Říjen 2004

Traumata dějin českých zemí

Václav Chyský

Aspekty neemocionální

Při vší lásce k svému národu cením ještě výše lidské a vědecké dobro než dobro národní. (František Palacký, List do Frankfurtu, 1848)

Svojí úvahou “Nebojme se hadruňků” otevřel Luděk Frýbort v Novém Polygonu 02/2004 zásadní otázku zda a jak diskutovat o bolestivých tématech historie českých zemí, jmenovitě o poměru česko-německém.

Luděk Frýbort píše (článek Nebojme se hadruňků čtenář nalezne v tomto čísle CS-magazínu), že předpokladem věcné diskuse o sporných otázkách dějin je presumpce oboustranné dobré vůle diskutujících, se snahou se společně dobrat jádra problému. K tomu dodávám, že k racionální diskusi pak neodmyslitelně patří důkladná orientace v literárních pramenech, což je u české poválečné generace ztíženo nedostatečnou znalostí jazyka druhé strany.

Pro většinu českých Němců byla a je čeština problémem odvěkým. Jazyková bariéra je tudíž jedním z klíčových zábran subtilní komunikace, neboť verbální klacky nejsou výměně názorů nápomocné. Naštěstí již existují dobré české překlady základních děl německých autorů jako Ferdinanda Seibta ”Německo a Češi”, Volkra Zimmermanna “O sudetských Němcích v nacistickém státě” nebo obsáhlá dokumentace historických pramenů Rolanda J. Hoffmanna, nazvaná “Odsun – die Vertreibung”, počínající dobou nacionálních střetů v druhé polovině 19. století. Všechny dokumenty Hoffmannovy knihy jsou akribicky přeloženy do druhého jazyka a zprostředkovávají bezprostřední pohled na to,”jak to tehdy bylo”. Přál bych si, aby podobně důkladné dílo dokumentů vyšlo i od českých autorů. Použitá literatura v citovaných publikacích dokládá dobrou orientaci jmenovaných německých autorů v odborné literatuře české. Uvedený výčet základních děl, které zprostředkovávají dobrý pohled do současné německé historiografie by se dal podstatně rozšířit. Není potřeba zdůrazňovat, že i práce českých historiků nacházejí prostor v německých odborných médiích.

V kontextu svého příspěvku se vědomě zmiňuji o traumatech dějin českých zemí a nikoli o historii české, protože nejpozději od poloviny 19. století existují dva vyhraněné, nacionálně podmíněné pohledy na historii českých zemí, totiž pohled český a německý. Skutečnost, že Čechy a Morava byly po staletí dvojjazyčné, je nutno přijmout jako fakt a nezatracovat a priori dějepisné interpretace “těch druhých” jako zlovolné. Územně přináleželi Němci k zemím koruny české, většina se identifikovala s habsburskou monarchií, i když do jejich vědomí v souvislosti s bismarckovským sjednocováním německých zemí – vlastně již dříve - prosakovala idea všeněmecká.

Československý stát z roku 1918 nenabízel jednoznačnou odpověď na politickou a kulturní orientaci českých Němců a tím nevyřešil ani takzvanou otázku českou. V českých představách zakořeněný argument, že nám sudetští Němci rozbili republiku, nepřiznává tomuto druhému nejsilnějšímu zemskému etniku odlišnou národní identitu a nezkoumá příčiny jejich nechuti k začlenění do československého státu. Že z provincionální národovecké omezenosti považovali nacionální socialismus za spásnou ideologii, patří také mezi ona tragická traumata dějin českých zemí. Sudetengau měla být takzvaná ”vzorová župa”, což se projevovalo nadprůměrnou stranickou organizovaností ve srovnání s ostatními říšskými župami. Sudetští Němci spáchali politické harakiri.

Sociolog Emanuel Chalupný píše, že neblahé zakrývání vlastní spoluviny na dějinných pohromách je typickým českým rysem. Komunistický básník Stanislav Kostka Neumann to vyjádřil ještě kritičtěji, že totiž Češi byli odjakživa političtí nešikové. Není divu, po dlouhé epochy chyběla českému národu politická vrstva sběhlá v diplomacii. Stále omílaná Bílá hora nebyl žádný diplomatický majstrštyk tehdejšího politického národa v českých zemích, k němuž patřili jak Češi, tak Němci. Ze sedmadvaceti popravených v roce 1621 jich bylo deset jazyka německého, včetně Jana Jesenia. Po Bílé hoře emigrovali jak Češi, tak Němci.

