Říjen 2004

Stručný návod na použití člověka

Vlastimil Marek

(Ukázka z stejnojmenné knížky právě vydávané nakladatelstvím ALMAN v Brně)

Svět se změnil a přímo před očima stále mění. Poprvé v historii lidstva

už začínáme, díky moderním zobrazovacím metodám, vědět a vidět, co se děje v našem mozku když myslíme, cítíme, jednáme. Zvláště v posledních deseti letech se ukázalo, že naprostá většina z toho, co jsme se o sobě, o svých emocích a o mozku učili ve škole,

byly iluze a mýty. V tomto smyslu jsme, každý, komu je nad dvacet let,

znovu žáčci prvňáčci, milé děti…

Ve věku mobilů a informační revoluce používáme stále software neandrtálce. Je nejvyšší čas to zjistit, resetovat svůj způsob vnímání světa, defragmentovat hard disk a přeprogramovat se.

Poprvé v historii lidstva už totiž víme, že být šťastný (a výkonný a zdravý a úspěšný)

je nejen možné, ale při troše snahy, trpělivosti a vytrvalosti, i snadné.

Jak začít? Třeba pomocí jedné z mnoha forem meditace…

Milé děti

(od 18 do 98 let), nevím, kolik toho víte o meditaci a o tom, jak funguje člověk, ale vzhledem k tomu, že jste se, tak jako ostatně i já, museli ve škole učit spoustu věcí, které jsou dnes k ničemu, a vzhledem k tomu, že za posledních dvacet a především deset let jsme ve zkoumání člověka a především jeho mozku neuvěřitelně pokročili, domnívám se, že je třeba, abyste se o sobě dověděli něco podstatného a velmi důležitého.

Jinými slovy, všechno (co vám řekli v mateřské školce, z čeho vás zkoušeli a trápili ve škole a na vysoké škole) je poněkud jinak. Jisté základní poznatky, na kterých byla vystavěna a dlouho dále budována věda o člověku, byly přinejmenším neúplné, a dost často špatně interpretované, nebo dokonce zcela chybné. Moderní zobrazovací metody, především pozitronová emisní tomografie a magnetická rezonance, dnes umožňují přímo „vidět“, co se děje v mozku při nejrůznějších činnostech a typech myšlení a tělesných a emočních reakcí. Ukázalo se, že bychom měli na celou řadu „vědeckých“ tvrzení a dogmat okamžitě zapomenout. Ani věda totiž, milé děti, už rozhodně není tím, čím bývala ještě pro naše rodiče, tedy jakýmsi až nábožensky vzývaným světonázorem. Řečeno slovy psychiatra Cyrila Höschla, „Věda nikdy nic nedokázala. Vždy jen vyvracela to, co si myslela předtím.“

Všichni jsme tak dnes, co se týče informací o sobě samých, v roli prvňáčků.

Zatímco ke kdejaké teflonové pánvi a halence, natož k televizi nebo mobilu, dostanete návod k použití, sami k sobě jsme nedostávali, a bohužel stále nedostáváme nic. Zatímco pro řízení automobilu, natož továrny nebo nemocnice, musíte udělat zkoušky nebo vystudovat vysokou školu, pro role sester či bratrů a matek a otců neposkytuje společnost žádné učiliště. Zatímco pro každou počítačovou ale i stolní hru, natož pro počítač, musíte mít přinejmenším návod, po případě tlustý manuál, pro použití vlastního mozku a těla donedávna neexistoval jakýkoliv návod nebo manuál.

To se ale začíná měnit, milé děti. Poprvé v historii lidstva už začínáme tušit a vědět, proč fungujeme tak, jak fungujeme, a jaké jsou příčiny našich individuálních, ale i společenských, tělesných a psychických, ale i sociálních problémů. Čím víc bude kolem nás nových a nejnovějších informací a technologií, tím důležitější bude schopnost zvládnout cestu a navigaci tím nesmírně složitým a dokonalým vesmírem našeho mozku a vědomí, protože to je a bude tím ještě velmi dlouho tím nejzajímavějším z celého vesmíru.

Máte-li tedy, milé děti, zájem dovědět se, jak a proč jsou holky jiné než kluci, jak si (kromě zubů, šatů a bot) čistit i mysl, jak se naučit žít a objevit samy sebe a jak se zvládnout a být šťastné, hezky si sedněte a čtěte a poslouchejte. Budu vám vyprávět až neuvěřitelné věci o zcela uvěřitelných a dnes už i ověřitelných jevech.

A protože končí i doba dosavadního stylu sdělování (školních) informací, tedy předříkávání fakt bez poskytování prostoru pro vlastní úvahy žáků a studentů, ale na většině našich škol se bohužel změnila jen ideologická slupka, ale jinak vše zůstalo při starém, klaďte si neustále otázky: je ta či ona informace pravdivá? A je pro mne užitečná? A ověřujte (a surfujte na internetu) a studujte stále a více a hlouběji. Každý a každá jste nejdokonalejším živým útvarem ve známém vesmíru, jen zjistit, jak se použít a využít.

Protože v tomto ohledu mám nějaké zkušenosti (začal jsem ty správné a mne se bytostně týkající informace vyhledávat před třiceti lety, takže mám přece jen nějaký náskok), pokusil jsem se z nejrůznějších pramenů (včetně svých na internetu již dříve „zavěšených“ fejetonů a komentářů a knih) sestavit návod na použití člověka.

