národa, takže je v této půlce Evropy lidem zdaleka nejvíc myslivým a vzdělaným a nedá se jen tak opít rohlíkem nějaké levné propagandy. (…) je také pravda, že se mu v té době podařila gigantická věc: proměnil se z pologramotného, polonárodního obyvatelstva opět v evropský národ, a to proti proudu nepřetržitého germanizačního úsilí…“. Tato nadnesenost vedla Milana Kunderu k závěrům neobyčejně odvážným. Již před lety prý uvažoval o tom, že i český národ znovu rozhoduje otázku svého života či živoření, bytí či nebytí a uvědomoval si, jak neosvícená politika dusí český život. A ještě když tuto otázku vyslovoval roku 1967 na sjezdu spisovatelů, netušil, jak dramatickým způsobem ji v následujícím roce zodpoví celé Československo. „Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku opět ve středu světových dějin adresovali světu svou výzvu.… Smysl československé výzvy byl…: ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu…Tato československá výzva platí… Význam nové československé politiky byl příliš dalekosáhlý, než aby se nesetkal s odporem. „Konflikt byl ovšem drastičtější, než jsme tušili, a zkouška, kterou nová politika prošla, byla krutá. Ale já ji odmítám nazývat národní katastrofou ... význam československého podzimu snad ještě převyšuje význam československého jara. Stalo se totiž něco, co nikdo nečekal: Nová politika tento strašlivý konflikt vydržela. Ustoupila sice, ale nerozpadla se, nezhroutila se. Neobnovila policejní režim; nepřistoupila na doktrinářské spoutání duchovního života, nezřekla se sama sebe, nezradila své principy, nevydala své lidi, a nejen že neztratila podporu veřejnosti, nýbrž právě ve chvíli smrtelného nebezpečí stmelila za sebou celý národ, jsouc vnitřně silnější než před srpnem.“ (Milan Kundera, Český úděl, Listy, 19. 12. 1968) Havlův polemický článek Tvář v únoru otiskla o to ochotněji, že Havel se jím přímo přihlásil ke koncepci drobné práce a že nepochybně šlo o zásadní spor realistického pojetí politiky s pojetím radikálním: „…prý jsme stanuli – poprvé od konce středověku – ‚ve středu světových dějin’, protože jsme usilovali – poprvé ve světových dějinách – o ‚socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou projevu i mluveného slova’; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň! Opravdu, budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem. Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat, což platí bez ohledu na to, zda si tento stát říká socialisticky nebo nikoli (…) Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat … a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse minulých činů a fatálně nám souzené tíze národního údělu…“ („Český úděl“?, Václav Havel ve Tváři č. 2/1969) Havel sice polemizoval s Milanem Kunderou, zároveň však s některými rysy stanoviska, které bylo pozoruhodným způsobem rozvedeno v pracích jiných známých autorů. Z nich byl zvláště výrazný článek Roberta Kalivody v Literárních listech, rozdělující vývoj socialistické společnosti do dvou období. První období je socialismus deformovaný (stalinismus), druhé období socialismus demokratický. Deformované období uchovává některé předpoklady nutné pro druhé období. Kalivoda se domníval, že „právě Komunistická strana Československa se stala onou silou, která uskutečnila rozhodující obrat v zemi a stala se (…) vedoucí silou v procesu, jehož smyslem je uskutečnění socialistické demokracie“. Tento československý vývojový proces měl podle Kalivody historický, světový význam, protože směřoval od nepřímé, zastupitelské demokracie socialistické společnosti k socialistické samosprávě „jakožto nejvyššímu cíli socialistické organizace společnosti.“ Vítězství radikalismu Pochopení Václava Havla pro radikalismus Nešlo přirozeně jen o Roberta Kalivodu. Podobné názory zastával v několika politických článcích z tohoto období Jan Patočka. Spatřoval význam reformního společenského vývoje a jeho myšlenkových výsledků v tom, že jde o logické vyústění dosavadních českých dějin až od dekretů Josefa II. Doba kultu osobnosti sice „zasadila morální jednotě národa hluboké rány, ale podnítila rovněž energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu (…) Cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu (…) V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě principy individuálních svobod, kterým neodpovídá sociální skutečnost, a druhá má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplinu, zdá se prosvítat světlý bod možné syntézy.“ (Jan Patočka, „Vznik ČSR a idea dnešní doby“, Nové knihy č. 44/1968) A ještě jeden citát z Patočky: „Málokdy se…v naší literatuře objevil výraz něčeho, co má zároveň obecnou relevanci a co je přitom naše specifikum, jako je tomu u některých dnešních literárních pokusů a projevů: myslím například na literaturu, kterou bych označil jako ‚tematiku vystřízlivění’ či ‚tematiku zklamání’; protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20. století, má tento proces všeobecný charakter a překračuje naše vlastní meze.“ (Jan Patočka, „K ‚ideji národního divadla’“, Divadlo, říjen–listopad 1968) Výše uvedené citáty ukazují na to, že i významné osobnosti občanského života (Jan Patočka) byly v letech 1968–1969 postiženy nacionalistickým a levicovým radikalismem. Ve srovnání s tím nebyla racionální politická linie Tváře bez důležitosti. Podle Michaela Špirita „…hledáním konkrétních obsahů obecných pojmů, poukazem na přeceňování, idealizování výjimečných dějinným momentů, dojímání se sentimentální a zároveň upozorňováním na resentiment křivdy, ublíženectví, oponovala Tvář posrpnové vzpomínkou československé radikální publicistice, zejména autorům, kteří podobnou vypjatou dikcí ‚rozbili’ už IV. sjezd spisovatelů (…) pozorná četba časopisu… každému ukáže, že jeho autoři stáli pevně na zemi a snažili se korigovat okolní utopické vize…“ (Michael Špirit, c. d. s. 722)“ Václavu Havlovi tedy otištěním jeho polemiky Tvář vyhověla a jemu nezbývalo, než opět začít pracovat v redakční radě. Zdálo se, že Havel, jak tomu nasvědčovala jeho polemika s Milanem Kunderou, jednoznačně zastává zásady racionálního politického uvažování. Poslední Havlův spor s Tváří však nasvědčoval spíše o opaku. Přitom vlastně o mnoho nešlo. Tato poslední, definitivní roztržka Havla a Tváře souvisí s ustavujícím sjezdem Svazu českých spisovatelů v červnu 1969. Havel byl redakční radou pověřen, aby jako předseda redakční rady přednesl návrhy Tváře týkající se vztahu k nově vzniklé instituci cenzury. Tvář navrhovala především vymezit pravomoci cenzury, a to pokud možno v nově přijatém tiskovém zákoně. Havel souhlasil, ale nakonec přednesl návrh jiný, a to v tom smyslu, aby sjezd vyjádřil odmítavý názor k cenzuře. Když mu redakční rada vyčetla, že nepřednesl návrh Tváře, „prásknul za sebou dveřmi“ – vystoupil z redakční rady. Konec konců na tom všem už fakticky nezáleželo. Pravděpodobně však Václav Havel tehdy poprvé překročil svůdnou hranici, kterou český radikalismus láká nové přívržence. Návrh Tváře na sjezdovou rezoluci v otázce cenzury byl věcný; Československem se valila první vlna normalizačního násilí a cenzura byla její samozřejmou součástí. Nezbývalo než vzít ji na vědomí a uvažovat, jak se s ní vyrovnat. Ve skutečnosti neměly ani tato racionální cesta, ani protestování proti cenzuře, nejmenší naději na úspěch. Zřetelně však poukazovaly na rozdílná budoucí stanoviska. Netrvalo dlouho a Václav Havel přijal radikální politická východiska Jana Patočky. Po dlouhé době vynesla tato rozpracovaná „politická východiska“ Václava Havla na Pražský hrad. A tam už funkce prezidenta vedla jeho myšlení takovými stezkami, že na Tvář vzpomínal velmi zvláštním způsobem. 8. února se konala okázalá prezentace nedávno vyšlého knižního výběru z Tváře, jíž se mimo něho zúčastnili i premiér a předseda poslanecké sněmovny. Snad právě tato spoluúčast všech tří vnukla Havlovi myšlenku na personální přehodnocení Tváře. V hovorech z Lán do rozhlasu řekl: „Já jsem strávil vlastně několik let života tím, že jsem bojoval za Tvář. Velmi blízko měl k časopisu Milan Uhde, jeho trvalým přispěvatelem i členem redakční rady byl Václav Klaus. (...) Myslím, že to je dost ojedinělé, že lidé, kteří v mladém věku vydávali jakýsi časopis, posléze zakázaný, po dvaceti letech stanuli v čele země.“ To je zvláštní. Václav Klaus autorsky spolupracoval s Tváří od konce roku 1968 a když počínající normalizace pozastavila její vydávání, na žádost redakčního kolektivu v srpnu nebo v září 1969 do redakční rady vstoupil. Tehdy už Havel dva měsíce nebyl jejím členem. V Tváři se nikdy nesetkali. A pokud jde o třetího, Milana Uhde, ten s Tváří vůbec nespolupracoval. Jistě, Havel, Klaus a Uhde „stanuli v čele země“, ale trio našich nejvyšších Tvář nevydávalo a nedělalo. Ještě pár let a Havel už nebude vědět, že Tvář existovala. Soudě podle internetového životopisu, pak Havlův nástupce Václav Klaus to neví už teď. Václav Klaus prý v 60. letech …relativního uvolnění poměrů v tehdejším Československu využil k příležitosti studovat v Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd. Z oficiálního hlediska tedy vypadá příhoda Tváře z 60. let jako víceméně neexistující… TRIUMF REFORMNÍ MORÁLKY Nadvláda strachu Václav Havel kritizuje veřejně strach, který ovládl společnost Není příliš obtížné představit si nezávislého pozorovatele, který sledoval události let 1968–1969 v Československu, potom odjel na několik let někam hodně daleko a koncem roku 1974 se vrátil. Lze předpokládat, že takový člověk by tuto zemi takřka nepoznal. Rušné události a děje pražského jara, které uvedly celý stát do pohybu, vystřídal disciplinovaný klid a ticho. Emoce, návrhy, polemiky, výčitky, to vše utichlo. Zemi ovládli dogmatičtí komunisté v čele s Gustávem Husákem. Politickými procesy se vypořádali hlavně s radikálněji naladěnými stoupenci reformního hnutí. Tyto politické procesy skončily už roku 1972. Normalizační režim usiloval o úplnou likvidaci opozice. A skutečně tvrdou rukou i zvýšením životní úrovně dosáhl toho, že na vrcholu normalizace už nebylo po opozici ani vidu ani slechu. Změna nastala teprve 8. dubna roku 1975. Toho dne adresoval Václav Havel prezidentovi republiky dopis, v němž neúprosně analyzoval situaci v zemi a vyvozoval pro komunistickou vládu nemilé závěry. Dopis převzaly „štvavé vysílačky“, a tak se o jeho obsahu dozvěděla aspoň malá část veřejnosti. Václav Havel ve svém dopise hodnotil dosavadní dílo konsolidace. Došel k závěru, že oč víc se vnějškově zdařily záměry Husákova vedení, zejména snaha získat podporu obyvatelstva, o to méně je společnost konsolidovaná skutečně, vnitřně. Naopak, upadá do stále hlubší krize. Lidé ovšem předstírají podporu režimu, ale to jen proto, že je k tomu vede strach. Strach je podle Václava Havla vůbec základem normalizačního režimu. Havel líčí nátlak režimu na občany, zejména nátlak existenční, a upozorňuje na rostoucí sobectví a kariérismus. Lidé souhlasí s vládní mocí z pokrytectví a o to víc propadají lhostejnosti k obecným věcem; zato se jejich energie obrací dovnitř, do sféry soukromí: „Kdesi mezi obranou před světem, řízenou strachem, a útočným dobýváním světa, vedeným touhou po osobním prospěchu, rozkládá se oblast… lhostejnosti a vše, co s ní souvisí. Lidé jakoby po nedávných historických otřesech a po tom, jaký systém se v zemi stabilizoval, ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo. Rezignují na všechno, co přesahuje rámec jejich běžné každodenní péče o své osobní zajištění… A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, … jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot …“ (Václav Havel, Dopis Gustávu Husákovi s. 25) Havlův vývoj se zřetelně ubíral k stále kritičtějšímu pojetí skutečnosti; mimo jiné se to projevilo v důrazu na úpadek mravnosti. Přesvědčen, že tato situace musí vést ke korozi všech mravních hodnot, k rozpadu měřítek slušnosti „ a k obsáhlému podlomení důvěry ve smysl takových hodnot, jako je pravda, zásadovost, upřímnost, nezištnost, důstojnost a čest.“ To, domnívá se Havel, úzce souvisí se stavem kultury jakožto základním nástrojem sebeurčení společnosti. „Tam, kde je totálním ovládnutím společnosti totálně potlačen její vnitřní diferencovaný rozvoj, je zcela zákonitě na prvním místě potlačena kultura.