Říjen 2004

Demokracie je diskuse

Emanuel Mandler

Že demokracie je diskuse, se říkalo se a říká. Je to pravda, a v jistém ohledu, to u nás platí. V jiném ohledu zase ne. Na třech případech si dnes všimnu souvislostí s diskusemi–nondiskusemi v rozsáhlé mediální oblasti.

I. Případ časopisu Nový Polygon

Časopis Polygon patřil našim zahraničním krajanům. Toto určení pochopitelně ovlivňovalo jeho obsah. Polygon měl ráz, jak říká Luděk Frýbort, dílem informační, dílem diskusní. V důsledku nedávného vystřídání v redakci, jejíž příčiny se vymykají z rámce takové krátké úvahy, nastala závažná změna. Polygon ztratil diskusní charakter a jeho linii určuje nový redaktor Jan Beneš. Tato linie již dávno není diskusní, nýbrž nacionalistická. Bývalí autoři se domáhají otištění příspěvků, ale zvláště pokud jde o příspěvky týkající se sudetsko-českých vztahů a nesouhlasících s vyhnáním, domáhají se marně. Reakce redaktora Jana Beneše na kritický článek Luďka Frýborta, je neobyčejně výmluvná:

„LITUJI, KARLÍKU, ALE NEJSI DOST DOBRÝ TUŇÁK. Na redakční poznámku (28 řádek) k článku pana Frýborta v čísle 2/04 Nebojme se hadruňků, dožadující se “analytického vstřebávání zprostředkovaných zkušeností a informací” ad vocem odsunu (vyhnání) přišla další reakce pana Frýborta (85 řádek) podle mého názoru předstírajícího, že neví, koho značka JAB představuje, a dožadující se další “otevřené diskuse”, ba vyzývající: Hádejme se! Taktéž namítajícího, že pokud jde o dobročinnost Landsmanschaftu“ (pravopis pana Beneše) „on sám ji pocítil pouze ve formě obnošeného zimníku. Takže: šifru JAB používá již 34 let Jan Beneš. (Byť se v poslední době objevila i v MF DNES ve formě jab, nejde prosím o shodné autory.) Jan Beneš je také redaktorem Nového POLYGONU od jeho čísla 1/2003… Pan Frýbort je pobouřen, že redakce bez váhání těch 85 řádků neprodleně nepublikovala. Titulek, vysvětleme, je převzat z americké reklamy na konservovaného tuňáka. Kdež je kdesi v oceánu tato posmutnělá ryba informována, že není dost kvalitní k tomu, aby se dala použít do konservy. Redakce může jen opakovat, že patnáctiletá diskuse a výměna názorů, jakož i analytické vstřebávání zkušeností o tom, zda byly horší Lidice, anebo odsun, nepřinesla žádný výsledek a žádný neslibuje a tohoto způsobu zaplňování stránek se zřekla. Pánové Krystlík, Beran, Mandler (a tutti quanti), za které pan Frýbort vytáhl do boje, jsou vítáni, tak jako je vítán a publikován pan Frýbort, pokud mají co říci na méně otřelé thema. Co se stalo, nedá se odestát. Ad vocem těch stipendijních fondů, řeč se v mé poznámce nevedla o panu Frýbortovi a jeho zimníku. Spíše například o jménech na seznamu grantů poskytnutých během posledních 15 let Collegium Karolinum“ (skloňování a pravopis pana Beneše) „v Mnichově. (Řádků 22)“

(Nový Polygon 04/2004)

Výmluvnost tohoto textu spatřuji ve třech ohledech. Pan Beneš není jediný, ale patří mezi významné autory, kteří se snaží uhasit žár, sálající po takřka šedesáti letech z poválečné protiněmecké etnické čistky. Oč víc chce čtenáře přesvědčit o opaku, tím víc jeho text dokládá, že vyrovnání s poválečnou revolucí je problém skutečně celonárodní, aktuální pro nás „doma“ i pro krajany v zahraničí.

Pokud jde o druhý rys výmluvnosti tohoto textu, spatřuji ho v tom, že jak je vidno nacionalisté sice mají všechny možnosti diskutovat s odpůrci poválečné etnické čistky, ale této možnosti nevyužívají. Před diskusí dají místo toho většinou přednost tomu zamezit oponentům svobodné vyjádření. A posléze se dozvídáme, proč tomu tak je.