Stručný návod na použití člověka, milé děti, by ve své praktické podobě mohl vypadat třeba takto:

Meditujte. Budete nejen zdravější a odolnější vůči stále se zrychlujícímu přívalu informací (ve kterém si dokážete vybrat jen to co je pro vás důležité), ale i šťastnější. A třeba dosáhnete i toho, čemu se od dob Buddhy říká „probuzení,“ osvícení, satori.

Studujte a poznejte se. Naučte se zacházet se svým tělem a mozkem. Tak jako se dají zvětšit svaly a udržovat, dá se zvětšit a udržovat i mozek.

Pečujte o své tělo. Je to jediný nástroj, pomocí kterého si můžete život a sebe vychutnat.

Buďte duchovní. Získáte pravohemisférový nadhled, intuici, pokoru, soucit, umění poznat a konat vždy jen to, co je nejdůležitější.

Chvalte se a chvalte kolem, chvalte své děti a vnoučata. A především vy, ženy, chvalte své chlapce, partnery, manžely.

Zpívejte si. Uvolněním hlasivek uvolníte emoční bloky, nashromážděné životem v současné společnosti.

Dělejte a učte se jen to, co vás baví. Život a učení vás bude bavit. A budou vás za to i platit.

Smějte se a radujte. Upevníte zdraví a schopnost nebýt připoután k výsledkům své práce.

Milujte a budete milováni.

Roďte přirozeně. Tím to všechno začíná. Když už vy jste nebyli, zasaďte se o to, aby alespoň vaše dcery a zcela určitě vaše vnučky byly porozeny a porodily přirozeným způsobem. Přirozeně (a nejlépe doma, s porodní asistentkou a dulou a samozřejmě otcem) porozené dítě je totiž přirozeně inteligentnější, soucitnější, kooperativnější, zdravější a duchovnější než ty porozené násilně, medicínsky. Snadno se učí, je přirozeně duchovní, umí zpívat a umí se radovat ze života a chválit sebe a jiné. Snadno se naučí meditovat.

Že to není nic nového? To ani netvrdím. Nejméně 2500 let, od dob Buddhy, už víme, co a jak dělat, abychom byli šťastní. Jenže nikdo přesně nevěděl, proč to tak dělat. A že nevěříte, že by tak jednoduchý návod mohl něco změnit? Správně. Nevěřte mi. Ale pro jistotu si přečtěte, proč se vyplatí řídit se výše uvedenými pravidly, a zkuste si o nich nejen číst, ale také je praktikovat.

Jeden francouzský podnikatel si zpočátku myslel,

že pozorování břicha, jak tomu říkal, je sobecké a bezcenné snažení.

Po několika měsících meditování v meditačním centru si myslí,

že je to ta nejdůležitější věc na světě.

MEDITACE, milé děti,

bylo slovo, které se za komunismu nepoužívalo. Bylo to něco podezřelého. Dokonce i jóga byla jen tělesným cvičením a jakákoliv zmínka o duchovnosti byla nebezpečná. Jenže doba pokročila a meditace, právě tak jako čištění zubů a počítačová gramotnost, patří, nebo by měla patřit, ke všeobecnému vzdělání. K základnímu návodu na použití člověka. Jak si ale z dnes již všeobecně dostupných a v tolika variantách se vyskytujících možností vybrat? Neexistuje ovšem způsob, jak se k meditaci pročíst. „Čtením o koláči se nenajíš!“, říká jedno zenové přísloví. Slova, knihy, přednášky slouží jen jako návody k upotřebení. Meditaci je třeba si vyzkoušet.

Pokusím se vám vysvětlit, proč je meditace zdravá a tělu a především mysli a duši tak prospěšná, a snést řadu důkazů a informací ze všech možných stran a úhlů, ale i kdybych se rozkrájel, stejně pak záleží na vás samých, jestli se odvážíte nejen si o meditaci číst, ale nakonec ji i praktikovat. Americký spisovatel Allan Watts prohlásil, že meditace je „umění zastavit slovní a symbolické myšlení, asi jako když těsně před koncertem všichni v publiku zmlknou.“

Klid a očekávání těsně před začátkem koncertu je snadné si představit. Pro někoho. Náš problém je v tom, že i dnes, na počátku třetího tisíciletí, jsme vybaveni emocemi člověka neandrtálského. Neumíme „zmlknout“. No, možná bychom dokázali zmlknout, ale náš mozek, a myšlenky v něm jsou neposedné a ne a ne se zastavit. Jedna stíhá druhou. A navíc informací přibývá. Svět se utápí v moři dat. Každý rok se tato záplava informací zvyšuje o 30%. Jen za rok 2002 se na disky počítačů, papíry, filmy a další média po celém světě uložilo téměř pět a půl milionů terabytů (americká kongresová knihovna, obsahující 19 milionů knih a 56 milionů rukopisů, odpovídá deseti terabytům). To představuje desetimetrovou řadu knih na každého člověka na světě.

