Říjen 2004

Na skok v Sudetech

Tomáš Krystlík

Byl jsem nápomocen jedné emigrantce z Porúří, které ukradli v Česku za jízdy autobusem z batůžku pas a peněženku. Jelikož si za celou dobu neopatřila německé občanství, musela si nechat vystavit ve svém posledním bydlišti v Československu – v Liberci – český cestovní pas. Jakýmsi řízením osudu, měla v jiných svých zavazadlech i kopii ukradeného českého pasu a svůj křestní list. Na základě těchto dokladů a protokolu o nahlášení krádeže policii se jí uvolil okresní úřad v Liberci vystavit pas nový. Potud vše bez větších problémů.

Ty nastaly až při přebírání pasu hotového. Stoje opodál, zastříhal jsem hned po prvních větách konverzace s úřadem ušima. Úřednice neoblomně požadovala po okradené předložení občanského průkazu, jaksi nechápajíc, že někdo může mít jen pas a ne občanský průkaz. Předložená kopie pasu ukradeného jako provizorní náhrada průkazu totožnosti (na Západě běžná to praxe) pro vydání nového nestačila. Všemi úřady zbožňované rodné číslo zavedené komunisty bylo naštěstí v kopii ukradeného pasu i v pase novém. Bez něho, jak je známo, nemůže být v žádném případě František Opršálek, narozený v Malé při Velké Díře 28. února 1948 ztotožněn s Františkem Opršálkem, narozeným v Malé při Velké Díře 28. února 1948, ale s rodným číslem 48 02 28/033. Rodné číslo určuje totožnost, ne jméno, datum a místo narození - nacionální socialismus nechá pozdravovat. Navrhuji vytetovat všem Čechům praktická rodná čísla na předloktí. Doufám, že dostanu i peněžní odměnu za zlepšovák.

Vmíchal jsem se do rozhovoru, poukázal na fakt, že ona paní žije v cizině, takže občanský průkaz mít nemůže. Úřednice tedy hned projevila eminentní zájem o rodný, v konkrétním případě ještě křestní list. Dotyčná jej s sebou neměla, zvyklá na obcování s německými úřady vydávajícími doklady podle předloženého zaslaného vyrozumění, že je doklad hotov, nebo podle srovnání podoby vyzvedávajícího s fotkou v něm. Zmínil jsem se oné ostražité úřednici, že by také mohla vydat pas srovnáním podoby dotyčné in natura s fotografií v pase. Nelze, děla úřednice. Došla mi trpělivost, poznamenal jsem cosi, že tento stát neměli přijmout do EU, že to byl obrovský omyl, a dožadoval se rozhovoru s vedoucím pasového oddělení. Úřednice se snažila posílit své postavení požadavkem předložení i policejního protokolu o krádeži. Udělala chybu – měla jej viditelně rozložen před sebou i s jinými papíry původně založenými do nového pasu. Zeptal jsem se jí, čeho že si přeje, když to má pod nosem. Odvětila, že si toho právě po vyřčení svého požadavku teprve všimla. Že by svůj požadavek vzala zpět, to ne! Byli jsme přece na českém úřadě – český úředník přece chyb nedělá!

Dovtípil jsme se, že ona hromádka evidentně obsahuje všechny dokumenty předložené při podání žádosti o vystavení pasu, tedy i kopii požadovaného křestního listu ověřenou úředníkem, který žádost přijal, a vrhl se do útoku s tím. že má ověřenou kopii křestního listu také před sebou. Že prý nemám do toho co mluvit, že se baví jen s onou paní. Donutil jsem ji, aby konverzovala i se mnou a opakoval požadavek rozhovoru s jejím představeným. Někam zatelefonovala, pak pas vydala, aniž vyhledala ověřenou kopii křestního listu, natož se přesvědčila o shodě podob na fotografii a reálné, neomluvila se. Proč také, v Česku jsou úředníci zpupní.