Současný český nacionalismus je nepoučený, nekompetentní. Jan Beneš se snad opravdu domnívá, že vážnou diskusi o vyhnání Němců, která v časopise probíhala, lze opsat otázkou „zda byly horší Lidice, anebo odsun“. Položil otázku neobyčejně šikovně. To je jako kdybychom se ptali, zda byl horší Pearl Harbour nebo holocaust. Jinak řečeno redaktor Nového Polygonu srovnává bez ostychu jeden teroristický akt (vyvraždění Lidic) s etnickou čistkou, která obrala o majetek tři miliony lidí, vyvezla je nešetrně do bídy a hladu v Německu a navíc stála životy desetitisíců lidí. Na otázku, kterou Jan Beneš o Lidicích a odsunu položil, lze dobře odpovědět pouze tak, aby se laskavě zamyslel, co to vlastně povídá. Při jeho argumentačních schopnostech lze dobře pochopit, proč v časopise, který rediguje, nechce připustit vážnou diskusi o vyhnání.

II. Případ časopisu Týden

V časopisu Týden (č. 38/2004 ) se tématu česko-sudetoněmeckých vztahů věnovala Eva Hahnová v interview s Danielem Kaiserem a šéfredaktor Balšínek v úvodníku.

Podle šéfredaktora Balšínka jsou diskuse na téma česko-německých vztahů většinou

„proklamacemi bez důsledků, a veškerá debata se proto jeví spíš jako reziduum minulosti bez vlivu na budoucnost, tedy zbytečná. Občas něco k německým hranicím vystřelí politici, čas od času se v tisku objeví nějaký komentář, jestli Němci byli po válce vyhnáni, odsunuti nebo vysídleni; a tak velkým tématem jsou česko-německé vztahy především pro komunisty a jejich tisk. Jsou to oni, kdo varují před rušením Benešových dekretů a vracením majetku. Nepochybně i proto, že se jedná o významný politický pilíř komunistické propagandy, demokratické strany se tématu dotýkají obezřetně a pro převážnou část publikujících intelektuálů není národní cítění "in" a raději se oddávají takzvaně většímu ideálu sjednocování a evropanství. Poutavě otázku vysídlení Němců interpretuje historička Eva Hahnová.… přesvědčivě vysvětluje, proč by neměla otázka česko-německých vztahů zůstat jen doménou pro komunisty a proč je důležité trvat na současném statu quo.“

Za pomoci Daniela Kaisera, který jí kladl otázky, paní Hahnová přesvědčivě doložila víceméně opak: pro koho nemá být místo v médiích, aby se zabýval těmito otázkami. Říká:

„Podívejte se na Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ): brilantní noviny, v Německu po intelektuální stránce vůbec nemají konkurenci. O česko-německých záležitostech referují ze ´sudetoněmeckého´ hlediska. Budiž, jenže z české strany dávají prostor zase jen lidem, kteří sdílejí jejich pozici. Myslím si, že se malé skupině lidí v českých médiích dostává nepřiměřeně mnoho místa, i když píší neustále totéž. Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler nenapsali, pokud vím, nikdy nic pořádného o odsunu, nic zajímavého a konkrétního k česko-německým dějinám. Neustále opakují variace na dvě tři rétorické formule. Což o to, jsem k odsunu Němců taky kritická. Jenom mne zaráží ta umanutost, posedlost jedním z mnoha dějství česko-německé historie.“

Samozřejmě to, co píše říká Eva Hahnová, se týká i mne osobně a je to jistě rovněž důvod (i když nikoli jediný), proč se o té věci zmiňuji. Chtěl jsem napsat do Týdne článek, v kterém bych se paní Hahnové zeptal, proč má publikace „Benešovy dekrety, proč vznikaly a co jsou“, není „nic pořádného“. Pokud si to opravdu myslí, měla by svůj názor doložit. Možná, že mou knížku nečetla, a pak by měla podstatně zmírnit svůj káravý tón. Ostatně v tom případě by zřejmě bylo na místě, aby ji Daniel Kaiser poučil.