Naši dědečkové ještě mohli doufat, že se celý život uživí jako pokrývači, pekaři nebo úředníci, policajti nebo tramvajáci pod penzí a s definitivou. Nám už to nefunguje. Každý z nás dnes denně řeší asi 60 tisíckrát víc konfliktů a problémů, než naši prarodiče. Jsme jedna z prvních generací, kterým dědečkové nemohou poradit. Řešení musíme nalézt sami.

Když se lidé před mnoha lety začali zabývat otázkou, jak vnímat lépe, ukázalo se ale, že jsme doposud vnímali spíše špatně a nevýkonně a dnes navíc víme, že způsob našeho vnímání světa lze změnit. Nebo, chcete-li, přeprogramovat. Zatímco mí rodiče v životě neslyšeli slovo jóga nebo meditace, dnes už to není nic zakázaného a exotického. Málokomu ale opravdu dochází, jak je důležité naučit se zacházet sám se sebou. Neexistuje návod na člověka. Jakoby tahle společnost na to nejdůležitější zapomněla. Websterův slovník naučný uvádí, že akt meditování je „tichá reflexe na posvátné téma jako náboženský akt“. V téhle větě se jako v zrcadle odráží potíž nás, zápaďanů. Jak totiž správně definovat meditaci, když jsme v životě nemeditovali?

Meditace, milé děti, je přitom něco, co všichni umíme. Věděl to už Buddha před dvěma a půl tisíci lety, umí to každé ještě nenarozené dítě v bříšku maminky, zvládli to šamani všech věků a kultur. Meditace je zjednodušeně napsáno znehybnění těla a následně i mysli. Musíte znehybnět tělo, aby do mozku, na hladinu vašeho vědomí, přicházelo co nejméně impulsů, co nejméně informací, aby se hladina mysli vyrovnala. Když sedíte, když stojíte, když cokoli děláte, v mozku musí docházet k obrovsky složité koordinaci několika stovek svalů ve všech částech těla, abychom vůbec udrželi rovnováhu. Ona pomyslná hladina mysli, navíc zvířená každou myšlenkou a každou emocí, s myšlenkami spojenými, není nikdy rovná jako zrcadlo. Dokonalé zklidnění sice není možné, ale je možné zklidnit se meditací tak, že se jakoby přeprogramujete na jiný, meditativnější způsob vnímání. Meditací je nesčetně druhů a verzí. Pokud jste někdo zažil meditaci dynamickou, víte na vlastní kůži, že je to geniální a ideální způsob dosažení změněného stavu vědomí, a tedy i dokonalá harmonizace těla a mysli a fyzická i duchovní energetická sprcha. .Meditace může být i rytí zahrádky - když ryjete tak soustředěně, že na všechno kolem zapomenete, tak meditujete v pohybu. Samozřejmě, pokud by to mělo být ideální, kdyby chtěl využít rytí zahrádky jako cestu vedoucí k osvícení, měl by se ten člověk naučit rýt i levou nohou. Buddha jedno kázání začal a skončil tím, že jen zvedl kytku, chvilku ji držel a pak ji položil. Nikdo nic nepochopil, jen jeden žák se usmál a dal tak najevo, že pochopil. Stal se pak prvním patriarchou.

Meditace tady byla přitom odjakživa. Nejstarší známé zmínky o meditaci pocházejí již z nálezů tzv. harappské kultury v Indii. Ve vykopávkách z doby asi kolem let 1500 př. n. l. archeologové nalezli obrázek postavy, která sedí v pozici lotosu. Ale většina tamějších filosofických škol odvozovala své metody z jógy, která je jistě ještě daleko starší. Podobné to bylo v Číně, jejíž forma meditace se odvozuje z učení taoismu asi ze 7. století př. n. l. Sibiřští šamani zase odjakživa užívali specifické a pro ně typické stavy transu, které lze také považovat za jakousi meditaci, i když v poněkud nezvyklém pohybu. A jsem si jist, že i naši slovanští předkové měli své pravidelné rituály, metody věštění a jiné činnosti, které by se daly nazvat meditací. Pro nás Evropany je většinou pojem meditace spojen s exotikou buddhismu či hinduismu, tedy především se zmínkou o člověku, kterému říkají Buddha.

Správný názor. Správné myšlení, správná řeč.

Správné jednání, správný život. Správné meditování.

BUDDHA, milé děti,

je jméno, který by každý současný člověk měl znát. Tak se totiž jmenoval jeden princ, který v době před 2500 lety sám na sobě usilovnou prací – a meditací – zjistil, že problém člověka tkví v jeho myšlení. Dnes bychom řekli „programu“. Dnes je „buddhismus“ životním stylem mnoha stovek milionů lidí převážně v jihovýchodní Asii, v Indii, Japonsku a dnes i v USA a západní Evropě. Podle Buddhy je každý člověk vrozeně dokonalý, osvícený, a záleží jen na něm, jak rychle a do jaké hloubky je schopen se "očistit" a prohlédnout, znovu nalézt, co vždy stejně měl.

