Říjen 2004

Ghost in the machine (duch ve stroji)

Vlastimil Marek

Žijeme přelomovou dobu, jak ve smyslu ekonomického a politického, tak individuálního vývoje. Nikdy v historii neexistovaly takové možnosti pokroku i tragických chyb a z nich vyplývajících katastrof. Globalizace na jedné a nesmírné zbídačení na druhé straně donutí lidstvo hledat nová řešení a obrátit se k prapříčině všech potíží, nevyjasněné roli člověka, tedy muže a ženy ve společnosti.

Za vším hledej člověka. Muže nebo ženu. Tak jako jsme zatím rodili, a sami sebe a své děti vychovávali spíše nevědomě, náhodně, chaoticky, tak také nevědomě a spíše pasivně jsme prožívali své sociální a společenské revoluce. Současné poznání evolučně zděděných, s moderní společností nekompatibilních typů chování, se ale vyvíjí tak rychle (a mozek se, k překvapení vědců, dokáže přizpůsobit), že je nejvyšší čas začíst studovat jak archetypální motivy našich individuálních i vrcholově politických a manažerských činů, tak jakousi softwarovou nepřipravenost člověka na současné megatoky informací a jevů.

“Až na pár příčně pruhovaných svalů, které nám umožňují hýbat se, a několik funkcí, jenž vládáme vůlí jen částečně,” napsal Cyril Höschl ve svém pravidelném psychiatrickém sloupku v jednom týdeníku, “je naše tělo stroj, který z převážné části vůbec nemáme pod vědomou kontrolou. Neumíme si, až na výjimky, na povel posouvat potravu ve střevech, stahovat zorničky, ježit chlupy na rukou nebo spouštět a řídi milióny tělesných procesů v našem těle.” A správně dodává, že nezávislost těla na našem rozhodování je nezbytnou podmínkou přežití. Kdyby nám naše těla byla svěřena k řízení, dopadlo by to nepochybně ještě hůř, než kdyby nám svěřili k řízení obří boeing.

Zkusme si to naplno uvědomit: nejsme (evolučně) připraveni na chování v davu, záplavu informací podaných formou filmu, virtuální reality, adrenalinových sportů a zážitků. Tak jako atomová energie, i film a televize a noviny a politika na nás mají daleko větší vliv, než si zatím uvědomujeme, a měli bychom to vše začít studovat a řešit. Jsme dnes spíše oběti neovladatelných globálních a celospolečenských proudů, než jejich iniciátoři nebo vůdci.

Frank Herbert to napsal velmi výstižně. “Neodevzdávejme všechna svá rozhodující práva lidem s mocí, bez ohledu nato, jak obdivuhodní se mohou zdát. Za fasádou hrdiny najdeme lidskou bytost, která dělá lidské chyby. Když se lidské chyby dělají v měřítku, které je dostupné superhrdinovi, nastanou obrovské problémy. Navíc je známo, že mocenské struktury přitahují lidi, kteří chtějí moc jen kvůli moci a že značná část těchto lidí je charakterově nevyrovnaná. Zatímco hrdinové způsobují bolest, superhrdinové jsou katastrofou.” Souhlasím. Jsou to především samotné systémy, které jsou tak nebezpečné. Systémy a instituce ale vytváří lidé, kteří je využívají. Přestane-li systém fungovat, je třeba jej změnit. To se ale podaří jen tehdy, změníme-li myšlení těch, kteří systém udržují. Americký novinář Robert D. Kaplan to vidí jasně: “Není-li společnost zdravá, je demokracie nebezpečná a zhoubná”.

Co se týče porodů, tedy něčeho, co zásadním způsobem ovlivňuje (ne)kvalitu každé další generace, v minulém století ženy postupně odevzdaly všechna svá rozhodující práva o tom, jak rodit své děti, do rukou obdivuhodných “hrdinů” – lékařů, příslušníkům medicínskoprůmyslového komplexu (termín biologa S. Komárka). Důsledky jsou trvalé a stále viditelnější a nebezpečnější.

Zatímco při výrobě počítačů a zvláště čipů panuje ve výrobních halách maximální čistota a každý údržbář a mechanik musí nosit ústní roušku, při “výrobě” lidí panuje diktát plnění plánu a pohodlí techniků (porodníků) – na produkt sám, dítě, se kromě statistických ukazatelů zřetel moc nebere.

V rámci vývoje dítěte v děloze a v průběhu prvních minut a měsíců života každého člověka se na oněch bilionech křižovatkách možností může ledacos pokazit. Je to jako když vyjedete autem z Prahy a chcete dojet do nějaké firmy sídlící v malém holandském městečku. Pokud byste nevěděli, kam jedete, mohli byste tisíckrát zabloudit a zatočit jinam. Vy ovšem víte, kam jedete, a cestu a cíl pak naleznete. Právě tak (souhlasím s Sheldrakem) musí být někde tady kolem nás jakási pole informací o tom, jak má vypadat páteř budoucího dítěte v děloze (není tam nic a najednou tam je celá páteř, se všemi maličkými obratli), jak se má propojit oko a ucho s mozkem a jak se má mozek složit a pospojovat. V tomto smyslu je přímo zázrak, že vůbec existujeme.

A v téže rovině, jen z jiné strany, si troufám tvrdit, že na většinu současných společenských problémů je zaděláno právě medicínským porodem (ale o tom jindy a jinde). Je nejvyšší čas změnit systém, protože, ať se lékaři sebevíc ohánějí jedním jediným statistickým ukazatelem, přestává fungovat. Je třeba změnit myšlení jak těch, kteří jsou ohroženi a ohrožováni, tak těch, kteří ohrožují.

Jedna z možností, jak poznat a vyřešit současné problémy člověka i světa je tedy začít u samého počátku všeho, u způsobu, jakým se člověk rodí, jak se vyvíjí, jak myslí, vnímá, uvažuje, jedná. Jinými slovy, je vlastně zázrak, že poté, co jsme byli poškozeni těhotenstvím, porodem, a utlučeni školou a zaměstnáním, ještě fungujeme a umíme se zasmát! Nebo opačně, to, že se stále a ještě i dnes, v záplavě těch katastrofických informací, umíme radovat a doufat, je zázrak a svědčí o existenci nějakého “ducha ve stroji”, který nás stále drží “nad vodou”.