“ V takovém světě se kulturní politikou rozumí především činnost kulturní policie. Havel hovoří přímo o kastraci národní kultury a ptá se, k jak hluboké to povede duchovní a mravní impotenci národa v budoucnu. Daný stav přispívá k jakési sociální entropii. Navíc se ze společnosti vytrácí další dimenze, dějinnost. Společnost, která žije, má dějiny.Ovšem, je-li „…v dějinách prvek kontinuity kauzality tak bytostně svázán s prvkem neopakovatelnosti a nepředvídatelnosti, vzniká otázka, jak mohou skutečné dějiny – tento neuhasitelný pramen ‚chaosu’, trvalý zdroj neklidu a drzý políček pořádku – existovat ve světě ovládaném ‚entropickým’ režimem. Odpověď je jasná: existovat v něm nemohou“. Mezi Havlovy bystré postřehy patří i to, že viděl tehdejší situaci nejen staticky, ale i v jejím pohybu: „Nejhorší na této krizi ovšem je, že se prohlubuje: stačí se jen trochu povznést nad omezenou perspektivu každodennosti, abychom si s hrůzou uvědomili, jak rychle všichni opouštíme stanoviště, z nichž jsme ještě včera odmítali ustoupit: co ještě včera chápalo společenské vědomí jako neslušné, dnes běžně omlouvá, aby to zítra zřejmě přijímalo jako přirozené a pozítří možná dokonce jako příklad slušnosti. O čem jsme ještě včera prohlašovali, že tomu nikdy nepřivykneme, nebo, co jsme prostě měli za nemožné, dnes bez údivu přijímáme jako skutečnost. A co bylo naopak ještě nedávno pro nás samozřejmostí, dnes chápeme jako výjimečné a brzy – kdoví budeme považovat za nedostupný ideál.“ Zastavme se u těchto Havlových postřehů, konstatujících hluboký úpadek morálky. Jsou jakýmsi ukazatelem, který naznačuje cestu českého disentu a nepřímo i české politiky v následujících letech. Brilantní stylizace poznamenává Havlův pohled na dějinný pohyb od reformního hnutí k vrcholu normalizace natolik, že se zdá hluboký, i když ve skutečnosti hluboký nebyl. Od reformního hnutí, soudí Havel, jsme se politováníhodným způsobem sesunuli až do stadia morální krize. Je třeba, abychom si to uvědomili a můžeme zase opačným morálním „pohybem“ vše napravit. K tak jednoduchým závěrům – podle Havla se to vše prostě stalo –, jakkoli veřejně všelijak ozvláštňovaným, bylo přirozeně možno dojít pouze nadměrně jednoduchým uvažováním. A především bez základní reflexe toho, co se vlastně přihodilo. A co se přihodilo? Obyvatelstvo, které v době pražského jara v rostoucí míře podporovalo Dubčekovo vedení, podpořilo je takřka stoprocentně v srpnovém týdnu po sovětské invazi. Aktivní rezistence, kterou předvedlo, ukázala sovětskému vedení, že Češi a Slováci jsou schopni ukázněného postupu, a reformátorům ve vedení KSČ a státu měla napovědět, že to je síla, o kterou se mají opřít. Na něco takového však s výjimkou Františka Kriegla vůbec nemysleli. Chápali lid „populisticky“, smím-li se vyjádřit současným termínem, byl jim dobrý pouze k podpoře jejich vlastních záměrů. A tak podepsali tzv. moskevský protokol, jímž se zavázali poslušností kremelskému vedení, jinak řečeno k postupnému institucionálnímu i personálnímu odbourávání reformních opatření. Současně se zavázali mlčením o tom, co provedli. Opravdu, mlčeli o tom. Zatímco Alexander Dubček plakal do rádia, tvrdil on i jeho druhové, že uchránili výsledky lednového vývoje a že v něm budou pokračovat. Pláč nepomohl; podle rozkazu Sovětů museli dělat pravý opak. Současně s projevy o pokračování v politice ledna Dubček dělal obrovské ústupky Rusům a prováděl sebekritiky za to, že se nedokázal chovat k „ třídním nepřátelům“ s nutnou dávkou tvrdosti. Již v říjnu 1968 na vřelé přímluvy „mužů ledna“ československé Národní shromáždění přijalo zákon o dočasném pobytu sovětských vojsk na území republiky. To bylo nesmírně závažné, protože situace v zemi se začala obracet: sovětský okupant jako by u nás byl na pozvání československých ústavních orgánů. Reformně zaměření funkcionáři (nejmarkantnější to bylo v případě Josefa Smrkovského) museli opouštět svá dosavadní místa, a to i proti vůli obyvatelstva, právo na svobodu projevu bylo čím dále tím víc omezováno. Co vše si lidé mysleli, těžko dopodrobna vysoudit. Jistě jim bylo reformních funkcionářů líto, někteří však už tenkrát pochopili, že byli podvedeni. V dubnu 1969 byli reformní politici včetně Dubčeka donuceni opustit poslední mocenské pozice. Vzdali se těchto pozic z donucení. Z vlastní vůle však učinili další krok a předali československé obyvatelstvo jako nějaké zboží Gustávu Husákovi; ten prý dovede zajistit blaho lidu a vlasti lépe než oni. Lidé tomu většinou uvěřili. Zažili však nejen hořké zklamání, ale rovněž mocenský tlak Husákových normalizátorů, zejména po policejních masakrech při demonstracích u příležitosti výročí sovětské okupace 21. srpna 1969. Následovaly mimořádné zákony, které byly svými kriminálními sankcemi nejen jakýmsi oknem do „řádné“ normalizace, ale také vizitkou mužů ledna – byly podepsány Dubčekem, Černíkem a Svobodou. Lze se divit, že obyvatelstvo toho všeho mělo brzy dost? Pokud jde o politiku, nastoupila všeobecná rezignace.V poznání, že je jim sféra veřejného života uzavřena, uchýlili se lidé, podporováni v tom vedením země, do soukromí. Předpokládali aspoň, že normalizační režim „pracujícím“ za odňatou politickou svobodu zajistí sociální a životní jistoty. V tom se do značné míry nezklamali a bylo to pro ně i pro režim důležité. Na tomto základě (aktuální hrozba policejního násilí, politická rezignace občanů, zvýšení životní úrovně, existence sociálních a zdravotních „jistot“) mohl vzniknout konsensus normalizačního režimu s obyvatelstvem. Jen v důsledku tohoto konsensu (a nijak jinak) panoval v Československu až do roku 1987 vnitropolitický klid. Normalizace, lidská práva a socialismus I za normalizace žil ve vědomí obyvatelstva ideál socialismu V zápalu boje proti normalizačnímu režimu Václav Havel, jak o tom svědčí dopis Gustávu Husákovi, nebyl práv skutečnosti v jedné z jejích významných součástí, a to tím, že přecenil funkci strachu v mechanismu fungování tehdejší společnosti. Není to poznatek nový, již dávno při úvaze o funkci strachu ukázal Petr Rezek (a to právě v polemice s Václavem Havlem), že i v normalizované společnosti je třeba odlišovat jednání vycházející z dodržování konvence od jednání, které má původ ve strachu: „…i povinná účast na průvodu k Prvnímu máji po nikom nežádá, aby projevoval zájem o obsah oslavy, nýbrž pouze aby přišel… Prvotním motivem takového jednání je klid, nikoliv strach, nýbrž dosažení klidu. Jednání, které má pozitivní cíl, jako je klid a mít od všeho pokoj, se podstatně liší od jednání ze strachu.…takto jednající může pociťovat pravý opak strachu, totiž mít pocit kvazivítězství z obejití předpisů a požadavků… Čím níže kdo stojí v hierarchii moci, tím méně pravého rituálu vykonává.“ (Petr Rezek, Politika kýče) Konsensus normalizačního režimu a obyvatelstva tedy zajisté zahrnoval také strach jakožto důsledek násilí, které režim považoval za nutný „v boji proti nepříteli socialismu“. V tomto smyslu jej perzekvované osobnosti a funkcionáři roku 1968 pociťovali na vlastní kůži mnohem víc než ostatní a byli nakloněni tomu jeho funkci přecenit. Nechápali, že právě oni jsou „nepřáteli socialismu“, a to na rozdíl od prostých občanů. Široké lidové vrstvy však strach za základ politické a společenské situace nepovažovaly. Všeobecně panovalo přesvědčení, oficiálně šířené a veřejností sdílené – zvláště po zkušenostech s reformním komunismem – že za daných okolností je Husákův režim a jeho tuhá komunistická garnitura jediný, který je schopen zajistit v Československu socialismus s jeho sociálními a životními jistotami. Víra českého obyvatelstva v socialismus jakožto nejdokonalejší společenský řád má staré kořeny – přinejmenším v dobách první republiky. Nacistický protektorátní režim, který potřeboval udržet v Čechách a na Moravě vysokou úroveň zbrojní výroby, a za tím účelem poskytoval manuálně pracujícím vrstvám sociální privilegia, paradoxním způsobem podpořil vývoj, který se za války odehrával v exilu. Rozvíjel se tu totiž jedinečný fenomén levicové spolupráce obou exilových odbojových center české politiky (Londýn a Moskva), spočívající na programu národně socialistické revoluce (tzv. Košický vládní program) a na vazalské spolupráci se Sovětským svazem. Poválečná revoluce měla základní cíl vytvoření socialistického, se Sovětským svazem spjatého národního (slovanského) státu Čechů a Slováků (to znamenalo, jak již bylo řečeno, hlavně konfiskaci a vyhnání německého a maďarského obyvatelstva) a podstatnou socializaci (zestátnění) hospodářství republiky. Od té doby bylo udržení a rozvíjení socialismu politickým cílem většiny obyvatelstva. Je pozoruhodné, jak to v červnu 1967 viděl a z tribuny IV. sjezdu Československého svazu spisovatelů prohlašoval jeho hlavní řečník, Ludvík Vaculík: „A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen? Na cestě za tímto snem, k němuž naše národy mířily z hloubky svých dějin, prošli jsme body dílčích úspěchů. Jedním z nich byl i vznik samostatného Československa (…) /Tento státní útvar/ nenashromáždil v cítění a myšlení svých občanů žádnou významnou averzi k ideálům socialismu uskutečnitelným v druhé etapě státního vývoje. Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu.…“ Vaculíkova slova jsou důležitá. Chceme-li pochopit jakýkoli národ v určité době, může takový pokus vést k alespoň částečnému výsledku, pouze podaří-li se zjistit, jak se chovají a jednají jeho elity, jejichž jednáním a uvažováním je národ (společnost) jako celek silně podmíněn a ovlivněn. Lid nevytváří programy, ty vytvářejí elity, přirozeně s ohledem na obyvatelstvo a jeho cítění. Avšak chování a jednání elit samo skončí na mělčině, jakmile jeho morální východisko přestane být prostředkem a přeroste v cíl; nejenže zahltí celé jednání elity, ale často i širokých vrstev obyvatelstva. Výsledkem je zmoralizování politiky, která se tak mění ze základního prostředku pro správu státu ve snahu bezprostředně uplatnit ve společenské realitě jednotlivé morální normy. Je to takřka samozřejmé v revolučních obdobích; pochopitelné také je, že pak zmoralizování politiky pravidelně vede k tragickým důsledkům. Kdybychom chování obyvatelstva v této národně socialistické revoluci let 1945–1948 posuzovali podle pravidel používaných radikálními intelektuály, dospěli bychom nejspíš k závěru, že se chovalo „mravně“: nevyznávalo občanskou pasivitu, lživý ustrašený život, nýbrž upřímně žilo starostmi společnosti. Má to háček. Veškeré poválečné moralizování mělo jediný ideál: rovnostářsky spravedlivou socialistickou společnost, která byla synonymem blahobytu. Socialistický blahobyt, to tehdy znamenalo bez Němců, bez kapitalistů a se Sovětským svazem. Jak blízko právě tehdy bylo chování společnosti a její revoluční angažovanost ve prospěch socialismu skutečné morálce, to právě zde řešit nemusíme. I když ponecháme stranou desetitisíce obětí „odsunu“ a retribučních rozsudků, pak aktivita prvních revolučních let znamenala především vyvlastňování majetků v tak obrovském rozsahu, jaký tehdy neměl v Evropě obdoby. A tak byl v Čechách a na Moravě hlavní cíl revoluce včetně socializačních požadavků splněn již během roku 1946 a socializační požadavky v podstatě rovněž. Za jednotné podpory obyvatel vznikl československý lidově demokratický, to znamená socialistický stát. Ani komunisticky radikální a brutální únor 1948 neodstranil z vědomí společnosti ideál všestranně spravedlivého a spolehlivého socialistického státu. Jednak jej nechtěl odstranit, nýbrž posílit, jednak byl tento ideál tak výrazným reziduem poválečné revoluční celonárodní jednoty, že přečkal půl století a v mnoha podobách se s ním setkáváme dodnes. Po roce 1968 se právě o něj mohla politika sovětských okupantů a jejich exponentů opřít. Tato okolnost rovněž usnadňovala silné morální zdůvodnění rychle postupující normalizační politiky; jelikož „vnější nepřítel“ zůstal na Západě a podporoval zbytky „vnitřního nepřítele“, nemohla se podle představitelů normalizačního režimu tato „svoboda“ obejít bez násilí. Naskýtala se tak možnost, jak násilí poměrně logicky zdůvodnit. Násilí – například sovětská vojska na českém území – bylo údajně nutné, jestliže měla být zajištěna práva osvobozeného člověka proti hrozícímu západnímu nepříteli. Normalizační režim měl tedy originální politiku „lidských práv“, která byla rozdělena na dvě části. Jejich první část zahrnovala občanské („buržoazní“) svobody (projevu, sdružování, shromažďování atd.), jichž by, zdůrazňovali ideologové režimu, v třídně rozdělené společnosti stále ještě mohlo být zneužito, a tak jich pracující byli zatím zcela ušetřeni (zbaveni) a museli je přenechat výhradně státu. Nicméně za důležitější než odňatá politická práva vydával režim druhou část, pasivní práva hospodářská a sociální (právo na práci, právo na nemocenské a starobní pojištění, právo na odpočinek, právo být odborově organizován a další.). Tuto sociální část lidských práv nejen neustále zdůrazňoval, ale také, i