Každá soška Buddhy je přitom sama o sobě dokonalým zobrazením, ale zároveň i cílem, metodou a prostředkem, vedoucím k meditaci a jejím důsledkům. Japonské slovo zen, původně v sanskrtu, prastarém jazyce dávných Indů, označovalo meditaci. Čínský buddhismus je také založen na meditaci. Ranné formy křesťanství i islámu stály a padaly s meditací, protože meditace je cesta, vedoucí k dosažení duchovního cíle, ať už se jmenuje jakkoliv. Na západě pro tento cíl nějaký přesný termín nemáme, já jej překládám opisem, jako dosažení „hlubokého vnitřního klidu a míru“, jako něco, co označuje onen hlubinný pocit vnitřního souznění, kdy je člověku dobře, nemá žádné výčitky a špatné vzpomínky, ničeho se neobává, je zdravý, šťastný, myšlenkami teď a tady: funguje. Každá soška Buddhy je totiž zároveň dokonalým návodem na dokonalou meditaci. Stačilo by, milé děti, kdybychom dokázali Buddhu napodobit. Kdybychom se naučili zkřížit nohy a sedět, nehnutě v dokonalém vnitřním soustředění, tak, jako on. Kdybychom tak vydrželi den nebo dva, abychom pochopili, co je to meditace. A pak bychom mohli pokračovat dál po stupních oné mýtické a pro nás tak exotické cesty k probuzení, vysvobození nebo osvícení.

Samo slovo „buddha“ znamená „probuzený“. Když se totiž Buddhy ptali, jak by sám sebe nazval, jestli dokonalým, moudrým či svatým, prohlásil, jen, že je „probuzený“.

Nevím, jak vám, milé děti, ale mně nikdy nikdo ve škole neřekl, jak dosáhnout hlubokého klidu a míru. Jak se stát dokonalým člověkem. Většinou jsme se místo hledání způsobů, jak být šťastní, soustředili na utrpení, na boj. My starší si jistě vzpomeneme, jak jsme v padesátých a dokonce i v šedesátých letech bojovali nejen proti zlému kapitalistovi a mandelince bramborové, ale i za zrno, za seno a hlavně, bojovali jsme za mír. Celá společnost „bojovala za mír“. Jenže v tom to je – nemůžete dosáhnout míru, budete-li za něj bojovat. Celá naše společnost se nikdy neučila, jak dosáhnout vnitřního klidu a míru.

Naštěstí v některých domorodých společnostech, v Číně a hlavně v Indii, celá staletí individuálně, ale především v klášterech, systematicky studovali metody, vedoucí k vnitřnímu zklidnění.

V Koreji se brambory umývají tak, že se nasypou

do velkého sudu s vodou, a pak míchají. Jsou

tak třením o sebe čisté daleko dřív,

než kdyby se omývaly jedna po druhé.

KLÁŠTERY, milé děti,

byly odjakživa taková speciální místa, kde se lidé učili meditovat. Nebo modlit, kontemplovat, zkrátka dělat něco nejen pro tělo, ale i pro duši. V běžném životě, zvláště dnes, je téměř nemožné soustředěně a po delší dobu cvičit jakékoliv uklidňovací techniky, a tak bylo třeba vybudovat místo, kde by zájemci mohli pod odborným vedením a nerušeně delší dobu pracovat sami na sobě. Buddhistické kláštery se pak za poslední tisíciletí staly dokonalým místem a následně dokonalou školou transformace člověka a jeho myšlení.

Všechno v klášteru, od stavby samotné, přes rituály, jídlo, oděv mnichů a hierarchii a organizaci každodenního života, slouží jedinému cíli: řečeno současným jazykem – pozitivně přeprogramovat mysl mnicha.

Den v klášteru, ale i v současném zenovém či buddhistickém centru kdekoliv v Evropě a USA, začíná brzy ráno svoláváním k ranní meditaci. Po hygieně a snídani pak následuje práce, oběd, studium posvátných spisů, podvečerní meditace, zpěv súter, večerní meditace. Zdánlivě normální program je ale sestaven a propracován do nejmenších detailů. V klášteru není, kromě súter, ani dnes nic ke čtení. Dokonce i signály začátků různých denních úkonů jsou jen a jen akustické (budíčkem jsou rány na buben, signál pro meditace se vydává dřevěnou paličkou na dřevěný blok, různé části meditací i recitace manter či súter jsou odděleny cinknutím zvonku nebo gongu nebo dřevěného gongu, tzv. mokugyo). Jakoby buddhisté již před tisícem let věděli o dominanci levé mozkové hemisféry…

Práce je vykonávána všemi mnichy tak, že se střídají při práci na zahradě, přípravě jídel v kuchyni, nebo úklidu interiéru ale i cestiček vedoucích ke klášteru a na území kláštera. Každá práce je pak meditací, protože je prováděna s maximálním soustředěním. Jídlo je např. podáváno vždy jen do tří misek, které jsou jakýmsi „majetkem“ každého mnicha, a o které se musí starat. Polévku, rýži, vařenou zeleninu a čaj musí postupně zkonzumovat tak, aby po něm zůstaly jen tři čisté misky. Jednou ze základních zásad života buddhistického mnicha je totiž „nezanechávat stopy“. Nejen stopy skutečné, v písku cestičky nebo na podlaze hlavní meditační haly, ale ani stopy imaginární, v myslích kolegů, vesničanů nebo představeného. Hlavním a jediným úkolem mnicha je dosáhnout osvícení. Jinými slovy, naučit se meditovat a vykonávat předepsané činnosti tak usilovně a tak dlouho, dokud se „neprobudí“. Proto mniši oblékají kimona v jednotné, většinou tmavé barvě - aby bylo snadné kimono obléci i svléci, aby chránilo před chladem (kimono s dlouhými rukávy a kapucí ochrání i před dotěrným hmyzem v létě), ale také proto, aby se případnou křiklavou barvou v rámci meditační chůze a při běžných činnostech vzájemně nerušili v hlubokém soustředění.