Nepřipravenost českých politiků pro diplomatickou službu, frapantní neznalost cizích jazyků a neznalost atmosféry života mimo české luhy a háje je chronický deficit sahající až do přítomnosti, jak nedávno demonstrovala rozpačitá debata o jmenování komisařů pro Evropskou unii.

Že i seriozní dějepisci obou stran v různé míře kořenili svá díla nacionálními ingrediencemi, je nutno připsat duchu 19. a 20. století. Nevyhnuli se tomu ani představitelé tehdejšího historiografického směru - tak zvaného historismu - Leopold von Ranke na straně německé a na české František Palacký, které uvádím jako pars pro toto. Antický klasik dějepisectví Tacitus vystihl tyto úpravy dějepisných fakt pregnantní formulí “fingunt simul creduntque” ,což znamená, že dějepravci svým upraveným vyprávěním sami věří.

Rukopisy s následným zavilým bojem jsou toho příkladem. Falšovalo se totiž již před Tacitem k větší slávě panovníků a vlastního rodu, kterýžto nešvar provázel v různé síle také nás od školních škamen. Míra věrohodnosti dějepisné výuky (podtóny jsou směrodatné) byla a je závislá na míře osvícenosti přednášejících profesorů a na zabedněnosti režimů, které právě v českých zemích vládly. Jiná byla kritéria, metody a znalosti v době Balbínově, Palackého, jiná v době Pekařově, jiná pod zorným úhlem marxismu–leninismu a k jiným kritériím se dopracováváme dnes.

Historické studie zaměřené na určitý dějinný úsek se pokouší zrekonstruovat minulé děje a podávají jejich obraz. Jsou však zároveň samy obrazem doby, ve které vznikly, a tudíž objektem dějepisného kritického hodnocení, což nemá s takzvaným přepisováním dějin nic společného.

Z komunistických iluzí pozdě procitnuvší Milan Kundera v šedesátých letech uvažoval nad změnou kritérií a morálních paradigmat, jimiž je nutno vnímat svět: “Vidět, jak se před očima velké humanitní hnutí zvrací v cosi nelidského a strhuje s sebou všechnu lidskou cnost, navozuje ovšem myšlenku o značné vratkosti a nejistotě lidských cností a hodnot vůbec. Což vytváří situaci totální skepse, kdy se všechna tvrzení mění v otázky a kdy je třeba vše prozkoumat znovu, až k nejzákladnějšímu problému, co je to vůbec člověk.” I deziluzovaný Kundera, nechce jen debatovat, ale znovu prozkoumat. Víra ve věčné dogmatické pravdy je hrobem vědy, dokazoval Masaryk.

Od dějinných vědomostí, které jsme jednou zakonzervovali, se neradi loučíme, neboť se staly argumentačním rituálem a stavivem, možným kdykoliv zabudovat do debaty. Použiji slov německých psychoanalytiků Margarety a Alexandra Mitscherlichových, že “rituál uklidňuje, chlácholí a utěšuje náš strach sugescí stále stejného. Zkoušet nové naproti tomu vyvolává nelibost a úzkost, zatímco rituál slibuje bezpečí: strnulé přidržování se daných norem odpovídá i pudové potřebě.”

Lze proto považovat za záslužnou činnost, když čeští autoři zprostředkovávají poznatky německých historiků českému čtenáři, jak to na příklad v Novém Polygonu dělal Ladislav Josef Beran, než mu bylo další publikování v Novém Polygonu odepřeno. Dovedu si představit, že některá fakta nepřipraveného čtenáře šokovala a že je odmítá přijímat.

Poválečná česká publicistika i historiografie se po hlubokém traumatu protektorátu k česko-německému vztahu a k vyhnání vyjadřovala ve formě ideologických polemik s cílem ve veřejnosti vyvolávat obavy před německým revanšismem, před kterým československý stát ochrání jen věčné přátelství se Sovětským svazem. Takovýto přístup vyloučil z akademických pracovišť kritické zkoumání provádění etnických čistek. Zločiny proti lidskosti nebyly předmětem těchto studií. Výjimkou byly příspěvky autorů, žijících v zahraničí, mezi jinými Přemysla Pittra, bývalého ministra Jaroslava Stránského, nebo bývalého diplomata Karla Lisického. Ke kritikům odsunu patřil od počátku i generál Lev Prchala. V katolických kruzích nacházely vzájemné porozumění Ackermann–Gemeinde a české Opus bonum, ve kterém se angažoval opat Anastáz Opasek.