Další naší zastávkou byl jablonecký hřbitov, kde ona majitelka nově nabytého pasu má pohřbenou babičku. Zatímco upravovala hrob, plela a podobně, vydal jsem se navštívit hřbitovní záchody. Zamčeno. Na dveřích, na kusu papíru napsáno, že klíč je k mání v prodejně květin asi 70 m daleko. To snad aby vyzkoušeli pevnost svěračů močových měchýřů nebo rekt zájemců o záchod?

Klíč jsem dostal, od dámského záchodu, od pánského očividně neměli. Všechny dámské záchodky byly velmi špinavé, na bílém sanitárním zařízení a obkladačkách je to dobře znatelné. Tolik mi to nevadilo, šel jsem se jen zbavit přebytečné vody. Spláchnout ale nebylo čím – splachovač nefungoval. V předsíňce, v koutě pod umyvadlem se válela umělohmotná, vhodně prasklá konev na zalévání kytek (asi aby ji nikdo nezcizil!). V neuvěřitelně špinavém umyvadle jsem do ní natočil pár litrů vody a... Anno domini 2004

Cestou zpět jsem se všímal hrobů. Dost německých hrobek a hrobů bylo zachováno, leč bez jakýchkoli částí z barevných kovů a jejich slitin. Ukradeny (odříznuty čistě pilkou) byly masivní bronzové řetězy ohraničující hrobky, chyběly veškeré svítilny (utrhány) a tak podobně. Jen plůtky z litiny zůstaly na místě – Sběrné suroviny za litinu dávají přece minimum! Kdo by se s tím tahal! Dokonce i kruhy na zvedání základních kamenných desek hrobek, kryjících prostor pro rakve, byly pryč. Jediné, co se občas tu a tam, uchovalo, bylo jejich bronzové uchycení v desce, zřejmě pro nesnadnost jejich odpreparování.

Vzpomněl jsme si na své dvě návštěvy obdobného sudetského hřbitova v Mimoni v létech raně padesátých a pak před dvěma roky. Při první návštěvě jsem jako dítě nevnímal poničený větší díl hřbitova tak intenzivně jako před dvěma roky. Matně si vzpomínám, že mi tehdy otec vysvětloval, že tam byly hroby německých obyvatel Mimoně. Češi se je rozhodli zlikvidovat – odvezli náhrobky, zorali půdu hřbitova. Malou část hřbitova vyhradili hrobům českým. Mysleli si, že tím vymaží z paměti minulost.

U brány jsem zastavil jednoho jdoucího pána v montérkách a s rýčem, mysle si, že je hrobník, a ptal se po německých hrobech. Hrobník to nebyl. Mávnul rukou, ukázal k druhé části hřbitova, že tam byly, a příliš hovorný nebyl. Po chvíli procházky po hřbitově jsem jej spatřil opět, jak upravuje hrob. Oslovil jsem ho znova. Poznamenal, že je to hrob jeho rodičů. Podle rodného příjmení a jména matky jsem poznal, že byla Němka. To si uvědomil i můj přítel, Němec z Vestfálska a položil mu otázku v němčině. Další konverzace se už odbývala v této pro Čechy “tvrdé a chrochtavé řeči”. Rozpovídal se. Dovedl česky jako německy, bez chyb a bez přízvuku. Omluvil se za strohost své první odpovědi – nevěděl, kdo jsem. I po těch letech měl přece jen obavu se svobodně vyjádřit.

Bylo mi smutno na duši. Poláci, kteří by kvůli svým zabitým mohli mnohem více nenávidět Němce než Češi, se k ničení a kradení součástí hrobů nesnížili. Naopak, o německé hroby na územích, která dostali jako kompenzaci za oblasti ztracené ve prospěch SSSR, dodnes pečují.

Stát, jehož obyvatelstvo ničí jinonárodní hroby, nemá v Evropské unii co pohledávat.