když na různě vysoké či nízké úrovni, uskutečňoval. S poukazováním na nutnost násilí vzhledem k ohrožení socialismu takto založený konsensus bohatě stačil k tomu, aby pracující, jimž jako vždy šlo především o to přežít, pochopili, že pokus o demokratizaci socialismu, nestojí-li v jeho čele soudruh Husák a jeho politbyro, byl a je krajně pošetilý. Na základní význam tohoto konsensu jsem upozorňoval už před léty v odpovědi na anketu časopisu „Prostor“: „…po sovětské invazi v srpnu 1968 a první normalizaci, kterou uskutečňovala kolaborující Dubčekova reformní garnitura, nemělo obyvatelstvo na vybranou. Vůdcové Pražského jara je jako nějaké feudální poddané odevzdali stranické a státní nomenklatuře – a jak se měl lid bouřit proti Husákovu režimu, když byl zklamán vyústěním reformního pololetí roku 1968, neměl předáky, potřebné instituce a když ještě navíc režim chránily sovětské tanky? Za těchto okolností vznikl konsensus, politická dohoda mezi nomenklaturní vládou a obyvatelstvem. Obsah tohoto konsensu, který byl spíše hlučný než tichý, určoval název: reálný socialismus. Socialismus byl v Československu od druhé světové války všeobecně sdíleným cílem, adjektivum reálný v tehdejší situaci vyjadřovalo okolnost, že jde o opak socialismu nereálného. Nereálný tenkrát byl (opravdu, o tom se všichni v srpnu 1968 přesvědčili), socialismus demokratický, reformní, „socialismus s lidskou tváří“. Normalizační reálnost znamenala co nejméně bolestivý život pod sovětskou okupační mocí a socialistickou demokracii, která jednak ideologicky kryla krajně autoritativní režim, jednak obsahovala základní sociální a existenční jistoty. Obrazné „mysli si co chceš“ však vyjadřuje skutečnost, že režim poskytl obyvatelstvu opravdovou svobodu soukromí. Její bizarní existence v rámci autoritativního režimu přispěla k sociálnímu cynismu, vyjádřenému zlověstným kdo nekrade, okrádá rodinu, ale proto bychom ještě neměli obyvatelstvo démonizovat.“ (Prostor č. 33, 1997) Oficiální normalizační politika „lidských práv“ byla účinná. Působila v situaci, kdy se vládnoucí moc snažila zabezpečit výsledky dosavadní konsolidace, v době, kdy za umrtvení do té doby aktivních institucí bylo z KSČ vyloučeno na půl miliónu členů. Určitá část z nich, zejména bývalí funkcionáři, zbaveni existenčního zabezpečení, nejen na uvedený konsensus nepřistoupili, ale ani nevzali na vědomí, že existuje. Tito lidé se nevzdali principů reformní politiky pražského jara a jimi měřili neutěšenou politickou situaci země. Pokročili však v přetváření reformní politiky v opoziční politiku lidských práv. Opoziční pojetí lidských práv Disidentské pojetí lidských práv prý bylo „pravicové“ Až dosud se má za to, že v oněch dvou normalizačních desetiletích stály proti sobě totalitní moc a pravicově zaměřená opoziční politika lidských práv v čele s Václavem Havlem. Tak v roce 1995 Roger Scruton v rozhovoru v Babylonu tvrdil, že v disentu u nás panoval všeobecný pravicový konzervativizmus . Podle Rogera Scrutona je Václav Havel konzervativec – i když „nikdy by se nepřinutil to o sobě říci“ – a jeho pozice v Chartě 77 byla napravo od středu. Jenže opoziční politika lidských práv se naopak zakládala na zřetelně levicových myšlenkách. Sám Havel v rozhovoru s Jiřím Ledererem (1995) prohlásil, že se považuje za socialistu; „ba domnívám se dokonce, že jsem si leccos vzal i z marxismu.“ Havel rozvedl politické a sociální ideje filozofa Jana Patočky, který je vlastním zakladatelem levicově opoziční politiky lidských práv. Jan Patočka byl v šedesátých letech jedním z nejvýraznějších představitelů přesvědčení, že v československých poměrech nelze dospět k pozitivnímu duchovnímu vývoji jinak než liberálním rozvojem marxismu-leninismu. Nekompromisně vyjádřil tuto myšlenku na přednášce o filozofii v Národním muzeu v předvečer roku 1968 (paradoxní je, že tuto přednášku organizovala Tvář) a v souladu s tím projevoval za pražského jara 1968 sympatie k reformním komunistům. Z citátů, jimiž jsem to v minulé kapitole dokumentoval, si jeden dovolím zopakovat: „…protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20. století, má tento proces všeobecný charakter a překračuje naše vlastní meze.“ Jan Patočka byl ovšem muž širokého rozhledu. Sledoval čínskou kulturní revoluci a bedlivě si všímal studentských vzpour, které otřásaly západními metropolemi. To mu umožnilo syntetizovat na samém sklonku pražského jara své marxisticky orientované opoziční úsilí v několika politických studiích. Svou knížkou ‚O smyslu českých dějin’ Patočka silně zradikalizoval dosud většinou pozitivní pohled na české národní bytí; jeho kritika srovnávající jungmannovskou etnickou koncepci českého národa s utopickým, ale ‚správnějším’ pojetím B. Bolzana, byla zřejmě jedním z důrazných impulsů k postupné problematizaci české identity. Ale nejen to. Patočkovy úvahy se týkaly i obecnějších politických problémů: český filozof v nich pod vlivem tehdejších studentských výtržností v západním světě vytvořil další větev marxistického dějinného schématu, když dosavadní privilegovanou úlohu proletariátu v revoluci, která osvobodí člověka, převedl na inteligenci. A přece to nebylo vše. Jan Patočka v několika statích o inteligenci nejen vytvořil zmíněnou novou větev marxistického dějinného schématu, ale odstínil i význam a váhu jednotlivých složek života a působení inteligence. Nejdůležitější bude inteligence tvůrčí a největší vliv na život společnosti a zejména na politiku bude mít vědecká morálka. To bylo pro budoucnost nesmírně důležité. Patočka i teoreticky neobyčejně zvýraznil morálku ve srovnání s politikou. Začal český spor politiky a morálky, spor, o jehož podstatě jsme tu již hovořili. Nikdo by byl netušil, že tento spor dopadne tak, jak se to stalo: morálka sice nezvítězila, zato politika prohrála na celé čáře. Oba prezidenti na tom nebyli bez viny. Armádou, která se měla pustit do dějinného zápasu, byla, jak již naznačeno, inteligence. Patočka píše: „Dnes sice nelze tvrdit, že by intelektuál byl získal onen vliv na veřejnost, jehož je třeba, aby celá společnost měla pocit, že se v ní na základě nahlédnutí dá podniknout něco kladného,…ale není již bezmocný, alespoň v určitých skupinách a frakcích. Že duševní pracovníci, hlavně studenti, jdou na ulici, že organizují pouliční boje nebo okupační stávky jako dříve jen dělníci, že se kongresy spisovatelů stávají událostmi prvního řádu, na kterých neviditelně již dochází k politickým změnám, to vše byly dříve náznaky, ale žádné skutečné příklady. Zde vystupuje nový element společnosti, síla, s jejíž působností bude zřejmě od nynějška nutno na dlouhou dobu počítat.“ (Jan Patočka, Inteligence a opozice,) V. DOBA CHARTY 77 Rozkvět reformní i protireformní morálky Charta 77 útočí proti režimu a vytváří opozici Restaurace komunistického režimu měla několik fází. První charakterizoval tzv. moskevský protokol, druhou odstranění Dubčeka z funkce 1. tajemníka, třetí rozehnání demonstrací 21. srpna 1969. Pak už se mohla rozběhnout normalizace. Vytvořila zpočátku situaci, která nebyla ve všech oblastech stabilní. Zatím ještě nepříliš viditelně, ale o to neústupněji stály proti sobě normalizační politika a politika opozice, obě opřeny o morálku, to znamená o morální (komunistický/socialistický) kodex lidských práv. Síly to byly nesrovnatelné. Na straně režimu stála většina obyvatelstva, o politice opozice vědělo ze zahraničních vysilačů pár intelektuálů. Ale opozice byla přesvědčena, že situace se rychle změní. „Hlavní důvod, proč jsem ten dopis /pozn.: Husákovi/ napsal, by měl do jisté míry vyplývat z jeho textu…Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý, řekl bych ‚společensko-hygienický’ význam. (…) Hlavní, co mne zajímalo, bylo… jestli to celé není plácnutí do vody.“ (Václav Havel v rozhovoru s Jiřím Ledererem o dopisu Husákovi). O to, aby nešlo o plácnutí do vody, se také Václav Havel nemalou měrou zasloužil. Poté když se podařilo dosáhnout toho, aby v procesu se skupinou undergroundu byly vyneseny nižší rozsudky, než se očekávalo, usoudili mnozí opoziční intelektuálové, že režim dal najevo svou slabost. A tak skupina opozičních intelektuálních aktivistů (Pavel Kohout, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a další) a ve spojení s perzekvovaným undergroundem připravila první a nadlouho poslední politické akci, Prohlášení Charty 77. Václav Havel byl spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem vybrán do první trojice chartovních mluvčích. „Ze tří původních mluvčích Charty 77 jsem byl nejmladší, a už proto jsem v počátcích Charty vyvíjel nejvíc praktické organizační aktivity,“ řekl o něco později („Praská ledový krunýř lhostejnosti“). I když Václav Havel byl čelným představitelem (a v zahraničí ho často považovali za jediného představitele Charty 77), věcně Charta přesahuje rámec našeho pojednání. Proto obšírnější pojednání o ní zařazuji jako přílohu a na tomto místě bude uvedeno jen to, co považuji z hlediska vztahu morálky a politiky (a tedy také pro Václava Havla) za nejdůležitější. Prohlášení Charty 77 bylo ostrým útokem proti normalizačnímu režimu. Odvolávalo se na mezinárodní pakty OSN o lidských právech – které ratifikovalo Federální shromáždění a v říjnu roku 1976 otiskla Sbírka zákonů – a žádalo plnění všech norem uvedených v těchto paktech. Bylo jich požehnaně (viz příloha) a jejich publikování znamenalo jednoznačně propagační záležitostí, určenou hlavně pro zahraničí; ve Sbírce zákonů byly uvedeny určitě ne proto, že by je snad – nedejbůh – chtěl Husákův režim uplatnit v realitě. To přece nikoho nemohlo napadnout v době fungující diktatury, kdy společnost byla podřízena vedoucí úloze KSČ. Prohlášení Charty 77 ji poměrně přesně charakterizovalo: „Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci neodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem.“ Mezi právy a svobodami, které požadovalo Prohlášení Charty 77 byly kromě pověstného práva na svobodu projevu i takové svobody a práva jako právo na přijímání a rozšiřování informací nebo právo na svobodu sdružování a shromažďování. Je tedy logické otázat se, jak to vše mohli tvůrcové Charty požadovat – a to v době rozkvětu vedoucí úlohy KSČ, kdy se na veřejnosti nesmělo vůbec nic – čeho si vlastně mysleli, že dosáhnou. Jenomže oni na jedné straně předkládali eminentně politické požadavky, na druhé straně neuvažovali politicky, ale spoléhali na tlak ze zahraničí (jako by se nepoučili z událostí roku 1968–1969) a na morálku. To znamená, že neporozuměli vzniklému konsensu mezi normalizačním režimem a obyvatelstvem. Nechápali, že „obyčejným lidem“ nebyla „morálka“ režimu, zdůrazňující sociální a životní jistoty, zcela proti mysli a že také v této době jim šlo především o to přežít. A tak podle Havlova dopisu Gustávu Husákovi viděli společnost ovládanou pouze a hlavně strachem. Přispěli ovšem k tomu, že pro nějakou dobu po Prohlášení Charty 77 českou společnost skutečně ovládl strach. Režim totiž sáhl k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek (a ty existovaly) obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu nějakou dobu spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. A když už, pak musela petice obsahovat bůhvíjaké protistátní reje, a to tak dalekosáhlé, že bylo v zájmu jednoho každého nedozvědět se jaké. Režim zorganizoval kolaborantsky orientovanou Antichartu, kterou s chutí podepsala – ze strachu i s ohledem na další kariéru a výdělky – velká většina výkonných umělců. Dalšímu zostření policejního násilí však zabránila jednak smrt Jana Patočky, způsobená nepochybně jeho vyčerpáním z policejních výslechů, jednak zásah sovětských orgánů, které tenkrát nemohly potřebovat další zvyšování vnitropolitického napětí v Československu. Pohotovost policie proti „vnitřním nepřátelům“ však zůstala a bránila aspoň poněkud normálnějšímu veřejnému životu až do roku 1989. Tento důležitý směr negativního působení Charty 77 neberou její apologeti v úvahu. Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán nedomyšleností, falešnými představami a podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že „…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter.“ Vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální poloorganizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost. Na tom, jakým směrem se Charta rozhodne postupovat, nyní hodně záleželo. Rozhodující význam při tomto rozhodování měl posléze Václav Havel. Úmrtní oznámení politiky Moc bezmocných oznamuje nahrazení politiky morálkou Moc bezmocných z října 1977 je nepochybně nejvýznamnější z Havlových spisů. A to nejen pro svůj obsah, ale také proto, jaký měla vliv na tehdejší situaci i pozdější vývoj. Václav Havel dokonale využil své schopnosti zvýraznit jisté základní rysy společenské situace a pojmenovat je tak, aby vznikla ideologická fabule, která vypadá věrohodněji než sama skutečnost, a mohla se tedy za ni vydávat. Vyšel z Patočkova morálního východiska, trval na něm a rozšířil je; bylo mu zřejmé, že opozice v dané situaci nemůže vyvíjet aktivity, které by měly celospolečenský smysl.Tuto okolnost podal jako vývoj reality, která učinila zbytečnou dosavadní politiku. Politika musí být nahrazena tzv. nepolitickou politikou. Ta vychází ze „skryté sféry“ pod spořádaným povrchem života. Zde, pod povrchem, jsou skutečné životní intence a tam je lze i oslovit. Ačkoli je režim bezohledně potlačuje, může se jimi opoziční politická aktivita v této skryté sféře napájet. „Opozice“ totiž nebojuje v post-socialistické společnosti svůj zápas na rovině institucionální mocenské konfrontace, nýbrž na rovině „lidského vědomí a svědomí, na rovině existenciální. (…) Skutečným polem potenciální politiky je v post-totalitním systému… trvalé a kruté napětí mezi komplexními nároky tohoto systému a intencemi života, totiž elementární potřebou člověka žít aspoň do jisté míry v souladu sám se sebou, žít prostě snesitelně, nebýt ponižován nadřízenými a úřady.“ Václavu Havlovi ovšem nešlo jenom o situaci člověka v normalizovaném světě. Vždyť tento systém vyrostl „na půdě historického setkávání diktatury s konzumní společností.“ Havel se ptá, zda vlastně ve skutečnosti nejsme „jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování…“ Zdejší hluboká krize lidské identity se projevuje mimo jiné „jako hluboká mravní krize společnosti (…) a vzpoura člověka proti jeho vnucenému postavení je…akt zřetelně mravní.“ Václav Havel viděl zdejší společnost na základě kruté polarizace: na jedné straně je masa obyvatelstva, žijící bez základního sporu s nelidským režimem, a proti ní hrstka demokratických aktivistů, bezmocných osobností usilujících o změnu neúnosných politických poměrů. Tuto polarizaci společnosti Havel podal ideologicky jako protiklad „zelinářů“, propadlých „životu ve lži“, a disidentů, to znamená intelektuálů „žijících v pravdě“. Zelinářovi jde o to začlenit se do řady souhlasících, podlézajících moci, zatímco disidentský život v pravdě je hlavním zázemím jakékoli nezávislé alternativní, to znamená nepolitické politiky. Václav Havel předpokládá jako samozřejmost, že hlavní část české společnosti je postižena zelinářským komplexem. Chápe, že jsou to spoluobčané, jeden lepší, druhý horší, jsou však zasaženi zelinářskou sobeckostí, a hamižností. Chybí jim dostatek vznětu a skrývají svůj skutečný postoj za fasádu vyprazdňující se ideologie. Zelinář si dá do výkladu heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“, ale určitě by odmítl umístit ve výloze heslo „Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný“. (Dodávám: lze se tomu divit?) Tak byla politika nahrazena etikou – a ještě k tomu uraženou. Statické rozdělení společnosti na hrstku vyvolených intelektuálů a masu jednoduchých, prostých individuí je vlastně pravým opakem toho, co přinesl tolik kaceřovaný vývoj „etnického a jazykového národa“ v obrození. Tedy přesvědčení, že bez ohledu na víru, vzdělání, profesi i politické zaměření jsme si všichni rovni jakožto členové jednoho národa a že musíme pro bližního udělat vše, co je v našich silách. Je mimo jakoukoli pochybnost, že Havel tu navazuje na Patočkovy stati z let 1968 a 1969, které kritizovaly způsob obnovy českého národa. Nechci tvrdit, že Havel nespatřoval v spoluobčanovi bližního, bohužel však v něm viděl rovněž zelináře. Disidentské snažení nesměřuje podle Havla jako ke svému cíli k demokratickému uspořádání společnosti. Demokracie tradičního parlamentního typu se vší pravděpodobností neotvírá „nějaké hlubší východisko“. Oč více „je v ní ve srovnání s naším světem (reálného socialismu – pozn. E. M.) prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje“. Mechanismy parlamentní demokracie „lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe“. Pokud je někde možno spatřovat perspektivu, pak „v nějaké obsáhlé existenciální revoluci.“ Jejím „nejvlastnějším prostorem může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti.“. Nečetli jsme už cosi takřka obdobného? Jistě, v úvodu, kde Havla cituji. Doplníme to ještě konkrétními úvahami, které jsou důležité pro pochopení dalšího vývoje u nás, v Československu a v Česku. Václav Havel usuzuje, že kdyby se snad někdy někde k tomu naskytla v zemích sovětského bloku příležitost (psáno r. 1977 – pozn. E. M.), „mohl by být tradiční parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by mohlo rekonstituovat diskusi, otevřít prostor ke krystalizaci elementární politické plurality jako bytostné intence života…“ Tuto přechodnou formu parlamentní demokracie by měl vystřídat systém post-demokratický., vzniklý na základě existenciální revoluce a mravní rekonstituce společnosti. K tomuto systému povedou struktury, které se budou víc než k formalizaci politických vztahů a záruk vztahovat k jejich novému duchu. Tyto otevřené, dynamické a malé struktury by měly být nikoli institucemi v pravém slova smyslu, ale společenstvími – rozhodně tedy nemůže jít o tradiční politické strany. Než „statický soubor zformalizovaných organizací jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením“. Tím, že by autorita vůdců vyrůstala z jejich osobností, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení, mohli by obdržet velkou pravomoc, čímž by byla nalezena cesta „z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací“. Přestavba hospodářského života v post-demokratické společnosti odpovídá uvedeným principům pro společenský život. Jedině samosprávný princip „asi může poskytnout to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a discipliny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.“ Metamorfóza nacionalismu Charta 77 a „Moc bezmocných“ mají silný vliv i v následujících desetiletích Je těžké shrnout, co vše „Moc bezmocných“ znamenala. Pro přehlednost se všimněme nejprve toho, co znamenala v dané chvíli pro československou demokratickou opozici. Nelze při tom zapomenout na „sociální složení“ Charty 77 a českého disentu vůbec. Bylo to sdružení poražených, po odvetě toužících reformně komunistických funkcionářů s občanskými demokratickými aktivisty, jichž bylo na počátku poskrovnu, a s undergroundem, který byl perzekucí přiveden k politice a k politickému radikalismu. Že se občanští aktivisté neostýchali s reformními komunisty spolupracovat, to jim vskutku nelze mít za zlé, horší je, že přejali jejich mentalitu a radikální způsob myšlení. Radikalismus znamená zejména usilování o dosažení cílů, k nimž za daného stavu věcí neexistují prostředky, takže v nejlepším případě ústí v morální rozhorlení nad nepřístojnostmi. Radikalismus velmi přispěl Havlovi k ideologii nepolitické politiky: cíle byly tak vysoké, že v dané chvíli se zdálo nejlepší zanechat skutečné politiky a soustředit se na morální rovinu. Mocí bezmocných se českoslovenští disidenti se od Václava Havla dozvěděli, že situace, která se jim ještě přednedávnem zdála zoufalá až neúnosná, je vlastně svým způsobem pozitivní. Bylo to cosi na způsob pohádky pro dospělé. Podle nepolitické politiky nebylo úkolem disidentů politické vyrovnávání s režimem – to naopak bylo programově zapovězeno –, nýbrž žít „život v pravdě“. Disidenti také nyní už věděli, že jich nemůže podstatně přibýt, protože proti nim stojí na straně režimu masa obyvatelstva, jehož polepšení je otázkou dlouhé doby. (Jen hrstka disidentů, hlavně Václav Benda, se postavila proti té přemíře mravnosti.) Chartisté si pomohli po česku. Katastrofa, kterou způsobilo Prohlášení Charty 77, byla přejmenována na počátek vítězství, v němž se budou prosazovat jednotlivé normy lidských práv. Samozřejmě, že to vše se může dít pouze a jedině v rovině mravní, v níž se také bude připravovat budoucí existenciální revoluce. Václav Havel v Moci bezmocných definitivně skoncoval s opoziční politikou jako takovou a nahradil ji politikou nepolitickou. Působením policejních akcí a tím, jak se jim přizpůsobil, ocitl se český disent v ghettu. Jeho osazenstvo se pozvolna doplňovalo – zejména mladými lidmi, kteří nesouhlasili s normalizačním režimem. (Ti viděli na Chartě 77 především opoziční společenskou strukturu). Zpočátku neexistoval v Chartě rozpor mezi jejím morálním základem a politickou vůlí „členů“. Po deseti letech již byla sdružením lidí, jejichž většina chtěla aktivně politicky pracovat proti režimu reálného socialismu a rozpor mezi původním morálním základem a mezi politickou vůlí členů se stále zvětšoval. Jak mohli tito „noví“ členové v Chartě 77 působit jinak než obtížně? Na základě nepolitické politiky byla Charta 77 i tak pro režim reálného socialismu mnohem přijatelnější než na samém počátku, protože jej neohrožovala; a důležité bylo, že tak byla přijatelná zejména disidentům. Pravděpodobně potřebovali takovou ideologii, jestliže měli přežít. Uvnitř ghetta se sbližovaly a mísily uvnitř různé skupiny disentu, a to také s bývalými reformními komunisty. Všeobecná mentalita disidentů byla poznamenána morálním radikalismem. Ani Václav Havel, ani ostatní disidenti netušili, jak dalekosáhlé důsledky bude mít nepolitická politika pro budoucnost. Levicové intelektuální kruhy (a nejen levicové) ve světě přijaly Moc bezmocných jako precizní, neideologický popis skutečnosti a to, co se v Havlově textu týkalo budoucnosti, jako nezvratné řešení situace východoevropských zemí. To znamená způsob, jak svrhnout komunistický režim. Úkol svrhnout nenáviděný režim však nakonec nepřipadl opozici proti reálnému socialismu. Ani ji připadnout nemohl. Pokud tyto režimy podporovalo a řídilo sovětské politbyro, byly vnitřními silami nepřemožitelné. Ale jakmile Michail Gorbačov přestal poskytovat jednotlivým satelitním státům podporu, ukázalo se, že i československý normalizační režim mohl existovat právě jen ve vazalské funkci Moskvy. V druhé polovině osmdesátých let se sovětský blok začal pozvolna zevnitř rozpadat. V té fázi – a samozřejmě ve vývoji, který pak následoval – byli disidenti nesmírně důležití a na jejich politické vyspělosti nesmírně záleželo. Především na nich záleželo, jaká bude povaha moci, kterou převezmou, a zprostředkovaně i kvalita demokratických poměrů, které po převratu vznikaly. To vše mělo jeden háček: politická vyspělost českého disentu – a nelze z toho vynechat ani působení Moci bezmocných a nepolitické politiky – byla velice nízká. Ještě nedlouho před listopadem 1989 snily politické špičky Charty 77 o existenciální revoluci. Pro politické působení Chartě 77 nezbylo než začít vážně uvažovat o vytvoření vlastní politickou expozitury. Přesvědčením vedoucích disidentů, že masa přívrženců a budoucích voličů mají k nim svou celkovou úrovní hodně daleko, politické změny sovětského systému neotřásly. Nejdalekosáhlejší posun způsobený doktrínou nepolitické politiky se týkal nejen politiky, ale i národa. V Čechách a na Moravě “nepolitická politika“ odňala nacionalismu, který má vždy (na to se rádo zapomíná) různé, nejen záporné, ale také kladné stránky, tu stránku nejlepší. Do hluboké minulosti se propadla všeobecně rozšířená idea plebejského národa, že musí svými vlastními silami docházet k stále vyšším stupňům kulturnosti a civilizovanosti. Tato havlíčkovská idea, že národ je povinen sám na sobě tvrdě pracovat, byla pořádně zdevastována už vyhnáním Němců (tedy snahou polepšit si na cizí účet), nyní však došel „vývoj“ ještě dál. Disidenti přejali dezintegraci společnosti, kterou přinesla normalizace, a chápali národ jako velikou společnost navzájem si lhostejných lidí. Tak byl český nacionalismus ochuzen do té míry, že z něho zbyla nacionální nenávist a xenofobie. Jenže nacionalismus může mít kromě těchto nehezkých stránek rovněž schopnost spojovat vrstvy společnosti lišící se vzděláním, profesemi, vírou a integrovat je v pozitivně působící národ. V daných poměrech bylo toto integrační působení více než těžké a nepolitická politika něčemu takovému nepřála. A to, že v předlistopadové době stála na jedné straně pasivita obyvatelstva, bohatě vyvažoval takové úsudky o něm, jaké vyslovil například Jan Urban: „Pouhý fakt existence pouze několikasethlavé disidentské komunity v mnohamilionové mlčící většině dodnes formuluje problém: ‚Proč jsem mlčel anebo dokonce aktivně kolaboroval, když nakonec bylo možné tak rychle a jednoduše vyhrát?