Také bych se autorky zeptal, zda v průměru jeden můj článek o sudetoněmecké problematice za dva měsíce, který otiskne MfDnes (do jiných médií nemám přístup), lze považovat za „nepřiměřeně mnoho místa“. A co vůbec říká své zdařilé formulaci o tom, „že se malé skupině lidé v českých médiích /autorka uvádí Bohumila Doležala a mne/ dostává nepřiměřeně mnoho místa“. Nepřipadá jí, že se pohybuje povážlivě blízko hranice toho, čemu říkáme denunciace? Co jiného z jejích slov vyplývá, než že média mají této „malé skupině“ místo ubrat nebo vůbec odejmout? Před léty mne podobně poctil jistý český historik, který napsal do České televize, že s takovými laiky by v žádném případě neměla spolupracovat. A vida, nespolupracuje (což má ovšem i jiné příčiny).

Jak je vidět, tato zdánlivě pouze osobní problematika má svou věcnou rovinu, tutéž, jakou lze vysledovat v případě I (Nový Polygon). Jako by morální katastrofa poválečné revoluce, Národní fronty, zestátňování a vyhnání Němců vytvořila tradici, v jejímž rámci autoři usilují o profesní degradaci a umlčení protivníků.

Šéfredaktor Balšínek se těmto názorům příliš nevzdaluje. Vidí, že „různé přestřelky na téma Benešových dekretů“ nemají důsledky, takže „veškerá debata se proto jeví spíš jako reziduum minulosti bez vlivu na budoucnost, tedy zbytečná.“ Česko-německé vztahy, říká, jsou velkým tématem především pro komunisty a jejich tisk (ovšem, ostatní média nechtějí tuto nemilou věc připomínat). Šéfredaktor Týdne dodává, že Eva Hahnová přesvědčivě vysvětluje, proč by neměla otázka česko-německých vztahů zůstat doménou pro komunisty. Jenže když jsem chtěl na její interview odpovědět nevelkým článkem, nesvolil k tomu (prý se mohu vyjádřit dopisem). Takže, jak vidno, šéfredaktor Balšínek se už řídí doporučeními Evy Hahnové a neumožňuje „této malé skupině lidí “ ani řádně reagovat na osobní a věcné výpady. Nebo se mýlím?

III. Literární noviny

V 35. a 36. čísle Literárních novin se zamýšlí Jan Křen nad převážně německými úvahami, které v souvislosti s plány na vytvoření Centra proti vyhnání usilují o změnu ve vyjadřování k tehdejší realitě. Jde zejména o náhradu jistých termínů o „odsunu“ Němců po druhé světové válce termínem vyhnání.

Jan Křen o těchto věcech píše v úvaze o knize amerického historika Normana M. Naimarka Plameny nenávisti (v němčině Flammender Haß. Ethnische Säuberung im 20. Jahrhundert, Mnichov 2004), pojednávající o etnických čistkách. Křenova kritika je dosti vyhraněná. V jistém smyslu nemůže být neoprávněná, protože, jak se o tom Jan Křen zmiňuje, „shrnutí všech těchto jevů - v Evropě 20. století se jejich rozsah odhaduje na 60 milionů! - pod jeden zobecňující termín je v každém případě problematické.“ Recenzent se domnívá, že ani pojem "etnické očisty" není bez vad, „neboť subsumuje a pod jednu střechu shrnuje rozličné ´odsuny´, diference mezi nimi v něm zapadají a nezdá se, že by v sobě měl dost protilátek proti relativizacím a nivelizacím. To se zřetelně projeví, začne-li se o tomto tématu uvažovat v rozměrech vskutku evropských, a ne jen v Evropě střední a východní jako dosud“.

S použitím seriozního vědeckého zázemí rozebírá Jan Křen jednotlivé stránky recenzované práce a dochází k závěru, že „knize chybí příliš mnoho, než aby pojem etnické čistky vědecky podložila.“ Svým způsobem není tak těžké dojít k obdobnému závěru: kromě vysídlení jsou jednotlivé etnické čistky natolik rozdílné v příčinách, průběhu i v dalších okolnostech, že podložit etnické čistky jako hromadný jev vědecky bude, jak již řečeno, vždy obtížné. Obtížnější by to autor recenze měl, kdyby se věnoval i domácím poměrům (což posléze činí, ale pouze obecně). Přiznejme mu, že pokud jde o naše hlavní téma (zabránit diskusi), dotýká se ho jen drápkem, když hovoří o „flagelantském sklonu“ části české publicistiky. Hlavně mu jde o terminologii, a tím také, jak ukazuje následující příklad o podstatu toho, co se po válce dělo. Podle Jana Křena je termín etnická čistka