V období Pražského jara 1968 byla sice otázka vyhnání nakousnuta, ale k rozvinutí systematické vědecké práce a debaty chyběl čas. Uběhlo dalších deset let, než byla v roce 1978 v exilovém ”Svědectví” Pavla Tigrida uveřejněna práce slovenského historika Jána Mlynárika (pseudonym Danubius) “Tézy o vysídleniu československých Nemcov”, jež konečně vyprovokovala vědeckou diskusi o vysídlení. Diskutovalo se mezi zainteresovanými odborníky převážně na stránkách exilových periodik, leč bez účasti široké české veřejnosti. Již tehdy vyvstávaly mezi disidenty protichůdné názory, jak spolupracovat či nespolupracovat s německými historiky.

Naproti tomu na německé straně se od konce války o problému transferu nejen polemizovalo, ale etnické čistky se staly předmětem seriózního vědeckého bádání, které je nevytrhovalo z kontextu předchozího nacistického teroru, jak to bývá po léta neblahým zvykem při svatodušních projevech Edmunda Stoibra. Podle Volkra Zimmermanna měla sudetoněmecká Volksgruppe pocit, že jsou vůdcovými dlužníky za vymanění z české nadvlády a za včlenění do “tisícileté říše”. Z tohoto pocitu pramenila i ona již zmíněná nadprůměrná stranická organizovanost v NSDAP, dosáhnuvší v roce 1942 půl milionu členů. Zde bychom však měli mít na očích Stoibrovy volební cíle, protože Němci z českých zemí usídlení v Bavorsku představují silný volební potenciál CSU. Spolková země Bavorsko převzala 1954 patronát nad Sudetoněmeckým Landsmannschaftem, který je zastřešující organizací různých spolků se specifickou pracovní náplní.

Podle Evy Hahnové je dosti obtížné si udělat představu o počtu členů sudetoněmeckých organizací, neboť ne každý sudetský Němec je jejich členem. Podle kolujících polooficiálních údajů z roku 1986 - tedy před sjednocením obou německých států - byl počet členů Landsmannschaftu odhadován na 80 000 a 35 000 měla přičleněná mládežnická organizace, což dohromady dává 115 - 120 000 členů. Křesťanská Ackermann–Gemeinde a sociálnědemokratická Seliger–Gemeinde měly tehdy každá asi 10 000 členů.

Nejradikálnější organizací je Witikobund, navazující na myšlenky Othmara Spanna a předválečného Kamaradschaftsbundu o roli duchovní (německé) elity, obdařené posláním vést masy v hierarchicky organizovaném stavovském státě. Po obsazení Sudet byli členové Kamaradschaftsbundu v sudetských oblastech považováni za zastánce konkurenční ideologie a byli nacisty postupně z politické scény odstraněni a někteří zavřeni. Konrad Henlein byl původně též členem tohoto elitérního spolku. Podle Hahnové měl Witkobund ve starých zemích Spolkové republiky kolem 1 000 členů.

Výsledkem německého bádání v oblasti poválečných transferů je velké množství knižních titulů, studií a statistik, shromážděných především ve dvou specializovaných mnichovských pracovištích v Collegiu Carolinu a v Sudetoněmeckém archivu (Sudetendeutsches Archiv), dále v Düsseldorfu na Universitě Heinricha Heineho v Institutu kultury a dějin Němců ve východní Evropě, v Herderově institutu v Marburgu a též na universitě v Lipsku. Tento mnohaletý kvalitativní náskok německé historiografie nebyl v době po kolapsu komunistického systému vyrovnán odbornými postoji českými.

Situace se naštěstí změnila. Sledujeme-li současnou českou odbornou literaturu, vidíme, jaký pokrok za poslední léta česká historická a politologická věda ve zpracovávání zapuzovaných traumatických témat udělala. Široké publikum bohužel zůstává tímto pokrokem téměř netknuté.

Ve vědě je nutno dodržovat korektní pravidla diskuse a neobviňovat diskusního partnera z nečestných motivů jen proto, že se dopracoval k jiným závěrům než bylo po léta nesvobodným systémem kázáno. Nevím, koho má redakce Nového Polygonu, jmenovitě její redaktor Jan Beneš, na mysli, když mluví o podplácení českých historiků Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Má-li důkazy, nechť je konkretizuje, ať uvede, jakým způsobem jsou podezřívaní vědci korumpováni a nevyrábí mysteriózní mlhu. Stipendia, stáže a mezinárodní výměny studentů jsou ve svobodném světě institucí zcela obvyklou. V internetu se to jen hemží meziuniverzitními dohodami o výměně studentů a o postgraduálních studijních pobytech, připojeny jsou dotazníky, jen je vyplnit.