“ Skutečnost byla mnohem složitější. Obvinit většinu národa z kolaborace je jistě snadné, ale není-li to doloženo fakty, také málo produktivní. VI. Václav Klaus, sborníky a Demokratická iniciativa Ineditní činnost Václava Klause Václav Klaus přispívá do ineditních Sborníků Aktivní disidenti, o nichž jsme tu právě hovořili, tvořili jen velmi malou část společnosti. Ostatní, zvláště ti, kteří v šedesátých letech dali najevo nezávislé myšlení, byli svým způsobem rádi, když jim StB dalo pokoj. Dalo – většinou, ale ne vždy. Celkem však měli tito lidé „prostor“, aby se scházeli. Skupina několika ze skupiny Tváře (Bohumil Doležal, Karel Štindl, Jan Nedvěd, já) a spolu s námi Bohumil Pechr a Miloš Hübner „vydávala“ ineditní Sborníky, „tištěné“ v mnoha průklepech na psacím stroji. Úzkostlivě jsme dbali na to, aby se o naší činnosti nedovědělo vnitro a půjčovali jsme je jenom známým. Vycházeli jsme z opačného pojetí než Charta 77, domnívali jsme se, že je třeba, aby se naše obyvatelstvo integrovalo – ostatně o tom a vůbec o našem snažení pojednává publikace Hledání naděje, kterou vydalo nakladatelství Maxdorf v roce 1993. Na počátku naší činnosti s námi spolupracoval rovněž Václav Klaus. Účastnil se našich schůzek a napsal články do prvních dvou čísel Sborníků. Oba články jsou i dnes zajímavé a je škoda, že Klaus nedal souhlas k jejich publikování v knížce Hledání naděje, takže následující reprodukce jejich obsahu je jenom částečná. Článek v prvním čísle Sborníků s názvem Zaměstnání podepsal Klaus pseudonymem Zdeněk Dvořák (všichni jsme používali pseudonymů) a je to vlastně článek všeobecně politický. Zamýšlel se nad novým charakterem vztahů v tehdejších institucích. „Pracoviště,“ zjišťuje, „je v poslední době jediným místem, kde se lidé ve větším počtu stýkají, a tedy jediným místem, kde existuje jakási veřejnost.“ Vznikají tu vztahy poměrně složité: jednak vztahy nadřízený–podřízený, „velmi rozvinuté vztahy osobní (kolektiv)“, ale ještě navíc i tzv. složky, vybavené značnou pravomocí hlavně v kádrové oblasti. Složky však nenesou žádnou odpovědnost. To vše má své důsledky: Vztahy po státní linii teoreticky formuluje teorie řízení, která hovoří o ‚řídící sféře’ a ‚řízené realitě’. Jejich vztah má být takový, že řídící sféra vydává příkazy a usnesení, které řízená realita prostě plní, nadřízený klade otázky a podřízený odpovídá, pouze byl-li tázán. Protože za těchto okolností není možné, aby se řízená realita sama na nadřízené obracela, kladla otázky, nebo dokonce něco namítala, musí si řídící sféra veškeré informace vyžádat předem, nejlépe formou výkazu, dotazníku či svodné informace. Na zpracování této většinou zbytečné informace pak potřebuje mohutný technický aparát (ASŘ) a početný personál. Autor tomuto systému vytýká, že jednak postrádá reálný koncept toho, čeho se má dosáhnout, jednak že nepočítá s neúspěchem nebo částečným neúspěchem nějakého příkazu. Systém by potřeboval být obdařen schopností příkaz eventuálně změnit či uzpůsobit reálným možnostem nebo změněné situaci. Takové možnosti nemá. Kromě příkazů, které vydává nadřízený, by bylo zapotřebí, aby „existovala ještě přinejmenším možnost rozhovoru, kde také ‚řídící sféra’ slyší, co jí chce realita sdělit, případně namítnout…“ V posledních letech, uvádí Klaus, se projevuje jisté ochabování věcného zájmu, nejasností záměrů a koncepcí; na druhé straně pak utužení byrokratických vztahů. „Příkazy, za nimiž nestojí pevný a konkrétní věcný záměr, mají pak zpravidla charakter formálních byrokratických opatření.“ Podřízení se o to víc uchylují k přikrášlování skutečnosti, předkládání zpráv o neexistujících úspěších a objektivních potížích.Ale nejde jen o to. „Každý neúspěch při plnění příkazu, úkolu či plánu se… považuje za hrubý osobní přestupek, který je třeba potrestat. Vedoucí musí proto věnovat značné úsilí preventivní obraně: zásadně se brání přijímat nové úkoly (‚nejsou kapacity’), odmítá technicky náročné nebo jinak riskantní práce a snaží se dosáhnout co možná neurčité formulace rozsahu pánovaných úkolů. (…) Rozšířený způsob, jak se odbornému rozhodování vyhnout vůbec, je neměnit výrobní program a napodobovat osvědčené vzory. Tím lze vysvětlit nápadný nedostatek originality ve všech oblastech pracovní činnosti a výroby…“ Podniky a pracoviště za těchto okolností chápou vlastní pracovní činnost jako obtíž. Jsou také hodnoceny nikoli podle pracovních výsledků, ale kupříkladu podle docházky, plnění kvalifikačních ukazatelů a mimopracovní angažovanosti. Rozkvět kurzů a školení, oblibu sanitárních dnů i „typické chování k zákazníkům“ vysvětluje autor tím, že podniky pociťují vlastní činnost jako rušivý element a snaží se ho nahradit plněním ukazatelů. A tak se pracoviště logicky stává místem, „kde vládne mocenská hra různých klik“; ti, kdo se této činnosti neúčastní, rezignují a propadají otupělosti „a nakonec všechno úsilí soustřeďují do soukromé oblasti, kde je ho aspoň vidět.“ Václav Klaus nepochybně popsal všeobecně činnost podniků a institucí s nezvyklou precizností. Následující článek „Některé makroekonomické souvislosti čs. ekonomiky“, který otiskl v druhém Sborníku pod pseudonymem Jan Řehák, byl přesto jistým překvapením. Byla to odborná stať, zaměřená především na budoucnost československého hospodářství vzhledem ke změně zásob, jejich těžby a ceny ropy, zejména v Sovětském svazu. Článek vycházel z charakteristiky běžného „růstového schématu“, které sice nebylo vytvořeno v ekonomikách socialistického typu, ale zabydlelo se v nich. V tomto schématu nejsou limitujícím činitelem růstu vnitřní ekonomiky „levné a poměrně dostupné suroviny“, nýbrž domácí zásoba pracovních sil. Tento tzv. úsporný typ ekonomického pokroku vyžaduje zvýšenou kvalitu pracovních sil, což vede k výrazným změnám v struktuře výchovy a vzdělávání. Ty podle autora odpovídají určité kombinaci využívání jednotlivých výrobních činitelů (pracovní síly, kapitál, suroviny, půda). Podle Václava Klause dodávají jistá specifika československé ekonomiky tomuto růstovému schématu některé nové dimenze a „činí ho ještě méně obhajitelným“. Především úzkostlivé dodržování plné zaměstnanosti, doprovázené vysokým podílem počtu pracujících k celkovému počtu obyvatel, vyhrotilo problém vyčerpanosti pracovních sil a posílilo tento faktor „jako limitující činitel dalšího ekonomického růstu.“ Pokud jde o suroviny, pak „…minimální surovinová základna ČSSR vytváří naprosto neodstranitelnou závislost ekonomiky na dovozu surovin, což vyvolává velkou citlivost ekonomiky na libovolné poruchy na světovém trhu. Avšak… existence dodávek z RVHP a zejména z SSSR vedla – alespoň do poloviny sedmdesátých let – k více méně bezporuchovému dodávání surovin pro náš zpracovatelský průmysl. Nová situace na světových trzích však změnila podmínky dodávek i v rámci obchodu uvnitř REVHP a citlivost čs. ekonomiky se tak výrazně obnažila. (…)Existence diskriminačního, uzavřeného a tedy přísným nárokům světového trhu nepodléhající obchodního bloku, kterým je RVHP, v podstatě po dvě desetiletí nespravedlivě umožňovala snadný vývoz výrobků čs. zpracovatelského průmyslu a tím i financování našeho surovinového dovozu. (…) Jestli je pro velký podnik v socialistické ekonomice při neexistenci efektivní vnitřní konkurence jedinou brzdou regulující činnost ekonomického centra, pak orientace tohoto podniku na zahraniční, ‚měkké’ trhy znamená velmi účinné zbavení se této vnitřní kontroly“. Podmínkou dalšího extenzivního růstu je prudký nárůst spotřeby některých „nových“ surovin, kupříkladu ropy, což autor dokládá údaji ze statistické ročenky. SSSR nehodlal zvyšovat svůj vývoz ropy do socialistických zemí (zvláště poté, kdy OPEC roku 1973 podstatně zvýšil ceny ropy), ale s ohledem na malou možnost získat ropu v kartelu zemí OPEC posléze ustoupil a ve zvyšování vývozu ropy do socialistických zemí pokračoval, i když pomalejším tempem. Autor považuje za klíčovou otázku, zda „ bude tento vývoj stejně pokračovat i v letech osmdesátých“. Informace o perspektivách těžby ropy v SSSR nepovažoval za zcela spolehlivé, ale upozornil na množící se zprávy o vyčerpanosti dosavadních nalezišť, o tom, že současná neefektivní těžba nechává značné množství ropy nevytěžené, že se budoucí naleziště budou muset posunout daleko na východ, „do oblasti věčného ledu, do nalezišť na moři.“ Tato nová naleziště nebudou připravena k těžbě dřív než během jednoho desetiletí. „V každém případě se očekává v polovině osmdesátých let v SSSR nedostatek ropy. Lze očekávat tři varianty budoucího vývoje: 1.“Stagnace těžby ropy dopadne pouze na ekonomiku SSSR.“ 2.Vývoz ropy do jiných než socialistických zemí bude omezen. 3.Omezení vývozu ropy nebo v nejlepším případě jeho stagnace postihne země východní Evropy, což povede k výraznému narušení ekonomického růstu „Pro ČSSR z toho vyplývá, že hlavním problémem se v nastávajícím období nemusí stát cena ropy, ale její faktický nedostatek.“ Zdálo se, že Václav Klaus je rozhodnut pracovat na Sbornících tak jako kdokoli jiný z nás a že vztahy z minulosti nepoznamenají naši spolupráci. Václav Klaus měl se mnou z roku 1969 cosi jako nevyřízený účet. Po příjezdu z Ameriky, nedlouho poté, co se chopil moci Gustáv Husák, vydal se Václav Klaus do redakce Tváře, kterou tehdy do značné míry pojímal i jako svůj časopis. Shodou okolností jsem byl v redakci pouze já a podařilo se nám dostat do sporu o svobodu. Klaus tvrdil, že svoboda nemůže končit něčím takovým jako změnou politbyra (nedávno předtím se stal prvním tajemníkem Gustáv Husák). To, že někdo může psát do časopisu, co chce, ještě není svoboda. A když do časopisu psát nemůže, není to ještě nesvoboda. Rozhodně ne nesvoboda, která by ovlivňovala ekonomiku. Nesvoboda u nás byla, když kluci nemohli nosit dlouhé vlasy, nechali si je narůst, ale násilím jim je ostříhali. Jenže ti hoši si „svobodu vlasů“ probojovali, a tím probojovali i kus skutečné svobody; a co on, Klaus, přijel z Ameriky, nevšiml si, že by se někdo pokoušel ji zrušit, zavést nesvobodu nejen v oblékání, ale vůbec v chování jednotlivce. Pro rozvoj svobodného hospodářství je tato volnost mnohem důležitější než psaní do časopisu. Hlasitě jsem s ním nesouhlasil. Ta hádka neměla ukončení a bezprostřední následky; Václav Klaus si sice neporozuměl se mnou, ale s Tváří solidarizoval až do konce; účastnil se také památného výletu do Cholupic, kterým se Tvář rozloučila s božím světem. Když jsme po dlouhých letech začali dělat Sborníky, nedal ani mrknutím oka nic najevo. Byl dokonce technicky nápomocen Doležalovi při přípravě jeho kritického textu věnovaného vztahu společnosti a ochraně přírody. Připravovali jsme další sborník a Klaus si pojednou vyhlédl článek, který pojednával o mechanismech proletářského internacionalismu, socialistické demokracie a vůbec vedoucí úlohy strany. Řekl, že nechápe, jak můžeme publikovat takové samozřejmosti, vždyť tyto věci všichni víme a známe. Jan Nedvěd navrhl, aby Klaus, když má tak zásadní připomínky, napsal polemický článek. Václav Klaus jen vrtěl hlavou. Netušili jsme, že byl mezi námi naposledy. Text, který tak odsuzoval, nebyl nic světoborného. Ale vyjít mohl a vyšel. Jenže Václav Klaus už tenkrát neměl dostatek pochopení pro nutnost vážné analýzy základních politických otázek (byl přesvědčen, že vše je mu hned jasné) a kromě toho, což dnes není žádná novina, nesnášel odpor. Demokratická iniciativa Vznik první občanské iniciativy orientované politicky To vše se odehrávalo v době hlubokého poklidu a zároveň napětí normalizačního režimu. Zdálo se, že poměry jsou navždy neměnné, ale i tak jsme se pokoušeli pokročit kupředu. V knížce Hledání naděje je zaznamenáno, jak při práci na Sbornících jsme se pokoušeli o dialog s disidenty, a posléze jak naše skupina dospěla až k vypracování samostatného programu . Psal se ovšem už rok 1986 a Československo bylo zasaženo proudem gorbačovské perestrojky. Byli jsme přesvědčeni, že nastala pravá doba k politické činnosti. A tak jsme spolu s Karlem Štindlem, Bohumilem Doležalem a Martinem Litomiským v druhé polovině roku 1987 založili Demokratickou iniciativu, nezávislé občanské hnutí (vzniklo jako první nezávislá iniciativa po Chartě 77). Události posledních dvou normalizačních let jsem tedy pozoroval jako aktivista Demokratické iniciativy. Nepochybně byl můj pohled subjektivní, ale aktivita opoziční občanské skupiny umožňovala vidět i věci a vztahy jinak skryté. V následujících odstavcích čerpám ze svých tehdejších zkušeností a znalostí a snažím se nebýt přehnaně jednostranný. Pro informaci o Demokratické iniciativě může posloužit text, který vypovídá, jak ji viděl „nepřítel“. V Nové mysli, což byl „teoretický a politický časopis ÚV KSČ“ vyšel v dubnu 1989 článek Rudolfa Janíka s názvem „Cíl tzv. nezávislých iniciativ: návrat před Únor“ (s. 30 nn), věnovaný především Demokratické iniciativě. Podle autora toto občanské sdružení „v různých dopisech a prohlášeních z roku 1988 … spolu s konkrétní organizátorskou činností stále zřetelněji usiluje o vytvoření charakteru politické opozice“. „Od počátků své existence vyvíjí Demokratická iniciativa širší činnost. Během několika dnů shromažďují její aktivisté asi 120 členů. Okamžitě se snaží vyjadřovat k aktuálním otázkám společenského dění. Vyslovuje se k novelizaci zákoníku práce, k 70. výročí vzniku Československa. Podílí se na organizování některých náboženských akcí (…) V souvislosti s 20. výročím srpna 1968 vydává Demokratická iniciativa Prohlášení k dvacátému výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa.(…)“ „Svou další aktivitou pak Demokratická iniciativa potvrzuje, že (…) se chystá k rozhodnějším činům.“ „Z názorů aktivistů Demokratické iniciativy… je zřejmé, že se pokoušejí o návrat k jakési moderní formě liberálně buržoazní demokratické společnosti. Podle soudruha Janíka je ideologie Demokratické iniciativy „ideologií maloburžoazie, která se pokouší obnovit své ztracené pozice.“ Prostřednictvím Jana Sokola Demokratická iniciativa navázala kontakt s Václavem Havlem a dohodla se s ním na spolupráci v nejrůznějších akcích. Spolu s předními disidenty z okruhu Charty 77 (Jan Štern, Zdeněk Urbánek, Rudolf Battěk, Martin Palouš a další) adresovala tato skupina každému jednotlivému poslanci Federálního shromáždění dopis, který se v pěti konkrétních požadavcích domáhal demokratizace politického života. Dopis poslancům FS měl byl zárodkem širšího opozičního hnutí, ale to byl omyl. Václav Havel se odstěhoval na Hrádeček a na nás už neměl čas. Tento vztah k nám už nezměnil. Pro takové odstranění komunikace byla vhodná doba. Hned po Demokratické iniciativě vznikly dvě opoziční skupiny složené převážně z mladých lidí, Nezávislé mírové sdružení a České děti. Mládí jejich aktivistů přinášelo náklonnost k radikálním činům a malou schopnost orientovat se v tehdy rychle se měnící společenské situaci. Naštěstí se jejich radikalismus projevoval hlavně v chuti co nejvíc demonstrovat, a to přidělávalo činitelům režimu vrásky na čele. O něco později vznikla Obroda, nejkonzervativnější opoziční skupina, složená z bývalých reformních komunistů. Přibývalo rovněž malých opozičních skupin a občanských iniciativ. Růst opozičních skupin umožňoval Václavu Havlovi komunikovat s těmi, s nimiž mu to vyhovovalo. Ale na druhé straně byla jeho situace nevýhodná. V Československu i ve světě byl znám jednak jako vůdčí postava opozice, jednak jako její symbol. Se symbolem to měl snadné, jeho známost a sláva se šířila – také díky přihlouplé politice režimu vůči opozici – daleko za hranici státu. O to větší vznikala diskrepance mezi proslulým symbolem a vůdčí osobností opozice; ta totiž neměla co vést, jelikož si nepolitickou politikou a zvýrazněním morálky na úkor politiky sama zavřela cestu k politickému působení. S Demokratickou iniciativou se Havel dohadovat nechtěl, a tak nezbývalo, než aby vedoucí skupina Charty 77 vymyslela něco nového. Podařilo se. Založila již zmíněnou politickou expozituru Charty, Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Jeho vznik byl uveden honosným manifestem, obsahující projekt neskutečně svobodné společnosti, o nějž mělo Hnutí za občanskou svobodu usilovat. Manifest, který napsal sám Václav Havel, podepsalo k 28. říjnu 1988 122 lidí, z toho 121 chartistů. Zakladatelé HOSU chtěli, aby se funkcionáři Demokratické iniciativy za celou skupinu rovněž podepsali, ale my jsme to odmítli. Zdálo se, že vztahy mezi oběma politicky zaměřenými opozičními skupinami budou napjatá, ale bylo tomu tak jenom na úplném počátku. HOS se osamostatnil a obě skupiny navázaly spolupráci, která vydržela takřka až do listopadu. Jednotně proti režimu reálného socialismu? Poválečná zkušenost jednoty jako pozitivní samozřejmost Nepříliš pozitivní vztah Charty 77 a samotného Václava Havla k Demokratické iniciativě brzy ještě zkalil zásah zvnějšku, zřejmě policejní provokace. Když Demokratická iniciativa v listopadu 1988 přerušila činnost (jak uvádí Rudolf Janík, „bylo to bezpochyby jen taktické opatření sloužící k přeskupení sil“), pokoušeli jsme se komunikovat s Václavem Havlem, abychom mu naše rozhodnutí oznámili. Vzal naše informace na vědomí jako informace úřední – jako by pocházely z opačného tábora. Bezprostředně poté se začaly šířit zvěsti, že Demokratická iniciativa spolupracuje s StB a že přerušení její činnosti je toho dokladem.Disidenti si to zřejmě skutečně mysleli. Neshody v disentu měly obecnější ráz. Šlo o jednotu. Podle Václava Havla totiž měly být nové občanské aktivity podřízeny Chartě 77, protože jen tak mohou proti režimu postupovat jednotně. Tyto nové občanské aktivity většinou přijímaly argumenty Charty jako samozřejmý předpoklad pro snazší postup proti komunistům. My jsme však viděli situaci opozičních proudů podstatně složitěji. Od druhé světové války u nás jednota úzce souvisí s nepřítelem mezi námi. Proti nacistickému nepříteli se demokratické síly semkly v Národní frontu a pod záminkou zabránit činnosti vlastnímu pravicovému nepříteli zakázaly existenci jakýchkoli konkurentů. Ideologie Národní fronty, která především nepřipustila jinou autonomní politickou organizaci, se opírala o nutnost jednoty a v klimatu, které podstatně omezovalo svobodu projevu, obyvatelstvo tuto demagogii po údajně katastrofálních zkušenostech pluralistické první republiky přijalo jako přirozené. A tak se tato destruktivní ideologie zapsala do paměti národa jako pozitivní samozřejmost. Ideologie jednoty se znovu vynořila koncem 70. let. Různé ideové proudy a směry se spojily v Prohlášení Charty 77 jistě také proto, že se považovaly za slabé k samostatnému politickému vystoupení. Okolnost, že se demokratičtí aktivisté v Chartě natrvalo nejen organizačně, ale i ideově spojili s bývalými reformně komunistickými funkcionáři, lze právem klást v souvislost se zasutou, ale stále existující tradicí Národní fronty. V českém disentu vedoucí osobnosti přejaly radikalismus bývalých reformně komunistických funkcionářů, nyní odpůrců Husákova režimu, popřípadě jej použily pro novou ideologii (nepolitická politika). Vždy je zapotřebí udržovat k takovými radikálně levicovým lidem myšlenkový odstup. V disentu je to ovšem těžké a v českém disentu to bylo těžké dvojnásob. Vlastně tu takový odstup neexistoval. V tom je také jeden z kořenů silného vlivu komunistů a radikální levice ve vývoji po listopadu 1989 Nobelovu cenu pro Václava Havla Demokratická iniciativa vytvořila výbor pro udělení Nobelovy ceny Václavu Havlovi. Prosadit spolupráci všech opozičních proudů jakožto nezávislých iniciativ bylo neobyčejně obtížné. Zvláštním dokladem toho je historie s Nobelovou cenou pro Václava Havla. Když byl v lednu 1989 v souvislosti s Palachovým týdnem Václav Havel zatčen, využila Demokratická iniciativa návrhu amerických senátorů na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a chystala se v Praze založit výbor pro Havlovu podporu. Nepředpokládala, že Havel dostane Nobelovu cenu, ale její vedení se domnívalo, že Havlovou nominací lze dosti účinně přispět k jeho propuštění z vězení. Sama a jediná Demokratická iniciativa však takovou akci nemohla uspořádat, protože v dané situaci by ostatní občanské iniciativy byly přesvědčeny, že DI využívá Havlova zatčení ke svým sobeckým cílům, a nepodpořily by ji. Vyzvali jsme proto k vytvoření širšího výboru, v němž jsem měl být za Demokratickou iniciativu pouze já sám. Naši výzvu podpořila okamžitě Eva Kantůrková, která pomohla získat jako členky výboru Danu Němcovou a Vlastu Chramostovou. Výbor pro nominaci Václava Havla na Nobelovu cenu vznikl a „působil“. Obstarával jsem prohlášení do Svobodné Evropy, výběr ukázek z dopisů, psal o tom krátké komentáře a sdělení o počtu podpisů a podával zprávy o průběhu akce. Jiří Kantůrek (na adresu Kantůrkových chodila většina příspěvků a podpisů), mi poštu vzorně dvakrát týdně nosil do zaměstnání (!). Akce začala úspěšně. Poprvé se ve velkém měřítku podpisovali společně disidenti a „pracující“ – například pracovní kolektivy, známí ze zaměstnání a další. Prostí lidé psali kupříkladu takto: „Žádám o propuštění nezákonně vězněného p. Václava Havla a ostatní politické vězně. Současně pro něho žádám o udělení Nobelovy ceny jako přednímu bojovníku za lidská práva, a tím i za světový mír. Mario Brejcha, elektrikář“. „Výbor pro podání návrhu na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi“ obdržel i dopis mluvčích Charty 77, v němž se psalo mj.: Vážení přátelé, dozvěděli jsme se o založení Vašeho výboru. Nejednou jsme vyjádřili své přesvědčení, že mír není záležitostí pouze vlád a politiků, ale i občanů, a že je neoddělitelně spjat s úsilím o dodržování lidských práv. Domníváme se proto, že by Nobelova cena míru měla být udělována především těm, kteří mimo rámec vlastní profese – a často s velkým osobním nasazením – přispívají k tomu, aby bylo život na naší planetě spravedlivější a důstojnější. (…) Návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi proto plně podporujeme. „ (Podepsáni mluvčí Ch 77 Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra) Ale dostali jsme také prostší kolektivní dopisy, například: Připojujeme svůj hlas na podporu návrhu na udělení Nobelovy ceny dramatiku Václavu Havlovi. (…) V. Havel usiloval o perestrojku, glasnosť a demokratizaci dlouho předtím, než tyto pojmy byly vysloveny, obletěly svět a staly se povinnou součástí novinářských úvah a řečnických vystoupení. Případné udělení Nobelovy ceny míru by zároveň bylo velkou morální pomocí celému nezávislému hnutí v Československu, neboť pan Havel je pro nás symbolem a vůdčí autoritou tohoto hnutí. Zaměstnanci k. p. TOS Hostivař (49 podpisů) Výbor rozmlouval se signatáři našeho návrhu na Nobelovu cenu pro Václava Havla prostřednictvím Svobodné Evropy. Vydával číslované zprávy; tak zpráva č. 15. z 12. března 1989 vysvětlovala, že pro udělení Nobelovy ceny míru není rozhodující počet hlasů, nýbrž norský parlament. A v této souvislosti jsme sdělovali, že naše hlasy pro Václava Havla mají ještě další vážný smysl. Protestujeme tím jak proti Havlovu věznění a vůbec proti způsobu, jakým náš stát jedná s tímto čelným představitelem demokratického hnutí, tak s kampaní proti Havlovi a proti nezávislým aktivitám. A tak považujeme podpisy podporující návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi za součást hlasování uvnitř Československa a naší společnosti o demokracii a lidských právech. Vše nasvědčuje tomu, že řady těchto zodpovědných lidí u nás rychle rostou Posléze výbor shromáždil takřka čtyři a půl tisíce podpisů, což bylo zvláště v době útlumu po Palachově týdnu opravdu hodně. Připravil tím půdu pro další akci, tentokrát za Havlovo propuštění z vězení. Jistě i samotná naše akce přispěla svým skromným dílem k tomu, že Havel byl po jisté době propuštěn na svobodu. Bylo jistě logické předpokládat, že po takto úspěšné akci se spolupráce jednotlivých opozičních organizací zlepší. Nestalo se tak. Důvody byly různé, ale: dát v Česku cokoli do pořádku, uspořádat věci co nejúčelněji, to není lehká práce. VII Sametový převrat Václava Havla Příprava na bouři Charta 77 připravila převrat jako druh pouti V té době se už dalo i u nás rozpoznat, že celý komunistický blok očekávají značné změny. Demokratická iniciativa se na ně připravovala a přichystala obecný plán činností, které měly ve spolupráci s ostatními občanskými aktivitami vést k podstatné demokratizaci režimu. Václav Havel o něm nechtěl ani slyšet a nepřipustil ani komunikaci s námi, prý neměl čas. Nakonec Saša Vondra v říjnu alespoň prozradil, jak oni naplánovali převrat. Zmiňuje se o tom Bohumil Doležal v článku Moje vzpomínka na listopad 1989 („Události“ 10. 11. 2003): „Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: a ty bys snad chtěl být ministrem?