Jinými slovy, mysl mnicha či západního studenta buddhismu a meditace se zklidňuje, je rušena stále menším počtem vnějších stimulací, přestává být hříčkou emocí, a za nějakou dobu se skutečně přeprogramuje. Začne svět kolem sebe vnímat jinak. Změní se její preference. Dnes víme, že za tři měsíce nějaké nové usilovné práce se mozek takového člověka adaptuje na nové podmínky a neuronům narostou nová propojení (dendrity). A člověk začne fungovat. Přesněji napsáno, fungovat daleko lépe, než předtím, a dokonce i než by se mu zdálo možné.

Když mi první dny v klášteru v japonské Naře předložili tři malé misky s jídlem, zděsil jsem se, že mne chtějí nechat vyhladovět. Tak malé porce mi přece nemohou stačit, přemýšlel jsem. Ale za týden či dva se mé tělo přizpůsobilo, jinými slovy, přestávalo být přecpáváno, a začalo to, co trávilo, trávit daleko efektivněji. Z menšího množství získalo více energie.

Celé dětství jsem nesnášel cibuli. Jednak jsem ji musel okopávat a zalévat,

zatímco jiní kluci hráli fotbal, jednak jsem ji dostával, celé rozvařené kusy,

v polévce, a byl bit, když jsem ji nechtěl jíst.

Hádejte jaké bylo první jídlo, které jsme měli v zenovém centru hned poté,

co jsem vyluštil kóany a zažíval neuvěřitelný příval radosti a úžasu?

Cibule. Velké cibule, jen tak osmahnuté na másle.

Bylo to to nejlepší jídlo, které jsem kdy v životě jedl, a které kdy budu jíst.

JÍDLO, milé děti,

je totiž také velmi důležitou součástí duchovní transformace. A jak se při něm dá meditovat! V jisté etapě osobního vývoje člověk přece nemůže nezjistit, že když dá vylouhovat tmavý čaj méně než tři minuty, musí pak chodit neustále na malou. Nebo, a o tom to v tomto případě je, že když se přecpe vepřovou s knedlíkem, je unavenější a vzteklejší než jindy.

Jsme to, co jíme. Tohle tvrzení lze vnímat „potravinářsky“, „chemicko-technologicky“, „energeticky“, ale harekrišnovcům a duchovním hledačům a jógínům jde především o duchovní úroveň. V rámci duchovní očisty člověk již po několika meditacích zjistí, že s plným břichem to moc nejde. Po nějaké době mu dojdou i meditační a energetické důsledky rozčilení. A pak třeba zjistí, že se vyplatí lidi a život milovat.

Jak to nejlépe vysvětlit začátečníkům? Příběhem ze života. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl přítel, jenž se jako asi první Čech učil ve Švýcarsku připravovat makrobiotickou stravu (včetně umění dělat tofu atd.). V onom centru se dlouhá léta cvičila jóga, a u příležitosti narozenin pozvali žáci svého indického učitele na návštěvu. Samozřejmě zorganizovali slavnostní setkání a večeři pro všechny cvičitele, cvičence, přátele a dokonce i lidi z tamní vesnice. Když ale všichni začali jíst, Ind se jen usmíval a nic si nevzal. Organizátoři lehce znervózněli, a ptali se, co se děje, je něco špatně? Ne, kdepak, usmíval se mistr, jen pokračujte, já jíst nebudu. Ale jak to, mistře, vždyť to je na vaši počest!

Kdepak, nebudu. Ale vždyť to je samozřejmě všechno vegetariánské, a navíc organicky vypěstované, a přímo u vás v Indii se to kuchař, Franta, učil připravovat, vždyť vy si musíte vzít, to byste nás urazil. Mistr tedy požádal o kyblík, vzal si pár soust, decentně pak vše vyblinkal do kbelíku, utřel si ústa a dál se na všechny usmíval.

Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo si toho všiml, ale organizátorům to samozřejmě leželo v hlavě. Když večeře skončila, nádobí bylo umyto a sklizeno, organizátoři to už nemohli vydržet a ptali se svého gurua: Co se stalo? Proč jste blinkal? Nejste nemocný? Kdepak, odpověděl usměvavý guru, jen jsem měl kuchaře v žaludku. Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičí už patnáct let, byl u vás v ášramu, to není možné. Co se mohlo stát? To nevím, krčil rameny guru, zeptejte se ho. A tak šli za Frantou a po delším naléhání kamarádů z něho vypadlo, že mu den předtím utekla žena.

Vzpomínáte na naštvané kuchařky ve školních a závodních jídelnách v socialismu? V tom tkví rozdíl mezi „veřejným stravováním“ a „domácí kuchyní“. Proč asi nám všem doma od maminky tak chutnalo? Proč je tak zdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichž posláním je vařit pro toho, koho uctívají a milují nade vše, a koho jídlem a jeho konzumací oslavují?