Protože ve Spolkové republice Německo je školství podřízeno federálnímu systému a protože zadávání stipendií a studijních pobytů organizuje mnoho různých na sobě nezávislých vědeckých pracovišť, je nesnadné získat centrální data o počtu českých občanů, kteří těchto nabídek využívají. Snad by to bylo téma pro diplomovou práci.

Pro účel tohoto příspěvku však stačí zjištění, že čeští studenti nabízené možnosti německých vědeckých pracovišť dostatečně nevyužívají a že stipendijní místa propadávají, jak jsem zjistil svou vlastní malou rešerší a z rozhovorů s akademickými činiteli v Německu i v České republice. Čeští studenti dávají přednost studijním místům v USA, Velké Británii a Francii. Největší studentskou enklávu z postkomunistických zemí tvoří v Mnichově Bulhaři v počtu asi 2 500 studujících. Pana redaktora Beneše může tudíž uklidnit, že “penetrace německé nacionalistické ideologie” zasívané do mladých českých duší není tak hrozivá.

Z mého hlediska je však nedostatečný zájem mladé české generace o ducha sousední země dosti povážlivý, protože neznalost byla odjakživa semeništěm nejdivočejších předsudků. Důkazem toho je skutečnost, že důvěru v politický život v Německu mají Češi, kteří ve Spolkové republice žijí, zatímco projevy nedůvěry přichází ze zámoří a z českých vlastí, od lidí, kteří s politickým životem současného německého státu a s jeho občany nemají přímé zkušenosti. Do této kategorie pravděpodobně zapadá i Jan Beneš.

Zajímalo by mne, kdy a na jaké úrovni tváří v tvář s německými akademickými představiteli mluvil a jaké má zkušenosti ze styku s lidmi historicky a politicky odborně neškolenými. Rozhovory s lidmi bez odborného vzdělání předpokládají dobrou znalost němčiny. Za 36 let mého života ve Spolkové republice Německo jsme ani moje manželka ani já nebyli jako Češi vystaveni verbálním útokům ze strany bývalých německých spoluobčanů, ani při mých přednáškách v Lidové univerzitě ve Wuppertalu, ani při setkáních v Ackermann-Gemeinde, i když se moje názory nekryly s některými představami vyhoštěných. Většinou jsme měli dojem, že se k nám hlásí jako ke krajanům a spíše vyzdvihují společné kulturní kořeny. Bohužel pozdě.

Stipendia nejsou žádná jednosměrka, zájemci o dějiny střední a východní Evropy přicházejí na české vysoké školy i z Německa. O výměnu studentů se zasloužil profesor slavistiky na univerzitě ve Freiburgu, bohužel nedávno zemřelý Antonín Měštan.

Na univerzitách a vědeckých institutech, kde výměna studentů probíhá, jsou výměnné akce posuzovány kladně, nejen co se týče vědeckého poznání, ale též co se týče mezilidských vztahů, jak jsem vyrozuměl z rozhovorů s akademickými činiteli Philippsovy univerzity v Marburgu, Collegia Carolina v Mnichově , Karlovy univerzity v Praze a Masarykovy univerzity v Brně. Jsem si vědom toho, že tato soukromá sonda je nedostatečná, mohla by však sloužit jako impuls pro vědecké vyhodnocení česko-německé vědecké spolupráce.

Nové formy evropské vědecké spolupráce historiků představuje také výzkum dějinných interpretací školních knih, na němž se podílejí historici, nakladatelé, autoři školních knih a zástupci ministerstev kultury evropských zemí. Účelem je odbourávání předsudků a výchova k národnostní snášenlivosti. V Německu je na tomto poli ve vedoucí pozici Georg–Eckert-Institut pro mezinárodní výzkum školních knih se sídlem v Braunschweigu. Tato instituce zaznamenala podstatné výsledky v hodnocení dějin německo-francouzských, německo–izraelských a německo-polských. Potěšitelná je účast českých expertů na tomto projektu. Považoval bych za konstruktivní příspěvek redakce Nového Polygonu, ale i ostatních českých kulturních časopisů, kdyby animovali odborníky, pracující na těchto projektech, informovat širší veřejnost.