“ Slova Saši Vondry o přípravách „převratu“ nevěštila nic zvláště příjemného. Za tímto plánem se muselo skrývat cosi dalšího, pravděpodobně méně vkusného, protože Vondra to nechtěl říci. A tak ostatním občanským aktivitám nezbývalo než vyvíjet činnost samostatně. Od podzimních měsíců roku 1988 však spolupracovala Demokratická iniciativa s HOS natolik úzce, že se v květnu 1989 na společném zasedání v Brně rozhodly zorganizovat vytvoření koordinačního výboru československé politické opozice. Takového orgánu bylo zapotřebí už dávno. Jenomže v tomto bodě spolupráce vázla a – uvázla. Kdyby existoval takový výbor, Charta 77 by musela svá rozhodnutí domlouvat se zástupci dalších iniciativ a to si v žádném případě nepřála. Ostatně ani ostatní opoziční skupiny nejevily pro zřízení koordinačního výboru zvláštní nadšení. S výjimkou Obrody shodně tvrdily, že vytvoření řídícího orgánu opozice je předčasné. Jak toto odmítání spolupráce opozice bylo v rozporu se skutečností potvrzuje, možná nechtě, Jiří Suk, když v úvodu své práce Labyrintem revoluce (Praha 2004), říká: Reformní komunisté se stali součástí Občanského fóra, které ovládla skupina intelektuálů obklopujících nejznámějšího středoevropského disidenta Václava Havla. Výsostné politické místo dočasně obsadila nepolitická alternativa. Intelektuálové se nemohli prokázat konceptem systémové změny a hledali nějaké provizorní řešení, které by jim poskytlo čas na zformování a rozšíření vlastních řad. Názorově heterogenní občanské iniciativy začaly vytvářet cílevědomou opozici až v důsledku událostí 17. listopadu.(s. 24) (Potvrzuje to i Petr Pithart v článku Dost bylo revolucí, který Jiří Suk cituje: „Ano, na nic jsme nebyli připraveni, vskutku amatéři.“… (Suk, s. 21) Za tohoto stavu věcí by před listopadem bylo podivné, kdyby se vývoj uvnitř opozice odehrál bez konfliktu. Konflikt nastal v srpnu 1989 a Václav Havel se o něj významně zasloužil. V situaci, kdy se sousední socialistické státy distancovaly od invaze 21. srpna 1968 a sovětský blok neúprosně tál, považovaly HOS a Demokratická iniciativa za samozřejmé zorganizovat 21. srpna demonstraci. Připravily na ni (a v květnu 1988 úspěšně vyzkoušely) prostředek, demonstrační korzo, což znamenalo shluk lidí, procházejících se po větší ulici kolem dokola, nic víc. To umožňovalo shromáždit značné množství lidí (kteří přece – formálně – nedemonstrovali) a zorganizovat veřejné vystoupení tak, aby bylo co největší. Demokratická iniciativa a HOS tedy vyzvaly občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili hodinového protestního korza, které mělo být zahájeno dvěma minutami ticha. Ale na víc než na výzvu to nestačilo. Václav Havel demonstraci na 21. srpna nehodlal strpět. Veřejně prohlásil, že režim se chystá 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi („učinit z něho náměstí Nebeského klidu“) a zasadil se s veškerou svou autoritu pro to, aby demonstraci zabránil. Svobodná Evropa vysílala dennodenně varování jak Václava Havla, tak Vaculíka, Urbánka a dalších známých disidentů, aby lidé proboha nedemonstrovali, že se chystá něco strašného. HOS a DI dokázaly publikovat jen další prohlášení, ve kterém varovaly před takovými „pověstmi a fámami“, ale demonstrace už se zachránit nedala. Byla to ostuda. Další události popisuji stručně podle textu „Jak jsem byl disidentem“ (Češi i Němci, s. 59 nn): Pro Demokratickou iniciativu pak šly události ráz na ráz. V září se DI ustavila jako společenské hnutí (de facto politická strana), s ekologickou sekcí a sekcí studentskou, kterou vedl Michal Semín. To byl po organizační stránce náš vrchol. Nedlouho potom totiž, v říjnu, provedl Rudolf Battěk za sebe i za ostatní nehodné členy HOS na Hrádečku sebekritiku. Za to, že byli vzpurní, neposlechli Václava Havla a spolupracovali s Demokratickou iniciativou. V té době východoněmečtí turisté, kteří se uchýlili na velvyslanectví SRN, Pražanům předváděli, jak se rozpadá NDR, a v disentu všichni věděli, ať už se tvářili jakkoli bohorovně, že režimu mnoho času nezbývá. Charta ovšem už byla v té době rozhodnuta přebírat moc postupně a ve spolupráci s komunisty, formou kulatých stolů (ostatně to bylo zřejmé už z Havlova postoje k demonstraci 21. srpna) a HOS se po Battěkově sebekritice Havlovi přizpůsobil. Charta ovšem už byla v té době rozhodnuta přebírat moc postupně a ve spolupráci s komunisty, formou kulatých stolů. (ostatně i na veřejnosti to bylo zřejmé už z Havlova postoje k demonstraci 21. srpna) a HOS se po Battěkově sebekritice Havlovi přizpůsobilo. Fakticky to znamenalo konec spolupráce HOS a DI; o vytvoření koordinačního výboru opozice nemohlo být ani řeči. S odstupem doby je čím dál tím víc patrné, že v létě a na podzim roku 1989, kdy se komunistický režim ve východní Evropě rozpadal, Charta 77 rozpad režimu v Československu neurychlovala; spokojila se s peticí „Několik vět“, která získala velkou podporu obyvatelstva, a to bylo vše. Chartisté čekali na 10. prosinec, kdy se měla odehrát jejich poutní komunikace s režimem. Nebyli sami, komu by bylo urychlení rozpadu režimu proti mysli. Zhruba v téže době byl na návštěvě ve Spojených státech druhý z mých prezidentů, Václav Klaus. V rozhovoru pro Chicago Tribune vyjádřil spokojenost s postupem „reforem“ (!) v Československu. „V současnosti probíhá mnohem více změn než si Západ stačil všimnout. Už jen ten fakt, že já jsem zde u vás, znamená velmi mnoho." Klaus se domníval, že je nucen přijmout role prostředníka mezi dvěma tábory. „Doma jsem pokládán za otevřeného kritika systému. A tady na Západě mi nezbývá než systém hájit, protože jsou všichni tolik podezřívaví a odmítají uvěřit, že co se týče ekonomiky, tak už procházíme transformačním procesem . Václav Klaus vystupoval jako ekonom do té míry, že ho nic jiného ve vlastní zemi nezajímalo Dokonce i s ekonomickými reformami musíme postupovat pomalu. Podle Chicago News Klaus pokládal za velmi důležité postupovat krok za krokem a nic neuspěchat. To by mohlo vládu vyprovokovat k agresivnímu použití síly jako v Číně. „Raději nemluvme o reformě s velkým R" říká. Je to opravdu pozoruhodné, že v době, kdy se sesouvalo k zemi sovětské impérium, oba moji prezidenti vyzývali k trpělivému, opatrnému postupu. A oba se v tak rosolovité mocenské stavbě, jako byla v Československu odvolávali na použití síly proti obyvatelstvu v Číně. Oba byli již tehdy významní a jejich postoje umožňují nám učinit si poměrně přesnou představu o československé „opozici“ v předvečer listopadu 1989. A tak se nyní plným právem můžeme vrátit k Demokratické iniciativě. Zůstala osamocena, a v důsledku toho také sama jednala. 11. listopadu požádala ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční strana mimo Národní frontu. V žádosti o registraci prohlásila, že jejím cílem je „přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami.“ S úžasem jsme sledovali, jak v celém státě jde do tuhého, ale samozřejmě jsme nevěděli, že československé orgány obdržely naši žádost o registraci jakožto opoziční strany přesně týden před rozhodujícím bodem zvratu. Nepříjemné bylo, že studentská sekce s naším rozhodnutím nesouhlasila a z DI vystoupila. Jenomže to bylo několik studentů. A my jsme během tohoto týdne sledovali, jak z celé republiky proudí stovky přihlášek do nové strany (těch přihlášek bylo určitě přes tisíc, protože chodily na adresu všech známých disidentů – například také k Havlovi) a chystali se na další akce. Jsem přesvědčen, že tato naše aktivita značně přispěla k zrychlení dynamiky druhého listopadového týdne; bylo by velmi podivné, kdyby tomu tak nebylo. Nyní sledujeme události předcházející těsně zhroucení komunistického režimu opravdu subjektivně, optikou Demokratické iniciativy a dalo by se říci optikou velmi exkluzivní. Můžeme se tak zaměřit na některé momenty v postupu našeho prvního prezidenta (a jeho okolí) v období kolem listopadového převratu,, které by jinak byly méně zřetelné. Komunisté a moc Nová mocenská struktura byla výsledkem spolupráce s Národní frontou Logický předpoklad byl, že po listopadu 1989 vznikne nová politická struktura. Realita v listopadu a po listopadu 1989 však byla zcela jiná. Po 17. listopadu sestávala nová politická struktura z Občanského fóra a dosavadních stran Národní fronty (lidovců a národních socialistů). Novým stranám bylo povoleno pouze „vyvíjet“ se ve zvláštní komisi Občanského fóra, nebyly tedy samostatné. Také DI byla považována za pouhý zárodek politické strany. Při první vhodné příležitosti Václav Havel Karlu Štindlovi řekl: „Jestli si myslíte, že někdo z vás dostane nějakou funkci, tak jste na velikém omylu. Nedostanete ani jedinou funkcičku.“ Svůj slib dodržel. Proč byl Václav Havel na Demokratickou iniciativu tak rozezlen? Podle svého programu žádala DI v prohlášení 19. listopadu odstoupení vlády a vytvoření vlády dočasné, která zorganizuje do února 1990 parlamentní volby. Rozdíl mezi DI a Chartou 77 (Václavem Havlem), především pokud jde o vztah ke komunistům, nebyl v tom, že by snad Demokratická iniciativa žádala zrušení komunistické strany. Rozdíl byl v tom, že Charta se s komunisty posléze Čalfovým prostřednictvím spojila k předání moci; za dodržené přísliby odpuštění, popřípadě privilegií zvolil komunistický parlament Václava Havla prezidentem a s vydatnou pomocí Mariána Čalfy (opět) se uskutečnily přeměny, které učinily z Občanského fóra rozhodující politickou sílu v zemi. Nehledě na velmi halasné projevy o tom, jak se komunistům odebírá majetek, jim velká část majetku zůstala. Přestože jim očividně nepatřil. Naše veřejnost to dosud nevzala dostatečně na vědomí, ale při práci politické strany je majetek to hlavní. Občanské fórum vidělo vše jinak. Zpočátku (a to znamenalo buď se souhlasem Václava Havla nebo na jeho pokyny) bylo upřímně přesvědčeno o tom, že horší v uplynulém období než program a činnost komunistické strany byla okolnost, že KSČ byla stranou. Projevovala se tu nepolitická politika v nejčistší podobě. Co vše působilo na vznik tohoto bludu kromě Havlovy ideologie těžko vědět. Ale rozhodně tím Občanské fórum zneškodňovalo samo sebe, protože okolnost, že nemělo institut členství a vertikální organizaci, na čemž si dávalo tolik záležet, značně posilovala zmatky a anarchii, doprovázející každý podobný převrat. Přirozeně, vždy se najde dost lidí, kteří loví v kalných vodách a jimž jsou jakékoli prvky anarchie náramně po chuti. Právě proto v zemi, kde každý druhý se zastane teze, že „politika je svinstvo“, bylo hudrování Občanského fóra proti stranictví více než problematické. Občanské fórum, které se netajilo snahou vládnout v této zemi a vládnout navěky, muselo buď zavést členství a vertikální organizaci, nebo zmizet z povrchu zemského. Zvláštní – zvolilo druhou cestu. To Václav Havel byl jako politická osobnost prozíravější. Rozhodně volil zpočátku osobně mocensky mnohem šikovnější cestu než na konci své politické dráhy. Jako prezident vystupoval „nadstranicky“ a do Občanského fóra zasahoval až na výjimky sice mocně, ale nepřímo – prostřednictvím svých spolupracovníků. Odpovídalo politickému klimatu listopadového převratu a československým tradicím, že záhy poté, co se stal prezidentem, byl Václav Havel pro většinu obyvatelstva nejvyšší autoritou. Pro vedení Občanského fóra to znamenalo, že o tom, co Havel řekl, se nediskutovalo. Samozřejmě, že Václav Havel byl nejvyšší autoritou především v oblasti morální. Síla morálky Záměna morálky za politiku vedla k negativním důsledkům O morálce jsme již toho namluvili dost. Ale neškodí připomenout, že stejně jako je pro politiku nutná, je také nebezpečná. Právě forma Občanského fóra, to je hnutí bez institutu členství, byla možná mimo jiné proto, že institut členství politických stran byl označen za „nemravný“. Proto bylo členství nahrazeno moralistní rétorikou neuspořádaného, anarchistického hnutí, v němž mohl působit každý. V dané pseudorevoluční situaci to bylo docela pohodlné. Složité věcné záležitosti řešila morálka, nebylo třeba zbytečně si lámat hlavu. Jenomže právě složité věcné záležitosti morálka většinou řešit nemůže. Dobrým příkladem může posloužit vztah společnosti k životnímu prostředí na jedné straně a k hospodářské prosperitě na straně druhé (jak to ostatně známe ze současného života). Hospodářský rozvoj zasahuje někdy až tragicky do životního prostředí, a tím nepříznivě ovlivňuje náš klid a naše zdraví. Ale nejen zaměstnanost a výše výdělků, ale také délka lidského života je v přímé závislosti na hospodářském rozvoji. Radikální ekologická hnutí řeší tyto záležitosti jednoznačně morálně: nesmíme nechat vymírat další živočišné druhy, musíme zachovat životní prostředí. Ale co hospodářský rozvoj? Morálka sama by ho byla schopna zničit. Problémy vyplývající ze vztahu společnosti k životnímu prostředí je schopna řešit (a to ještě nedokonale) pouze politika. Paradoxním způsobem vstoupila morálka do vztahu jednotlivců k jejich minulosti hned po listopadovém převratu. Při každé tak velké společenské změně se najde radikální skupina nebo dokonce skupiny lidí, kteří neznají slitování – jsou neobyčejně zásadoví (a to znamená morálně zásadoví). Logicky vyvstane protistrana těch, kteří jsou