Jsme to, co jíme, a to, co jíme, je velmi ovlivněno tím, co si, na co a jak při přípravě jídla a při jeho konzumaci myslíme. Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člověk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě, a s láskou. Proto je tak výhodné a chvályhodné, když se člověk nenechá zaslepit plným stolem před sebou. Kolik porcí vepřové dokážete sníst najednou? Co když veškeré ekonomické teorie současného „rozvinutého“ světa jsou zase jen další iluze?

Kam zmizí pěst když otevřeš ruku?

zenový kóan

Mozek je podvodník, a nutí nás vidět, jak chce on.

B. Edwardsová

MÁJA, milé děti,

je slovo, které odjakživa používají Indové, aby naznačili, že vše, co vnímáme, je ve své podstatě iluze. Dnes i západní psychologové ví, že člověk žije, díky svému sociálnímu naprogramování, v jakémsi bludu. Svět, milé děti, není takový, jak ho vidíme. Zkuste si vzpomenout, jak jste byly překvapené, když jste poprvé slyšely vlastní hlas, nahraný na magnetofonu. Ten, koho jste slyšely, zněl jinak, než jak obvykle slyšíte samy sebe. Jenže tak, jak se slyšíte vy, vás nikdo na světě neslyší. Všichni ostatní vás slyší tak, jak se slyšíte z nahrané kazety. A podobně vás nikdo nevidí tak, jak se vnímáte vy. Všichni ostatní vás vidí pokaždé docela jinak, pomocí svých způsobů vnímání. Mohli bychom říci, že mají jiné čočky, jinak zaostřený dalekohled, jinou barvu skel brýlí…

Přitom ovšem stačí v oné imaginární tmě sklepa našeho lidského programu jedna jediná svíčka. Ať už tento prostor osvítíte jedinou svíčkou, půstem, tělesným vyčerpáním nebo jinou formou smyslové deprivace nebo, jako je tomu v našem případě meditací, už něco zahlédnete: i tak malé světlo už něco osvítí. Všichni máme ve svých mozkových a tělesných kapacitách program být dokonale klidní a šťastní. Jestliže nejsme od rána do večera dokonale klidní a šťastní, pak je to možná zapříčiněno i vnějšími vlivy, ale spíše převážně způsobem, jakým vnímáme svět kolem sebe a sami sebe. Západně vzdělanému člověku připadají takovéto koncepce buddhismu či jógy přinejlepším jako autosugesce, ale tak to není. Představte si, že v temné zahradě spatříte stočenou hadici na zalévání, ale protože právě jdete z přednášky o hadech, leknete se, že to je zmije písečná. V mžiku se zpotíte, stoupne vám krevní tlak, zrychlí se tepová frekvence, v krvi se začne prohánět adrenalin. Po chvíli zjistíte omyl - byla to iluze, mája, ale vaše tělesné reakce byly reálné!

Meditace, milé děti, je v tomto smyslu forma očisty, návratu k možnému stavu širšího a hlubinnějšího vnímání reality, jakási postupná programová změna pohledu na svět kolem. Jakmile začnete meditovat, brzy zjistíte, že můžete fungovat šířeji, přesněji, efektivněji. Meditací získáte nadhled a začnou vám docházet souvislosti a příčiny.

Nebo jinak, představte si, že už několik tisíc let žijeme své životy jako jakýsi imaginární počítač, vybavený operačním systémem DOS a dopisy píšeme v programu T 602. Jen někteří z nás, třeba náhodou, zjistili, že stačí dvakrát kliknout na jednu ikonku (Windows) a už lze na tomtéž počítači dělat daleko více věcí daleko lépe, rychleji, efektivněji. Nebo ještě jinak, je to, jako bychom měli v mozku rolls royce, ale používáme ho stále jako trabanta.

Buddhovo poselství je prosté. Každý z nás má ve své mysli (ve svém programu) již zabudovánu možnost a schopnost, jak se odblokovat, odprogramovat. Jeden thajský mistr meditace, na otázku, jestli meditace není něco jako sebehypnóza, odpověděl: „Ne. Meditace je opak. Je to jakési odhypnotizování.“ Přičemž začít se dá kdykoliv a kdekoliv, třeba v rámci běžných domácích prací.

Cokoliv děláš, dělej na 100%!

ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR, milé děti,

totiž také může, nebo by mělo, být meditací. Zkuste si to představit: sedíte nad kopcem brambor, v pravé ruce máte škrabku, do levé uchopíte umytou bramboru, a pak to začne. Pomalým slavnostním a téměř posvátným tahem oškrábejte první slupku. Zkuste vnímat každý detail svého pohybu, pocit doteku s bramborou a jejími oblostmi. Pak oškrábejte druhou slupku, pak třetí a další. Otočte bramboru tak, abyste mohli kratšími, jinak znělými pohyby oškrábat další a další část brambory, z jedné i druhé strany, a pak, pokud má vaše brambory nějaká ta očka, dokonale kruhovým sebevědomým pohybem vyloupněte očka. Podívejte se v představě na oloupanou bramboru, natáhněte ruku s bramborou nad hrnec s křišťálovou vodou a nechejte bramboru žbluňknout do vody: žbluňk.

Na jednom dávném letním soustředění, kdy bylo občas třeba oloupat velkou horu brambor, jsem, když se na službu do kuchyně nikdo nehlásil (všichni si chtěli užívat meditace s gongem), začal takto slavnostně a posvátně škrábat brambory, a příští den na službu do kuchyně stála fronta zájemců: ti, kteří to již měli za sebou, o tom celý den a noc nadšeně vyprávěli jako o jednom z nejsilnějších zážitků.