Příkladem evropského kulturního cítění může být i kniha evropských dějin vydaná pro školy z iniciativy pařížského nakladatelství Hachette, do níž přispělo 12 evropských historiků, mezi jinými i Jiří Gruša. Kniha je bohatě ilustrovaná, vybavená dokumentárnímí fotografiemi, zeměpisnými historickými mapami a není bez významu, že je k dostání i na českém knižním trhu.

Mluvíme o traumatech českých zemí, k nimž patří traumata jak česká tak německá. Česká traumata jsou většině čtenářů jakož i autorovi dobře známa, neboť každý národ ošetřuje především vlastní rány. Rány protivníků tak nebolí. Autor se zajímal i o traumata protivníka a je si dobře vědom toho, kdy která rána od koho a v jaké časové sekvenci byla zasazena a s jakým úmyslem. Kolbištěm byla společná země, která krvácela a byla mrzačena pod dopadem mnohdy iracionální zloby obou protivníků. Finální fáze tohoto “stýkání a potýkání” vyústila do vyhnání jednoho ze soupeřů.

Ze zkušenosti i z dokumentů víme, že to mohlo dopadnout i opačně, o čemž se můžeme dočíst v nástupním projevu Reinharda Heydricha “O plánech na likvidaci českého národa” v Černínském paláci 2. října 1941. Vítěz zůstal, ne vždy s ním vítězila česká krajina.

Sudetengau se nestala po roce 1938 vzorovou župou tisícileté Velkoněmecké říše. Z pohraničí, po roce 1945 komunistickou stranou takticky plánovaného jako zárodek struktur socialistické společnosti, se nestala kvetoucí socialistická oblast. Všechno bylo jinak. V pohraničí zaniklo po roce 1945 na 3000 obcí, některé cíleně rozstřílené cvičnou střelbou Československé lidové armády. V roce 1991 žilo v pohraničí o 25 – 30% lidí méně než v roce 1930. Byla rozrušena sociální struktura, která se vytvářela po staletí, vytratil se cit k půdě, necitlivou industrializací se krajina měnila v měsíční krátery, zarůstaly cesty na jejichž okrajích chátrala boží muka a kříže, travou a hložím prorůstaly kapličky a z klášterů byly na vojenská nákladní vozidla vidlemi nakládány prastaré rukopisy a nenahraditelné tisky, které zmizely ve sběru a na kompostech.

Společné zemi bylo lhostejné, zda knihy hořely v nacistických plamenech a synagogy znesvětila německy hlomozící nevzdělaná lůza, zda vojáci pod velením stejně nevzdělaných důstojníků vidlemi likvidovali staleté klášterní knihovny a měnili je ve vojenské objekty. Revolučními turbulencemi poděšený genius loci se vytratil a zanechal kulturní a sociální prázdnotu - jizvu která v mnohých pohraničních oblastech nebyla zacelena ani po půl století. Jinakost pohraničí je patrná dodnes.

Česko – sudetoněmecký spor je fenomén mentální. Každá z účastněných stran si přeje, aby utržená traumata byla respektována jejím protivníkem. Věčné jednostranné ublíženectví a bolestínství není projevem mentální a politické zralosti. Výroky Edmunda Stoibra, že nenavštíví Prahu, jakož i Lex Beneš a ostentativní přenocování Václava Klause v krumlovském hotelu, kde byla instalována busta Edvarda Beneše, patří do kategorie neprozíravosti, populismu a diplomatické nešikovnosti, o které se zmiňoval Stanislav Kostka Neumann.

Účelem tohoto textu bylo upozornit na jiné způsoby vnímání česko-německého sousedství, než věčné ublíženectví a vzájemné konfrontace, jak jsou většinou zkratkovitě nabízeny denním tiskem a vlastně i Novým Polygonem. Dnes po pádu železné opony, kdy zmizely ideologické bariéry, kdy vyrůstá mladá nezatížená generace historiků a nic nestojí v cestě k vědecké výměně názorů, je povinností a příležitostí i neodborných časopisů informovat o nových proudech historického poznání a dát slovo těm, kteří se této konstruktivní práce přímo účastní.

Toto poznání by mělo platit i pro Nový Polygon, postulující nárok pokračovatele tradice záslužných nadregionálních exulantských časopisů, redigovaných osobnostmi jako Josef Škvorecký a Pavel Tigrid, kteří se žádným tématům nevyhýbaly.