morálně pragmatičtí. Konkrétně řečeno, po listopadu 1989 se lidé typu Petra Cibulky snažili znemožnit nejen bývalé vysoké funkcionáře KSČ, ale všechny bývalé komunisty bez ohledu na to, co si mysleli a co dělal. Prostě proto, že byli členy komunistické strany (v Československu jich bylo na dva miliony). A tvrdě šli proti agentům StB. „Morálně pragmatické“ části Občanského fóra (pozdějšímu Občanskému hnutí) naopak nevadili nejen členové či dokonce vysocí funkcionáři v komunistické straně, ale ve skutečnosti ani „členství“ ve formě spolupráce s StB. Prakticky až do konce své prezidentské funkce stál Havel dosti důsledně na straně těch, pro které spolupráce s StB nebyla velkou závadou. Takový postoj tito lidé zdůvodňovali za důležitý proto, abychom v naší demokracii nezaváděli princip kolektivní viny. Ve skutečnosti však jak u disidentů, tak u nových funkcionářů Občanského hnutí vztah k agentům StB úzce souvisel s tím, zda oni sami v období tohoto velkého převratu s agenty StB a vysokými funkcionáři KSČ spolupracovali, nebo ne. Václav Havel byl osobně zavázán Mariánu Čalfovi, bez něhož by se nemohl stát prezidentem, a poslancům KSČ, kteří jej zvolili. Andrej Stankovič se mi svěřil, že Václav Havel, když prý zjistil, jak velké procento jeho poradců jsou bývalí agenti StB, chodil dva dny jako v mátohách. Ale to vysoké procento agentů mezi jeho poradci, to byl přece přirozený důsledek jeho jednání. Velmi brzy po sametovém převratu se ukázalo, jaká anarchie vznikne, když se morálka nadřadí politice. Jedna skupina považovala za morální odmítnout jakoukoli spolupráci s agenty StB, druhé skupině spolupráce s StB morálně nevadila. A vůbec, znalo Občanské fórum, když podle pokynů Václava Havla neodmítalo spolupráci s komunisty, nějaké konkrétní nebezpečí pro demokratický vývoj? Nemohu to odpovědět, vím ale, že jedním z krajně nebezpečných jevů, proti nimž považoval Václav Havel a podle něho i Občanské fórum za svou povinnost postupovat, byly nové (vznikající) demokratické politické strany. Tenkrát, možná že z přehnaného, ale oprávněného rozhořčení, bylo možno srovnávat tento velmi negativní vztah OF k vznikajícím demokratickým stranám s tím, jak radikální skupiny rády považují za největšího nepřítele toho, kdo je jim bližší než nepřítel skutečný. (Příklad z velkých dějin: dávný bojem Kominterny proti „sociálfašismu“). Záměna přátel a nepřátel se však nikdy nevyplatí. Strach z obětí násilí Taktika Občanského fóra souvisela mimo jiné se snahou zabránit obětem Nejde o formality. Tehdy se vytvářela politická kultura a ta byla poznamenána tím, že proti nepříteli „našeho“ pojetí demokracie je dovoleno všechno. Sám prezident tuto zásadu zvýraznil během půl roku před volbami. Tenkrát vznikl křesťanský blok. KDS vystoupila z Občanského fóra a spojila se s lidovci. Tento křesťanský blok přesvědčen, že zvítězí (podobně, jako tomu bylo předtím ve východním Německu) a Občanské fórum i Havel se výsledku voleb báli. A tak těsně před volbami uspořádali veřejný proces s předsedou lidové strany Antonínem Bartončíkem, o němž se veřejnost pár dnů před volbami dozvěděla, že byl agentem StB. Bartončík byl zlikvidován, lidovcům to uškodilo. Nebyl to jediný takový mocenský zásah. Ještě v témž desetiletí se konal v ODS tzv. sarajevský atentát, a to opět s pomocí metod, které jsou v rozporu s demokratickým uspořádáním společnosti. Listopadové rozpory s Havlem se však týkaly také jedné u nás velice choulostivé a závažné otázky: lidských obětí, které si mohl převrat vyžádat. Už při své kampani proti demonstraci 21. září Václav Havel zdůrazňoval, že se obává policejního masakru a snad i lidských obětí. Byl v tom kus demagogie, ale možná i skutečného přesvědčení. Tím spíše se Havel musel obávat rizika lidských obětí v listopadu, kdyby měl být na vládu a ÚV KSČ vznesen požadavek (ostatně samozřejmý), aby funkcionáři a instituce nesli odpovědnost za daný stav společnosti. Takový požadavek znamenal de facto pro komunisty přiznání totální prohry. Nebylo tehdy v disentu úplně málo těch, kteří byli přesvědčeni, že režim se už beznadějně hroutí a není schopen ozbrojeného zásahu proti obyvatelstvu. Přirozeně, zcela a úplně takový zásah vyloučit nebylo možné. Havel a Občanské fórum jej vyloučit mohli. Jak by ne, když se začali s hroutícím se nepřítelem přátelsky domlouvat a slibovat mu nejrůznější druhy odpouštění, a místy výhod? Ani po letech, která uplynula, nemohu nepřiznat, že v tomto ohledu byl Havlův postup „humánnější“, protože obnášel podstatně méně rizik. A není to snad příznačné? V letech po listopadovém převratu se toho namluvilo o tom, jak jsme my Češi neschopni bojovat („nebránili jsme se“), a tímto hlasitým hlomozem se mimo jiné překrývalo, že naše politická elita v listopadu 1989 nebyla ochotna přistoupit na postup, který by vedl k důkladnému odstranění totalitního systému. Jistě, nesl s sebou i určité, ostatně nevelké riziko pouličních střetnutí s komunisty a jejich spojenci. Důsledky humánní vstřícnosti vůči silám starého režimu – proniknutí komunistů do vznikajícího demokratického režimu a všeobecný nedostatek imunity proti tomu – poznamenaly však svobodu, kterou máme za sebou a, bohužel, i tu, která nás teprve čeká. V listopadu 1989 jsme toho tedy příliš nenabojovali… Počátek dobrovolného potlačování svobod Nové strany zůstaly bez prostředků. Vznikla omluva sudetským Němcům. Postup Občanského fóra proti vznikajícím demokratickým politickým stranám byl patrný zejména v otázkách financování a vlastnictví. Tyto nové struktury si říkaly politické strany, ale neměly vůbec nic – ani sekretariát, ani náznak administrativy, ony byla vlastně v důsledku toho hnutím, nikoli OF. Nová vláda kupříkladu ještě dobré dva měsíce po listopadu neuznala DI (přejmenovala se na Liberálně demokratickou stranu) ani neformálně za legální politickou stranu, přestože o registraci žádala již 11. listopadu). Chudoba nově vznikajících politických stran nevyplývala z toho, že by nebyly finanční prostředky; ze zahraničí se na konto OF sypal zlatý déšť pro obhájce demokracie v Československu. Nové demokratické strany nedostaly ani desetník a představitelé Občanského fóra si přitom vymýšleli nesmyslné báje. Přijetí všech darů ze zahraničí bylo prý vázáno na podmínku, že tyto peníze nesmějí být použity k politickým účelům. Hlavně, tvrdilo Občanské fórum, je nesmí dostat žádná politická strana, litujeme… Jak už to v takových dobách bývá, mnoho ze zlatého deště skončilo bůhví kde. Ale většinou v pokladně Občanského fóra, které přece nebylo stranou. V prvních dnech po převratu, když ještě Václav Havel komunikoval s „plénem“ Občanského fóra, dohlížel pečlivě na to, aby nikdo z nevhodných osob nebyl zvolen do žádné komise. Kupříkladu zástupci DI se směli dvakrát zúčastnit delegací, které vystupovaly na shromáždění obyvatel. Žádost, abychom směli také promluvit, Havel a Radim Palouš ostře odmítli. Vznikající strany, uzavřené v tzv. politické komisi OF, také samostatně vystupovat na veřejnosti nemohly – všude vystupovalo Občanské fórum a nové strany byly mocným bojem OF proti stranictví poprvé ostrakizovány. V takové převratové době je svoboda projevu velmi citlivá věc. I když občanské iniciativy nezbouraly komunistický režim, byla úloha nových politických činitelů – zejména Václava Havla – závažná a odpovědná: vytvářeli politické poměry, v nichž po několika úpravách nyní žijeme. Ostrakizace a tabuizace byly metody, kterých buď použili, nebo jimž alespoň nekladli vážnější odpor a které vedly k nebývalému významu celostátních konvencí týkající se minulosti, politických záležitostí, vztahu k jiným národům, k církvím, šlechtě a k mnoha dalším věcem. Nebylo to vždy ze zlé vůle, často v důsledku politické nezkušenosti a nevědomosti. Snadno to lze předvést na vztahu k sudetským Němcům. Na konci roku 1989 nebyla Charta 77 jednotná v pohledu na vyhnání Němců. Václav Havel však byl ovlivněn názory Jána Mlynárika a pokud jde o vyhnání Němců a Benešovy dekrety, „žil v pravdě“. Domníval se, že je otázkou slušnosti, aby se pražská vláda Němcům omluvila a vyslovil se v tomto smyslu těsně před tím, než byl zvolen prezidentem. Načasování tohoto výroku byla zásadní politická chyba, protože české obyvatelstvo na něco takového nebylo vůbec připraveno – na rozdíl od sudetských Němců, kteří se domnívali, že Havlovou omluvou začal proces vyrovnávání a smiřování Čechů a sudetských Němců. V Čechách byl ohlas na Havlův výrok o omluvě velmi negativní.V pohraničních oblastech byli lidé přesvědčeni, že majetky, jejichž byli vlastníky, budou vráceny zpět původním majitelům, a zavládlo tam zděšení. Samozřejmě, že tímto způsobem se celá ta věc neměla stát a řešit. OF a vládní orgány měly postupně seznamovat obyvatelstvo se základními fakty (většinou je nezná dodnes), a tak připravovat na kvalifikovanou debatu o odsunu. Jenomže stalo se a veřejné protisudetoněmecké kampani se už nebylo možné vyhnout. A tak přistoupili rozhodující činitelé (Občanské fórum) k tomu, že se celá otázka začala co nejvíc tutlat. Nelze však tutlat fakta jen v jedné důležité oblasti života, projeví se to i jinde. Tím, že se Václav Havel stal prezidentem a Václav Klaus členem vlády, ztratil jsem, jak jsem ostatně uvedl v úvodu, poslední možnosti osobního styku s oběma mými prezidenty. Můj vztah k nim se změnil. Postupně, jak jsem se vzdaloval z oblasti politiky, jsem často komentoval jejich činy a projevy. Ne vždy zcela bez konfliktu Tak kupříkladu po jedenácti letech jsem napsal komentář k Havlovu projevu. Byl to slavnostní projev k 28. říjnu 2001. Komentář byl poměrně kritický, zejména k oné části projevu, v níž prezident trpce kritizoval různé stránky české společnosti a více než naznačoval, že neradostnou situaci způsobili jeho političtí protivníci (Václava Klause nejmenoval, ale to by bylo zbytečné). Václav Havel si jen někdy uvědomuje dosah svých činů, a pokud v minulosti udělal něco, co je zvláště nedobré, rychle na to zapomene. Ve zmíněném komentáři jsem naznačil, že i on má svůj díl za současnou vnitropolitickou situaci. Napsal jsem, jak mnozí z nás mu měli a mají za zlé, že se po listopadovém převratu spojil s již poraženými komunisty, prominul Adamcově vládě její odpovědnost a důsledně v tomto neodpovědném postupu pokračoval, zvláště prosazením Mariána Čalfy do funkce premiéra po červnových volbách rok 1990. Kriticky jsem se vyjádřil o tom, že Havel v říjnovém projevu naházel všechny své tehdejší i nynější kritiky svého polistopadového postupu do jednoho pytle a vkládá všem do úst to, co mnozí nikdy neřekli („že nebyla hned v první chvíli jasně vyhlášena diskontinuita právního řádu“). Uvedl jsem, že my z Demokratické iniciativy nevznášíme námitky obecně proti sametovosti listopadového převratu, ale proti spolčování Václava Havla s komunisty. Kupodivu Václav Havel mi odpověděl hned, poměrně hrubě a jmenovitě. Oč šlo, je patrné z mé repliky: „V článku ´Vědomá historická lež´ odmítá Václav Havel mé tvrzení, že po volbách roku 1990 ´Havel… prosadil do federální vlády nomenklaturního Mariána Čalfu´. Prezident tvrdí, že z mé strany jde o vědomou lež. Já samozřejmě – stejně jako on – mohu vycházet jen z toho, co vím. Klub poslanců Občanského fóra ve FS, jehož jsem byl členem, se měl po parlamentních volbách v červnu 1990 vyjádřit k nové vládě před hlasováním v parlamentě. Návrh předkládal jménem OF (oficiálněji už to tehdy nešlo), Petr Kučera. V tehdejší euforii všichni souhlasili. Přesto jsem se zeptal, proč je p. Čalfa, donedávna nomenklaturní komunista, nominován na předsedu vlády, když volby tak zřetelně vyhrálo Občanské fórum. Petr Kučera mi odpověděl, a to si pamatuji jako dnes: s tím se nedá nic dělat, na Mariánu Čalfovi jako na předsedovi vlády a na gen Vackovi trvá pan prezident a nelze s ním o této věci vést debatu. Nikdo k tomu neměl žádnou připomínku, Havlova autorita byla tehdy až k neuvěření vysoká. Ve Federálním shromáždění byli pak jak Marián Čalfa, tak gen. Vacek představeni s doporučením pana prezidenta. Samozřejmě že si to pamatuji: prohlásil jsem za Liberálně demokratickou stranu, že jedna věc je, jak je hodnotí pan prezident, a druhá, že pro svá vysoká a odpovědná postavení v komunistickém režimu by se neměli stát tak významnými funkcionáři nové vlády. Spolu s Bohumilem Doležalem jsme se při hlasování o důvěře vlády hlasování zdrželi. (…) */ Naštěstí, jak čtenář jistě tuší, většina mých komentářů se obešla bez podobných nepříjemností. A Vltava klidně tekla dál (ne každý rok jsou zátopy) a moji prezidenti dál vykonávali své vysoké státní funkce. (pokračování příště) (Knížku vydalo nakladatelství Libri v Praze) Zpátky |