I zdánlivě tak nesmyslná činnost, jakou bylo přehazování hromady písku o kus dál a zpátky (jak musel jednou kdysi na vojně prožít jeden mladík, který tvrdě protestoval proti mé poznámce, že jakákoliv činnost, vykonávaná na 100%, může být dokonalou meditací), může člověku tělesně, ale především duševně, pomoci.

Když musíte vykonat nějakou neoblíbenou činnost, jako je škrábání brambor, mytí nádobí, luxování nebo počítání příjmů a výdajů pro daňové přiznání, stejně si nepomůžete, když ji budete vykonávat vztekle. Naopak, bude vám to trvat delší dobu, a důsledky dlouhodobého stresu jsou dnes známy i lékařům.

V tomto ohledu rád na seminářích a kurzech používám následující metaforické rčení: Některé devatenáctileté krásné židovky jsou tak inteligentní, že se do svých osmdesátiletých milionářských nápadníků den před svatbou zamilují.

Co se děje v mozku, na jehož hladině mysli není nic, než dokonalé soustředění na právě vykonávanou činnost? Přinejmenším se tam nepřevalují desítky na sebe navazujících myšlenek, a i imunitní systém, který je obyčejně neustále blokován spoustou emocí, probuzených ještě větší spoustou nezastavitelných myšlenek, konečně může nerušeně a efektivně zapracovat. A už naše prababičky věděly, že „veselá mysl půl zdraví“. Dnes víme, že veselí lidé, tedy tací, kteří se do hromady brambor na oškrábání v okamžiku, kdy si k nim sednou, a do jejich škrábání zamilují, jsou například odolnější proti chorobám a banálním infekcím. Postihují je méně nejen infekce, ale i infarkty, mrtvice a zhoubné nádory. Dlouhodobě vysoké hladiny adrenalinu jsou totiž u dlouhodobě se stresujících pesimistů (jejichž láhev je vždy z polovice prázdná, zatímco optimisté ji mají vždy z polovice plnou) příčinou neustálého stažení tělesných částí, ohrožení srdce, cév, a příčinou nejen vysokého krevního tlaku. I vůči obyčejné rýmě jsou pesimisté až třikrát více náchylnější.

Opakuji: každá činnost, vykonávaná na 100%, je svým způsobem meditací. Když se vám, milé děti, nedaří meditovat v té správné pozici tím správným a předepsaným způsobem, nevěště hlavu, nic se neděje. Můžete přece dělat to, co bude na soustředění tak náročné, že se to stane „meditací“. Mám na mysli různé ty adrenalinové sporty. Když padáte při bungee jumpingu, je to jako když mniši v klášteru křičí své KACU!: těch pár vteřin jste „před myšlením“, vaše mysl je cele soustředěna na jedno jediné, na pád.

A mám na mysli také třeba i v poslední době tak oblíbené žonglování. Soustředěný nácvik jakékoliv disciplíny v tomto oboru je dlouhodobou a dokonalou metodou očisty a údržby mozku. Navíc vám to, co vás baví, ale také koordinačně a pohybově vylepšuje, za ony zmíněné tři měsíce pozitivně změní neuronová propojení vašeho mozku právě tak efektivně, jako kdybyste dokonale meditovali. Váš mozek bude lepší a výkonnější. A především, jaksi víc jim to myslí. Jakoby používali mozek hůře než ti ostatní (optimisté).

Mozek? Miska ovesné kaše.

Roger Penrose

Ve dvou zvrásněných hemisférách leží nejsložitější

a nehustěji koncentrované chemické a elektrické obvody,

jaké ve vesmíru známe.

Robert Pollack

MOZEK, milé děti,

potřebuje těkat a neustále něco řešit. Lovec před mnoha tisíci lety, aby vůbec přežil, musel být přírodou naprogramován, aby zbystřil a zpozorněl, kdykoliv se kdekoliv něco šustlo. V tu chvíli se mu do krve v těle vyplavil adrenalin, jakýsi energetický mobilizátor a on mohl útočit nebo utéci. Pokud to byl králík, zaútočil, chytl si ho a vítězoslavně přinesl družce do jeskyně. Pokud to byl tygr, lekl se a utekl vylézt na nejbližší strom. Tato adrenalinová reakce je v pořádku u onoho lovce, protože on vždy nějakou dobu utíkal a při běhu se mu tak z krve všechen adrenalin vyplavil: byl v tu ránu klidný a vyrovnaný.

My si ale vzpomeneme, jak nám někdo ráno v tramvaji dupnul na nohu, lekneme se něčeho v televizi – a v tu ránu naše tělo začne produkovat adrenalin. Jenže my, na rozdíl od onoho lovce, zůstáváme většinou sedět. Nehýbeme se. Adrenalin se nevyplaví. Zůstáváme takto s nevyřešenými spory, vzpomínkami, výčitkami, od rána do večera, celé životy. A pak jsme nemocní. Také proto, že nám neřekli, že existuje meditace nebo jiné způsoby, jak buď fungovat bez adrenalinu nebo se umět vyčistit. Naše kultura je totiž dominantně vizuální. Až 90% informací přijímáme zrakem. Jenže když člověk na něco upře zrak, automaticky v jeho mozku nastartuje levohemisférové, hodnotící, kritizující a posuzující vnímání a myšlení. V tomto smyslu jsou i oči jakousi pastí. Málokdo z nás si uvědomuje, že právě takovýto způsob vnímání reality určuje i způsob, jakým pak reagujeme na vnější podněty.