„ovšem výstižnější než protlačované vyhnání, které je nepochybně na místě, jde-li o tzv. divokou fázi (i když i zde nebyly řídké případy vlastního rozhodnutí k přesídlení), a je možná přiléhavý i pro duchovní stránku, pro ´vyhánění´ paměti na oběti vysídlení. Je však klamný, jestliže stylizuje celé toto dění do divoké fáze (třebaže na její spontaneitě se téměř vždy v té či oné míře podílely organizované aktivity) a rozhodně není na místě pro jiné fáze dění (jakkoli se na nich divokost též podílela), totiž pro spontánní útěky, řízené evakuace, nucená, ale organizovaná přesídlení a vystěhovalectví. (…) Také ovšem odsun, druhý z pojmové dvojice, na níž se před lety shodla komise historiků a který se německé straně čím dál méně zamlouvá, bývá kritizován jako zamlžující a byrokraticky necitlivý, i když sotva kdo dnes ví, že Abschub znamená v němčině též postrk, vykázání nevhodné osoby do domovské obce. Třebaže pojmy jako přesídlení či vysídlení jsou přiléhavější, užití tohoto vžitého historického pojmu nelze považovat za ´politicky nekorektní´ a jediným politicky korektním´ není také vyhnání (Vertreibung)…“

Tyto vývody jsou zajisté kultivované. Jsou ovšem odtažité a z politického hlediska mnohoznačné. V roce 1968 byl Jan Křen konkrétnější:

„Doba osvobození republiky byla vrcholnou dobou Benešovy politické dráhy (…) Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritou jeho koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou cestou restaurace a pokroku republiky, již aktivně podporovala většina lidu. Plnění Košického vládního programu, bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace a dodalo vývoji v ČSR neobyčejně pozitivní dynamismus. Stejně tak se osvědčila i politická soustava Národní fronty… Také v komplikovaných problémech národnostních (sic!) dosáhl lidově demokratický režim podstatného pokroku. (…) Rovněž tradiční rozpory s okolními státy nebyly ani zdaleka tak obtížné jako po první světové válce. Spojenectví se Sovětským svazem a slovanská orientace čs. zahraniční politiky dávaly republice záruky, že tyto problémy budou vyřešeny.“ (Dějiny a současnost 5/68, s. 34)

Pravda, k tomu, abychom uvedený citát vzali vážně, je třeba obrátit znaménka. A to dokonale. Ale když to uděláme, nejsme již daleko od reálné situace roku 1945. Tu pak zjistíme, že podstatné na československém bezprostředně poválečném vývoji, bylo právě to, že byl obdobím národně socialistické revoluce, jejímž základním pilířem byl (?) Němců. Dávám do závorky otazník místo pojmů vyhnání, odsun, etnická čistka, transfer – v jistých souvislostech lze kterýkoli z nich – a obávám se, že i ve vědě, o níž Křenovi tolik jde – dobře použít. Česká etnická čistka je jedinečná, protože byla základem poválečné revoluce. Nechci polemizovat s Křenovými vývody o oprávněnosti pojmu etnická čistka podle Naimarkovy knihy, pouze připomenout, že pokud jde o naše poměry, nahrazuje jeho důkladná úvaha poválečnou věcnost otázkami poněkud akademickými.

Člověk, který není vědec, může totiž dosti logicky uvažovat takto: V letech 1945-1946 byly z českého a moravského pohraničí „odsunuti“ jeho obyvatelé. Samozřejmě pokud byli Němci, ale specifikem této oblasti bylo, že byla osídlena právě německým obyvatelstvem. Pokud z nějakých důvodů v pohraničí ještě Němci zbyli, byli v roce 1947 zvláštní celostátní akcí „roztroušeni“ ve vnitrozemí – tak aby v pohraničí žádní Němci nezbyli. To tedy, zda vyhnání Němců byla etnická čistka, není v českém případě otázka. Ovšemže byla.

K tomu, aby Křenovy závěry přispěly skutečné diskusi – a to je téma dnešní rubriky – právě tento jasně vyjádřený závěr, zdá se mi, chybí.