Filozofové a myslitelé naší kultury začali kdysi používat mozek více teoreticky. Právě racionální, dnes bychom řekli jen levohemisférové myšlení, bylo počátkem pozdějšího rozmachu „vědy“, která, zvláště v 17. století, zcela ovládla intelektuální myšlení Evropy. Zvláště pak francouzský myslitel Descartes založil svou práci na radikálním rozdělení reality na dva na sobě nezávislé světy – svět hmoty a svět duše. Zdá se, že naše myšlení bylo indoktrinováno myšlenkovými strukturami tohoto tzv. vědeckého, rozuměj, dominantně racionálního, levohemisférového uvažování tak hluboce, že ani dnes nejsme schopni z bludného kruhu vystoupit. I velmi vzdělaní a inteligentní vědci a učenci (možná právě kvůli svému „vzdělání“) se marně pokouší popsat svět intuice prostředky světa rozumu, a pouhé a dlouhé citace z klasických buddhistických či taoistických spisů je usvědčují přinejmenším z toho, že nic nepochopili.

Past našeho myšlení a vizuálního vnímání tkví v jakémsi paradoxu. Je to asi tak, jako když uprostřed meditace nezkušený zápasí s přeletujícími negativními myšlenkami (Dnes mi to nejde, Nedokážu to, Jsem k ničemu), a v momentu, kdy se jakžtakž naučí zklidnit, počne rozviřovat hladinu své mysli kladnými myšlenkami typu „Hurá, to mi to ale jde“. To, oč tu běží, je nekomentující, nehodnotící a subjektivně nezabarvený postoj („nezúčastněného“) svědka a autenticita přítomnosti. To, oč tu běží, je proces, plynulost a spojitost všeho, takže mezi akcí a reakcí není (subjektivní) předěl – neexistuje minulost nebo budoucnost. Rozčilený matematik, kterého naštvala milenka nebo uklízečka výzkumného ústavu, nebo k výsledku nasměrovaná mysl vědce, který očekává, a tedy „dosáhne“ výsledky, jaké očekává – to jsou jedny z hlavních příčin dnešní globální krize humanity.

Věda, milé děti, právě tak jako naše (naprogramované) smysly, je lhářka. David Griesen ve své knize Science and Philosophy např. uvádí, že nedávná pečlivá měření potvrdila, že výsledky, prokazující základní zákony newtonovské i nukleární fyziky, byly více či méně „zfalšovány“ či upraveny tak, aby potvrzovaly prokazované teorie. I vědomí a mozek vědce totiž fungují tak, že si to vědec neuvědomuje a ani nemůže uvědomit: vědecká objektivita je také iluzí.

Je třeba se „probudit“. Třeba jako v případu Einsteinovy teorie relativity, která je ještě dnes pro většinu z nás stejně nepochopitelná jako problém delfské věštírny. Tato teorie s sebou přinesla celou řadu „předpovědí“, a následně i přesných a neočekávaných výpočtů. Jeden problém, totiž předpoklad, že světlo se v silném gravitačním poli (např. Slunce) zakřiví (a že se to dá spočítat), umožnil Einsteinovi vypočítat a předpovědět lokální zatmění Slunce. Anglický vědec a astronom sir Arthur Eddington 16. května 1919 toto zatmění na západním pobřeží Afriky skutečně viděl a označil za největší moment svého života. Podobný účinek to mělo na celou skupinu tehdy mladých vědců a fyziků (Karl Popper na to vzpomněl v roce 1957 a astronomka Cecilia Payne Gapoškinová, která byla přítomna okamžiku, kdy sir Eddington na koleji Trinity v Cambridge ohlásil správnost Einsteinových výpočtů, později napsala: „Tři dny a noci jsem nedokázala usnout. Celý svět se mi zhroutil a převrátil...“).

Cílem všech mystických tradičních učení bylo právě ono zhroucení dosavadního způsobu vnímání světa. Šlo a jde o to probudit se z jednoho, převládajícího způsobu vnímání světa, a zažít a uvědomit si neoddělitelnou Jednotu všeho včetně člověka. Jakmile je tento stav dosažen, přestává existovat problém „svobody“: jsem-li i já Vesmír, pak neexistují žádné vnější síly a okolnosti a všechny mé akce a činy jsou spontánně svobodné. Z tohoto pohledu (mystiků) je umělecká či filosofická touha po svobodné vůli nesmyslná a iluzorní stejně jako jiné pokusy popsat a „vypočítat“ zázrak přírody prostředky rozumu. Ani mozek už ovšem není to, co ještě před několika lety (v našich školách) býval.

(Knížka Vlastimila Marka Stručný návod na použití člověka vychází v říjnu v nakladatelství ALMAN, Hybešova 65, 602 00 Brno, tel. 543 245 855, alman@alman.cz, www.alman.cz. Její křest se bude konat 11. října v Brně)